sobota 31. prosince 2011

Maaristaan.cz

Včera v práci mi přál zákazník vše nej do nového roku.
A zvědavě se ptal, co budu dělat na přelomu roku, kam to půjdu oslavit?
Nepůjdu nikam.
Budu s moji malou rodinkou doma.
Zahrajeme si spolu pár her, podíváme se na nějaký pěkný film ... pokřoupeme pytlík brambůrek.
Vytřeštil na mě oči a divil se: "A to nepůjdete alespoň na chvilku někam do hospody?"
"Ne, máme malé dítě a je nám doma dobře."
"Copak? Manželka vás nikam samotného nepustí?"
"O to nejde milý pane, ani by mě nenapadlo nechat ji v tom samotnou a jít bez ni a bez syna"
Odešel s nevěřícným výrazem a nevyslovenou větou o tom, kam ten chlapský svět spěje.

Přeji vám hezký první krok do nového roku.
S nejbližšími milovanými, ruku v ruce.
Zítra čistou hlavu ... a v dalším roce málo nevěřícných výrazů.
Protože svátky nejsou o stádě, ale o pocitu ...

P.S. A když už mám slavit, tak samozřejmě po svém.
Proto jsem si jako dárek do začátku nového roku dal svoji vlastní doménu.
Mám z ní radost ... a to díky vám, mým čtenářům, protože bez vás by to nemělo smysl ;-)
Takže ode dneška už jen http://www.maaristaan.cz/.
Díky!

čtvrtek 29. prosince 2011

Drobné útržky snů ...

Pokouším se na každém dni najít malou drobnost, nějaký střípek obrazu, útržek snu, který v mé hlavě rozehraje hru s představivostí.
Tento den, je to tato fotka:


Představuji si, že jsem hrdý majitel tohodle pokoje.
Lucie si ve vedlejší místnosti čmrká do nového skicáře, pod domem se ozývá radostný křik Huga, který zahnal naší kočku Čestmíru na strom a háže po ní šišky.
Sedím v křesle v rohu pokoje, nohy mám na zeleném polštáři, po ruce chladnoucí kafe a na koleni rozečtenou knihu.
Venku svítí slunce a ve vzduchu je cítit les ...

... není krásná ta naše mysl?

Foto nalezené v časopise PURE GREEN MAGAZINE (http://www.puregreenmag.com/archive)

středa 28. prosince 2011

Snídaně na šutru

Celý včerejší den mi vrtala hlavou moje úvaha (viz zápisek níže) o tom, co se stane, když člověk vstane o pár hodin dříve.
Zda tím přeruší své nudné stereotypy dne.
Nedalo mi to a nastavil jsem si budík na čtvrtou hodinu ranní.
Po chvilce přemýšlení (čtyři hodiny, to je ještě noc ... pět hodin, to už je ráno), jsem posunul budík o hodinu později a šel spát.
I ve spaní jsem byl zvědavý a natěšený, že jsem se nertpělivý probudil samovolně pár minut před zvoněním budíku. Tak to má být.
Vzal jsem si sebou kafe v termohrnku, do brašny hodil povidlový koláček a jen tak pro jistotu i svíčku (neuvěřitelné, ale v pět hodin ráno je venku tma jako v noci ...) a potichu za sebou zaklapl dveře.
Připadal jsem si trochu nepatřičně, mírně trhle, ale pobaveně.


Vyrazil jsem za město.
U silnice stáli chlapi v montérkách a čekali na auto, které je odveze kamsi na stavbu.
Místní pekárna svítila do tmy a linula se z ní úžasná vůně čerstvých rohlíků.
Ptáci už se svolávali, ale za městem byl klid. Z lučních ptáků se stali ptáci města, přeci jen je ve městě v zimě asi více jídla.
Stál jsem na vrcholu kopce, na studeném šutru rozprostřel skromnou snídani a užíval si zvuky okolí.
V dálce za obzorem se už objevovalo mírné světlo, to se slunce začalo v posteli převalovat a z lesa se ozývali lesní bytosti.
Prvotního plánu o výletu do lesa jsem se raději vzdal, ještě na to byla moc velká tma ;-)
Obešel jsem okruh kolem města a kromě dvou honících se zajíců jsem nepotkal živou duši.
Cestou zpět do města jsem míjel hřbitov.
Měl otevřené dveře a na hrobech se komíhaly plameny svíček.
Bral jsem to jako pozvání a vešel.
Vánoční svátky přivedly na hřbitov hodně živých lidí, kteří po sobě nechali hořet svíce.
Hodně z nich vydrželo celou noc.
Vzpomínal jsem na kočičí babičku (určitě jsem vám o ni už říkal), ikdyž ta má své místo odpočinku v lese u chaloupky.
Nechal jsem tam tu svíci, kterou jsem vzal jen tak pro jistotu a šel domů.


Můj příchod probudil Huga.
Chtěl vědět kde jsem byl a tak jsem mu to vyprávěl.
Nepřišlo mu to vůbec divné, jen se zeptal, zda těm zajícům nebyla zima.
Zbývalo mi pár desítek minut, než nastal čas jít do práce.
Využili jsme ten čas na stavbu hradu z kostek.
A společnými silami udělali kávu pro spící mámu.
Svět jsem asi nezměnil.
Asi jsem nezměnil ani sebe.
Ale cítil jsem celé ráno v sobě toho obyčejného kluka.
Bolí mě nohy a den je nějaký delší.
Prostě to stálo za to ...

úterý 27. prosince 2011

Vstát dřív, než běžně vstávám.

Lidé si stále stěžují na své životní stereotypy.
Dokonce i postavy v právě rozečtené knize si stěžují.
Prý je ten (věčně se opakující) koloběh dne strašně unavuje, bere jim energii a nepřipravuje jim žádné běžné vzrušení dne.
I mě občas napadne myšlenka, jestli je už čtvrtek, nebo tepráve úterý.
To proto, že i já mám běžné stereotypy dne a tak jsou si mé pracovní dny docela podobné.
Co se ale stane, když ten koloběh narušíme?
Když místo v obvyklých sedm hodin vstanu už ve čtyři?
A výjdu si hned po probuzení na procházku do našeho městského lesa, bez tradičního hrnku kávy ...

(foto "půjčené" od: http://galerie-horsky.eu)

... potkám jiné lidi, než jsem zvyklý potkávat, možná nepotkám žádné.
Uvidím probouzející se přírodu, naruším ranní stereotyp ptákům, hledající snídani.
Říká se, že motýlí závan křídel dokáže změnit počasí na druhém konci planety.
Co potom způsobí moje probuzení o pár hodin dřív?
Změním svět?
Změním sebe?
... když nic jiného, každopádně začnu svůj den jinak!

pondělí 19. prosince 2011

Až bude více času mít čas na své plány ...

Vždy, když na netu narazím na něco inspirativního (třeba na ty dětské prostorové obrázky, co jsou pod tímto psaním) , uložím si obrázek do složky Inspirací a říkám si: "někdy se k tomu dostanu a udělám něco podobného".
Když už jsem pevně rozhodnutý, natěšený a přesvědčený, že je to přesně to pravé, inspiraci si vytisknu  a nalepím do notýsku.
To proto, abych ji mohl nosit u sebe a dělal si poznámky, co vše k tomu potřebuji.
Je mi to líto, ale většinou zůstane jen u těch poznámek.
Pokaždé se najde něco, co mi mé odhodlání oddálí.
Třeba věčné zaklínadlo: "až bude více času".
Nebo: "až bude více peněz ... až bude Hugo větší, až nebudu tolik unavený, až si pořidíme ten domeček".
Těch "až" se mi vždy nahromadí celá kupa a tlačí na mé svědomí.
Dnes k sobě budu upřímný, sáhnu si na srdce a s mírným uzarděním musím říci, že jsem asi trochu líný. Doufám, že jen krapet ... docela maličko.
Co si budeme namlouvat, věta: "až bude více času" může někdy být jen zakamuflovaná lenost.

Co nevidět tu bude nový rok a spousta lidí si zase bude slibovat různá předsevzetí.
Já to nikdy nedělal.
Možná proto, že nebyl ten správný důvod, možná proto, že nerad chodím ve stádu.
Ve středu přichází Zimní Slunovrat a my s Lucchou a Hugem jej chceme oslavit a symbolickým darem Matce Přírodě přivítat delší dny.
Není to náhodou ten správný den, kdy přestat říkat: "až bude více času"?
Ano! Slibuji si, že se budu snažit nebýt krapet líný.
Otevřu notýsek a začnu na těch plánech pracovat.
Koukám, že k tomu potřebuji docela hodně věcí.
Raději to nechám až po výplatě.
Až bude víc peněz ...
;-)

Ondanana


Protože jsem z toho nadšený, tak to musím poslat dál :-)
Rozhodně stojí za to si to u pana Václava prohlédnout všechno: http://ondanana.blogspot.com/
Koupit se to dá zde: http://www.fler.cz/ondanana
A je i hezké, co o sobě říká sám autor:

" ... jmenuji Václav Bícha a momentálně jsem čerstvý absolvent po sedmi letech na umělecké škole a pohybuji se na volné noze, ale někdy taky autem, nebo vlakem, nebo poslední dobou taky dost často letadlem.
Od jakživa jsem se velice zajímal o vizuální umění, protože jsem věděl, že mám hudební hluch a rocková hvězda ze mne nidky nebude. To mě dovedlo až k titulu magistra umění v oblasti nových médií.
Ale jelikož mne vždy velice zajímala komiksová tvorba a tvorba pro děti obecně, zaměřil jsem svojí činost tímto směrem.
Protože nechci být ani slavný konceptuální videoperformacní umělec :)

Můj projekt Ondanana (v portugalštině spící vlna) vznikl v návaznosti na nápad malovat dětské pokojíčky. Ne každý si totiž chce hned nechat pomalvat všechny zdi, ale pověsit někam nějakej ten obrázek by se přeci jen hodilo.
Takže spolu s mojí zálibou v papíru a kartonu začali vznikat první vrstvené obrázky ..."

 


neděle 18. prosince 2011

Stephen King .:. Ostrov Duma Key

A ještě do slibované druhé nohy a na chvilku přestanu otravovat s knihami :-)


Bylo nebylo ...
Jmenoval se Edgar, seděl ve svém autě a nechal se sešrotovat náklaďákem.
Celkem nic se mu nestalo, nepočítáme-li urvanou ruku a zvýšenou hladinu vzteku a agrese.
Čas plynul, Edgar byl stále vzteklejší a aby z toho něco měla i jeho žena, pokusil se ji uškrtit. Uškrťte ale někoho jednou rukou, žejo. Nejde to zas tak dobře a tak místo aby umřela, tak ho raději opustila.
No a co teď?
Chybějící ruka bolí a svědí, je to divný, ale existuje to. Říká se tomu fantomova bolest.
Edgarův psychiatr se vyzná a tak mu radí: "Hele seber se, najdi si nějaký klidný místo a třeba maluj, jen prostě vypadni".
A tak se Edgar sebral, pronajal si dům na ostrově Duma Key, kde mimo něj žila jen nějaká babka s Ajzhajmrem a její ošetřovatel a fakt začal kreslit.
A dobře.
Co dobře? Výbrorně!
Dokonce tak výborně, že když nakreslil chlápka podle jednoho zločince z telky a pak mu vymazal pusu i s nosem (pamatujete na Nea z Matrixu, jak mu pan Smith vymazal pusinu?), tak se chlápek udusil.
Dobrý! To jde! A co dál?
Ošetřovatel babky Ajzhajmrovky je fajn chlápek, nikdo jinej příčetnej na ostrově není, tak hold budou kámoši.
Edgar maluje jak pomatený, zlepšuje se hodinu od hodiny, neexistující ruka o sobě dává stále víc vědět a z obrazů začíná vystupovat příběh.
Příběh ostrova Duma Key, babky Ajzhajmrovky, roštěnky ze dna oceánů, lodě co vozí mrtvolky a nějaký utopený děti.
No prostě dovolená na uklidněnou jak má být.
No znáte Kinga ne?
Prostě další vydařený román, kde se dozvíte o postavách i to, co by vás ani nenapadlo chtít vědět.
Spousta řečí okolo a uprostřed hnusná smradlavá roštěnka, kterou byste potkat fakt nechtěli.
Doporučuji číst ve vaně, má to pak tu správnou atmošku ;-)
Mimochodem, je to skoro jako záhadný kouzlo, ale ta knížka se mi na konci příběhu rozpadla v rukou!
Fakt, nekecám!

Apropo, nechápu kroky českých nakladatelství, proč dobrovolně zabíjejí úspěšnost prodeje knihy na pultech a volí jim děsné obaly.
Vždyť i obal přeci prodává a obaly Kingovek jsou rok od roku horší a horší.
Člověk aby se pak styděl číst ji na veřejnosti ...

Nechápu to o to víc, když originální obal není až tak strašný:

sobota 17. prosince 2011

Philip K. Dick .:. Dr. Krvemsta aneb jak se nám vedlo po bombě

Dnes jsem na Facebooku narazil na aplikaci http://www.bookfan.eu/ a hned si vzpomněl na pár svých poznatků o knížkách, které jsem kdysi četl.
Pokud nevadí, tak se s nimi podělím i zde:

Představte si, že jdete ráno do práce, pozdravíte se s kolegy, sednete si za svůj pracovní stůl a čeká vás osum hodin práce.
A tak pořád dokola, den co den, pravidelný koloběh občas rozbitý víkendy, státními svátky, či dovolenou.
A tak celý život, dokud neumřete.
STOP.


A teď jak to vidí Philip K. Dick.
Jdete ráno do práce, pozdravíte se s kolegy, sednete si za svůj pracovní stůl, čeká vás osum hodin práce a když jdete o polední pauze na oběd, začnou na svět padat atomové bomby.
Umře hodně lidí, pár jich přežije.
Z někoho se stane mutant.
Z někoho se stane "trupík" (rozuměj člověk s tělem a hlavou bez rukou a nohou), z někoho uhlík (je to blbý, když svět propaluje radioaktivní záření a vy nejste natření opalovacím krémem s faktorem 10.000), z někoho se stane krypl a někdo tím kryplem je pořád, bomba nebomba.
Občas se sutinami mihne krysa, která má sice dlouhej ocas, ale při západu slunce vytáhne z vozíku píšťalku a romanticky na kopečku píská noci vstříc.
A někdo zůstane trčet ve vesmírném satelitu, krouží kolem naší planety a nemá nejmenší šanci, žeby se kdy dostal dolů.
No co, bašty tam má hromady, knih plnou satelitní knihovnu, muziky co hrdlo ráčí a vysílačka stále funguje a přeživší dole rádi poslouchají. Vítej vesmírný DJ ;-)
Philip K.Dick nám svým typickým způsobem představí pár divných postav, který prostě musíte mít rádi.
Trupíka mechanika, jenž si bez rukou a nohou stvoří svoje vozítko s chapadlama a to jen tak, silou své vůle.
Trupíka, který by tak rád dosáhl uznání a kterého opravdu naštve, když jako dárek dostane cigarety, když on přeci nekouří!
Také poznáme děti sourozence, holčičku a chlapečka, kteří jsou si strašně blízcí.
Bodejď by jste si nebyli blízcí, když se vám bráška narodí v bříšku, je to takovej malej nádůrek, který s vámi hovoří, který vám vypráví o tom, jak vidí a slyší mrtvé lidi.
Taky je tu jeden vědec, o kterém všichni vědí, že právě kvůli jeho špatným výpočtům začaly padat ty zpropadané atomové bomby.
Je to pešek, způsobit smrt milionu lidí, přežít to a vědět, že ostatní ví, že jste to byli vy.
Asi nebudete nejobíbenějším vědátorem pod sluncem ...
Samozřejmě se seznámíme i s naprosto obyčejnými lidmi, kteří jen přežili válku a budeme sledovat, jak se jim vedlo po bombě.
A kdo Philipa K. Dicka trochu zná, jistě si pomyslí, že v době kdy tuto knihu psal, jeho antidepresiva určitě zmírnila hlodajicí paranoiu v hlavě, protože tak optimistickou víru v dobro a lidskost v jeho knihách jen tak nenajdete :-)
Příjemné čtení přeji.

P.S. tímto bych rád poděkoval našemu Zdravotnímu systému a faktu, že u lékaře se v čekárně čeká i hodinu a půl, než na vás příjde řada. Tolik času na četbu mi Hugo opravdu nedopřeje :-)

Díky za to ...

Přijel k nám na návštěvu Hugův děda a člověk má v sobě najednou zvláštní klid.
Sedím si v křesle, popíjím Hugoušovu horkou čokoládu, nohy nahoře, na klíně rozečtený časopis a pokojem zní album Alanis Morissette.
Nemusím co chvíli zvedat zrak a komentovat rozkošný čmrk fikskou na papíře nebo nový výtvor z lega.
Z dětského pokojíku se občas ozve řev tygra a zvuk bitvy rytíře versus nindži, chvílemi dědovo poraženecké úpění a Hugův vítězný křik.
V kuchyni voní příprava oběda a moje chlapská chuť se těší na pečená žebra s chlebem.
Proč to ale píši?
Vlastně se chci jen pochlubit, jak se mám dobře ;-)

středa 14. prosince 2011

Okno ven ...

Na mém pracovním monitoru jsem dlouho koukal na prázdnou černou plochu.
Najít vhodný wallpaper pro mě není jednoduché, protože jsem mrča od přírody a jen tak se s něčím nespokojím.
Plocha musí splňovat spousty kritérií ... prostor, motiv, barevnost ... prostě to nemá se mnou lehké :-)
Konečně můžu říci, že jsem si vybral :-)


Můj výhled zpoza monitoru není nic moc, přes zamřížované okno vidím kousek nebe a škaredou budovu před námi.
Proto mi monitor (mimo jiné) slouží i jako malé okno jinam.


Pokud máte také zájem, není nic jednoduššího: http://interfacelift.com/wallpaper/details/2154/stand_alone.html

úterý 13. prosince 2011

Najít si čas pro sebe ...

Nevím jak váš, ale můj život se skládá z malých drobných radostí, které dělají život krásný.
První ranní drobná radost je probuzení do nového dne bez budíku.
Možná malichernost, ale tušíte, jak velký rozdíl je, když se probudíte sami od sebe, než když vás do nového dne vytrhne nepřirozený zvuk budíku?
Jak by pak neměl být člověk vystersovaný, když ho probudí násilí?
Mám to štěstí, že nemusím vstávat spolu s ptáky. Mám ptáky rád, ale stačí mi je poslouchat až po sedmé hodině.
Jedna z dalších radostí byla každodenní fotka cestou do práce.
Mám svůj oblíbený výhled na město a každý den jsem si ho vyfotil ze stejného úhlu na stejném místě.
Prostě stejná fotka každý den.
Fotil jsem jej měsíc a těšil se na to, jak budu mít zaznamenaný celý rok, den po dni, jak se to místo mění v ročních období.
Tu námraza, tu sníh ... tu mlha, tu slunce, však to znáte.
Pak mi to moje místo focení uzavřeli a trochu mi to pokazili. Ale nové schody jsou přednější, nevadí ... pokračovat si dávám jako předsevzetí do nového roku, lépe se mi to bude datovat.

Jedna z dalšich radostí je moje druhé, bonusové zaměstnání.
Každou neděli se ze mně stává uklízečka v kalhotách a chodím k nám na firmu dát podlaze lesk.
Ano, jsou za to peníze, ale našel jsem si v té práci mnohem víc.
Našel jsem si v ní čas pro sebe!
Zabere mi to pár hodin a těch pár hodin jsem jen sám se sebou, vlastní hlavou a myšlenkami.
Nejsem manžel, nejsem táta ... jsem jen automatický uklidový stroj s naprosto volnou kapacitou pro snění.
Těch pár hodin můžu být čímkoliv, odpoután od fyzického těla, protože (co si budeme povídat) nad tancem s mopem nemusíte moc přemýšlet.
Častým společníkem je mi čtená kniha v uších.
Miluji čtenou knihu a miluji knížní návraty do mladších let.
Už nikdy se asi nedostanu ke čtení již dávno přečtených knih z dospívání, ale v neděli je můžu znovu oživit pomocí současné techniky.
Jack London a jeho romány mi připomenou moji někdejší touhu po Aljašce (teď mně v zimě nikdo nedostane ani na hory, natož někam, kde je víc (nebo míň?) než -10°C), Foglar zase oživí všechny ty výpravy za město a zakázané průzkumy jeskyní a chatrčí v lese.
Dlouhou dobu mě odváděly do krajiny snění všechny díly Harryho Pottera a když to vše dobře dopadlo, chtěl jsem začít poslouchat znovu.
Pravda, postavu Harryho mírně nesnáším a chvílemi bych mu dal rád pěstí, ale ten svět okolo něj je prostě úžasný.
Luccha se mi kvůli tomu směje, ale my Potterovci víme své ;-)
Tuto neděli jsem uklízel spolu s Hobitem a příští víkend se mnou půjde Pán Prstenů.
Mám prostě rád ty nalezené hodiny pro sebe, kdy můžu poslouchat jen příběhy a nemusím nikomu dělat kakao, nebo po sobě z donucení uklízet poházené svršky v ložnici ...
A když pak příjdu domů, jako bonus dostanu večer klid na odpočinek, protože jsem hájený, jsem přeci ten, kdo musel tři hodiny uklízet a je unavený ...

A jak jste na tom vy? Jaké drobné radosti si děláte?

úterý 6. prosince 2011

Měj rád svého protichodce

Každý z nás máme svého protichodce a protože je to náš osobní protichodec, měli bychom si ho všímat a dát mu najevo, že jej vidíme.
Že nevíte, kdo je protichodec?
Tak se schválně zítra ráno zamyslete a až půjdete ven, rozhlédněte se kolem sebe.
Potkáte spoustu lidí, které neznáte, ale o kterých víte. Potkáváte je totiž den co den.
Každé ráno chodím stejnou cestou do práce.
Mám to do ni pár minut pěšky a už tou samou trasou chodím pár let.
Znám ji skoro nazpaměť.
Vím, kde se v zimě tvoří ledovka a vím, kde je při dešti hluboká louže, kterou musím přeskočit.
A znám už také svoje protichodce.
Tak, jak já chodím každý den svojí cestou ve stejný čas, chodí i oni tou svojí a potkáváme se někde mezi.
Většinou je to na stejném místě, na stejné ulici.

Jako prvních jsem si všimnul mladého zamilovaného párečku.
On, obyčejný kluk s hezkým batohem na zádech, a ona pihula, držíce se za ruku spěchají do školy.
Vždy, když jsme se míjeli, sklonili k sobě hlavy a začali si špitat.
Jednou, když už jsme se míjeli vědomky, jsem na ně mrknul a od té doby se pokaždé s úsměvem pozdravili.
Poslední měsíc jej potkávám už samotného, pihula s ním nechodí.
Klučina se na mě nepodívá, nepozdraví, neusměje ... kouká si pod nohy a mračí se.
Představuji si, copak se s ní stalo ... asi už její srdce bije pro někoho jiného.
Další protichodec je dívka, která nosí v zimě děsnou čepici a pokaždé, když se míjíme, se usměje a stydlivě sklopí oči.
Neusmívala se vždycky, chodila zadumaná se sluchátky na uších, nedívaje se nalevo napravo.
Když se ale lidé potkávají pravidelně, začnou být navzájem součástí svých životů a je hloupé se i nadále ignorovat.
Tak se na sebe pokaždé usmějeme a jdeme dál po svých životech ... večer ze potkáme zase, když jdeme z práce.
Potkávám i pravidelně jednu kočku.
Je ošklivá a rozdrbaná, oko přimhouřené s velkým šrámem.
Mňouká před dveřmi u nízkého oprýskaného domečku a občas vymňouká pajdavou babku s miskou.
Pokaždé ji (tu kočku) z vesela pozdravím, ale ona jen se zívnutím otočí hlavu bokem a naprosto mě ignoruje.
Ale i tak ji mám rád, je součásti mého rána, stejně tak jako třeba květinářky, které každé ráno vytahují ven z malého krámku tuny květin.
Už jsou z nich známé, ne jen protichodci.
Pozdravíme se, okomentujeme počasí.
Občas si u nich koupím kytku.
Tvoří můj život.
Z neosobního velkého města dělají příjemné místo k žití, tihle protichodci.
Není to pak cizí ulice, ale je to moje ulice.
Ulice s mým klukem se zlomeným srdcem, ulice s mým stydlivým úsměvem zpoza děsné čepice, ulice, která patří drsné kočce.
Dejte najevo svému protichodci, že o něm víte.
Ikdyž se to třeba nikdy nedozvíte, určitě ho svým úsměvem vytrhnete z denodenního stereotypu.
Prostě mějte rádi svého protichodce ;-)

neděle 4. prosince 2011

Nedělní píseň

Hugo začíná mít svůj vyhraněný vkus v muzice a má už své oblíbené interpety.
K mé velké radosti objevil Radůzu.
Sedí vedle mě, poslouchá a najednou začne jančit, že tahle písnička pomůže mámě na bolest, že ji musíme jít probudit:

sobota 3. prosince 2011

Řeči o ničem

Všimli jste si někdy, že když káráte to svoje neposedné dítko a kázání zakončíte větou: "To prostě uděláš a bez diskuze!", tak nakonec stejně ještě pár minut mluvíte?
Už se sám sobě musím smát, když se slyším jak to říkám ...

Mimochodem, taky máte doma takový zákon schválnosti, že když dáte prckovi do ruky pití v hrníčku se slovy: "A ne že se zase poliješ", tak můžete jít rovnou pro suché oblečení, protože je to vaše zlato do dvou minut mokrý?

pátek 2. prosince 2011

Myšlenky v kině

Před pár dny jsem si po dlouhé době vyšel do kina.
Sám ... rodinku jsem nechal doma, potřebovali si ode mně odpočinout :-)
V našem krásném městě jdeme s dobou a už nějaký čas se můžeme pyšnit tím, že máme 3D kino.
Všichni už to viděli, jen já (starý kinovní harcovník) ne.
Vybral jsem si film, kde jsem předpokládal hezký vizuální dojem (ne, opravdu vám neřeknu na co jsem šel ... se za to skoro stydím, ale bylo tam hodně krve a bylo to boží) a stydlivě si zakoupil jeden lístek.
Proč stydlivě?
Víte, můj věkový tachometr se před pár lety zasekl na cifře 30 a dál se ani nehne, ale publikum bylo většinou tak 15-ti leté ... mladé a neklidné.
Naštěstí mě lístkový systém usadil k třem slušným mladým klukům a tak jsem se tvářil jako jejich (mírně) starší bratr ... kdo ví, jestli na to ty šestnáctileté holky před námi skočily (ale smály se mému vrstevníkovi, který přišel také sám minutu před začátkem, a ne mně).
Film byl prostě podívaná, dialogy skorem žádné (natož myšlenka), tak jsem se při kochání nádhernou výpravou mohl zabývat i svými myšlenkami, aniž by děj filmu nějak utrpěl.
Co by na to asi řekli lidé v dávné minulosti, kdyby jim místo prvního filmu v dějinách, pustili současný akční film s 3D brýlemi?
Zešíleli by? Upálili všechny, co se na tom hrůzostrašném představení podíleli?
A my u toho křoupeme popkorn a zíváme nudou.
Jaké budou filmy (a technologie), až bude Hugovi 15let?
K třetímu rozměru přidají čtvrtý a v kině se začnou linout i vůně?
Konečně ucítíme, jak smrdí skřeti v Pánovi prstenů? Nebo nějaká ta mrtvolka po boji?
Tchán proklamuje, že příjde doba, kdy plátno bude všude kolem nás a my budeme uprostřed děje.
Shodli jsme se na tom, že v tomto formátu budou asi nejzajímavější ertotické filmy :-)

Film skončil a lidé se rozprchli za další zábavou.
Páteční večer patří mladým, po městě jich bylo spousty.
Pomalu jsem se šoural domů, sledoval ty postávající skupinky a myslel na to, jaký bude Hugo puberťák.
Bude se stydět za své rodiče a s rukou ovinutou kolem ramen vyzívavě oblečené roštěnky si bude stěžovat, jak ho fotr zase naštval?
Nebo z něj bude asociálek, který leží doma v knížkách a když na něj promluví nějaká holka, tak zrudne až na zadek a uteče?
Propadal jsem chmurám a říkal si, že pokud by měl pubetu jako já, že ho asi přizabiju.
Pak jsem si všimnul, že přede mnou jdou ti tři kluci (moji falešní sourozenci) z kina a klidně si vykládají o filmu.
Míjeli auto pokryté jinovatkou, na které někdo prstem napsal: "kdo to přečte, ten je pi.a"
Jeden z nich, ladně a přirozeně, mávl rukou a rukávem smazal to poslední slovíčko.
Ani se nezastavil, očividně nad tím ani nepřemýšlel, jen to instinktivně smáznul.
Musel jsem se usmívat po celý zbytek cesty domů.
Doufám, že náš Hugo bude v pubertě ten, jenž bezmyšlenkovitě smázne sprosté slovo na ulici a ne ten, co jej se škodolibým úsměvem vytvoří ... držím nám palce.

Barevná žirafa

Jednoho dne jsme pustili Lucchu do víru velkoměsta a ona nám za to dovezla dárek.
Dřevěnou skládačku žirafy, kterou si máme domalovat sami.
Složili jsme ji společnými silami, Hugo se postaral o barevné provedení ... tradáá, máme novou výzdobu do dětského pokoje.
Pro skoro čtyřletého prcka ideální, vypláznutý jazyk v koutku a soustředěný výraz ve tváři při práci svědčil o zábavě.
Když jsem pak vytáhnul horkovzdušnou pistoli na zaschnutí barvy, jeho radost neznala mezí :-)


O pár týdnů později jsme byli na místní adventním trhu a v zapadlém koutě našli stolek s výtvarnými potřebami.
Odnesli jsme si další skládačku (tentokrát s třema naurusama) a zjistili, že jich je tolik, že je za chvíli nebudeme mít kam dávat :-)
Takže pokud chcete něco dalšího malého k Vánocům, vřele doporučuji.

středa 30. listopadu 2011

David Vann .:. Ostrov Sukkwan

Dnes jen takové rychlé doporučení na knihu (a hlavně taková malá připomínka pro mě, abych nezapomněl). Domácí počítač je nemocný a funkční notebook má na mé prsty divnou klávesnici, takže myšlenky jsou zatím v hlavě, ne v tomto virtuálním deníku :-)
Zaujala mě recenze (knihy CestaPán Much jsou pro mě kultovní) a hlavně téma, takže v mé mozkové složce "Musím si pořídit" přibyla další položka:

David Vann .:. Ostrov Sukkwan


"Výchozí situace rozvodového harcovníka Jima, který zatouží na Aljašském pobřeží znovunavazovat vztah se svým odcizeným třináctiletým potomkem, je rozlomena do dvou pohledů obou aktérů. Každá část vyprávění má tedy i svou druhou, odvrácenou stranu. Do děje vstupujeme spolu se sympatičtější z obou postav – všímavým sedmákem Royem – který je stále dost dítě na to, aby ho dospělí dokázali vmanipulovat tam, kde ho chtějí mít. Momentálně na opuštěném ostrově, kde se má na základě chlapácky drsného života v přírodě sblížit se svým dosud spíše nepřítomným zploditelem. Otec je ovšem na místní živly zoufale nepřipraven a nedostatek zkušeností nahrazuje odhodláním ..." více zde:
http://www.kulturissimo.cz/index.php?david-vann-ostrov-sukkwan-recenze&detail=252

sobota 19. listopadu 2011

Vánoční prožívání

Blíží se nám Vánoční svátky a Luccha se začíná rozehřívat.
Protože prosinec (a obzvláště Vánoce) je pro ni ta nejdůležitejší doba roku.
V prosinci slaví svátek, slaví narozeniny a užívá si Vánoc.
Kdybyste se mě (jako svobodného kluka) zeptali, jak já to mám vlastně s Vánoci, odpověděl bych vám, že je nemám rád.
Můj život před manželstvím se nějak moc neslučoval s Vánočními svátky.
Vždy to byl stres, neupřímnost, povinnost.
Něco, o čem se říkalo: "Ach jo, už je to zase tady".
Moje rodina z Vánoc prostě nebyla na větvi.
Ne, moje rodina nepatří mezi svědky Jehovovi nebo tak něco, jen prostě ... nebyla šťastná.
Asi není šťastná doposud, ale já k ní už tolik nepatřím.
Mám svojí rodinu a mám svoje Vánoce.
A učím se je mít rád.
Ze začátku to bylo kvůli ženě, teď už je to díky ženě.
A samozřejmě díky Hugovi.
Musím se vám pochlubit ... po tolika letech trápení se s Vánočními dárky a "těšení" se na ten den, můžu říci: "Jsem připraven!"
Tento týden mi přišel poslední dárek, kterým chci svojí rodinu obdarovat a můžu říct, že všechny jsem pořizoval s radostí a láskou.
Luccha má systém ... mimochodem Luccha má systém na vše (ikdyž je to občas systém hodně chaotický a pochopitelný jen pro ni, přesto to systém je) ... a má systém i na to, jak mi dát najevo, co by ji měl Ježíšek přinést pod stromek.
Už na jaře se v počítači objeví složka "CO CHCI" a v ní se postupně objevují obrázky toho, co chce.
Tu náhrdelník z Fléru (který je ten den, co jej výrobce umístí na eshopu, prodaný), tam zase designová láhev na sport (která se samozřejmě do Čech nedováží) a támhle zase třeba baťoh (který je sice nádherný, ale už se dva roky nevyrábí).
Naštěstí je tam pak ještě spousta a spousta dalších věcí, které už nejsou takovým nepřekonatelným oříškem a tak je z čeho vybírat další troje Vánoce.
Luchca to prostě se mnou umí.
Ví o mých stresech z nežádoucích dárků a tak to vyřeší jednoduše a poskytne seznam.
Jak prosté ...
Zkusil jsem to obdobně a založil si vlastní složku.
Když jsem tam uložil prvních pár dárkových snů, tak jsem je zase smazal, protože chtít pod stromeček Škodu Yeti, je asi velké sousto i na takového milovníka Vánoc, jako je Luccha.
Když jsem se pak naladil na skromnou vlnu, bylo tam pár zajmavých věcí, které bych rád.
Jenže když jsem pak sondoval, zda už koupila tu novou knížku od Soukupové, že bude určitě brzo vyprodaná, odvětila mi, že se jí ta spisovatelka nelíbí a že mi přeci nebude kupovat něco, co se jí nelíbí!
A jen tak mimochodem, že ta peněženka (ta s puntíkama, co se mi tak líbila) je taky taková "zženštilá", s ní ať taky nepočítám!
Jojo, systémy jsou dobrý, ale jen pro někoho :-)
Samozřejmě Vánoční svátky nejsou jen o dárcích a to také poznávám až teď, v manželství, obklopený láskou.
Je to vše o těch přípravách, o té náladě, o těšení se a očekávání, o těch zvláštních tanečkách okolo.
S příchodem Huga do našeho života, se Vánoce posunuli ještě o další level dál, protože Vánoce vyobrazené v odrazu dětských očích, to je prostě zázrak.
Ten úžas v obličeji a ta radost z Vánočního večera, to je kouzlo, na které se nazapomíná.
Už teď se těším, jak s Hugem letos poprvé půjdeme do místního zámku na expozici betlémů a těším se na štědrý den odpoledne, kdy ruku v ruce půjdeme do lesa nakrmit zvířata ...
Tímto bych chtěl Lucii poděkovat.
Za vše, co přinesla do mého života, a za Vánoce, které díky ní mám už rád :-*

čtvrtek 17. listopadu 2011

Malé tresty

Není to tak dávno, co jsem u plápolajícího ohně vedl dospělácké řeči se svým strýcem.
Mudrovali jsme o tom, jaké to bylo, když jsme byli puberťáci a jaké je to teď.
Myčka nádobí už je docela běžná věc a do domácností se pomalu a jistě začíná prodírat robot vysavač.
Ale nepřicházíme díky moderní technice o něco?
Co si tak pamatuju, jako dítě jsem nenáviděl umývání nádobí.
Máma nás tím trestala/vychovávala, protože umývání nádobí samozřejmě taky nenáviděla (místo myčky si ale pořídila tátu, který má divnou uchylku a nádobí mu nevadí).
A vysávání pokoje?
Noční můra puberťáka!
Jenže čím se teď trestají děti?
Strýc, šťastný otec dvou dospívajících dcer, se na mě jen shovívavě pousmál.
Prý je pro jeho mladistvé slečny strašlivým trestem už jen to, že nádobí musí z myčky vyndat.
Pokrok nezastavíme, ale malé tresty a otrokářské domácí práce pro děti se vždycky najdou ...

středa 16. listopadu 2011

Trpajzlík

Už jsem se vám zmínil, že v naší rodině žije trpaslík?
No fakt, nekecám! Takový ten pravý sádrový, pro někoho symbol nevkusu a kýče, pro někoho nepostradatelná kulisa zahradního záhonu.
Náš trpaslík se jmenuje Trpaslík a je kouzelný (jak jinak taky).
Jeho cesta k nám je zahalena clonou tajemství a začala v autobuse.
Děda našeho Huga je řidič. Řidič autobusu.
Vozí lidi na pohřby, děti na koupaliště, důchodce na předváděcí akce a fotbalisty na fotbal.
Po jednom fotbalovém večeru zastavil na konečné, uklízel následky vyhraného zápasu a úplně vzadu na sedadle seděl on. Trpaslík.
Koukali na sebe, mlčeli a měřili se hodnotícími pohledy.
Nakonec si padli do oka a děda ho vzal domů na večeři.
A protože děda už jednoho trpajzlíka na zahradě má, při naší nejbližší návštěvě nám ho strčil do kufru s tím, že dva trpaslíci na záhoně, to je jako dva kohouti na dvoře.
Nedělá to dobrotu.
Tak jsme si jej vzali domů a usadili ho na balkóně.
Aby koukal na lidi a hlídal naši balkónovou zahrádku.
Brzy jsme zjistili, že je kouzelný.
Teda ... přesněji řečeno, Hugo to zjistil.
Jednoho krásného slunného dne byl Hugo prostě Anděl.
Nejhodnější dítě na světě a kdybyste na Wikipedii hledali heslo "nejhodnější kluk", objevila by se tam fotka našeho Huga.
Všude si uklidil, zbaštil, co jsme mu na talíř dali a stále za námi chodil se slovy: "Mám Tě rád".
"Teda, ty jsi tak strašně hodný a milý kluk", říkali jsme, "ty si snad zasloužíš i nějakou hezkou odměnu! Copak by jsi si přál?"
Hugo je skromný kluk a přál si drobnost. Kindrvajčko.
Tak jsme mu jej slíbili, že hned při prvním nákupu, a zapomněli na to.
K večeru zaléváme naší pidi zahrádku, Hugo pomáhá, povídá si s Trpaslíkem a chvílemi něco pokřikuje na lidi pod námi.
A jak si tak povídá s Trpaslíkem, najednou radostně vykřikne a ukazuje na košík, který má Trpaslík o sebe opřený a který byl vždycky prázdný.
V košíku leží Kindervajčko!
Od té doby, pokaždé, když je Hugo andílkovatý, donese mu Trpaslík dárek.
Tu nějakou sladkost, tu Hnusáka Lepáka nebo Legopanáčka.
Drobnosti, které udělají radost.
Hugo vždycky slušně poděkuje a občas si mu posteskne, coby jako rád.
A občas to opravdu dostane.
Jak šel čas, z Huga a Trpaslíka se stali kamarádi a Trpaslík byl najednou člen rodiny.


Nedávno měl Hugo období, kdy do něj vplula předškolková puberta a zlobil.
Neposlouchal, nechtěl jíst, nechtěl uklízet, vztekal se.
Varovali jsme ho, že se Trpaslík bude zlobit a nic mu nedonese.
Nevěřil.
Měl silné řeči o tom, jak mu Trpaslík dá vše, co si přeje, jak je jeho velký kamarád a že ho má rád.
Jednoho dne ale přetekl pohár trpělivosti i Trpaslíkovi a v noci se odstěhoval.
Jen po sobě na balkoně nechal dopis, že u zlobivého kluka bydlet nebude a pokud chce, aby se vrátil, tak ať se snaží.
A Hugo se po dvou třech dnech začal snažit.
Stýskalo se mu po kamarádovi a co si budeme nalhávat, stýskalo se mu i po dárečkách.
Začal pozvolna zase poslouchat, trochu uklízet a hlavně neodmlouvat a zase pěkně baštit.
Po zhruba čtrnácti dnech jsem si všichni sedli ke stolu a nakreslili Trpaslíkovi dopis.
Vylepili jsme ho na okno a Hugo na celé sídliště volal, ať se mu vrátí.
No a jednoho krásného dne, kdy byl opět naprosto úžasný, se mu Trpaslík vrátil a je s námi doteď.

sobota 12. listopadu 2011

Ruce od hlíny

S rolí otce na člověka (nebo alespoň na mě) stále více a častěji útočí myšlenky, co na nás a naší planetu v budoucnosti čeká.
Na jaký svět jsme přivedli dítě, co mu lidstvo připravilo jako dědictví?
Zprávy umí podávat jen katastrofické vize, lidé okolo (spolupracovníci, sousedi, rodina) mluví jen o tom, jak se mají špatně a jak bude ještě hůř.
Dle hesla Adamsova Stopaře galaxií: Nepropadám panice, přestávám sledovat zprávy na Nově a snažím se udržet si víru v dobrý konec.
Mám se dobře, moje malá rodina mě miluje a žiju ve městě, které je prostě zelené.
Mám spousty snů a nejsou to sny, které se by se snad nedaly splnit.
Vím, že všechno má svůj čas a člověk by měl žít s otevřenou myslí a koukat, kdy kolem něj projde osud s příležitostí v kapse.
S Lucchou sníme o domečku někde poblíž města, s velkou zahradou, slípkami a králikem za domem. Nedaleko les a poblíž rybník.
Nemusíme to mít hned, víme, kde je naše místo a víme, že to všechno jednou budeme mít.
Ikdyby to mělo být až na stáří a na dožití.
Ale přeci nebudu sedět doma jen tak za bednou a čekat.
Říkám o sobě, že jsem balkonový člověk.
Jako puberťák jsem na něm sedával, kouřil a četl knihy. Občas vypěstoval léčivou bylinku.
Jako dospělák už nekouřím, knížky tam čtu (sice méně než dříve) dále a bylinek pěstuju stále více. Jiné než dříve, zato ale užitečnější a chutnější.
S radostí jsem zjistil, že se dá v truhlíku pěstovat salát a tak jsme měli pár jídel ochucených vlastním salátem a náš africký šnek měl celé léto co baštit.
Taky se dá na balkoně pěstovat maliník a jahody.
Pravda, Luccha je zblajzla dřív, než jsem se nimi stihnul potěšit, ale je jí to přáno.
Pod balkonem jsme s Hugem zasadili slunečnice s vírou, že budeme mít v zimě čím krmit ptáky.
Sice jsme toho vypěstovali na den provozu naší budky McBird's, ale celé léto jsme měli na sídlišti vlastní sluníčka.


Proč o tom vlastně ale píšu?
Pořád přemýšlíme (já a Luccha), jak jde "vesnický" život provozovat ve městě (moje snaha o komunitní kompostování i přes zájem sousedů skončila "strachem" zastupitelů) a přitom se to ve světě už děje.
Detroit v Americe bylo industriální velkoměsto a "strašná" finanční krize zlikvidovala místní automobilku a přidružené obory.
Město opustili dělníci, továrny zejí prázdnotou a město začalo zarůstat přírodou.
A začali přicházet jiní lidé.
Začali kopat do země a vkládat do nich semínka.
A začíná se objevovat pojem, který mě naplňuje optimismem: Městské farmy.
Však posuňte sami:

http://www.ekobydleni.eu/biopotraviny/detroit-prvni-postindustrialni-mesto-v-americe


Možná, že ta naše virtuální globální finanční krize není konec civilizace, ale jen začátek návratu k úctě Matce Přírodě.
Jasně, že je to jen najivní romantický blábol, ale až si budete chtít postěžovat, jak se máte špatně, zkuste si radši zašpinit ruce od hlíny a zasaďte si na balkoně hrášek.
Víte jak, zelená prý uklidňuje ;-)

Loutkové divadlo

Párkrát jsme byli na loutkovém divadle a pokaždé jsme byli nadšení.
Loutkové divadlo je nádherná záležitost, protože u něj není nejdůležitější zpracování a výprava, ale kouzelná osobnost vodičů loutek.
Herec může mít nejvymakanější loutku na světě, ale pokud ji neumí dát duši, je to jen mrtvý kus dřeva s namyšleným egem, které vyšumí do prázdna.
Ještě dnes nám zní v uších popěvěk: "Bů bů bů, já jsem kráva bů" a s úsměvem vzpomínáme na letní farmářský trh, kde jsme viděli moc pěkné představení o krávě, která šla na výlet.
Prostě loutkové divadlo máme rádi a nejraději takové, kde jsou trochu jiné loutky.
Vyšlo nové číslo Sluníčka a v něm (jakoby to bylo na objednávku pro nás) vystřihovací strašidelné (!) mydvadvo (rozuměj divadlo).
Luccha vyrazila do světa a my trénovali představení.
Pravda, zvrtlo se to v hospodskou rvačku, Ohnivý mužík podpálil mlýn a Vodník jej čůráním musel uhasit (Cobyste taky chtěli od kluků? Romantickou svatbu a žili spolu navěky?), ale sranda byla veliká.


Prostě si to nenechte ujít.
Ikdyby kulisy vydržely jen jeden večer, byly to moc pěkně strávené dvě hodiny, že jsme si ani na Večerníček nevzpomněli.

čtvrtek 10. listopadu 2011

Záchranná loď

O víkendu jsem si vzpomněl na své dětství.
Každou sobotu a neděli jsem jej trávil na chatě u kočičákové babičky.
S bratránkem jsme lítali po lese, hledali vhodnou kůru a dělali flotilu lodiček, kterou pak pouštěli po řece.
Už dlouho nosím na našich procházkách nožík v kapse, ale člověk ve městě jen tak nenarazí na vhodnou kůru.
Jooo, kdyby tak chtěl psí hovínko, to najde na každém druhém kroku, ale pravou nefalšovanou kůru stromů, to není jen tak.
Proto se mi zablesklo v očích, když jsem v našem městském "lese" narazil na zbytky pokáceného stromu a u pařezu hromadu stavebního materiálu.
Chvíle práce a hurá k rybníku, kam chodíme krmit kačeny.


Nevím, kdo z nás měl větší radost, jestli já, nebo Hugo, každopádně loďka plavala a plachty fungovaly.
Vítr se do nich opřel a loďička se vydala na dalekou plavbu vstříc kachním útokům a závistivým pohledům ostatních dětí.
To jsem ale netušil, že odplutí lodičky spustí u Huga proud slz.
Chtěl si ji vzít domů.
Hrát si s ní ve vaně.
Radost se proměnila v žal a trápení.
To přeci s mámou nemůžeme nechat jen tak:
"Ale Hugoušku, neplakej. Vždyť to je záchranná lodička! Podívej, stojí na ni námořník a zachraňuje mravence a včeličky, kteří neumějí plavat a spadnuli do vody.
Vidíš, už zachránil broučka, který uvíznul na listu a plavou pro berušku, která se támhle topí."
Mrak smutku odvál vítr a na tváři se objevil úsměv.
"A zachrání je před žralokem?"
"No jasně že jo!"

středa 9. listopadu 2011

Stroj času

Naše Luccha je romantická duše a ví, co každý správný rošťák potřebuje.
A každý správný rošťák přeci potřebuje úkryt, svůj bunkr, kam by mohl zalést a uzavřít se před světem.
Před světem, který po něm požaduje uklizený pokoj, srovnané knížky, či dokonce spořádaný společný oběd u stolu.
Bunkr je prostě důležitá věc, o tom nemůže být sporu.
No a Luccha jednoho hnusného dne (kdyby byl hezký, tak přeci nebude tvrdnout doma, že jo) vzala jehlu a nit a šila a šila a šila.
Tramtadá, Hugo má bunkr! (jak vznikl se můžete podívat u Lucchy zde)
Nádhera, začíná to pravé dobrodružství!
Nanosit polštáře, poklady, poschovávat sušenky a čokošku a je to.
Máme stan a jsme cestovatelé v Africe a venku po nás pase krokodýl.
Túdle núdle Krokouši, jsme schovaní a nás nenajdeš.
Můžeme být i Indiáni, jen ten oheň uvnitř stanu nám máma nedovolila.
No a jednoho hezkého dne za mnou rošťák přišel, že už nechce stan, že chce raketu.
Chce potkat ufouna a podívat se za naurusama.
Hmm, takže stroj času ...

 
 

Vrtačka, lepidlo, nějaký ten šroubek a tátova krabice s pokladem (rozumněj věcí, který by se někdy mohly hodit).
Na displeji navolíme rok, povolíme ventil motoru, zapínačem zapneme hyperpohon a držíme jazyk za zuby, abysme si jej neukousli při otřesech způsobených přesunem do pravěku.
Nazdar kucí zelení, tak jsme tady, kde jsou ti naurusové?

úterý 8. listopadu 2011

Výletní pas

Hugo moc rád cestuje.
V autě je to nejhodnější dítě na světě, žádné stížnosti, žádné požadavky, žádné stesky.
Jen v klidu sedí, kouká se z okna, poslouchá, co si povídáme, obšťastňuje nás moudrostmi a nebo spí.
Je jedno, jestli jedeme pár kilometrů, nebo tu štreku za dědou, Hugo je prostě cestovatel.
A jako správný cestovatel má svůj výletní pas.


Rozdává ho jedna nejmenovaná automobilka, má krásnou obálku a spoustu prázdných míst na zážitky.
Jejich idea je, že si zajedete na hrad, necháte si pas orazítkovat a jedete o hrad dál.
My, když někam jedeme, tak tam většinou nemají razítko.
Nebo paní razítkovou.
Nebo nemají otevřeno.
Nebo tam nejsou lidi.
A nebo zapomínáme pas doma ...
Umíme si ale poradit a náš pas je určitě nejbarevnější pas široko daleko.
Co vy? Jakpak si zaznamenáváte výlety?


neděle 6. listopadu 2011

Pohádkový pochod

Ikdyž mě čtrnáct dní zpět strašily vize temného lesa a divné předzvěsti, jsem statečný táta a ani jsem nehnul brvou, když nám Luccha oznámila, že půjdeme na
Pohádkový (noční!) pochod podzimním lesem.
Když jsem však uviděl na startu stánek, kde prodávali kouzelné amulety, ani chvilku jsem neváhal a pod záminkou: "Hugo budem mít radost", jsem rodině opatřil ochranku.
Před odchodem do lesa ještě přišel světaznalý děda a to už jsem se skoro uklidnil.


Koupě talismanu byl opravdu dobrý nápad, protože byl potřeba!
První temné setkání bylo s čerty a jen jsem je v dálce (ve svitu baterky) uviděl, před očima mi proběhl krátký thriller mého života s vybranými úseky "Kterak si zasloužit peklo".
Jen jsem nasucho polkl, ale to už Hugíno vytáhnul talisman a s ustrašeným hláskem "Čerte, nech mě být, já mám proti Tobě ochranku" s ním kolem sebe mával a pekelníky zahnal.
Tak jsme se jim ještě podívali do jeskyně.
Něco hnusnýho vařili v kotlíku a protože klec u ohně byla prázdná, asi i víme, co to vařili.


No a pak už to byl fakt horor.
Po lese se ozývaly divné zvuky, nad hlavou létali netopíři, občas se ve křoví objevilo strašidlo, aby hned (jak se na něj podíváte) zmizelo.
Já jsem těch strašidel viděl nejvíc, ale připouštím, že za to možná může moje ustrašená fantazie, protože já se v lese v noci fakt bojím!
Co si tak pamatuji, potkali jsme čarodějnici (ale ta byla v pohodě, děda má VIP kontakty a čarodějnice je jeho kamarádka - Hugo od ní dostal ukousnuté dětské prstíky a perník), lebek, hejkala, visícího parašutisty, rytíře, nějakého souseda, ducha, Fantomase a určitě jsem na spousty dalších zapomněl, ale může se mi někdo divit?
Když jsem ve stresu, moc si toho nepamatuji.


Po dlouhých hodinách tmy a strachu, se mezi stromy konečně začaly objevovat světla města a zběsile bušící srdce se začalo uklidňovat.
Pod nohy jsem ucítil beton a do mé městské duše se vlil klid a mír.
Přežil jsem, tajemné vize z minulého týdne se nenaplnily a já se v pořádku vrátil.
Došli jsme do cíle, vyfasovali diplom s čajem a útrpně s Hugem čekali, až se máma probojuje s buřtíky k ohni, který okupovalo asi dvěstě vystrašených a hladových lidí.
Bylo to krásné, ale doufám, že teď bude od strašidel chvílku pokoj.
Alespoň do dalšího ročníku ;-)

sobota 5. listopadu 2011

Blbá táta

Dnes ráno jsem naštval Hugína.
Dovolil jsem si mu nařídit, aby si uklidil pokojík.
Urazil se a zalezl do svého bunkru.
Pak za mnou přišel a řekl, že se na mě zlobí.
"A jdu nakreslit ošklivé slovíčko!", zamračeně sedl za stolek s fiksou a rozmáchlými tahy začal čmárat s popěvkem na rtech.
"Blbá táta, blbá táta .... tududum, hloupý táta, hloupý táta.
Až měl počmáraný celý papír, tak mi ho přinesl ukázat.
"Tady všude je hloupý táta", vysvětlil a pak ukázal na roh obrázku: "a tady je OMLOUVÁM SE!"
Už se na sebe nezlobíme :-)

čtvrtek 3. listopadu 2011

Vzkaz od Čerta

Vždycky mě zahřeje u srdce, když vidím, jak si cizí lidé na ulici dokáži nezištně pomoci.
Byl jsem dnes svědkem hezké události a musím se o ní podělit.
Stála na chodníku, držela se kočárku a na zemi se ji vzpínal malý vzteklounek.
Znáte to ... když se mládě vztekne, tak je prostě vzteklé.
Nepomůžou ani výhružky, ani sliby a na plácnutí přes zadek buď není volná ruka, nebo tomu zabrání přesvědčení.
Vypadala, chudák maminka, celá zničená a nervózní a kolemjdoucí babky daly škodolibě hlavy dohromady a začaly si špitat.
Hodnotily, jak se mladá paní asi zachová, no však víte jak to chodí.
Vzpomněl jsem si na Lucchu, která mi vyprávěla, jak nenávidí tyto chvilky, když se mládě utrhne z řetězu a stane se z něj neřízená střela.
Jak se před ostatními cítí nesvá a neví, jak správně zareagovat.
Jak elegantně a se ctí zvládnout situaci a přimět neposlušné dítko k rozumu.
Samozřejmě jsem si vybavil i své horké chvilky a ten stud.
No a mezitím, než mi všechny tyto soucitné myšlenky projely hlavou, se u rodinky zastavil pán.
Ani mladý, ani starý, prostě pán ulice, kde se vzal, tu se vzal, prostě stál.
Měl hrubý a klidný hlas a když se skláněl ke zmítajícímu dítku na zemi, celého ho zakryl stínem, jak byl veliký.
"Ahoj chlapečku", spustil tichým hlasem.
"Posílá mě za tebou Čert. Mám ti vzkázat, že už ho nebaví, jak zlobíš maminku! Pokud nezačněš být hodný a poslušný, tak se naštve a odnese tě do pekla."
Pak se narovnal, mrknul na maminku a šel si po svém.
Znovu začal být slyšet zvuk města, z chlapečka se stala tichá bílá socha s otevřenou pusou a jen slzičky tekly po tváři.
"Vidíš to!", řekla maminka, pohladila kluka po vlasech a vydali se spolu (bok po boku) domů.
Maminka se usmívala, a chlapeček si tiše utíral slzy.

středa 2. listopadu 2011

To jsi přeci ty ... a usmíváš se!

Mám strašně rád ilustrace, ten pohled jiných lidí na svět okolo nás.
Ilustrátoři umí nakreslit život tak, jak by nás ani nenapadlo se na něj podívat a nastaví nám zrcadlo trochu zešikma a odhalí skrytý kout.
A teď jsem objevil toho nejlepšího ilustrátora, ilustrátora mého života.
Takto mě namaloval Hugo a pokud vás zajímá, jak vypadá spokojený táta, tak přesně takhle:

úterý 1. listopadu 2011

Kočičí tajné dveře

Už jako malý kluk jsem miloval kočky. Ty chlupatý, čtyřnohý. S ocasem.
Měl jsem kolem sebe kočky co si pamatuju a jedna, jménem Čestmíra, s námi žije.

  

K lásce ke kočkám mě přivedla moje babička, protože to byla pravá kočičí bába.
A to myslím opravdu v dobrém, žádná kočičí paní vytahující chlupatá tělíčka z kapes a házející je po kolemjdoucích, jako kočičí bába v Simpsnových :-)
Moje babička žila s dědečkem v lese, v malé chaloupce, a starala se o divoké kočky.
Začalo to jednou jedinou (která přišla s chromou nohou) a po letech to končilo tlupou táhnoucí se z celého lesa.
První kočka, na kterou si pamatuji, byla polodivoká šelma, ke které nebylo radno se přibližovat.
To mohla jen babička, nikomu jinému zlostné syčení a prskání nedodalo odvahy přijít blíž než na pár kroků.
Ta kočka měla kámoše. Srnce.
Každé ráno je bylo vidět na louce. Srnec se pásl v ranní rose a naše kočka byla u něj a něco mu vykládala.
Kámošili spolu celé léto a přátelství skočilo tím, že kočku zastřelil myslivec.
Už tehdá mi bylo jasné, že kočky nejsou jen tak obyčejné.
Kočky jsou tajemná stvoření, se spoustou zvláštních schopností, a musí se to s nimi umět.
Víte jak.
Kočka není jako poslušný ochočený psík, který skáče, jak vy pískáte.
Kdepak.
Kočka je svobodná hrdá bytost a jen tak někomu nedovolí si ji přivlastnit.
Věřím v kouzelné vlastnosti koček, v jejich schopnost nacházet brány do jiných dimenzí a možnost jimi procházet.
Jsou to průvodkyně jinými světy a já doufám, že mi někdy cestu ukáže.
Zatím jednu bránu otevřela Hugovi.
Nedávno přišel za Lucchou s tím, že jí musí něco ukázat.
Odvedl ji do svého pokoje a prý, že tam má vchod.
Že se tam otevírají tajné dveře, ale ať se nebojí, že do nich nechodí, že je pořád na této straně a jen se kouká.
Hugo má v pokojíku tapetu s puntíky (jestli vás to zajímá, tak tuhle) a prý, když zmáčkne pár puntíků, tak se dveře ve zdi otevřou.
Jsem si jistý, že za tohle může Čestmíra, jen si nejsem jistý, co tím sleduje.
Hugo a Čestmíra se nikdy neměli moc rádi.
Kdysi si něco provedli a od té doby jsou jak rozhádaní sourozenci, jdoucí si po krku.
Tak ji trochu podezírám, že se jej snaží zbavit a doufá, že těmi dveřmi projde a zůstane tam.
Naštěstí je to naše zvláštní dítě natolik chytré, že už dávno prokoukl kočičí zákeřnou a zlomyslnou povahu a jen tak ji do pasti nevleze.
Alespoň doufám.
Byl bych strachy bez sebe, kdybych tam měl vlést za ním ...

pondělí 31. října 2011

To máš blbý ...

Ikdyž mě to moje malý zlato dokáže někdy pěkně vytočit, dost často naopak funguje spolehlivě jako nejlepší lék na splín.
Po náročném pracovním dni se vysíleně sunu domů a v půli cesty vidím, jak mi jdou s Lucchou naproti.
Zamávám na něj a huráááá, rozběhne se ke mně, ruce od sebe s úsměvem od ucha k uchu.
"Chyběl jsi mi táto!"
Jen ho tisknu k sobě a hladím po zádech, do oka mi padne mucha a foukne vítr.
Půl špatného dne zmizí v jeho beztarostnosti.
"Jakýpak jsi se měl den Hugoušku?"
"Dobrý, mámě se zdálo o ufonovi a co ty?"
"Ale jo, jen jsem smutný"
"To máš blbý ... a budeme si doma číst?
Pak zaleze za zastávku do křoví a když vyleze, někoho neviditelného drží za ruku.
"Tatí to je duch a půjde s námi, bylo mu tam zima."
Zbytek špatného dne je pryč a celou cestu domů utikám před příšerou, která mi žere stín.

sobota 29. října 2011

Kluk v peřinách

Přišel za mnou, že chce jít spát.
Do velké postele a že bude spát sám.
Jak nečekané! Kde je to jeho: "Ale pod postelí je strašidlo, já se bojím"?
Řekl jsem mu, že je fajn kluk. Ukázal si na spánek, že tam má modřinku, a že tam chce pusu.
Dobrou noc.
Zanedlouho jsem se šel za ním podívat.
Koukal se v leže na rybičky a když mě zaregistroval, zavřel oči a dělal, že spí.
Ani koutek rtů mu nezacukal.
Kdepak bloudily jeho myšlenky?
O čem může přemýšlet skoro čtyřletý kluk?
Myslí na to, jak jsme se dopoledne prali a on vyhrál?
Nebo na to, jak jsem se zlobil, když nechtěl jíst?
Může mít čtyřletý kluk trápení, o které se nechce podělit s tátou?
A jak probůh přežiju jeho pubertu? :-)

Maminky a tatínkové z pískoviště

Dětská pískoviště jsou divný svět.
Takový svět ve světě, svět sám pro sebe.
Má svoje specifika, svoje zákonitosti, svoje tajemství a svoje soap opery.
To nejvtipnější na dětském pískovišti jsou pískové maminky. Taková drbárna, až se ježí chlupy za krkem!
Základním pravidlem je, pomlouvat tu, která tam zrovna není.
Se vším všudy. Od toho, jak často chodí s dítkem ven, přes oblečení její, manžela i potomka, až po to, co minule viděly, že měla v supermarketu v košíku.
A hlavně o tom, že to její dítě je takový "líný" neumí ještě tohle a tamto, kdežto ty jejich jsou nejlepší, nejhezčí a nejchytřejší.
A když pak pomlouvaná druhý den příjde, tak se pomlouvá zase jiná a tak stále dokola a dokolečka.
Většinou se to osladí ještě tím, že se řekne: "A nevěřila bys, co o Tobě včera řekla ...!"


Co mě ale překvapilo je, že může být i hůř.
Objevil jsem přehlížený fenomén a to pískové tatínky.
Jsou nenápadní, zamlklí, drží se toho svého dítka.
A poslouchají! Jsou jako houby, všechno vcucnou, zapamatují si, pospojí dohromady.
Později, když se sejdou dva (zvláštní, když je jich víc, tak to neplatí) tak si to všechno vyslepičí.
Fakt nekecám! Přidají k tomu vše, co jim ta jejich doma prozradila, vloží do toho své postřehy a závěry a neváhají se s nimi podělit.
Povědí si, která dnes byla proprána, prozradí si, která tomu svému zahejbá (zvláštní, jak se tím ty matky mezi sebou chlubí).
Tatínkové prostě všechno vědí. Jsou takový "odposlechový" trojský vir.

Takže maminky, když už tu vaší pískovou kamarádku pomlouváte, rozhlédněte se raději, jestli náhodou dnes nešel s dítkem místo mámy jeho tatínek :-)

Dětská kniha

Po dlouhých třech letech jsem vzal virtuální prachovku a oprášil prach na mém starém blogu o dětské knize.
Snad se vám bude líbit:


pátek 28. října 2011

Nesnáším tvoje hloupé řeči táto

Někdy se neubráním takvým těm rodičovským výlevům, které jsem tak moc neměl rád, když jsem byl malým klukem já.
"Nesnáším tvoje hloupé řeči táto", řekl mi dnes ten můj milovaný ...
Kdyby chudák věděl, že je bude muset poslouchat až do své dospělosti ... :-)

Touhy malých kluků

Rád vzpomínám na svá předchozí zaměstnání, obzvláš't když jejich pozůstatky najdu doma a náramně se mi hodí :-)
Nějakou dobu jsem dělal v reklamní agentuře, kde jsem vyráběl reklamu.
Našel jsem si tam manželku a spoustu zbytků plastových desek, které doteď bydlely v krabici v šatně.
Také jsem pár měsíců pracoval v továrně, která vyrábí nábytek.
Naučil jsem se tam milovat vůni dřeva a občas se mi domů nějakým zvláštním způsobem zatoulala kostka krásného dřeva.
Hugo byl ještě v tu dobu na houbách, ale už se mi uvnitř duše začal rodit táta.
A jako správný rodící se táta, jsem dával kostku ke kostce, cokdybych měl někdy syna, který by zatoužil po pravém rytířském hradě?
No a hádejte co?
Syna mám a zatoužil po pravém rytířském hradě.


Bohužel první verze neprošla zatěžkávací zkouškou malého raubíře a rytíři brzy vyplenili plastové hradby a z hradu byla regulérní zřícenina :-)
Zříceniny se ale ujali LegoPanáčci, hrad obydleli, zpevnili a žijí v něm dodnes ...


středa 26. října 2011

Cormac McCarthy - Cesta

Vyškemral jsem si ji k narozeninám, přečetl ji nedávno a pořád na ni musím myslet.
Ta knížka je zlá! Co zlá? Ta knížka je samo zlo!
Rozhodně není určená pro tátu, který má malýho syna! A to ani náhodou ...


Představte si, že přežijete nějakou hnusnou apokalypsu, po který zůstane zkáza na Zemi.
Všechno mrtvý, všude jen prach, rozpadlá města, žádné slunce, jen hrstka přeživších lidí, kteří umírají.
Hlady, prolezlý nemocí, zabití, sežráni.
Představte si, že jste muž, máte ženu a malé dítě. A oba hrozně milujete.
A ta žena jednoho dne řekne: Hele, už máš v revolveru jen dva náboje a my jsme tři. Aź už to jinak nepůjde, Tvojí poviností je zabít syna, nesmíš ho tu nechat samotného..." a odejde stranou a podřeže si žíly.
A tak jste jen táta a syn, je vám zima, nemáte co jíst, zvířata jsou dávno mrtvý, zůstat stát na místě znamená, že vás najde někdo jiný, někdo, kdo bojuje o svůj život a když se vám octne za zády, tak vám do nich vrazí nůž a udělá si z vašeho vyhublýho těla večeři.
Jste táta, milujete svého syna a víte, že ho nečeká nic pěkného.
Že ho čeká jen muka hlady, občas zahnaný nějakým zapomenutým odpadkem, zima, strach přecházející v hrůzu a pomalá smrt.
A tak jen jdete.
Jdete na Jih, kde doufáte, že je alespoň trochu teplo.
Schováváte se před ostatními.
Musíte sledovat, jak váš milovaný syn každý den vidí mrtvá těla.
Musíte sledovat, jak ho to mění, jak ho to ničí.
Musíte každý den držet jeho tělo a snažit se ho v hnusné deštivé zimě zahřát, protože se třepe jak ratlík.
Musíte každý den poslouchat: "Tatínku, že ty mi neumřeš? Že mě tu nenecháš samotného? Tatínku, já se bojím!"
Musíte každý den hekat a sledovat, že vykašláváte každý den více a více krve.
Každý den musíte myslet na to, že třeba zítra už nevstanete, umřete a nestihnete vzít syna sebou.
Že on tu zůstane.
Sám.
Malý syn.
Sám.
Samotný, v noční můře.
Vedle vaší mrtvoly.
Sám.

Už alespoň cítíte trošku tu beznaděj?
Leze vám z toho mráz po zádech?
Tak to fakt, ale fakt nečtěte!

úterý 25. října 2011

Ufouni mají rádi žabičky ...

Nadopovat malého kluka na noc zeleným čajem není asi nejlepší nápad, ale stojí to za to (pokud se vám nechce spát a máte na to nervy).
"Hugoušku, zavři pusu, oči a spinkej!"
"Hmmm ... ale já Ti chci něco říct."
"Tak povídej"
"Eeeeee ...", hloubavý pohled do stropu a významné poklepávání prstem do brady.
"Už to mám! ... chtěl bys mít křídla a letět do vesmíru?"
"Jo, to by se mi líbilo"
"A mít pistolku se světlem?"
"Na co?"
"Třeba potkáš ufona"
"To bych se bál"
"Neboj se tati, on je hodnej ... a prťavej. Má velký oči a poslouchal by ti bříško"
"A proč?"
"Protože tam máš žabičku a ufonovi se žabičky líbí" ... lehne si mi na břicho a pochechtává se kručící žabičce v bříšku.
"Ufoun ju sní, je dobrá"
Ticho.
"Hugi?"
Mlask, chrrr, zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz
Miluji ho!

pondělí 24. října 2011

McBird's

S nastávajícími mrazíky daly podnikavé Sýkorky hlavy dohromady a otevřely si na našem okením parapetu první ptačí McBird's.
Jsme poctěni :-)



Je to další příspěvek k ptačí sociální obslužností na našem sídlišti a tato restaurace bude určitě vhod nájemníkům Břízového hotelu :-)



sobota 22. října 2011

Pasáček Slunce

Dnes jsme se synem Hugem venčili sluníčko :-*


Partyzánské zahradničení

Ne každé sídliště musí být hnusně betonové.
Je jedno, zda naší sousedé slyšeli o partyzánském zahradničení, každopádně nám ten svět dělají krásnější :-)