sobota 29. prosince 2012
neděle 23. prosince 2012
Kouzlo Kuchyně
Moje milá nemá ráda bramborový salát a já si každé Vánoce jdu za svojí mámou s kastrůlkem pro oblíbenou přílohu k rybě.
Stala se z toho taková naše tradice.
Jenže moje sebevědomí, po experimentech s pečením cukroví, stouplo do nebeských výšin a řeklo si, že je načase dospět ... vyrobím si svůj vlastní bramborový salát!
Laťka je sice nastavena vysoko, ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
Luccha a Hugo vyrazili na společenskou návštěvu a nechali mě samotného napospas neznámému duchu Kuchyně.
Poprosil jsem ji, aby na mě byla hodná ... a Kuchyně ožila.
Do přehrávače zajelo CD The Legendary Pink Dots, do sklenky se nalilo bílé víno a na sporáku zaplál divoký oheň.
Potřebné ingredience se vzorně seřadily v řad, v tajemné knize si přečetly, co se po nich chce a daly se do tance.
Stál jsem opřen o futra, v ruce sklenku vína a sledoval ta kouzla.
I kočka Čestmíra se přišla podívat, co se to u nás doma děje.
Byla zábava sledovat, jak se z jednotlivých sólistů stává skupina a z Kuchyně kámoška.
Tak takhle to ta Luccha dělá, má na své straně Kuchyni!
Čas přestal existovat, vánek z pozaotevřeného okna si hrál s vůní a kapky deště (co to je za divnost o Vánocích déšť?) bubnovaly v rytmu muziky.
Možná tohle je to opěvované Kouzlo Vánoc ... a abych nezapomněl ... mami promiň, ale už si pro salát chodit nebudu ;-)
Stala se z toho taková naše tradice.
Jenže moje sebevědomí, po experimentech s pečením cukroví, stouplo do nebeských výšin a řeklo si, že je načase dospět ... vyrobím si svůj vlastní bramborový salát!
Laťka je sice nastavena vysoko, ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
Luccha a Hugo vyrazili na společenskou návštěvu a nechali mě samotného napospas neznámému duchu Kuchyně.
Poprosil jsem ji, aby na mě byla hodná ... a Kuchyně ožila.
Do přehrávače zajelo CD The Legendary Pink Dots, do sklenky se nalilo bílé víno a na sporáku zaplál divoký oheň.
Potřebné ingredience se vzorně seřadily v řad, v tajemné knize si přečetly, co se po nich chce a daly se do tance.
Stál jsem opřen o futra, v ruce sklenku vína a sledoval ta kouzla.
I kočka Čestmíra se přišla podívat, co se to u nás doma děje.
Byla zábava sledovat, jak se z jednotlivých sólistů stává skupina a z Kuchyně kámoška.
Tak takhle to ta Luccha dělá, má na své straně Kuchyni!
Čas přestal existovat, vánek z pozaotevřeného okna si hrál s vůní a kapky deště (co to je za divnost o Vánocích déšť?) bubnovaly v rytmu muziky.
Možná tohle je to opěvované Kouzlo Vánoc ... a abych nezapomněl ... mami promiň, ale už si pro salát chodit nebudu ;-)
úterý 18. prosince 2012
Zašmodrchané vyřešení prozatímna
Každý z vás určitě doma máte provizorní věc, nějaké prozatímní řešení, které je v plánu NĚKDY dodělat, vyřešit ... (řekněte prosím že máte, ať se necítím jako největší flákač pod sluncem!)
Mé špatné svědomí našeho bytu dlouho byly šňůry od počítače, tiskárny, repráků, televize a dalších různých (strašně důležitých) elektrospotřebičů.
Vrcholem všeho byl kábl od internetu (ano, slyšel jsem o Wifi, ale mně to takto příjde jako roztomilé retro), táhnoucí se celým bytem a (o hrůzo všech hrůz) na jednom místě protnul hlavní chodbu po zemi (a aby mu nebylo smutno, táhl se ještě se dvěmi kamarádkami, vedoucí bůhvíodkud bůhvíkam).
Jistě si dovedete představit ten designový dojem prázdné chodby, rozpůlené ošklivou trhlinou šňůr ... blée.
Jako PROZATÍMní řešení se přes klubko drátů objevil zakrývací malý kobereček (který samozřejmě na dlažbě klouže, shrnuje se a je všude, jen ne tam, kde má být).
Mé špatné svědomí našeho bytu dlouho byly šňůry od počítače, tiskárny, repráků, televize a dalších různých (strašně důležitých) elektrospotřebičů.
Vrcholem všeho byl kábl od internetu (ano, slyšel jsem o Wifi, ale mně to takto příjde jako roztomilé retro), táhnoucí se celým bytem a (o hrůzo všech hrůz) na jednom místě protnul hlavní chodbu po zemi (a aby mu nebylo smutno, táhl se ještě se dvěmi kamarádkami, vedoucí bůhvíodkud bůhvíkam).
Jistě si dovedete představit ten designový dojem prázdné chodby, rozpůlené ošklivou trhlinou šňůr ... blée.
Jako PROZATÍMní řešení se přes klubko drátů objevil zakrývací malý kobereček (který samozřejmě na dlažbě klouže, shrnuje se a je všude, jen ne tam, kde má být).
(ilustrační foto: www.jtillustration.com)
Štvalo mě to dlouho.
V průběhu let jsem se na to pečlivě připravoval.
Založil jsem si deníček s poznámkami, vlepoval obrázky s inspirací, vpisoval ceny potřebných dílů i s objednacími čísly.
Postupně jsem si i vybrané propriety nakupoval (by jste nevěřili, kolik druhů vodících lištiček pro káblíky existuje) a na jejich shromažďování si vyčlenil koutek v šatně.
Prostě vše nasvědčovalo tomu, že už to příjde ... a víte kdy je na to nejvhodnější doba?
No jasně že před Vánoci v půlce předvánočního úklidu! Nejlépe začít tam, kde už je uklizeno ;-)
Co vám budu povídat, ke zkrocení kilometrů drátu potřebuje krotitel spoustu náčiní.
To je samá pilka, vrtačka, různé průměry vrtacích korunek, pásek, šroubků a šroubováků, kladiv, náplastí, baterek a zásoba skorosprostých (pomáhal mi Hugo) slov.
Zabralo mi to málem celou neděli, ale hurá (!) dráty pod stolkem s počítačem jsou schované, neviditelné ... a jaké štěstí, radost, nirvána ... ta naše chodba už není ohyzdně přepůlená, je krásná a čistá, pomuchlaný kobereček je pryč a Hugo už si nerozbíjí nos pokaždé, když chodbičkou prochází.
Nemůžu se na tu krásu vynadívat a směji se svému reflexu, když na inkriminovaném místě stále zvedám kolena až k bradě, když tudy procházím.
Takže pokud si chcete před Vánoci udělat radost a být na sebe náležitě hrdí, pusťte se alespoň do jedné prozatímní záležitosti a přeměňte ji na konečné řešení.
Nic vás nepotěší více, než když se pak spokojeně poplácáte po rameni a řeknete si "Jo, jsem fakt šikovný".
A nenechte se otrávit svým milovaným protějškem a jeho povzdechem "A to Ti to muselo trvat tak dlouho?" ;-)
sobota 1. prosince 2012
Rytíř ve vesmíru
Některé zákazy vedou k pokoře a ke snaze vše odčinit.
Snaha byla tak veliká, že Hugínova touha udělat nám radost, vydržela celé dopoledne.
Vznikly z toho dva obrázky s příběhem.
Bylo nebylo, jednoho dne napadla krásný pokojný hrad (kde žije máma a táta) neviditelná příšera ("ty pruhy jsou neviditelnost táto").
Přišel statečný rytíř ("to jsem já tati") a příšeru (která nemá ruce a všechno spolkne) od hradu zahnal.
U McDonalda začali k Happy Mealu dávat knížky. Moc pěkný nápad. Vzali jsme si tu o vesmíru.
Následkem toho, jsem se od Huga dozvěděl, že klacek pod našemi schody spadnul z Neptunu.
Všechno v poslední době je z Vesmíru.
Hugo se byl proletět v raketě a z okna koukal na kolemletícího ufona. Prý tam bylo moc hezky.
Asi mu budu dávat zákazy častěji ;-)
Snaha byla tak veliká, že Hugínova touha udělat nám radost, vydržela celé dopoledne.
Vznikly z toho dva obrázky s příběhem.
Bylo nebylo, jednoho dne napadla krásný pokojný hrad (kde žije máma a táta) neviditelná příšera ("ty pruhy jsou neviditelnost táto").
Přišel statečný rytíř ("to jsem já tati") a příšeru (která nemá ruce a všechno spolkne) od hradu zahnal.
U McDonalda začali k Happy Mealu dávat knížky. Moc pěkný nápad. Vzali jsme si tu o vesmíru.
Následkem toho, jsem se od Huga dozvěděl, že klacek pod našemi schody spadnul z Neptunu.
Všechno v poslední době je z Vesmíru.
Hugo se byl proletět v raketě a z okna koukal na kolemletícího ufona. Prý tam bylo moc hezky.
Asi mu budu dávat zákazy častěji ;-)
čtvrtek 22. listopadu 2012
Kouzlo myšlenek, kouzlo knih
Zalezl k nám do postele, knihu pod paží, dožadující se své pohádky před spaním.
K mé radosti si už několikrát po sobě vybral stejnou knihu a vyžaduje příběhy Harryho Pottera, kterého mám opravdu rád.
Možná je na tuto knihu příliš malý, spoustě věcí tam přeci nemůže rozumět, ale stejně se schoulí do mé náruče a poslouchá.
Občas mě napadá, jaký příběh se mu asi odvíjí v hlavě, když slyší slova, která nedokáže přiřadit ke konkrétním věcem.
Nám, starším čtenářům, vždy naskočí ten správný tvar předmětu, vždy ucítíme tu správnou emoci, dokážeme si představit svět, který nám chce autor ukázat.
Tak moc bych chtěl nakouknout do mysli malého chlapce, kde přečtené slovo vytváří úplně nový význam a z nicoty se vytváří duševní svět, který nemá obdoby.
Chápání dítěte zacelý slepá místa jiným obrazem a vznikne naprosto odlišný kraj, jiný svět, jiná dimenze.
K mé radosti si už několikrát po sobě vybral stejnou knihu a vyžaduje příběhy Harryho Pottera, kterého mám opravdu rád.
Možná je na tuto knihu příliš malý, spoustě věcí tam přeci nemůže rozumět, ale stejně se schoulí do mé náruče a poslouchá.
Občas mě napadá, jaký příběh se mu asi odvíjí v hlavě, když slyší slova, která nedokáže přiřadit ke konkrétním věcem.
Nám, starším čtenářům, vždy naskočí ten správný tvar předmětu, vždy ucítíme tu správnou emoci, dokážeme si představit svět, který nám chce autor ukázat.
Tak moc bych chtěl nakouknout do mysli malého chlapce, kde přečtené slovo vytváří úplně nový význam a z nicoty se vytváří duševní svět, který nemá obdoby.
Chápání dítěte zacelý slepá místa jiným obrazem a vznikne naprosto odlišný kraj, jiný svět, jiná dimenze.
(autor ilustrace Jeannette Woitzij: www.schnettepics.de)
Čas plyne spolu s nocí a soustředěnost malého posluchače se pere s potřebou lumpačit.
Měl by usínat, ale neusíná ...
Hagrid přivedl Harryho poprvé do Děravého kotle a ten se seznamuje s návštěvníky hostince.
... Znenadání se otevřou dveře, podzimní vítr dovnitř navane pár suchých listků z ulice a ve dveřích se zjeví malý stín.
Vstoupí do světla místnosti, uplakaně popotáhne a rozhlédne se kolem sebe.
Z šedého stínu se vyloupne malý ztracený kluk.
V pyžamu s roboty, ruku v ruce s Panem Zajícem, jehož dlouhé uši zametají podlahu.
"Dobrý den, jmenuju se Hugo a nevím kde jsem, neviděli jste tu prosím tátu?"
Harry odložil svůj máslový ležák, přistoupil k malému chlapci a obejmul ho kolem ramen.
Ukázal na dveře, nad kterými blikala slabá pochodeň a cedulka na nich prozrazovala K TÁTOVI.
"Neboj Hugo, jen jsi trochu zabloudil, buď hodný, zavři oči a projdi těmi dveřmi."
Mrknul na něj, přehodil si pramének vlasů přes jizvu a vrátil se zpět k Hagridovi .....
Tatííííí, já jsem byl v knížce! Tatí, slyšel jsi to, já jsem byl v knížce!
Neusnul, ale soustředěnost vyhrála v boji s potřebou lumpačit.
Usmívám se nad svými myšlenkami, jaképak semínko jsem v té jeho hlavě asi zasel.
neděle 18. listopadu 2012
Lebek bidon
Odjakživa nemám rád reklamní předměty.
Ne, že bych snad odmítal jakýkoliv reklamní předmět (některé jsou docela užitečné a potěší ušetřený peníz), ale naprostou většinu zabije to jejich reklamní sdělení na nich.
Běžné reklamní sdělení prostě nemá styl.
Rozhodně ne můj styl.
V životě jsem neviděl hezký sportovní bidon na pití, všechny jsou prostě hnusný.
Při předvánočním úklidu jsem narazil na krabici s pozůstatky mého dřívějšího zaměstnání v reklamce, na krabici se zbytky lepících folií.
Nůžky, pravítko, chvilka pečlivého vystřihování, nalepování a dílo je hotovo.
Jako radostný bonus bylo zjištění, že folie na lebku byla reflexní a háže mi do očí světelná prasátka.
Nejhorší na tom všem je ovšem to, že mi bidon zabavil syn ... ;-)
Ne, že bych snad odmítal jakýkoliv reklamní předmět (některé jsou docela užitečné a potěší ušetřený peníz), ale naprostou většinu zabije to jejich reklamní sdělení na nich.
Běžné reklamní sdělení prostě nemá styl.
Rozhodně ne můj styl.
V životě jsem neviděl hezký sportovní bidon na pití, všechny jsou prostě hnusný.
Při předvánočním úklidu jsem narazil na krabici s pozůstatky mého dřívějšího zaměstnání v reklamce, na krabici se zbytky lepících folií.
Nůžky, pravítko, chvilka pečlivého vystřihování, nalepování a dílo je hotovo.
Jako radostný bonus bylo zjištění, že folie na lebku byla reflexní a háže mi do očí světelná prasátka.
Nejhorší na tom všem je ovšem to, že mi bidon zabavil syn ... ;-)
neděle 11. listopadu 2012
Budeme cukráři!
Se skromností nám vlastní musím říct, že se nám to dnes povedlo.
Co na tom, že po půl hodině pečení jsme museli hodinu uklízet?
Co na tom, že půlka těsta skončila na zemi, na stole, na zástěře, na kočce?
Co na tom, že se Hugo musel v průběhu kulinářského procesu jít osprchovat?
Důležitý je výsledek!
Výsledkem je Luccha sedící v koutku, mudrující si pod vousy, jak jí štve, že naše zázvorky jsou lepší než ty její :-)
A to jsme si museli poradit se zákeřností kuchyně, když nám došel cukr!
Také jsme zjistili, že na těsto se musí vědecky.
Nikdy bych nevěřil tomu, že budu v kuchyni potřebovat šupleru, ale když ona řekla půl centimetrů, tak teda půl centimetrů ...
Nejlepší rada paní Florentýnky byla ta o těstě.
"Zpracovávejte ho do té doby, dokud se nezačne chovat rozumně!"
Holky, jste na palicu ... jak má jako chlap poznat, že se těsto už chová rozumně?
sobota 3. listopadu 2012
Netopýří keksy
Neumím vařit.
Skoropětiletý Hugo umí celý postup výroby řízků, já vždy prohodím pořadí mouka, vajíčko, strouhanka, strouhanka, mouka, vajíčko, vajíčko, stouhanka, mouka ... nebo jak.
Ne a ne si zapamatovat tu kuchařskou alchymii a jako pomatený čaroděj vytvořím lektvar, který mi bouchne do obličeje, nebo (v tom lepším případě) je prostě hnusný.
Jsme už asi 14 dní doma izolovaní ... to podzimní viróza nás schvátila a odřízla od civilizace.
Nejhůře je na tom Luccha.
Po jednom mém "velmi vydařeném obědě" (lež miláčku, přeci umím uvařit oběd), raději povolala svoji tchýni (moji mámu), zda by nebyla tak hodná a nedonesla nám vývar.
Každá žena (ikdyž má tchýni světici) díky tomu tak určitě poznala, že opravdu neumím vařit.
Zato Hugo, ten bude kuchař!
Auta ho nezajímají, k Vánocům si přeje vymakanou kuchyňku (a jeho nejoblíbenější hračkou je ušité jídlo od mámy).
Jakmile může pomáhat mámě s přípravou oběda, je z něj nejšťastnější kluk.
Luccha leží polomrtvá v ložnici, jen občasné zaúpění dává najevo život v krvi.
Tiše si my přeživší prohlížíme dětský časopis, až narazíme na bezva recept na Netopýří keksy.
"Tati, uděláme mámě radost, jo!?"
Spiklenecké pomrknutí, pochechtání do dlaně a jde se na to.
Když to zvládne Méďa pusík, tak my určitě taky.
Já čtu postup a chystám ingredience, malý kuchař provádí zbytek.
I vylovení skořápek z rozdělaného těsta dělá s grácií a zkušeností profesionála.
Nevím, co všechno udělal za mými zády (když jsem zapínal troubu), ale po mém návratu ke stolu tam měl hotové těsto jak vystřižené z učebnice.
Fáze pečení byla na mně a málem jsem to pokazil.
Vytáhnul jsem to moc brzo, pak jsem to tam skoro nechal moc dlouho, jen to vyříznutí se mi docela povedlo.
Ozdobení už se zase ujal Hugíno a tramtadadá: "Mamíííí, máme pro Tebe překvapení!"
Byli jsme zulíbání a poňufání, keksík nezbyl ani jeden a dokonce se máma ptala, kde jsou ty zbývající odřezky, že by je s dovolením zblajzla taky :-)
Takže příště nás čekají makronky ... záležitost, kterou nezvládne devět kuchařů z deseti :-)
Skoropětiletý Hugo umí celý postup výroby řízků, já vždy prohodím pořadí mouka, vajíčko, strouhanka, strouhanka, mouka, vajíčko, vajíčko, stouhanka, mouka ... nebo jak.
Ne a ne si zapamatovat tu kuchařskou alchymii a jako pomatený čaroděj vytvořím lektvar, který mi bouchne do obličeje, nebo (v tom lepším případě) je prostě hnusný.
Jsme už asi 14 dní doma izolovaní ... to podzimní viróza nás schvátila a odřízla od civilizace.
Nejhůře je na tom Luccha.
Po jednom mém "velmi vydařeném obědě" (lež miláčku, přeci umím uvařit oběd), raději povolala svoji tchýni (moji mámu), zda by nebyla tak hodná a nedonesla nám vývar.
Každá žena (ikdyž má tchýni světici) díky tomu tak určitě poznala, že opravdu neumím vařit.
Zato Hugo, ten bude kuchař!
Auta ho nezajímají, k Vánocům si přeje vymakanou kuchyňku (a jeho nejoblíbenější hračkou je ušité jídlo od mámy).
Jakmile může pomáhat mámě s přípravou oběda, je z něj nejšťastnější kluk.
Luccha leží polomrtvá v ložnici, jen občasné zaúpění dává najevo život v krvi.
Tiše si my přeživší prohlížíme dětský časopis, až narazíme na bezva recept na Netopýří keksy.
"Tati, uděláme mámě radost, jo!?"
Spiklenecké pomrknutí, pochechtání do dlaně a jde se na to.
Když to zvládne Méďa pusík, tak my určitě taky.
Já čtu postup a chystám ingredience, malý kuchař provádí zbytek.
I vylovení skořápek z rozdělaného těsta dělá s grácií a zkušeností profesionála.
Nevím, co všechno udělal za mými zády (když jsem zapínal troubu), ale po mém návratu ke stolu tam měl hotové těsto jak vystřižené z učebnice.
Fáze pečení byla na mně a málem jsem to pokazil.
Vytáhnul jsem to moc brzo, pak jsem to tam skoro nechal moc dlouho, jen to vyříznutí se mi docela povedlo.
Ozdobení už se zase ujal Hugíno a tramtadadá: "Mamíííí, máme pro Tebe překvapení!"
Byli jsme zulíbání a poňufání, keksík nezbyl ani jeden a dokonce se máma ptala, kde jsou ty zbývající odřezky, že by je s dovolením zblajzla taky :-)
Takže příště nás čekají makronky ... záležitost, kterou nezvládne devět kuchařů z deseti :-)
čtvrtek 1. listopadu 2012
Amélie Nothombová - Kyselina sírová
Amélie Nothombová patří mezi mé oblíbené spisovatelky a její první vydaná kniha Vrahova hygiena je na předních místech v mém top žebříčku divných knížek.
Blízká mi tématy i stylem vyprávění ... vkradla se do mého čtenářského světa i s knihou Kyselina sírová
Ve světě, kde televizní zábavu tvoří různé druhy reality show, už nemůže člověka překvapit vůbec nic.
Sledovanosti pořadů klesají, protože ruku na srdce, koho by stále dokola bavilo sledovat, kterak Farmář hledá svojí ženu jen proto, aby se ohavným stylem olizoval s opilou selkou z města.
Vyvolení jsou vyvoleni jen k tomu, aby se stali jedni z mnoha VIP návštěvníků maloměstských diskoték a Talent je člověk s jedostranným umem předvádět stále dokola tu jednu a samou šou.
Kdepak, lidstvo si žádá novou zábavu a inzerenti televizního vysílání větší koláčky sledovanosti.
Co pomůže dostat se z propasti nezájmu diváků, když šokovat otupělý mozek běžného občana je už tak těžké?
Ale ono se něco najde ... vždycky se něco najde. A tohle tu už vlastně někdy dávno bylo, jen my jsme u toho nebyli.
Pamatujete si na základní školu, kdy vám roztřesený starý učitel povídal o zvláštních táborech, kde na palandách z prken spali miliony bytostí v otrhaných šatech a drsní dozorci hráli na jejich vyhublá žebra melodii smrti?
Jasně, to už si nikdo z nás nedokáže představit ... ještě že tu máme Pořadatele, kteří se pro nás obětují, vydají se do ulic a pochytají na ni nové hrdiny nepředstavitelné reality show "Koncentrace".
Ano, opravdu už to tu bylo.
Někteří jsou předurčeni k roli dozorců a někteří jsou vhodní jen býti vězněm ... a aby nám tentokrát neuteklo vůbec nic, všude v táboře jsou umístěné kamery.
Ty nejžádanější jsou samozřejmě na popravišti.
Proč nikdo nezasáhne, proč se nikdo nebouří? Protože divák si to žádá.
A jak ještě více zvednout kýženou sledovanost, jak ještě více dokázat, že lidstvo nestojí ani za starou bačkoru?
Co se stane, když o smrti či životě již nebudou rozhodovat dozorci, ale sami diváci?
Co když budou mít možnost stisknutím jednoho jediného tlačítka na dálkovém ovládači televizoru rozhodnout, kdo tento večer v přímém přenosu umře krutou smrtí?
Blízká mi tématy i stylem vyprávění ... vkradla se do mého čtenářského světa i s knihou Kyselina sírová
Ve světě, kde televizní zábavu tvoří různé druhy reality show, už nemůže člověka překvapit vůbec nic.
Sledovanosti pořadů klesají, protože ruku na srdce, koho by stále dokola bavilo sledovat, kterak Farmář hledá svojí ženu jen proto, aby se ohavným stylem olizoval s opilou selkou z města.
Vyvolení jsou vyvoleni jen k tomu, aby se stali jedni z mnoha VIP návštěvníků maloměstských diskoték a Talent je člověk s jedostranným umem předvádět stále dokola tu jednu a samou šou.
Kdepak, lidstvo si žádá novou zábavu a inzerenti televizního vysílání větší koláčky sledovanosti.
Co pomůže dostat se z propasti nezájmu diváků, když šokovat otupělý mozek běžného občana je už tak těžké?
Ale ono se něco najde ... vždycky se něco najde. A tohle tu už vlastně někdy dávno bylo, jen my jsme u toho nebyli.
Pamatujete si na základní školu, kdy vám roztřesený starý učitel povídal o zvláštních táborech, kde na palandách z prken spali miliony bytostí v otrhaných šatech a drsní dozorci hráli na jejich vyhublá žebra melodii smrti?
Jasně, to už si nikdo z nás nedokáže představit ... ještě že tu máme Pořadatele, kteří se pro nás obětují, vydají se do ulic a pochytají na ni nové hrdiny nepředstavitelné reality show "Koncentrace".
Ano, opravdu už to tu bylo.
Někteří jsou předurčeni k roli dozorců a někteří jsou vhodní jen býti vězněm ... a aby nám tentokrát neuteklo vůbec nic, všude v táboře jsou umístěné kamery.
Ty nejžádanější jsou samozřejmě na popravišti.
Proč nikdo nezasáhne, proč se nikdo nebouří? Protože divák si to žádá.
A jak ještě více zvednout kýženou sledovanost, jak ještě více dokázat, že lidstvo nestojí ani za starou bačkoru?
Co se stane, když o smrti či životě již nebudou rozhodovat dozorci, ale sami diváci?
Co když budou mít možnost stisknutím jednoho jediného tlačítka na dálkovém ovládači televizoru rozhodnout, kdo tento večer v přímém přenosu umře krutou smrtí?
středa 31. října 2012
Ptačí podzim a blogerské ocenění
Jsem byl teď chvilku podzimně depresivní a tak si říkám, zda bych neměl roztáhnout ty těžké neprůsvitné závěsy a pustit do seřelého pokoje trochu světla.
Takže ... přikrmujete už ptáčky? ;-)
Ne, vážně (omlouvám se facebookovým přátelům, že s tím už zase otravuju), už je nejvyšší čas!
My s Hugem jsme to letos vzali zodpovědně a náš ptačí McBird's zazásobili hromadou slunečnicových semínek a jolových (či jakých) koulí zavčas.
Je nesmysl čekat na metrové závěje sněhu, když v tu dobu budou už naší sousedé z ptačí říše buď studení a tuzí, nebo budou vypadat jako zvířecí verze vězňů z Holocaustu.
Ptačí bytosti si to mysleli taky a tak do půl hodiny se na břízku před našemi okny slétli všichni ptáci ze sídliště a postupně se způsobně střídali na krmítku.
Byli jsme s Hugem u vytržení, každou chvilku šmírovali sýkorky zpoza záclony a vzrušeně křičeli na naši milovanou Holku rodiny, když se nám na krmítku objevil jiný ptáček než sýkorka.
Prostě nadšení malí kluci.
I kočka Čestmíra měla radost a na pár hodin se s pomňoukáváním uvelebila na parapetu.
Zanechala toho až když se asi tak potřetí zapomněla a neurotickým skokem do zavřeného okna si způsobila menší otřes kočičího mozečku.
Také jsme za svojí péči o prázdné ptačí žaludky byli odměněni novým nájemníkem v Ptačím hotelu.
Oklovával vstupní dveře a ne a ne vlést dovnitř ...
Po týdnu pravidelného doplňování zásob jsem se nedůvěřivě zadíval na své strávníky.
Povolal jsem i ženu na kontrolu, aby mi řekla, co je na mých milovaných sýkorkách divného.
Začala se smát na celé kolo, i nějaká ta slzička ji z oka ukápla.
"Otevřel jsi ptačí McDonald, tak co se divíš? Jsou to tlusté tenisové míčky s křidélkami a nožičkami, žádné sýkorky!"
Jo, tak proto ten nájemník oklovával otvor! On je jen prostorově výraznější než učebnicové sýkorky, a do dveří se prostě nevešel ...
Jsem na sebe tak pyšný a hrdý :-)
Jo vlastně, abych nezapomněl!
Já jsem hrdý dvojnásob! ... dostalo se mi blogerské cti a bylo mi udělené čtenářské ocenění:
Dostal jsem jej od Iri Novákové z http://mujdummujsquat.blogspot.cz/ a já ji za to tímto moc děkuji, vážím si jejich slov a uznání.
Dle pravidel mám milou povinnost toto ocenění poslat dále, tak mi dovolte upozornit na tyto, pro mě originální, tři blogy:
Mikrouši: nádherné postřehy ze světa, kam doufám směřují i kroky mé malé rodiny. Je to dlouhá cesta a o to více rád se k Mikroušímu světu vracím.
Malé věci v krajině: miluji, když narazím na malé věci v krajině, které mě donutí zastavit se v čase a žasnout nad těmi našemi životy.
Blog Pavla Beneše protože píšící grafik a běhající lenoch je mix osobnosti, která mi má co říci.
Také jsem chtěl ocenit Janu Z lesa, ale byl jsem předběhnut a tak se jen zmíním, že ten její Les mám rád ;-)
Takže ... přikrmujete už ptáčky? ;-)
Ne, vážně (omlouvám se facebookovým přátelům, že s tím už zase otravuju), už je nejvyšší čas!
My s Hugem jsme to letos vzali zodpovědně a náš ptačí McBird's zazásobili hromadou slunečnicových semínek a jolových (či jakých) koulí zavčas.
Je nesmysl čekat na metrové závěje sněhu, když v tu dobu budou už naší sousedé z ptačí říše buď studení a tuzí, nebo budou vypadat jako zvířecí verze vězňů z Holocaustu.
Ptačí bytosti si to mysleli taky a tak do půl hodiny se na břízku před našemi okny slétli všichni ptáci ze sídliště a postupně se způsobně střídali na krmítku.
Byli jsme s Hugem u vytržení, každou chvilku šmírovali sýkorky zpoza záclony a vzrušeně křičeli na naši milovanou Holku rodiny, když se nám na krmítku objevil jiný ptáček než sýkorka.
Prostě nadšení malí kluci.
I kočka Čestmíra měla radost a na pár hodin se s pomňoukáváním uvelebila na parapetu.
Zanechala toho až když se asi tak potřetí zapomněla a neurotickým skokem do zavřeného okna si způsobila menší otřes kočičího mozečku.
Také jsme za svojí péči o prázdné ptačí žaludky byli odměněni novým nájemníkem v Ptačím hotelu.
Oklovával vstupní dveře a ne a ne vlést dovnitř ...
Po týdnu pravidelného doplňování zásob jsem se nedůvěřivě zadíval na své strávníky.
Povolal jsem i ženu na kontrolu, aby mi řekla, co je na mých milovaných sýkorkách divného.
Začala se smát na celé kolo, i nějaká ta slzička ji z oka ukápla.
"Otevřel jsi ptačí McDonald, tak co se divíš? Jsou to tlusté tenisové míčky s křidélkami a nožičkami, žádné sýkorky!"
Jo, tak proto ten nájemník oklovával otvor! On je jen prostorově výraznější než učebnicové sýkorky, a do dveří se prostě nevešel ...
Jsem na sebe tak pyšný a hrdý :-)
Jo vlastně, abych nezapomněl!
Já jsem hrdý dvojnásob! ... dostalo se mi blogerské cti a bylo mi udělené čtenářské ocenění:
Dle pravidel mám milou povinnost toto ocenění poslat dále, tak mi dovolte upozornit na tyto, pro mě originální, tři blogy:
Mikrouši: nádherné postřehy ze světa, kam doufám směřují i kroky mé malé rodiny. Je to dlouhá cesta a o to více rád se k Mikroušímu světu vracím.
Malé věci v krajině: miluji, když narazím na malé věci v krajině, které mě donutí zastavit se v čase a žasnout nad těmi našemi životy.
Blog Pavla Beneše protože píšící grafik a běhající lenoch je mix osobnosti, která mi má co říci.
Také jsem chtěl ocenit Janu Z lesa, ale byl jsem předběhnut a tak se jen zmíním, že ten její Les mám rád ;-)
úterý 30. října 2012
Cti otce svého a matku svou ...
Už když jsem psal svůj předešlý příspěvek Tabletové dítě, cítil jsem ve své hlavě ten shluk myšlenek, který se stále dere napovrch, chce být vysloven a který se teď snažím popsat.
Vlastně se mi toto téma objevuje v životě opakovaně, vrací se v kruzích a stále je někde opodál.
Jsou to jen obyčejná slova s velkým přesahem ... Autorita a Respekt.
Dokonce si pamatuji i tu chvíli, kdy jsem se na různé autority a respekt k nim začal dívat jinak.
Může za to moje stará učitelka češtiny, z doby základky.
Snažila se nám vštípit základy slušného chování a ikdyž byla většinou přehlížena a uvržená v dětskou nemilost, jedno její zamyšlení si pamatuji dodnes.
S opravdovou vážností nám oznámila, že nemáme sami od sebe pouštět staré lidi v městské dopravě si sednout.
Máme si počkat, až se nás ta babička či dedeček slušně zeptají, zda-li bychom byli tak hodní a nepustili je na své sedadlo.
Zůstal jsem sedět v lavici s otevřenou pusou a nemohl uvěřit tomu, co slyším ... byl to pravý opak toho, co mi doteď okolí vštěpovalo do podvědomí a ještě k tomu od letité učitelky.
A pak řekla tu památnou větu, která se navždy vryla do mé osobnosti, kterou si hýčkám a kterou se od té doby řídím.
"Žádný člověk nemá právo na automatický respekt a ohledy ... respekt si lidé musí zasloužit, ten nezískávají titulem, stářím, nebo postavením!"
Nevím, kolik mi v té době bylo let, ale vím, že od té doby jsem začal mít problémy s uznáváním autority.
Táhne se to se mnou pořád :-)
Od té doby, kdy se nám narodil náš syn, jsem začal být alergický ještě na další větu, která má úzkou spojistost s respektem a autoritou.
Je to přikázání: "Cti otce svého a matku svou!"
Nemám rád černobílá pravidla, nepřipouštějící vyjímky.
A od té první chvilky, kdy se na světě objevil můj malý syn, se mi otevřel naprosto jiný pohled na rodičovství, na Lásku mezi dítětem a rodičem.
"Cti otce svého a matku svou!" ??? A to jako proč?
Má dítě ctít svého otce alkoholika, který se vykašle na své děti a zmizí jim ze života, aby se objevil po třiceti letech jen proto, že něco chce?
Má dítě ctít svoji matku, která své děti nenávidí a dává jim za vinu svůj zpackaný život?
Má dítě ctít své rodiče, když jej týrají a šikanují.
Má dítě ctít své rodiče, když je jim naprosto lhostejný?
Od té doby, co jsem se stal otcem, jsem jako houba, která do sebe vsakuje ze svého okolí signály nepovedených rodinných vztahů.
Příjde mi nepochopitelné, když vidím nelásku rodičů k dětem, příjde mi nepochopitelné, když vidím, že někdo nemá rád své dítě tak, jako mám rád svého syna já.
Je to tu zase. Proč chovat k rodičům respekt, když si respekt nezaslouží?
Proč se i v dospělosti omezovat kvůli rodičům, když si naši pozornost i lásku nezaslouží?
Znám pár lidí, kteří jsou celý život nešťastní jen proto, že nemají dobrý vztah se svými rodiči.
A znám i pár lidí, kteří pochopili, že jsou strůjci svého štěstí, rodiny se zřekli, svobodně se nadechli a vyšli svému štěstí vstříc.
Chtělo to hodně odvahy a dlouhou cestu k pravdě, že respekt nezískáváme automaticky, že si jej musíme zasloužit.
Už skoro pět let se den co den snažím zasloužit si respekt svého syna.
Den co den se mu snažím dávat najevo svoji lásku, den co den se mu snažím dát mu najevo, že jsem tu pro něj.
Vím, nejsem dokonalý a mám spousty chyb ... občas mi chybí ten dřívější čas pro sebe, jsem nerudný, protivný a podrážděný, jsem i líný ... a pak mě napadne, zda si zasloužím respekt svého syna?
Hned se pak snažím o to více se mu věnovat a dávat najevo svoji lásku.
A co vy?
Zasloužíte si respekt svých dětí?
Vlastně se mi toto téma objevuje v životě opakovaně, vrací se v kruzích a stále je někde opodál.
Jsou to jen obyčejná slova s velkým přesahem ... Autorita a Respekt.
Dokonce si pamatuji i tu chvíli, kdy jsem se na různé autority a respekt k nim začal dívat jinak.
Může za to moje stará učitelka češtiny, z doby základky.
Snažila se nám vštípit základy slušného chování a ikdyž byla většinou přehlížena a uvržená v dětskou nemilost, jedno její zamyšlení si pamatuji dodnes.
S opravdovou vážností nám oznámila, že nemáme sami od sebe pouštět staré lidi v městské dopravě si sednout.
Máme si počkat, až se nás ta babička či dedeček slušně zeptají, zda-li bychom byli tak hodní a nepustili je na své sedadlo.
Zůstal jsem sedět v lavici s otevřenou pusou a nemohl uvěřit tomu, co slyším ... byl to pravý opak toho, co mi doteď okolí vštěpovalo do podvědomí a ještě k tomu od letité učitelky.
A pak řekla tu památnou větu, která se navždy vryla do mé osobnosti, kterou si hýčkám a kterou se od té doby řídím.
"Žádný člověk nemá právo na automatický respekt a ohledy ... respekt si lidé musí zasloužit, ten nezískávají titulem, stářím, nebo postavením!"
Nevím, kolik mi v té době bylo let, ale vím, že od té doby jsem začal mít problémy s uznáváním autority.
Táhne se to se mnou pořád :-)
Od té doby, kdy se nám narodil náš syn, jsem začal být alergický ještě na další větu, která má úzkou spojistost s respektem a autoritou.
Je to přikázání: "Cti otce svého a matku svou!"
Nemám rád černobílá pravidla, nepřipouštějící vyjímky.
A od té první chvilky, kdy se na světě objevil můj malý syn, se mi otevřel naprosto jiný pohled na rodičovství, na Lásku mezi dítětem a rodičem.
"Cti otce svého a matku svou!" ??? A to jako proč?
Má dítě ctít svého otce alkoholika, který se vykašle na své děti a zmizí jim ze života, aby se objevil po třiceti letech jen proto, že něco chce?
Má dítě ctít svoji matku, která své děti nenávidí a dává jim za vinu svůj zpackaný život?
Má dítě ctít své rodiče, když jej týrají a šikanují.
Má dítě ctít své rodiče, když je jim naprosto lhostejný?
Od té doby, co jsem se stal otcem, jsem jako houba, která do sebe vsakuje ze svého okolí signály nepovedených rodinných vztahů.
Příjde mi nepochopitelné, když vidím nelásku rodičů k dětem, příjde mi nepochopitelné, když vidím, že někdo nemá rád své dítě tak, jako mám rád svého syna já.
Je to tu zase. Proč chovat k rodičům respekt, když si respekt nezaslouží?
Proč se i v dospělosti omezovat kvůli rodičům, když si naši pozornost i lásku nezaslouží?
Znám pár lidí, kteří jsou celý život nešťastní jen proto, že nemají dobrý vztah se svými rodiči.
A znám i pár lidí, kteří pochopili, že jsou strůjci svého štěstí, rodiny se zřekli, svobodně se nadechli a vyšli svému štěstí vstříc.
Chtělo to hodně odvahy a dlouhou cestu k pravdě, že respekt nezískáváme automaticky, že si jej musíme zasloužit.
Už skoro pět let se den co den snažím zasloužit si respekt svého syna.
Den co den se mu snažím dávat najevo svoji lásku, den co den se mu snažím dát mu najevo, že jsem tu pro něj.
Vím, nejsem dokonalý a mám spousty chyb ... občas mi chybí ten dřívější čas pro sebe, jsem nerudný, protivný a podrážděný, jsem i líný ... a pak mě napadne, zda si zasloužím respekt svého syna?
Hned se pak snažím o to více se mu věnovat a dávat najevo svoji lásku.
A co vy?
Zasloužíte si respekt svých dětí?
Tabletové dítě
Dovolím si dnes jeden menší postřeh o střetu mladé a staré generace.
Byli jsme na veselce.
Jedlo se, pilo se, veselilo se ... a to vše samozřejmě musel prožít i náš syn.
Je to malý nezdolný robot, ale i on musí občas nabít baterie a právě pro tuto chvíli mu náš hi-tech moderní děda připravil tablet.
Takže během toho mumraje a shonu za mnou občas přišel, sednul mi na klín a skouknul krátkou pohádku.
Přísedící rada starších to komentovala povzdechem, že ta dnešní mládež je pořád napíchnutá na počítači a o přírodě neví absolutně nic.
Museli jsme se s Lucii pochechtávat.
Ten náš vzorek zkažené mládeže zná více trav a bylin, než většina těch mudrujících kmetů dohromady a co více, dokonce je i v přírodě pozná a pojmenuje celým jménem ... nejraději má Kokošku pastuší tobolku.
Zná i stromy a nedávno byla paní učitelka ve školce překvapená jeho znalostmi o zvířatech.
To, že s námi chodí po okolí a sbírá různá semínka pro pozdější zasazení na balkoně, o tom ani nemluvě.
Milé staré babičky, nekoukejte pořád na tu Novu, kde vám jen řeknou, že děti hrající si na počítači ve střední škole pak postřílý svoje spolužáky.
V kombinaci zvídavého dítěte a maminky, která má ráda přírodu a na procházku v kabelce nosí atlas hub a trav naší země, vznikne normální a chytrý kluk.
A to, že se dítko ve chvilce klidu a odpočinku připojí k Internetu není zkáza světa, ale pokrok.
Pokrok babičko, pokrok!
Chce to přestat mudrovat nad zkažeností mládeže a začit se se svými pravnoučky taky bavit, ne je jen plísnit za to, že tohle ještě neumí a sousedovic Bětka to dokázala už před půl rokem ;-)
Byli jsme na veselce.
Jedlo se, pilo se, veselilo se ... a to vše samozřejmě musel prožít i náš syn.
Je to malý nezdolný robot, ale i on musí občas nabít baterie a právě pro tuto chvíli mu náš hi-tech moderní děda připravil tablet.
Takže během toho mumraje a shonu za mnou občas přišel, sednul mi na klín a skouknul krátkou pohádku.
Přísedící rada starších to komentovala povzdechem, že ta dnešní mládež je pořád napíchnutá na počítači a o přírodě neví absolutně nic.
Museli jsme se s Lucii pochechtávat.
Ten náš vzorek zkažené mládeže zná více trav a bylin, než většina těch mudrujících kmetů dohromady a co více, dokonce je i v přírodě pozná a pojmenuje celým jménem ... nejraději má Kokošku pastuší tobolku.
Zná i stromy a nedávno byla paní učitelka ve školce překvapená jeho znalostmi o zvířatech.
To, že s námi chodí po okolí a sbírá různá semínka pro pozdější zasazení na balkoně, o tom ani nemluvě.
Milé staré babičky, nekoukejte pořád na tu Novu, kde vám jen řeknou, že děti hrající si na počítači ve střední škole pak postřílý svoje spolužáky.
V kombinaci zvídavého dítěte a maminky, která má ráda přírodu a na procházku v kabelce nosí atlas hub a trav naší země, vznikne normální a chytrý kluk.
A to, že se dítko ve chvilce klidu a odpočinku připojí k Internetu není zkáza světa, ale pokrok.
Pokrok babičko, pokrok!
Chce to přestat mudrovat nad zkažeností mládeže a začit se se svými pravnoučky taky bavit, ne je jen plísnit za to, že tohle ještě neumí a sousedovic Bětka to dokázala už před půl rokem ;-)
středa 26. září 2012
Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku
Znáte podzim?
To je takové to roční období, kdy se leckomu spustí z nosu rýma a řada statečných a silných mužů onemocní smrtelnou chorobou.
Jejich obětavé Ženy vezmou tíhu světa na svá bedra a zesláblá těla svých silnějších protějšků zaženou do vyhřáté postele se slovy, ať umírají potichu a nekňourají.
Žena naší domácnosti to dnes vzala šmahem a do postele zahnala jak mě, tak preventivně i našeho nejmladšího.
Chlapsky držíme pospolu a zalehli jsme oba s knihou.
Jeho měla spoustu obrázků a moje červenou obálku ... možná trochu růžovou (záleží na dopadu světla).
Když už jednou člověk umírá, nikoho určitě nepřekvapí, že nemá náladu na existenciální témata ruských autorů.
Některá lidská setkání vznikají naprostou náhodou a u některých lidských setkání může dojít i k nesetkání.
Některá setkání můžou totiž být jen virtuální.
Stačí přidat jedno písmenko do emailové adresy a naprosto obyčejný věcný email se dostane někam, kam neměl namířeno.
Jedna věta upozorňující na omyl vyvolá ozvěnu dvou zpátečných vět na omluvu a najednou se před námi rozvíjí dlouhý příběh plný slov o nejintimnějších pocitech, která neprozrazují nic o životních událostech, jen o citech dvou lidí, sedících každý sám před svým monitorem.
Internetové připojení spojí dvě cizí postavy a začne vyprávět jejich příběh.
Jasně, dalo by se nad tím mávnou rukou a mírně si poklepat na čelo s výrazem: "Maaristááne, co to boha jeho čteš!", ale někdy i to sebepohrdlavější mávnutí rukou nezastíní fakt, že na tom příběhu prostě něco je.
Možná jsem se do tohoto narůžovělého příběhu tak začetl i proto, že před pár lety začal můj krásný život s mojí milovanou jednou jedinou větou v emailové schránce, která mi sdělovala: "Právě jsem se zamilovala."
Není to příběh objevných myšlenek a filozofických diskuzí o něčem, jsou to jenom obyčejná slova dvou lidí, kteří k sobě začínají mít stále blíž, slova o ničem, slova o lásce, slova o běžném životě a rodině.
Je to prostě kniha na příjemný večer v upocené peřině s posmrkaným kapesníkem (od rýmy, aby bylo jasno!), bok po boku se synem, který usnul nad obrázkem kostlivce ufouna v jeho komiksové knížce.
Nestydím se přiznat, že mnou přečtená na jeden zátah.
OK, uznávám, není to zrovna téma kniky, po kterém sáhne každý chlap, ale jak se říká, i muži mají své dny.
Obzvláště, když umírají na smrtelnou chorobu.
To je takové to roční období, kdy se leckomu spustí z nosu rýma a řada statečných a silných mužů onemocní smrtelnou chorobou.
Jejich obětavé Ženy vezmou tíhu světa na svá bedra a zesláblá těla svých silnějších protějšků zaženou do vyhřáté postele se slovy, ať umírají potichu a nekňourají.
Žena naší domácnosti to dnes vzala šmahem a do postele zahnala jak mě, tak preventivně i našeho nejmladšího.
Chlapsky držíme pospolu a zalehli jsme oba s knihou.
Jeho měla spoustu obrázků a moje červenou obálku ... možná trochu růžovou (záleží na dopadu světla).
Když už jednou člověk umírá, nikoho určitě nepřekvapí, že nemá náladu na existenciální témata ruských autorů.
Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku
Některá lidská setkání vznikají naprostou náhodou a u některých lidských setkání může dojít i k nesetkání.
Některá setkání můžou totiž být jen virtuální.
Stačí přidat jedno písmenko do emailové adresy a naprosto obyčejný věcný email se dostane někam, kam neměl namířeno.
Jedna věta upozorňující na omyl vyvolá ozvěnu dvou zpátečných vět na omluvu a najednou se před námi rozvíjí dlouhý příběh plný slov o nejintimnějších pocitech, která neprozrazují nic o životních událostech, jen o citech dvou lidí, sedících každý sám před svým monitorem.
Internetové připojení spojí dvě cizí postavy a začne vyprávět jejich příběh.
Jasně, dalo by se nad tím mávnou rukou a mírně si poklepat na čelo s výrazem: "Maaristááne, co to boha jeho čteš!", ale někdy i to sebepohrdlavější mávnutí rukou nezastíní fakt, že na tom příběhu prostě něco je.
Možná jsem se do tohoto narůžovělého příběhu tak začetl i proto, že před pár lety začal můj krásný život s mojí milovanou jednou jedinou větou v emailové schránce, která mi sdělovala: "Právě jsem se zamilovala."
Není to příběh objevných myšlenek a filozofických diskuzí o něčem, jsou to jenom obyčejná slova dvou lidí, kteří k sobě začínají mít stále blíž, slova o ničem, slova o lásce, slova o běžném životě a rodině.
Je to prostě kniha na příjemný večer v upocené peřině s posmrkaným kapesníkem (od rýmy, aby bylo jasno!), bok po boku se synem, který usnul nad obrázkem kostlivce ufouna v jeho komiksové knížce.
Nestydím se přiznat, že mnou přečtená na jeden zátah.
OK, uznávám, není to zrovna téma kniky, po kterém sáhne každý chlap, ale jak se říká, i muži mají své dny.
Obzvláště, když umírají na smrtelnou chorobu.
neděle 23. září 2012
sobota 22. září 2012
Dotek reálného světa
Do našeho izolovaného fantazijního světa se začal nabourávat okolní svět reálna a najednou vystrkují drápky běžné události všedního dne.
Náš ostrov klidu, míru a lásky občas ofoukne vítr cizí vůle ... a já musím koukat na to, zda se ten náš mladý a malý proutek života neohne ... nesmím zasahovat, ochraňovat.
Byli jsme na společné procházce, na návštěvě u bytostí z pohádek.
Nachodili jsme spoustu kroků, s námi další prckové a ten náš si jejich společnost užíval.
Ale jak to tak chodí, i mezi těmi nevinnými dušemi může dojít ke konfliktu a nespravedlivým rozuzlením.
Větší a starší hoch neunesl porážku od menšího, slabšího a pošlapání svého ega vyřešil útokem.
Ten náš zůstal na konci toho všeho na zemi na zádech, ve tváři nic nechápající výraz a úlek.
Jeden z prvních doteků reálna, o kterém neví, kam by jej zařadit a proč vlastně nastal.
Srdce milujícího táty mi velelo zakročit a malého spratka zadupat do země (obzvlášť, když jsem pak viděl jeho spokojený výraz), ale zavčas jsem se zadržel.
Některé situace si musí malý človíček sám zažít a vzít si z nich ponaučení.
Zjistit, že okolní svět není jen to teplé bezpečí rodičovské náruče.
Co naplat, že rodičům to trhá srdíčko a chtěli by jej vzít zpět pod svá ochranná křídla.
Okolní svět je tu a chce nám toho našeho milovaného vzít ... už jej chytil za prstík a my s tím nic nenaděláme.
Nezbývá nám nic jiného, než se snažit vybavit ho na tu pouť životem co nejlépe ...
Začínám si ale uvědomovat, že to občas bude vnitřně bolet a že ta bezmoc jakkoliv zasáhnout bude opravdu nesnesitelná.
Náš ostrov klidu, míru a lásky občas ofoukne vítr cizí vůle ... a já musím koukat na to, zda se ten náš mladý a malý proutek života neohne ... nesmím zasahovat, ochraňovat.
Byli jsme na společné procházce, na návštěvě u bytostí z pohádek.
Nachodili jsme spoustu kroků, s námi další prckové a ten náš si jejich společnost užíval.
Ale jak to tak chodí, i mezi těmi nevinnými dušemi může dojít ke konfliktu a nespravedlivým rozuzlením.
Větší a starší hoch neunesl porážku od menšího, slabšího a pošlapání svého ega vyřešil útokem.
Ten náš zůstal na konci toho všeho na zemi na zádech, ve tváři nic nechápající výraz a úlek.
Jeden z prvních doteků reálna, o kterém neví, kam by jej zařadit a proč vlastně nastal.
Srdce milujícího táty mi velelo zakročit a malého spratka zadupat do země (obzvlášť, když jsem pak viděl jeho spokojený výraz), ale zavčas jsem se zadržel.
Některé situace si musí malý človíček sám zažít a vzít si z nich ponaučení.
Zjistit, že okolní svět není jen to teplé bezpečí rodičovské náruče.
Co naplat, že rodičům to trhá srdíčko a chtěli by jej vzít zpět pod svá ochranná křídla.
Okolní svět je tu a chce nám toho našeho milovaného vzít ... už jej chytil za prstík a my s tím nic nenaděláme.
Nezbývá nám nic jiného, než se snažit vybavit ho na tu pouť životem co nejlépe ...
Začínám si ale uvědomovat, že to občas bude vnitřně bolet a že ta bezmoc jakkoliv zasáhnout bude opravdu nesnesitelná.
(ilustrace z komixu "Zettai Karen Children")
úterý 18. září 2012
Jak na tátu?
Tak nám ten velký zlý svět sebral našeho malého kloučka.
Ne, nestalo se mu nic ... jen začal chodit do školky.
Jeho máma, moje nejdražší, se na ten den těšila asi více než na měsíc Prosinec a to už je co říci.
Protože v Prosinci, to má moje milá svátek a narozeniny a taky je tam ten Mikuláš a Vánoce ... Silvestra nepočítám, toho zas až tak neslavíme, to většinou spíme, takže na ten se tolik netěší ... ikdyž spí ráda :-)
Těšila se na ty klidné dny, kdy konečně bude moci uklidit byt a nikdo nebude chodit dva metry za ní a zase to všechno vytahovat.
Těšila se na volná dopoledne, kdy si vyjede na kole, nebo si půjde zaběhat, nebo jen tak cournout se do města na kafíčko a pro čerstvou mrkev.
Ne, není to krkavčí matka, jen už si konečně potřebovala odpočinout od té dlouhé dovolené ... rodičovské dovolené.
Já to zas až tak neprožíval.
Já si každý den utekl do práce a měl klid a když jsem z práce zase přišel, přidal jsem se k synovi a potichu se s ním šoural ty dva metry za hlavou naší rodiny a vytahoval ty pečlivě uklizené věci.
Školka nad námi jen tak vysela, bylo to daleko a jako správní chlapi jsme to neřešili.
Nemysleli jsme na to a čekali až to příjde.
A pak to přišlo.
Školku jsme vybírali svědomitě a pečlivě a jako všichni rodiče se modlili za to, aby jsme byli přijati.
Určitě víte, o čem mluvím, protože dostat se v dnešní době do školky, to je opravdu těžší, než dostat se na dobrou vysokou školu.
Měli jsme štěstí, dostali jsme se tam a nemuseli jsme ani podstrkovat obálku a ani alarmovat známé na vysokých místech.
Hugouškovi se tam od začátku líbilo, ale nadšení den po dni opadávalo.
To proto, že jeho malá dušička si začala uvědomovat, co znamená každodenní povinnost, že život není jen ta zábava s mámou a s tátou a že na světě jsou i lidé, kteří z něj nejsou unešení.
Najednou se musí sám oblékat a obouvat a co hůř, najednou to oblečení, které normálně házel na zem, musí zvednout, složit a odnést do skříně!
A někdy v tu dobu jsem to začal prožívat i já.
Ruku v ruce na cestě ze školky a zvídavé otázky na jeho dnešní den.
Ptal jsem se na kamarády, zda si s ním někdo hrál.
"Se mnou si nikdo nehraje, zlý kluci si hrajou spolu a já si hraju sám."
Ta lítost v duši byla bolestná ... můj nejdražší syn si nemůže najit kamaráda a je tam odstrčený v koutku, celý den sám, ztracený mezi dalšími dětmi.
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Srdce uchopila ledová ruka a ten cit, ta Láska, ho chtěla celýho umačkat v náručí a už ho nikdy nikam nepustit.
Představivost mi ukázala černobílý filmeček o nešťastném klukovi, který schoulený v koutku na madračce potichu skrápí slzy do ušmudlané plyšové hračky a snaží se nevypustit ani hlásku vzlyku, to proto, aby ho paní Učitelka na stráži nezaslechla a nevyplísnila mu do malých ufňukaných darebů.
"Jsem tak smutný táto ... koupíš mi bombony?"
"Koupím Ti všechno na světě, jen ať už se Ti nikdy nestýská!", honí se mi v hlavě a hledám drobné po kapsách.
"Můj kamarád byl u mě a říkal, že to bude dobrý. Hladil mě po vlasech a prý ať se mi nestýská."
"Tvůj kamarád?"
"No jasně, Lukášek, je to můj největší kamarád, posloucháme spolu pohádku od paní Učitelky"
Začínám se mít na pozoru.
Přicházíme domů, přivítání s mámou:
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Dostal pusu, láskyplné obejmutí a ledovou sprchu.
"Ne, čokošku dostaneš až po jídle, na mě tohle neplatí jako na tátu!", odhalila zkušeně jeho hru na city a přátelsky na něj mrknula.
"To není fér, ty jsi tak sobecká!", z nešťastného andílka se stává známý protivný čertík, který naštvaně odchází do pokojíku.
Po chvíli se z něj ozve smutný hlásek:
"Tatíí ... já jsem tak smutný!"
Kam se mi ztratil ten nevinný klouček?!
A kam jsem schoval tu čokošku?
Ne, nestalo se mu nic ... jen začal chodit do školky.
Jeho máma, moje nejdražší, se na ten den těšila asi více než na měsíc Prosinec a to už je co říci.
Protože v Prosinci, to má moje milá svátek a narozeniny a taky je tam ten Mikuláš a Vánoce ... Silvestra nepočítám, toho zas až tak neslavíme, to většinou spíme, takže na ten se tolik netěší ... ikdyž spí ráda :-)
Těšila se na ty klidné dny, kdy konečně bude moci uklidit byt a nikdo nebude chodit dva metry za ní a zase to všechno vytahovat.
Těšila se na volná dopoledne, kdy si vyjede na kole, nebo si půjde zaběhat, nebo jen tak cournout se do města na kafíčko a pro čerstvou mrkev.
Ne, není to krkavčí matka, jen už si konečně potřebovala odpočinout od té dlouhé dovolené ... rodičovské dovolené.
Já to zas až tak neprožíval.
Já si každý den utekl do práce a měl klid a když jsem z práce zase přišel, přidal jsem se k synovi a potichu se s ním šoural ty dva metry za hlavou naší rodiny a vytahoval ty pečlivě uklizené věci.
Školka nad námi jen tak vysela, bylo to daleko a jako správní chlapi jsme to neřešili.
Nemysleli jsme na to a čekali až to příjde.
A pak to přišlo.
Školku jsme vybírali svědomitě a pečlivě a jako všichni rodiče se modlili za to, aby jsme byli přijati.
Určitě víte, o čem mluvím, protože dostat se v dnešní době do školky, to je opravdu těžší, než dostat se na dobrou vysokou školu.
Měli jsme štěstí, dostali jsme se tam a nemuseli jsme ani podstrkovat obálku a ani alarmovat známé na vysokých místech.
Hugouškovi se tam od začátku líbilo, ale nadšení den po dni opadávalo.
To proto, že jeho malá dušička si začala uvědomovat, co znamená každodenní povinnost, že život není jen ta zábava s mámou a s tátou a že na světě jsou i lidé, kteří z něj nejsou unešení.
Najednou se musí sám oblékat a obouvat a co hůř, najednou to oblečení, které normálně házel na zem, musí zvednout, složit a odnést do skříně!
A někdy v tu dobu jsem to začal prožívat i já.
Ruku v ruce na cestě ze školky a zvídavé otázky na jeho dnešní den.
Ptal jsem se na kamarády, zda si s ním někdo hrál.
"Se mnou si nikdo nehraje, zlý kluci si hrajou spolu a já si hraju sám."
Ta lítost v duši byla bolestná ... můj nejdražší syn si nemůže najit kamaráda a je tam odstrčený v koutku, celý den sám, ztracený mezi dalšími dětmi.
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Srdce uchopila ledová ruka a ten cit, ta Láska, ho chtěla celýho umačkat v náručí a už ho nikdy nikam nepustit.
Představivost mi ukázala černobílý filmeček o nešťastném klukovi, který schoulený v koutku na madračce potichu skrápí slzy do ušmudlané plyšové hračky a snaží se nevypustit ani hlásku vzlyku, to proto, aby ho paní Učitelka na stráži nezaslechla a nevyplísnila mu do malých ufňukaných darebů.
"Jsem tak smutný táto ... koupíš mi bombony?"
"Koupím Ti všechno na světě, jen ať už se Ti nikdy nestýská!", honí se mi v hlavě a hledám drobné po kapsách.
"Můj kamarád byl u mě a říkal, že to bude dobrý. Hladil mě po vlasech a prý ať se mi nestýská."
"Tvůj kamarád?"
"No jasně, Lukášek, je to můj největší kamarád, posloucháme spolu pohádku od paní Učitelky"
Začínám se mít na pozoru.
Přicházíme domů, přivítání s mámou:
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Dostal pusu, láskyplné obejmutí a ledovou sprchu.
"Ne, čokošku dostaneš až po jídle, na mě tohle neplatí jako na tátu!", odhalila zkušeně jeho hru na city a přátelsky na něj mrknula.
"To není fér, ty jsi tak sobecká!", z nešťastného andílka se stává známý protivný čertík, který naštvaně odchází do pokojíku.
Po chvíli se z něj ozve smutný hlásek:
"Tatíí ... já jsem tak smutný!"
Kam se mi ztratil ten nevinný klouček?!
A kam jsem schoval tu čokošku?
sobota 25. srpna 2012
Brouk a dětský pohled na svět
Jsem rád, že se mnou žije dětská mysl, protože se můžu díky ní dívat na svět z jiného úhlu pohledu.
Můj syn je sice občas velký lump a trapitel naší kočky Čestmíry, ale jinak je to moc hodný a zvídavý kluk, který má Přírodu rád.
Poslední dobou, možná proto, že je léto a tím pádem jejich čas, má moc rád brouky.
Malé velké, živé mrtvé ... je mu to jedno, hlavně když do něj může strčit prstem.
Nedávno za mnou přišel s nataženou rukou, na prstě měl nějakého pidibroučka a že mi musí něco ukázat.
Lichotil mu jak je krásný a mrňavý, že je roztomilý, ale že se brouček zlobí, když do něj strčí.
"Jakpak jsi přišel na to, že se zlobí?"
"Protože nadává, když do něj žďuchnu!"
"A copak Ti povídá?"
"Brouci nemluví, táto! On na mě syčí ... poslouchej" a píchl do něj prstíkem.
"Já nic neslyším"
"Musíš si ho dát k uchu!"
A opravdu.
Když jsem jej měl těsně u ucha, brouček vydával zvláštní zvuk.
Něco mezi funěním a syčením.
A vydával ten zvuk jen v tu chvíli, když jsem do něj jemně strčil.
Prostě normální naštvanej brouk, který mi nadával, ať do něj nestrkám.
Uvědomil jsem si, že jsem si nikdy žádného brouka důkladně neprohlížel.
Když nějakého doma najdu, naberu ho na papír (brouci mají přeci velký zuby a koušou, no ne?) a odnesu jej na naší balkónovou zahrádku.
Ale nikdy mě nenapadlo, dát si ho k uchu a poslouchat, co mi ta návštěva z hmyzí říše povídá.
Od té doby se na naše pidispolubydlící dívám jinýma očima a vděčím za to svému synovi.
A dívám se jinýma očima i na svého syna.
Snažím se od něj pochytit další věci.
Tiše sleduji jeho hry, jeho povídání si s neviditelnými kamarády a snažím se znovu na svět dívat jako malý kluk.
Víte co?
Funguje to.
Můj syn je sice občas velký lump a trapitel naší kočky Čestmíry, ale jinak je to moc hodný a zvídavý kluk, který má Přírodu rád.
Poslední dobou, možná proto, že je léto a tím pádem jejich čas, má moc rád brouky.
Malé velké, živé mrtvé ... je mu to jedno, hlavně když do něj může strčit prstem.
Nedávno za mnou přišel s nataženou rukou, na prstě měl nějakého pidibroučka a že mi musí něco ukázat.
Lichotil mu jak je krásný a mrňavý, že je roztomilý, ale že se brouček zlobí, když do něj strčí.
"Jakpak jsi přišel na to, že se zlobí?"
"Protože nadává, když do něj žďuchnu!"
"A copak Ti povídá?"
"Brouci nemluví, táto! On na mě syčí ... poslouchej" a píchl do něj prstíkem.
"Já nic neslyším"
"Musíš si ho dát k uchu!"
A opravdu.
Když jsem jej měl těsně u ucha, brouček vydával zvláštní zvuk.
Něco mezi funěním a syčením.
A vydával ten zvuk jen v tu chvíli, když jsem do něj jemně strčil.
Prostě normální naštvanej brouk, který mi nadával, ať do něj nestrkám.
Uvědomil jsem si, že jsem si nikdy žádného brouka důkladně neprohlížel.
Když nějakého doma najdu, naberu ho na papír (brouci mají přeci velký zuby a koušou, no ne?) a odnesu jej na naší balkónovou zahrádku.
Ale nikdy mě nenapadlo, dát si ho k uchu a poslouchat, co mi ta návštěva z hmyzí říše povídá.
Od té doby se na naše pidispolubydlící dívám jinýma očima a vděčím za to svému synovi.
A dívám se jinýma očima i na svého syna.
Snažím se od něj pochytit další věci.
Tiše sleduji jeho hry, jeho povídání si s neviditelnými kamarády a snažím se znovu na svět dívat jako malý kluk.
Víte co?
Funguje to.
čtvrtek 16. srpna 2012
Dobrý den, půjde prosím Hugo ven?
U dveří se ozval zvonek a moje milá šla otevřít.
"Dobrý den, půjde prosím Hugo ven?"
Zůstala překvapeně stát s otevřenou pusou ve dveřích a koukala na cizího prcka.
Byl to šok.
Nečekali jsme, že tuto větu uslyšíme tak brzo.
Vždyť ten náš malý klon tepráve nedávno oslavil čtyři roky a když se chce v noci ze svého pokojíčku dostat k nám do ložnice pod peřinu, tak vyřvává do tmy moje jméno a prosí, ať mu rozsvítím lampičku na cestu.
Takže ta naše malá sralbotka už má svého prvního kamaráda, který stojí před vchodem a chce ho vytáhnout za dobrodružstvím.
Neuvěřitelný.
Jsem už tak starý ...
"Tak jo, my tedy příjdeme, počkej na nás", zalapala po dechu moje nejdražší a šla se chystat.
Když vyšli ven, chlapeček byl trochu zklamaný.
"Jsem myslel, že Hugo půjde ven s tátou".
Omládl jsem jako mávnutím kouzelného proutku.
Den před tím jsme se totiž já a Hugo s tímto klukem seznámili za barákem.
Hráli jsme si spolu na troly a na Pána Prstenů a prcek byl nadšený z toho, že vím kdo je to Voldemort a že jsem se bez remcání nechal párkrát přetáhnout klackem přes hlavu :-)
"Dobrý den, půjde prosím Hugo ven?"
Zůstala překvapeně stát s otevřenou pusou ve dveřích a koukala na cizího prcka.
Byl to šok.
Nečekali jsme, že tuto větu uslyšíme tak brzo.
Vždyť ten náš malý klon tepráve nedávno oslavil čtyři roky a když se chce v noci ze svého pokojíčku dostat k nám do ložnice pod peřinu, tak vyřvává do tmy moje jméno a prosí, ať mu rozsvítím lampičku na cestu.
Takže ta naše malá sralbotka už má svého prvního kamaráda, který stojí před vchodem a chce ho vytáhnout za dobrodružstvím.
Neuvěřitelný.
Jsem už tak starý ...
"Tak jo, my tedy příjdeme, počkej na nás", zalapala po dechu moje nejdražší a šla se chystat.
Když vyšli ven, chlapeček byl trochu zklamaný.
"Jsem myslel, že Hugo půjde ven s tátou".
Omládl jsem jako mávnutím kouzelného proutku.
Den před tím jsme se totiž já a Hugo s tímto klukem seznámili za barákem.
Hráli jsme si spolu na troly a na Pána Prstenů a prcek byl nadšený z toho, že vím kdo je to Voldemort a že jsem se bez remcání nechal párkrát přetáhnout klackem přes hlavu :-)
čtvrtek 2. srpna 2012
Jak se žije v Pokoji ...
Našel jsem ji na nočním stolku.
Nepamatuji si, kde se tam vzala, ale když už tam byla, tak jsem ji otevřel.
Pozvala mě na návštěvu k jednomu klukovi, ze kterého se zrovna dnes stal Pan Pětiletý.
Žije se svojí Mami v jednom malém Pokoji.
Jediné okno je nad nimi a za ním je Vesmír, občas jim dovnitř nakoukne Boží tvář.
Pokoj je jediný Svět a věci uvnitř jsou jediné skutečné věci.
Věci v Televizi jsou neskutečné.
Třeba zmrzina, zvířata, kamarádi.
Kluk se na ni může koukat jen hodinu ráno a hodinu večer.
Po Televizi měkne mozek.
Pan Sporák, Pod Postelí, Paní Skříň, Na Policí ... a další běžně obyčejné věci, to jsou skutečné věci.
Někdy už Mami říká, že něco budou muset vyhodit, že se do jejich Světa nevejdou, ale malý Jack pro ně vždy najde to pravé místo, kde pak bydlí.
Třeba Skořápkový had, který žije Pod Postelí a rozrůstá se o vyfouknutou skořápku pokaždé, když mají k jídlu vejce.
Nebo Labyrint z ruliček toaletního papíru, kde se schovávají kuličky, kamínky a malé věci.
Jack je poslouchá, jak si tam hrají na honěnou.
Zubní kartáček tam nesmí, je moc dlouhý a zasekl by se tam.
Hlídá proto v Pevnosti z plechovek a krabiček od Vitamínů
Jack a Mami se mají moc rádi.
Mami vymýšlí hry, čte z těch jediných pěti obrázkových knih, povídají si.
Každou noc v Neděli příjde Čert.
Donese nedělní dárek, ale je lakomý.
Jack bydlí ve své Skříni (připíchnul si tam teď obrázek spícího Já, který dostal od Mami k narozeninám) a snaží se vypnout dříve, než příjde Čert.
Mami nechce, aby se na něj Čert díval.
Není to opravdový Čert, Jack viděl podobného v Televizi, ale ten měl rohy a nebyl skutečný.
Tenhle Čert je skutečný jen když dveře zapípají.
Tuto neděli Čert nepřišel a Jack může spát u své Mami.
Čert ale nedonesl nedělní dárek ... dnes měl donést nové kalhoty, ty staré už mají díru na koleni ...
... pomalu jsem vycouval z Pokoje (možná to já jsem ta Boží tvář v okně) a nechal je spát.
Srdce mi sevřel mrazivý krunýř a v hlavě se objevily nehezké předtuchy a myšlenky začaly tvořit nové neznámé světy.
Některé knihy tohle umějí.
Stačí jen chvilku sledovat kousek příběhu uvnitř a otevře se celý nový Vesmír.
Možná, že už na návštěvu k Jackovi nikdy nepůjdu.
Ten příběh je psaný dětským jazykem s chutí kouzla života, ale nad Pokojem se vznáší tíživý poklop budoucích chmur a nevím, zda chci nechat ten poklop dopadnout.
Jen jsem vám chtěl povědět o klukovi, který žije v Pokoji a je to jeho jediný a skutečný svět.
Možná by chtěl vidět vaši tvář v Televizi, ikdyž ta tvář není skutečná ...
Emma Donoghue: Pokoj
Nepamatuji si, kde se tam vzala, ale když už tam byla, tak jsem ji otevřel.
Pozvala mě na návštěvu k jednomu klukovi, ze kterého se zrovna dnes stal Pan Pětiletý.
Žije se svojí Mami v jednom malém Pokoji.
Jediné okno je nad nimi a za ním je Vesmír, občas jim dovnitř nakoukne Boží tvář.
Pokoj je jediný Svět a věci uvnitř jsou jediné skutečné věci.
Věci v Televizi jsou neskutečné.
Třeba zmrzina, zvířata, kamarádi.
Kluk se na ni může koukat jen hodinu ráno a hodinu večer.
Po Televizi měkne mozek.
Pan Sporák, Pod Postelí, Paní Skříň, Na Policí ... a další běžně obyčejné věci, to jsou skutečné věci.
Někdy už Mami říká, že něco budou muset vyhodit, že se do jejich Světa nevejdou, ale malý Jack pro ně vždy najde to pravé místo, kde pak bydlí.
Třeba Skořápkový had, který žije Pod Postelí a rozrůstá se o vyfouknutou skořápku pokaždé, když mají k jídlu vejce.
Nebo Labyrint z ruliček toaletního papíru, kde se schovávají kuličky, kamínky a malé věci.
Jack je poslouchá, jak si tam hrají na honěnou.
Zubní kartáček tam nesmí, je moc dlouhý a zasekl by se tam.
Hlídá proto v Pevnosti z plechovek a krabiček od Vitamínů
Jack a Mami se mají moc rádi.
Mami vymýšlí hry, čte z těch jediných pěti obrázkových knih, povídají si.
Každou noc v Neděli příjde Čert.
Donese nedělní dárek, ale je lakomý.
Jack bydlí ve své Skříni (připíchnul si tam teď obrázek spícího Já, který dostal od Mami k narozeninám) a snaží se vypnout dříve, než příjde Čert.
Mami nechce, aby se na něj Čert díval.
Není to opravdový Čert, Jack viděl podobného v Televizi, ale ten měl rohy a nebyl skutečný.
Tenhle Čert je skutečný jen když dveře zapípají.
Tuto neděli Čert nepřišel a Jack může spát u své Mami.
Čert ale nedonesl nedělní dárek ... dnes měl donést nové kalhoty, ty staré už mají díru na koleni ...
... pomalu jsem vycouval z Pokoje (možná to já jsem ta Boží tvář v okně) a nechal je spát.
Srdce mi sevřel mrazivý krunýř a v hlavě se objevily nehezké předtuchy a myšlenky začaly tvořit nové neznámé světy.
Některé knihy tohle umějí.
Stačí jen chvilku sledovat kousek příběhu uvnitř a otevře se celý nový Vesmír.
Možná, že už na návštěvu k Jackovi nikdy nepůjdu.
Ten příběh je psaný dětským jazykem s chutí kouzla života, ale nad Pokojem se vznáší tíživý poklop budoucích chmur a nevím, zda chci nechat ten poklop dopadnout.
Jen jsem vám chtěl povědět o klukovi, který žije v Pokoji a je to jeho jediný a skutečný svět.
Možná by chtěl vidět vaši tvář v Televizi, ikdyž ta tvář není skutečná ...
Emma Donoghue: Pokoj
čtvrtek 19. července 2012
Řekni mi, co máš v brašničce a já Ti řeknu jaký jsi muž
Jsou chvíle, kdy se upřímně a vážně sám sebe musím ptát, zda jsem opravdu správný muž.
Protože když se rozhlédnu kolem sebe, narážím na odlišné exempláře než jsem já.
Na jednom diskuzním fóru jsem narazil na diskuzi, kde se uživatelé (pánové) chlubí tím, co každý den nosí ve svých brašnách či batohách.
Asi to byli mírně militantní pánové, protože u sebe nosí samé "chlapské" potřeby typu boxer, tři druhy nožů, pistole, slzné spreje, křesadla, pilulky na dezinfekci vody, strunové pilky a takové ty běžné věci, které asi každý správný muž denodenně potřebuje.
Trochu mi zatrnulo a moje mínění o mně samém zase kleslo do větších hlubin podivnosti.
Nedalo mi to, vysypal jsem svoji brašničku a zatajil dech.
Ulevilo se mi, když vypadl jeden zavírací nožík. Snad to se mnou nebude tak zlé :-)
Zajímá vás, co běžně nosí mladý táta ve své brašničce?
Tak vás tedy zvu na exkurzi do jedné kabelky.
1. Kluci z internetové diskuze mají taktické brašny z army shopů. Já mám kabelku od Bati ...
2. Jako peněženku používám bývalou lékárničku pro dřevorubce (vydržela zatím nejdýl)
3. Náplasti a růžové pilulky (těmi zásobuji kolegyni, fakt!) se občas hodí
4. Notes pro rychlé poznámky a seznamy nákupů (bez nich si nevzpomenu ani na rohlík)
5. Telefon (nemá ani GPS, ani internet, ale kupodivu se dovolám a SMS pošlu)
6. Pohádkový pas pro pohádkové výlety (Lucie já vím, musím ho aktualizovat)
7. Butylka s pitím pro Huga
8. Pedikúra (má pinzetu a ta je super proti těm hnusnejm klíšťatům!)
9. Zapalovač (nekouřím, ale kdyby byla nějaká sličná kuřačka v nouzi, tak můžu být za gentlemana)
10. Žvýkačky (ale většinou mi je někdo sebere)
11. Přenos hudby domov-práce
12. Klíče
13. Svítilna na kličku, která nepotřebuje baterie (tady bych si mohl od militantních chlapíků zasloužit pozvednutí obočí)
14. Čistící spray s desinfekční přísadou ... píšou tam, že se hodí pro maminky s malými dětmi :-)
15. Obyčejná nezáživná propiska - nepíše ve vesmíru
16. Deník/občasník (když neberu deník, tak mám jiný notes - seznam knih s recenzemi, notes s plány, běžcký deník)
17. Složená hadrová taška na nákupy (nemám rád igelitky)
18. Utřinos, utřipusu, utřicokoliv
19. Nožík s vývrtkou (nosím od té doby, co jsme začínali randit s ženou a popíjeli vínko v parku na lavičce)
20. Klíče od auta (ale ty dost často hledám, takže je většinou u sebe nemám)
21. Astmatické srkátko
22. Jelení mazátko na rty (fakt je z jelena?)
23. Vlhčené ubrousky (nejvíc používaná věc na procházkách s Hugem - Nobelovu cenu pro vynálezce!)
24. Lžička na svačiny (jogurty pro Hugína)
25. Hračka pro dlouhou chvíli se vždycky hodí
26. Vidlička (mám rád salát k obědu ze http://www.salatos.cz/ a nemám rád plastové příbory)
A co nosíte vy ve svých kabelkách, brašnách, kufrech?
Budu rád, když se mi pochlubíte ... třeba na facebooku ve zprávě, odkazem v komentářích a tak ;-)
Protože když se rozhlédnu kolem sebe, narážím na odlišné exempláře než jsem já.
Na jednom diskuzním fóru jsem narazil na diskuzi, kde se uživatelé (pánové) chlubí tím, co každý den nosí ve svých brašnách či batohách.
Asi to byli mírně militantní pánové, protože u sebe nosí samé "chlapské" potřeby typu boxer, tři druhy nožů, pistole, slzné spreje, křesadla, pilulky na dezinfekci vody, strunové pilky a takové ty běžné věci, které asi každý správný muž denodenně potřebuje.
Trochu mi zatrnulo a moje mínění o mně samém zase kleslo do větších hlubin podivnosti.
Nedalo mi to, vysypal jsem svoji brašničku a zatajil dech.
Ulevilo se mi, když vypadl jeden zavírací nožík. Snad to se mnou nebude tak zlé :-)
Zajímá vás, co běžně nosí mladý táta ve své brašničce?
Tak vás tedy zvu na exkurzi do jedné kabelky.
1. Kluci z internetové diskuze mají taktické brašny z army shopů. Já mám kabelku od Bati ...
2. Jako peněženku používám bývalou lékárničku pro dřevorubce (vydržela zatím nejdýl)
3. Náplasti a růžové pilulky (těmi zásobuji kolegyni, fakt!) se občas hodí
4. Notes pro rychlé poznámky a seznamy nákupů (bez nich si nevzpomenu ani na rohlík)
5. Telefon (nemá ani GPS, ani internet, ale kupodivu se dovolám a SMS pošlu)
6. Pohádkový pas pro pohádkové výlety (Lucie já vím, musím ho aktualizovat)
7. Butylka s pitím pro Huga
8. Pedikúra (má pinzetu a ta je super proti těm hnusnejm klíšťatům!)
9. Zapalovač (nekouřím, ale kdyby byla nějaká sličná kuřačka v nouzi, tak můžu být za gentlemana)
10. Žvýkačky (ale většinou mi je někdo sebere)
11. Přenos hudby domov-práce
12. Klíče
13. Svítilna na kličku, která nepotřebuje baterie (tady bych si mohl od militantních chlapíků zasloužit pozvednutí obočí)
14. Čistící spray s desinfekční přísadou ... píšou tam, že se hodí pro maminky s malými dětmi :-)
15. Obyčejná nezáživná propiska - nepíše ve vesmíru
16. Deník/občasník (když neberu deník, tak mám jiný notes - seznam knih s recenzemi, notes s plány, běžcký deník)
17. Složená hadrová taška na nákupy (nemám rád igelitky)
18. Utřinos, utřipusu, utřicokoliv
19. Nožík s vývrtkou (nosím od té doby, co jsme začínali randit s ženou a popíjeli vínko v parku na lavičce)
20. Klíče od auta (ale ty dost často hledám, takže je většinou u sebe nemám)
21. Astmatické srkátko
22. Jelení mazátko na rty (fakt je z jelena?)
23. Vlhčené ubrousky (nejvíc používaná věc na procházkách s Hugem - Nobelovu cenu pro vynálezce!)
24. Lžička na svačiny (jogurty pro Hugína)
25. Hračka pro dlouhou chvíli se vždycky hodí
26. Vidlička (mám rád salát k obědu ze http://www.salatos.cz/ a nemám rád plastové příbory)
A co nosíte vy ve svých kabelkách, brašnách, kufrech?
Budu rád, když se mi pochlubíte ... třeba na facebooku ve zprávě, odkazem v komentářích a tak ;-)
pátek 6. července 2012
Být jako máma
Ta holčička si ráda hraje na mámu.
Chodí po lese, přes ramínko má přehozenou kabelku s křiklavou barvou.
V kabelce šminky a voňavky.
U studánky v podřepu, maluje svůj odraz ve vodě rtěnkou.
Navoní se jako její máma a cítí se být velká.
Vytáhne neviditelnou cigaretku a vloží si ji do koutka nedospělých rtů.
Tak důležitá!
Srazí ji na zem proud nadávek a urážek.
Ta slova bolí víc než případné rány do těla.
Nad ní rozuřená matka s cigaretou v ruce.
Ublížená se schová do křoví.
Chtěla být jen jako její máma ...
Chodí po lese, přes ramínko má přehozenou kabelku s křiklavou barvou.
V kabelce šminky a voňavky.
U studánky v podřepu, maluje svůj odraz ve vodě rtěnkou.
Navoní se jako její máma a cítí se být velká.
Vytáhne neviditelnou cigaretku a vloží si ji do koutka nedospělých rtů.
Tak důležitá!
Srazí ji na zem proud nadávek a urážek.
Ta slova bolí víc než případné rány do těla.
Nad ní rozuřená matka s cigaretou v ruce.
Ublížená se schová do křoví.
Chtěla být jen jako její máma ...
ilustrace Alberto Cerriteño www.albertocerriteno.com
čtvrtek 5. července 2012
Mrtvý ptáček
Seděli jsem na lavičce na vlakovém nádraží a čekali na příjezd babičky.
Hugíno něco brebentil, lezl po lavičce, pod lavičkou, po mně, po zdi ... prostě trpělivý malý kluk
Zkoumal okolí, prsty píchal do chcíplé mouchy a popostrkoval ji vstříc potrhané opuštěné pavučině a já doufal, že si nevšimne špinavého koutu, kde ležel ptáček s nožkami nahoru.
Máme ptáčky rádi, často spolu stojíme na balkoně a povídáme si s nimi.
Oni sedí na bříze před okny a zpívají nám v odpověď, nebo sedí na pouliční lampě a pouští z výšky svoje holubince na auta ... většinou na to naše.
Bál jsem se, co na něj řekne a nevěděl, co na to řeknu já.
Všiml si fronty mravenců a očima sledoval jejich cestu ... ano, ta cesta končila pod křídlem ptáčka.
Proud brebentění utichl ...
Hugíno něco brebentil, lezl po lavičce, pod lavičkou, po mně, po zdi ... prostě trpělivý malý kluk
Zkoumal okolí, prsty píchal do chcíplé mouchy a popostrkoval ji vstříc potrhané opuštěné pavučině a já doufal, že si nevšimne špinavého koutu, kde ležel ptáček s nožkami nahoru.
Máme ptáčky rádi, často spolu stojíme na balkoně a povídáme si s nimi.
Oni sedí na bříze před okny a zpívají nám v odpověď, nebo sedí na pouliční lampě a pouští z výšky svoje holubince na auta ... většinou na to naše.
Bál jsem se, co na něj řekne a nevěděl, co na to řeknu já.
Všiml si fronty mravenců a očima sledoval jejich cestu ... ano, ta cesta končila pod křídlem ptáčka.
Proud brebentění utichl ...
ilustrační obrázek - vypůjčeno od Vladimíry Burianové http://burianova.eu
"Jůů, koukej!", zpozornil a zapomněl na prázdnou pavučinu.
Chtěl vědět, proč tam leží, jestli tam bydlí a jestli se nebojí kočky.
Vysvětloval jsem mu, že už se nebojí ničeho, že je mrtvý a že jeho dušička spokojeně létá v korunách stromů v parku.
Vzpomněl si na svoji příhodu s motýlem.
Jednou našel na cestě ležet mrtvého motýla, obdivoval jeho krásu a pak ho vzal do dlaní.
Zamyšleně na něj koukal, ale zničeho nic motýl zamával křídly a odlétl.
Od té chvíle si Hugo myslí, že je kouzelný a že umí uzdravovat mrtvé tvorečky.
Chtěl ptáčka vzít a kouzlem ho oživit.
Se smutkem na srdci jsem mu to nedovolil a viděl tu otázku v jeho očích.
Naštěsí otázku vystřídalo překvapení, když si všiml, jak jeden mraveneček nese malé chmíří od ptáčka pryč.
"Jééé, on si vzal jeho pírko! Vezme si ho do postýlky?"
Povídal jsem mu něco o Matce Přírodě a o tom, jak se všechno v přírodě recykluje. Jak si mravenečci vezmou od ptáčka pírka (protože je už nepotřebuje) a udělají svým dětem peřinu, aby jim bylo teplo.
A že i proto my recyklujeme papír a plasty, aby se z toho udělaly nové věci.
"To je tak pěkné, že jsme tak hodní!" ... miláček :-*
"A tati?"
"Ano?"
"A stane se z toho ptáčka zombie?" ....
čtvrtek 8. března 2012
MDŽ
Ikdyž to moje žena zcela určitě zapře, jsem romantický milující člověk.
Ještě nedávno jsem jí s láskou pravidelně nosil květiny připomínající Slunce, to aby věděla, že vnáší světlo do mého života.
Vždy se mírně usmála, dala mi pusu na čelo a kytku do vázy ... "Kdyby jsi mi radši donesl něco do kuchyně ..."
Nakonec jsem ustoupil a začal nosit domů květiny v květináči, jen tak mimochodem, ani jsem je neadresoval ve jménu lásky, jen je dal někam na oči.
Jakože jsem si ji koupil pro sebe, ale přitom do našeho domova nenásilně umisťoval uklidňující zelenou, to abych utlumoval její horkou hlavu.
Já vám něco povím o své Lucii ... moje milá je úžasná žena.
Je chytrá, zajimavá, zvláštní, inspirativní, krásná ... a občas je hrozně protivná a a a a taková chlapská ;-)
Dnes je Mezinárodní den žen a já po dlouhé době neodolal a koupil kvetoucí nádheru i s pěkným květináčem.
"Hnusnější květináč tam neměli?" Srdce se mi zatetelilo láskou, moje milá je v kondici.
"Měli, ale věděl jsem, že tenhle v tobě vzbudí reakci ..."
Už jsme spolu nějaký ten rok, tak jsem byl připravený ... z tašky jsem vylovil domácí klobásky (zbožňuji dárečky od zákazníků) a přednášku o komunistickém svátku jsem utnul v zárodku.
Ne, moje žena není tlustý chlapík s rukou v trenýrkách před televizí.
Je to milá holka, která dostala do vínku místo romantické duše princezny, barbarské způsoby dobyvatele.
A takovou ji miluji, moje žena není pro každého, moje žena je jen pro silné jedince.
Když nad tím tak přemýšlím, je to ve mně zakořeněné, ten obdiv k věčně naštvaným kráskám, už od mala.
Víte, jaká rasa koček je moje nejoblíbenější?
Ano, správně, je to Sphynx ... zavřete oči a představte si štíhlé tělo, svobodnou mysl, bystrou inteligenci, velké oči a věčně nasraný výraz ... už to vidíte?
Ano, to je moje žena!
Přeji vám krásný Den žen a nějakou hezkou květinu na stole.
P.S. jestli si teď říkáte, že dostanu pěkně za uši, až si to žena přečte, tak se o mě nebojte.
Sedí za mnou a těší se, až si přečte toto moje vyznání lásky :-)
Ona ví, že je potvora ... a je taková ráda.
Ještě nedávno jsem jí s láskou pravidelně nosil květiny připomínající Slunce, to aby věděla, že vnáší světlo do mého života.
Vždy se mírně usmála, dala mi pusu na čelo a kytku do vázy ... "Kdyby jsi mi radši donesl něco do kuchyně ..."
Nakonec jsem ustoupil a začal nosit domů květiny v květináči, jen tak mimochodem, ani jsem je neadresoval ve jménu lásky, jen je dal někam na oči.
Jakože jsem si ji koupil pro sebe, ale přitom do našeho domova nenásilně umisťoval uklidňující zelenou, to abych utlumoval její horkou hlavu.
Já vám něco povím o své Lucii ... moje milá je úžasná žena.
Je chytrá, zajimavá, zvláštní, inspirativní, krásná ... a občas je hrozně protivná a a a a taková chlapská ;-)
Dnes je Mezinárodní den žen a já po dlouhé době neodolal a koupil kvetoucí nádheru i s pěkným květináčem.
"Hnusnější květináč tam neměli?" Srdce se mi zatetelilo láskou, moje milá je v kondici.
"Měli, ale věděl jsem, že tenhle v tobě vzbudí reakci ..."
Už jsme spolu nějaký ten rok, tak jsem byl připravený ... z tašky jsem vylovil domácí klobásky (zbožňuji dárečky od zákazníků) a přednášku o komunistickém svátku jsem utnul v zárodku.
Ne, moje žena není tlustý chlapík s rukou v trenýrkách před televizí.
Je to milá holka, která dostala do vínku místo romantické duše princezny, barbarské způsoby dobyvatele.
A takovou ji miluji, moje žena není pro každého, moje žena je jen pro silné jedince.
Když nad tím tak přemýšlím, je to ve mně zakořeněné, ten obdiv k věčně naštvaným kráskám, už od mala.
Víte, jaká rasa koček je moje nejoblíbenější?
Ano, správně, je to Sphynx ... zavřete oči a představte si štíhlé tělo, svobodnou mysl, bystrou inteligenci, velké oči a věčně nasraný výraz ... už to vidíte?
Ano, to je moje žena!
Přeji vám krásný Den žen a nějakou hezkou květinu na stole.
P.S. jestli si teď říkáte, že dostanu pěkně za uši, až si to žena přečte, tak se o mě nebojte.
Sedí za mnou a těší se, až si přečte toto moje vyznání lásky :-)
Ona ví, že je potvora ... a je taková ráda.
neděle 12. února 2012
Kterak se stát Supermanem?
Jistě se všichni shodneme na tom, že mít čas sám pro sebe je důležitá věc.
Důležitá proto, že ve volných chvílích se vaše duše živí tím, co má ráda.
A čas od času má prostě chuť si zamlsat a nestačí ji běžná denodenní strava.
Chce zákusek, duševní vytržení z reality, nové sousto samoty, svého času.
V té chvíli odpočívá, učí se, vstřebává získáne, raduje se ... prostě se nabíjí, stává se z ní silná a šťastná duše.
Co ale dělat, když člověk narazí na limity dne a zjistí, že má den omezený počet hodin?
Co dělat ve chvíli, kdy si nový duševní pokrm ukrojí z běžného dne dvě hodiny navíc a zjistí, že ty dvě hodiny potřebuje?
Ano ... narazíme na realitu ... narazíme na povinnosti, narazíme na volný čas někoho druhého a narazíme na špatné svědomí (možná i mírnou sobeckost).
Samozřejmě že si toho okolí všimne, naruší se totiž jejich běžný den ... syn ráno vstane a nemá vedle sebe svého tátu.
Probudí se rozmrzelý, nemá své kakao a nemá své běžné ráno.
Ano, je tu pro něj máma ... ale ta nemá svoji kávu a má také jiné ráno, než jaké měla dříve a hlavně ... nedělá tak dobré a sladké kakao.
Nedává tři lžičky kaka do mléka a jednu Hugouškovi do pusy ;-)
Ani návrat z práce už není co býval.
Tátova nová duševní potrava prodlouží příchod domů o hodinu a tak ho vyčerpá, že hodinku sedí a potřebuje se aklimatizovat na domácí chod.
Jsou tu běžné denní rituály, je tu poskakující čertík, který si chce hrát, je tu žena, která má hlavu plnou slov, které jsou k nezastavení.
Čas utíká a straší dalším dnem.
Oči se zavírají, myšlenky usínají, tělo spí ... zase jsem o něco přišel a něco přišlo o mě ... Dost! Je načase, stát se Supermanem!
Supermanem svého času!
Všechno pěkně rozpočítám, naplánuji.
Huga naučím chodit spát v pravidelnou (normální a běžnou) dobu.
Zrychlým celé tělo, myšlenky budou supermyšlenky a povinnosti zvládnu levou rukou za poloviční dobu.
Vrátím zpět ukradené hodiny rodině a ukradnu je noci.
Nechám se kousnout upírem a prodloužím noc.
Na kaťata si přišiju reflexní pásky a budu běhat ve svitu měsíčku.
Na knihu je čas při službě v koupelně při koupání, v televizi stejně nic nedávají.
Na pívo nechodím, zde není co ukrást ... hrome, jak to ti chlapi dělají, že si stihnou dát cestou z práce dvě píva v hospodě?
Jsou už Supermani a maj to vypočítaný?
No nic ... čas vypršel, jdu spát ... spánek je důležitý, odměřil jsem si ho osm hodin ... hmmm, to, že se tu takhle vykecávám má za následek, že jsem to zase nestihl.
Už zbývá jen sedm a půl hodiny.
Je to těžký, stát se Supermanem ;-)
Důležitá proto, že ve volných chvílích se vaše duše živí tím, co má ráda.
A čas od času má prostě chuť si zamlsat a nestačí ji běžná denodenní strava.
Chce zákusek, duševní vytržení z reality, nové sousto samoty, svého času.
V té chvíli odpočívá, učí se, vstřebává získáne, raduje se ... prostě se nabíjí, stává se z ní silná a šťastná duše.
Co ale dělat, když člověk narazí na limity dne a zjistí, že má den omezený počet hodin?
Co dělat ve chvíli, kdy si nový duševní pokrm ukrojí z běžného dne dvě hodiny navíc a zjistí, že ty dvě hodiny potřebuje?
Ano ... narazíme na realitu ... narazíme na povinnosti, narazíme na volný čas někoho druhého a narazíme na špatné svědomí (možná i mírnou sobeckost).
Samozřejmě že si toho okolí všimne, naruší se totiž jejich běžný den ... syn ráno vstane a nemá vedle sebe svého tátu.
Probudí se rozmrzelý, nemá své kakao a nemá své běžné ráno.
Ano, je tu pro něj máma ... ale ta nemá svoji kávu a má také jiné ráno, než jaké měla dříve a hlavně ... nedělá tak dobré a sladké kakao.
Nedává tři lžičky kaka do mléka a jednu Hugouškovi do pusy ;-)
Ani návrat z práce už není co býval.
Tátova nová duševní potrava prodlouží příchod domů o hodinu a tak ho vyčerpá, že hodinku sedí a potřebuje se aklimatizovat na domácí chod.
Jsou tu běžné denní rituály, je tu poskakující čertík, který si chce hrát, je tu žena, která má hlavu plnou slov, které jsou k nezastavení.
Čas utíká a straší dalším dnem.
Oči se zavírají, myšlenky usínají, tělo spí ... zase jsem o něco přišel a něco přišlo o mě ... Dost! Je načase, stát se Supermanem!
Supermanem svého času!
Všechno pěkně rozpočítám, naplánuji.
Huga naučím chodit spát v pravidelnou (normální a běžnou) dobu.
Zrychlým celé tělo, myšlenky budou supermyšlenky a povinnosti zvládnu levou rukou za poloviční dobu.
Vrátím zpět ukradené hodiny rodině a ukradnu je noci.
Nechám se kousnout upírem a prodloužím noc.
Na kaťata si přišiju reflexní pásky a budu běhat ve svitu měsíčku.
Na knihu je čas při službě v koupelně při koupání, v televizi stejně nic nedávají.
Na pívo nechodím, zde není co ukrást ... hrome, jak to ti chlapi dělají, že si stihnou dát cestou z práce dvě píva v hospodě?
Jsou už Supermani a maj to vypočítaný?
No nic ... čas vypršel, jdu spát ... spánek je důležitý, odměřil jsem si ho osm hodin ... hmmm, to, že se tu takhle vykecávám má za následek, že jsem to zase nestihl.
Už zbývá jen sedm a půl hodiny.
Je to těžký, stát se Supermanem ;-)
středa 8. února 2012
Pavel Brycz .:. Tátologie
Tuhle knížku jsem nějakou dobu míjel, protože ten obal mě prostě odrazoval.
Který chytrý mozek asi napadlo, dát na knihu pro muže fotku polonahého chlapíka se zatnutými svaly?
Nakonec jsem ale stejně neodolal a do své knihovny ji zařadil.
Dokonce ji doporučuje Liga otevřených mužů (bodejď by ne, když je spisovatel jeden z nich a ještě ke všemu moc knih o otcovství nevychází).
Nalákala mě na ni jedna recenze a říkal jsem si, když už nic, budu mít alespoň o čem psát na blog :-)
Anotace z přebalu knihy:
"Každý autor chce psát knihy, které mají hlavu a patu. A aspoň jednou za život napsat i takovou, která má koule. Tátologie dosáhla vysoké laťky: má hlavu, patu i koule. A dává báječné rady všem tatínkům, kteří také mají všechny tři náležitosti na správných místech. Jak mít dost odvahy k nezodpovědnosti vůči šéfům a spát v práci? Jak se zachovat, když přežijete s dětmi celý nekonečný večer a ve dvě ráno vás budí opilé pohihňávání bytosti, kterou milujete, ale jež má jednu nohu o dost kratší, protože si urvala jehlový podpatek, když stoupla ve tmě do kanálu? A jak uživit rodinu v éře hypotečního otroctví, i když si na vás nevzpomněly s úřadem ombudsmana České dráhy? Toto a mnohem víc obsahuje kniha, která ani ženám nebude rozhodně cizí. Vždyť některé tátologické rady už znají z Maminky, časopisu, který četly v těhotenství, když ten jejich se ještě ládoval okurkami a nedovedl si představit, že se smíří nejenom se svým otcovstvím, ale dokonce i se svým vlastním tátou."
.jpg)
.jpg)
Který chytrý mozek asi napadlo, dát na knihu pro muže fotku polonahého chlapíka se zatnutými svaly?
Nakonec jsem ale stejně neodolal a do své knihovny ji zařadil.
Dokonce ji doporučuje Liga otevřených mužů (bodejď by ne, když je spisovatel jeden z nich a ještě ke všemu moc knih o otcovství nevychází).
Nalákala mě na ni jedna recenze a říkal jsem si, když už nic, budu mít alespoň o čem psát na blog :-)
Anotace z přebalu knihy:
"Každý autor chce psát knihy, které mají hlavu a patu. A aspoň jednou za život napsat i takovou, která má koule. Tátologie dosáhla vysoké laťky: má hlavu, patu i koule. A dává báječné rady všem tatínkům, kteří také mají všechny tři náležitosti na správných místech. Jak mít dost odvahy k nezodpovědnosti vůči šéfům a spát v práci? Jak se zachovat, když přežijete s dětmi celý nekonečný večer a ve dvě ráno vás budí opilé pohihňávání bytosti, kterou milujete, ale jež má jednu nohu o dost kratší, protože si urvala jehlový podpatek, když stoupla ve tmě do kanálu? A jak uživit rodinu v éře hypotečního otroctví, i když si na vás nevzpomněly s úřadem ombudsmana České dráhy? Toto a mnohem víc obsahuje kniha, která ani ženám nebude rozhodně cizí. Vždyť některé tátologické rady už znají z Maminky, časopisu, který četly v těhotenství, když ten jejich se ještě ládoval okurkami a nedovedl si představit, že se smíří nejenom se svým otcovstvím, ale dokonce i se svým vlastním tátou."
Moje milá mi říká, že nemám smysl pro humor.
To víte že mám, sice v jiné dimenzi než mé bezprostřední okolí, ale je tam.
Ale mně ta knížka nepřišla zas až tak vtipná, jak se tváří.
Uznávám, že mám možná trochu problém s autoritami a pokud mi jiný muž začne říkat co a jak mám dělat, stává se z něj úhlavní nepřítel číslo jedna.
Jasně, ty rady a postřehy mají hlavu a patu a čtenářkám časopisu "Maminka" to může přijít roztomilé a zábavné (moc se omlouvám všem čtenářkám časopisu Maminka, nic proti nim nemám a ani je neznám, ale jsou to přeci jen čtenářky!), ale ta kniha je pro muže (nebo mi něco uteklo a ona není?).
Víte jak, jsem muž a čtu kterak druhý muž je chytrý jak opice (stejně tak roztomilý) a chlapská ješitnost mi prostě nedovoluje mít ho rád.
A najednou, když už to chci vzdát a říkám si, že těch rad je už opravdu moc, tak pan Brycz přestane.
Začne část knihy s názvem "Tati, vypravuj ..." a je úplně jiný.
Je to chlap, který má cit, který něco zažil a umí to podat tak, že to druhého chlapa zaujme.
Smazalo se to ego Supertáty a mluvil na mě muž, kterého jsem rád poslouchal.
Abych to nějak ukončil ... ať už si o téhle mé úvaze myslíte cokoliv, chtěl bych vás ujistit, že ta kniha se mi vlastně líbí.
Většina těch věcí, které mi vadily, je asi můj vnitřní problém a tak spolknu svoji nedůtklivost a ostatním tátům ji doporučím.
Když už nic jiného, třeba si uvědomíte, že jste vlastně taky takový "SuperTátové" ;-)
... mimochodem, zjistil jsem, že ta kniha vyšla ve třech (možná i dalších) vydání ... ty obálky jsou hrůza jedna vedle druhé :-)
... mimochodem, zjistil jsem, že ta kniha vyšla ve třech (možná i dalších) vydání ... ty obálky jsou hrůza jedna vedle druhé :-)
.jpg)
sobota 4. února 2012
Citát na sobotu
Nezáleží na tom, jaký jsi člověk,
záleží jen na tom, jaký jsi táta!
Hezkou sobotu ;-)
(foto najité na internetu)
čtvrtek 26. ledna 2012
Malé klučičí tajemství
Chcete prozradit tajemství?
Poodhalit skutečnost, proč kluci mají v pokoji nepořádek, poházené oblečení po zemi, proč nechávají na stole nedojezené jídlo?
Protože věří, že tu nejsme sami.
Že za tímto světem je ještě jiný svět, svět tajemných bytostí, důchů, strašidel.
Neděláme to proto, že jsme bordeláři, děláme to proto, že jsme chytří.
Jsou to naše pasti, naše ochrana, naše úplatky bohům.
Jen díky rozházanému legu po zemi může malý kluk s klidnou dušičkou usnout, protože plíživý děs na něj v noční tmě nepozorně šlápne a bolestivý sykot probudí lehké spaní.
A když strašidlo probudí svoji spící oběť, musí zmizet, přestat strašit.
Oblečení se do skříně nedává proto, aby se mezi pověšenými ramínkami nemohli ukrývat vrahové a uchyláci.
Nic neuklidní více, než pohled do prázdné skříně, kde není prostě nic.
A nedojedená večeře na stole v obyváku?
To přeci není nevychovanost a neúcta k té výtečné kuchařce, která ten skvostný pokrm stvořila.
To je přeci jen další past na strašidelnou bytost.
Už vám to dochází?
No jasně ... vždyť kdo by takové lahůdce odolal?
Ani ten nejstrašlivější tvor z noční můry neprojde kolem bez ochutnání.
A víte co?
Najezená zrůda vás nesežere!
Milé ženy, matky a jiné "křehké" stvoření.
Nebuďte na nás kluky zlé.
My nejsme bordeláři ... my jsme jenom strašpytlové ;-)
Poodhalit skutečnost, proč kluci mají v pokoji nepořádek, poházené oblečení po zemi, proč nechávají na stole nedojezené jídlo?
Protože věří, že tu nejsme sami.
Že za tímto světem je ještě jiný svět, svět tajemných bytostí, důchů, strašidel.
Neděláme to proto, že jsme bordeláři, děláme to proto, že jsme chytří.
Jsou to naše pasti, naše ochrana, naše úplatky bohům.
Jen díky rozházanému legu po zemi může malý kluk s klidnou dušičkou usnout, protože plíživý děs na něj v noční tmě nepozorně šlápne a bolestivý sykot probudí lehké spaní.
A když strašidlo probudí svoji spící oběť, musí zmizet, přestat strašit.
Oblečení se do skříně nedává proto, aby se mezi pověšenými ramínkami nemohli ukrývat vrahové a uchyláci.
Nic neuklidní více, než pohled do prázdné skříně, kde není prostě nic.
A nedojedená večeře na stole v obyváku?
To přeci není nevychovanost a neúcta k té výtečné kuchařce, která ten skvostný pokrm stvořila.
To je přeci jen další past na strašidelnou bytost.
Už vám to dochází?
No jasně ... vždyť kdo by takové lahůdce odolal?
Ani ten nejstrašlivější tvor z noční můry neprojde kolem bez ochutnání.
A víte co?
Najezená zrůda vás nesežere!
Milé ženy, matky a jiné "křehké" stvoření.
Nebuďte na nás kluky zlé.
My nejsme bordeláři ... my jsme jenom strašpytlové ;-)
středa 25. ledna 2012
Usínání
Mám rád ten okamžik při uspávání, kdy se mu oči pomalu přivírají, jeho zběsilé vyprávění se dostává do pomalého tempa až ustane docela a raubířský výraz zmizí z tváře a nahradí jej nevinný andílek.
"Pusu na hezké sny, táto ..."
"Pusu na hezké sny, táto ..."
úterý 24. ledna 2012
Otec ze sklepa
Od té chvíle, kdy přišel Hugíno s košíkem z hub a svým křikem dal najevo, že je zde, se dost často zamýšlím nad důležitostí otce v životě dítěte.
Je jeho přítomnost důležitá, nenahraditelná?
Když jeho vliv chybí, příjde nový člověk o něco důležitého, co už nikdy v životě nemůže nalést, dohnat?
Popravdě, jsem trochu na rozpacích ...
Jako otec čtyřletého raubíře si samozřejmě myslím, že jsem pro něj nepostradatelný a jsem ten důležitý protipól výchovy a vlivu jeho mámy.
Kdyby mě nebylo, by to byl jen muž z poloviny?
Jenže jako kluk, který vyrostl bez svého otce, musím úpřímně říci, že mi táta nikdy nechyběl.
Nikdy jsem jako dítě neseděl v koutku a nevzdychal smutkem, že mi chybí ta "pevná ruka" otce.
Prostě nebyl a tečka.
OK, možná na mně výchova svobodné matky a život se sestrou v pokoji zanechal "jisté" následky, ale já jsem se sebou spokojený :-)
Vlastně ne. V jedné věci musím říct, že ten mužský vliv v mém životě chyběl.
Je to technika, ruční práce a ty tanečky okolo českého kultu kutilství.
Než jsem si pořídil s Lucií vlastní bydlení, byl jsem v tomto oboru absolutně nepoužitelný (ikdyž jsem vyučený ve strojírenství).
Prostě to šlo vždy mimo mě a kdyby někdo chtěl podat francouzák, ohradil bych se, že cizím lidem jazyk do pusy nedávám ...
Můj přístup se změnil koupí bytu a to o 180°.
Začalo mě to bavit, začal jsem se učit a po vzoru "opovrhovaných" tatíků ze sklepů si i já udělal v panelákovém sklepě pididílnu a ženu začal obdarovávat poličkami a dalšími "užitečnými" věcmi (prostě se mám konečně kde zašít).
Ironií osudu jsem se stal i prodavačem nářadí a tím to vše završil... získal jsem zvláštní fetiš ohledně nářadí a musel jsem vyházet Lucii boty z botníku, abych si jej měl kde vystavovat.
Ale jako sorry, ale kvůli třem párům křusek zabírat celou skříň, to je mrhání místem ;-)
O to větší mám radost, že mé dítě je syn a kladiva a další pomůcky ho fascinují.
S hrdostí jej můžu brát sebou do dílny a nějakou tu hodinku s ním kutit.
Teda já kutím a on mi míchá šroubky s podložkami, přehazuje velikosti, vysypává krabičky a do mého oblíbeného plakátu zatlouká ohnuté hřebíky.
Je to hezký pocit, dávat mu to, co mi nikdo v dospívání nedával a kvůli čemu jsem byl celý život vyděděncem ve světě chlapů.
Třeba si vzpomene ve své dospělosti, jak o víkendu jako malý stloukal prkýnka se svým tátou a zavolá mi, aby si se mnou chlapsky pokecal o tom, jak vlastními silami položil plovoucí podlahu v domečku, který navzdory všem sám postavil a vybudoval ...
Je jeho přítomnost důležitá, nenahraditelná?
Když jeho vliv chybí, příjde nový člověk o něco důležitého, co už nikdy v životě nemůže nalést, dohnat?
Popravdě, jsem trochu na rozpacích ...
Jako otec čtyřletého raubíře si samozřejmě myslím, že jsem pro něj nepostradatelný a jsem ten důležitý protipól výchovy a vlivu jeho mámy.
Kdyby mě nebylo, by to byl jen muž z poloviny?
Jenže jako kluk, který vyrostl bez svého otce, musím úpřímně říci, že mi táta nikdy nechyběl.
Nikdy jsem jako dítě neseděl v koutku a nevzdychal smutkem, že mi chybí ta "pevná ruka" otce.
Prostě nebyl a tečka.
OK, možná na mně výchova svobodné matky a život se sestrou v pokoji zanechal "jisté" následky, ale já jsem se sebou spokojený :-)
Vlastně ne. V jedné věci musím říct, že ten mužský vliv v mém životě chyběl.
Je to technika, ruční práce a ty tanečky okolo českého kultu kutilství.
Než jsem si pořídil s Lucií vlastní bydlení, byl jsem v tomto oboru absolutně nepoužitelný (ikdyž jsem vyučený ve strojírenství).
Prostě to šlo vždy mimo mě a kdyby někdo chtěl podat francouzák, ohradil bych se, že cizím lidem jazyk do pusy nedávám ...
Můj přístup se změnil koupí bytu a to o 180°.
Začalo mě to bavit, začal jsem se učit a po vzoru "opovrhovaných" tatíků ze sklepů si i já udělal v panelákovém sklepě pididílnu a ženu začal obdarovávat poličkami a dalšími "užitečnými" věcmi (prostě se mám konečně kde zašít).
Ironií osudu jsem se stal i prodavačem nářadí a tím to vše završil... získal jsem zvláštní fetiš ohledně nářadí a musel jsem vyházet Lucii boty z botníku, abych si jej měl kde vystavovat.
Ale jako sorry, ale kvůli třem párům křusek zabírat celou skříň, to je mrhání místem ;-)
O to větší mám radost, že mé dítě je syn a kladiva a další pomůcky ho fascinují.
S hrdostí jej můžu brát sebou do dílny a nějakou tu hodinku s ním kutit.
Teda já kutím a on mi míchá šroubky s podložkami, přehazuje velikosti, vysypává krabičky a do mého oblíbeného plakátu zatlouká ohnuté hřebíky.
Je to hezký pocit, dávat mu to, co mi nikdo v dospívání nedával a kvůli čemu jsem byl celý život vyděděncem ve světě chlapů.
Třeba si vzpomene ve své dospělosti, jak o víkendu jako malý stloukal prkýnka se svým tátou a zavolá mi, aby si se mnou chlapsky pokecal o tom, jak vlastními silami položil plovoucí podlahu v domečku, který navzdory všem sám postavil a vybudoval ...
sobota 14. ledna 2012
Brzké ráno
Nedávno jsem tu psal o tom, co se stane, když člověk vstane o pár hodin dříve, zda změní svět, nebo změní alespoň sebe.
Víte co se stane?
Naruší si spaní.
Od té doby, co jsem vyzkoušel jít si na snídani v trávě, se mi nějak nedaří vstát v běžnou dobu.
Většinou se probudím v pět místo v sedm.
Je hezké, že má člověk čas sám pro sebe, méně hezké je, že už od devíti hodin zíve, pod očima má pytlovité kruhy a večer usíná dříve než syn, kterého uspává.
Stejně je ale hezké v neděli v šest vylést z postele, zabořit se do křesla, přikrýt se kočkou, vedle sebe položit hrnek s horkou kávou a číst si.
V bytě je ticho, jen občas sepne lednice a na chodbě zaštěká pes, který jde venčit souseda.
Víte co se stane?
Naruší si spaní.
Od té doby, co jsem vyzkoušel jít si na snídani v trávě, se mi nějak nedaří vstát v běžnou dobu.
Většinou se probudím v pět místo v sedm.
Je hezké, že má člověk čas sám pro sebe, méně hezké je, že už od devíti hodin zíve, pod očima má pytlovité kruhy a večer usíná dříve než syn, kterého uspává.
Stejně je ale hezké v neděli v šest vylést z postele, zabořit se do křesla, přikrýt se kočkou, vedle sebe položit hrnek s horkou kávou a číst si.
V bytě je ticho, jen občas sepne lednice a na chodbě zaštěká pes, který jde venčit souseda.
pátek 13. ledna 2012
Ohníčkový obr
Krásná večerní chvilka otce a syna.
Takové to potěšené zastavení srdce, kdy se otec pyšně raduje ze zvědavostí svého syna.
Koukáme do tmy z okna, sledujeme jak venku chumelí:
"A kde se bere tati sníh?"
"A kde se bere, když prší?"
"A kde se bere slunko?"
Lovím znalosti v hlavě, vymýšlím něco o ohni a velké kouli.
"To je tati takový ohníčkový obr! A támhle to světýlko, to je strašidlo? A ve vesmíru jsou strašidla?"
Ještě si vystačíme s fantazií, ale už brzy si budu muset pořídit nějakou encyklopedii.
Takové to potěšené zastavení srdce, kdy se otec pyšně raduje ze zvědavostí svého syna.
Koukáme do tmy z okna, sledujeme jak venku chumelí:
"A kde se bere tati sníh?"
"A kde se bere, když prší?"
"A kde se bere slunko?"
Lovím znalosti v hlavě, vymýšlím něco o ohni a velké kouli.
"To je tati takový ohníčkový obr! A támhle to světýlko, to je strašidlo? A ve vesmíru jsou strašidla?"
Ještě si vystačíme s fantazií, ale už brzy si budu muset pořídit nějakou encyklopedii.
středa 11. ledna 2012
Runner Man
Ikdyž tomu roční období napovídá, prostě to není moje novoroční předsevzetí.
Já novoroční předsevzetí neuznávám a tak si jej nedávám. Tečka :-)
Já jen aby mezi námi bylo jasno.
To, že jsem začal běhat začátkem ledna, má jednoduché vysvětlení.
Byly Vánoce.
A co asi tak dát pod stromek tatíkovi, který si labužnicky plácá po bříšku a má v hlavě teorii, že manželství způsobuje pivní mozůlek?
Vždyť pivo piji od svých ... ééé ... puberťáckých let a byl jsem celou dobu hubený jako lunt.
Jen co jsem se před třicítkou oženil, jako mávnutím kouzelného proutku, kde se vzal, tu se vzal, byl tam.
Jsem hrdina a jako takový jsem měl už drahně dní až měsíců hrdinské řeči o tom, že až to bude potřeba, začnu sportovat a vše uvedu na tu správnou míru (váhu).
Zničeho nic ale mé falešné matce (tchýni) a mojí milované ženě došla trpělivost a pod stromek do vánočního papíru zabalili běžecké funkční triko a běžecké kalhoty.
Už není cesta zpět, musel jsem se zachovat jako chlap a sportovní oblečení na sebe obléknout.
Obzvláště proto, že moje žena je drsňačka, ve fitku je jako doma, na kole dělá desítky kilometrů (s Hugem vzadu na sedačce) a na těle má více svalů než já.
A světe div se, to oblečení mi sluší ... a co víc, běh se mi zalíbil.
A nebyl bych to já, abych se s tím nechlubil.
Tak jsem si založil motivační blog, který bude strašně nudný a nezáživný.
Nenajdete na něm nějaká moudra, nenajdete tam asi ani nějakou zvláštní zábavu.
Bude to suchý blog o mém běhu a věcech okolo.
Moje motivace a záznam toho, že pořád běžím.
Vlastně to radši ani nečtěte ;-)
http://maaristaan-runner.blogspot.com/
"Můj cíl není být nejlepší, můj cíl není být nejrychlejší.
Nechci se s nikým měřit, nechci někoho překonávat.
Chci běhat jen pro ten pocit z běhu, pro to tempo.
Pro tu svobodu v myšlenkách a lehkost v duši."
pondělí 9. ledna 2012
Divadelní bytosti
Dnes jen pár fotek z víkendu.
Divadelní bytosti vylezly ze zaprášených beden, učesaly si vlasy, nažehlily pláště a vystavily se nám na obdiv.
Pěkné to bylo.
Divadelní bytosti vylezly ze zaprášených beden, učesaly si vlasy, nažehlily pláště a vystavily se nám na obdiv.
Pěkné to bylo.
pondělí 2. ledna 2012
Marta v roce vetřelce
Konečně jsem si na ni našel čas, dostal jsem ji k vánocům, hrozně jsem tím L. prudil až mi ji dala.
Hugo se šel koupat a já ho hlídal u vany.
Otevřel jsem ji a četl. Co to čteš, ptal se H. To je ten Vetřelec? Znal obálku, protože jsem ji L. všude vystavoval a tak si ji pamatoval.
Jo, řekl jsem mu. Tak mi ji přečti. Tak jsem ji četl.
H. neudrží moc pozornost, když mu čtu, většinou mi zacpe pusu a řekne ať nemluvim.
Teď nic neříkal a já četl. Není to pro skoročtyřletýho kluka, ale snad nevadí. Četl jsem i ta slova, která jsou ošklivá a nic na to neříkal.
Po třech stránkách jsem přestal číst nahlas a četl jsem v duchu. Nepřestávej, řekl H. a tak jsem nepřestával.
Jen jsem byl udivenej, tohle jsem nečekal.
Kniha mě pohltila a ikdyž mi nejde moc dobře číst dlouho nahlas, tak jsem četl.
Slova v knize mě bavila, možná proto, že jsem si také psával deník a ten styl je mi sympatický.
Myslím na té hloupé recenze, která Petra neschovává a uveřejňuje je na fejzbůku, má můj respekt, mě by takové recenze štvali.
Recenzenti jsou už moc dospělí, seschlí a bez fantazie, někde ji ztratili a teď, ikdyž jim křičí do obličeje, tak ji neslyší, protože jsou to intouši, kteří nenávidí mladou krev.
Zase jsem přestal číst nahlas a přešel do tiché intimity ale hned co je? Čti dál, je to dobrý.
Dmul jsem se pýchou, tak můj malej je na pořádné knihy, pohádky ho nebaví, chce knihu pro větší lidi a tak jsem četl.
Čte se to samo, stránky se samy obrací a kresbičky oslovují představivost. Dokonalé souznění.
Vynechal mi hlas a H. už měl ve vaně studenou vodu, rty trochu namodralé.
Pochlubil jsem se L. jak jsem mu četl a jak se mu to líbí, že konečně poslouchal.
O čem ti Hugo táta četl? O vetřelci, řekl H. Vždyť tam žádnej vetřelec nebyl, namítnul jsem.
Tys ho neposlouchal, žejo, smála se L.
Neposlouchal, chtěl být ve vaně dlouho a věděl, že toho takhle dosáhne.
Zaměstnat tátu a zahrát na jeho strunu.
Skočil jsem mu na to, ale odpouštím mu, je moc chytrý a ví jak na nás.
Jen jsem chtěl Petře napsat vzkaz, že má nejmladšího čtenáře, ale nemá, on to jen hrál.
Nevadí, mě Marta baví, možná proto, že ji rozumím, možná proto, že mám na její styl náladu.
Petro díky ;-)
P.S. Pokud vám příjde chuť mého vyprávění trochu jiná než obvykle, může za to právě Marta.
Protože narozdíl od těch naštvaných recenzentů, mně ta mluva sedí a na chvilku se mi uhnízdila v hlavě.
Hugo se šel koupat a já ho hlídal u vany.
Otevřel jsem ji a četl. Co to čteš, ptal se H. To je ten Vetřelec? Znal obálku, protože jsem ji L. všude vystavoval a tak si ji pamatoval.
Jo, řekl jsem mu. Tak mi ji přečti. Tak jsem ji četl.
H. neudrží moc pozornost, když mu čtu, většinou mi zacpe pusu a řekne ať nemluvim.
Teď nic neříkal a já četl. Není to pro skoročtyřletýho kluka, ale snad nevadí. Četl jsem i ta slova, která jsou ošklivá a nic na to neříkal.
Po třech stránkách jsem přestal číst nahlas a četl jsem v duchu. Nepřestávej, řekl H. a tak jsem nepřestával.
Jen jsem byl udivenej, tohle jsem nečekal.
Kniha mě pohltila a ikdyž mi nejde moc dobře číst dlouho nahlas, tak jsem četl.
Slova v knize mě bavila, možná proto, že jsem si také psával deník a ten styl je mi sympatický.
Myslím na té hloupé recenze, která Petra neschovává a uveřejňuje je na fejzbůku, má můj respekt, mě by takové recenze štvali.
Recenzenti jsou už moc dospělí, seschlí a bez fantazie, někde ji ztratili a teď, ikdyž jim křičí do obličeje, tak ji neslyší, protože jsou to intouši, kteří nenávidí mladou krev.
Zase jsem přestal číst nahlas a přešel do tiché intimity ale hned co je? Čti dál, je to dobrý.
Dmul jsem se pýchou, tak můj malej je na pořádné knihy, pohádky ho nebaví, chce knihu pro větší lidi a tak jsem četl.
Čte se to samo, stránky se samy obrací a kresbičky oslovují představivost. Dokonalé souznění.
Vynechal mi hlas a H. už měl ve vaně studenou vodu, rty trochu namodralé.
Pochlubil jsem se L. jak jsem mu četl a jak se mu to líbí, že konečně poslouchal.
O čem ti Hugo táta četl? O vetřelci, řekl H. Vždyť tam žádnej vetřelec nebyl, namítnul jsem.
Tys ho neposlouchal, žejo, smála se L.
Neposlouchal, chtěl být ve vaně dlouho a věděl, že toho takhle dosáhne.
Zaměstnat tátu a zahrát na jeho strunu.
Skočil jsem mu na to, ale odpouštím mu, je moc chytrý a ví jak na nás.
Jen jsem chtěl Petře napsat vzkaz, že má nejmladšího čtenáře, ale nemá, on to jen hrál.
Nevadí, mě Marta baví, možná proto, že ji rozumím, možná proto, že mám na její styl náladu.
Petro díky ;-)
P.S. Pokud vám příjde chuť mého vyprávění trochu jiná než obvykle, může za to právě Marta.
Protože narozdíl od těch naštvaných recenzentů, mně ta mluva sedí a na chvilku se mi uhnízdila v hlavě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)