Uznávám, že někdy možná na úkor života reálného, ale co už ;-)
Je neděle ráno, většina obyvatel našeho paneláku ještě spí, snad jen sousedi s příručním psiskem občurávají naši oblíbenou břízu před domem. Hugo otevřel oči a s nenápadným pokašláváním a "nechtěným" protahováním mě kopnutím do slabin probudí. "Dobré ráno"... čas, kdy ani v pracovní týden normálně nevstáváme. Popovídá o dnešním snu, vysvětlí funkčnost zmrazovacího zařízení na lávové démony (který včera před spaním nakreslil na papír) a sápe se po svém časopise.
Ilustrace Robert Wagt |
Následuju jeho příkladu, otevřu knihu a společně si užíváme čtecí nedělní ráno. Něco si brumlá pod nosem ... skoro to vypadá, jakoby si četl polohlasně pro sebe.
Podívám se, co ho zaujalo. Je tam obrázek a na něm spousty postav. Nikdo nemluví. A jeho oči kmitají od jednoho účastníka děje ke druhému. Úsměv mu hraje na tváři. Zamyšleně ho pozoruji, přemýšlím. Jaký příběh se právě odehrává v jeho hlavě?
Ano, postavy jsou nakreslené při nějak činnosti, ale dál nic. Dál to nepokračuje. Dál je to na čtenářovi. Do děje už musí zapojovat svoji fantazii, svoje zkušenosti, své znalosti.
Tak moc bych chtěl vidět ten jeho vnitřní film, který se odehrává v malé hlavě, když si prohlíží barevné obrázky v knize.
Je mi jasné, že do děje promítá svůj život, svůj pohled na svět ... ale jaký je ten pohled?
Nemůžu se ani zeptat, protože ještě zdaleka neumí svůj vnitřní svět popsat slovy tak, abych já v té změti slov a chaotického vyprávění pobral všechny ty obrazy.
Je ta mračící se postava (připomínající kouzelníka) jeho táta, který mu právě zakazuje zábavu za to, že opět nesnědl svůj oběd? Nebo že bych byl ten rozesmátý kluk, který se s jiným klukem (s ním) houpe na houpačce? Nebo tam nejsem vůbec a on je tam sám s kamarády a důležitě spolu probírají hru, kterou sice nesmí hrát, ale ví o ni snad úplně všechno?
Tak rád bych si pamatoval své myšlenky z doby, kdy jsem i já byl prvňák.
Co se mi honilo hlavou? Na co jsem myslel?
Také jsem byl jako on.
Ráno se probudil, protáhl se v posteli a sáhnul po svých časopisech, po svých knihách.
A ikdyž jsem neuměl číst, dokázal se mi ten knižní svět před očima rozpohybovat a odvést mě pryč, do světa fantazie.
S potěšením si uvědomuji, že ikdyž jsem už dospělý kluk, pořád mám ten dar po shlédnutí jednoho malého obrázku vymyslet celý svět s drobnými příběhy.
Odpoutat se od světa svého, hmatatelného a stvořit zcela úplně nový vesmír. Ikdyby ten vesmír měl tvořit jen jeden malý pokoj, kde jsem jen já a můj vnitřní svět.
Jsem za to moc rád.