Kupa divů

Každá správná pohádka by měla začít známou, a léty prověřenou, větou: „Bylo, nebylo ...“
A tak i já, byť ještě zdaleka netuším, jak tahle pohádka asi dopadne a zda náhodou vlkovi v babinčině posteli normálně nevytráví a ráno se spokojeně nevydá znovu číhat na kraj lesa, či zmatená Alenka v Říši divů nevypije něco, na co už nenajde protilektvar ... bych rád tenhle příběh začal tou kouzelnou větou:

Bylo, nebylo, za devatero řekami a devatero horami, narodilo se děvčátko.
A prožilo všechna ta pohádková klišé a útrapy, která správná pohádková bytost musí prožít, aby ji ty prožité útrapy nasměrovaly přesně tam, kam ji nasměrovat májí.

Musela projít tím hlubokým temným hvozdem, musela najít ta správná přátelství a jak už to tak bývá, musela najít i toho prince na bílém koni.
Většina pohádek zde končí a vypravěč se rozloučí slovy „A žili spolu šťastně až do smrti ...“
Konec zvonec, šmitec, žij jak žij, hlavně neotravuj nějakými neodbytnými myšlenkami, co bylo asi tak po tom, když pohádková princezna hodila svatební kytici za hlavu?

No co asi bylo?
Přišly děti (nebo jedno) a přišly složenky a kručící žaludky.
V hodně pohádkách létají pěčení holubi do huby, ale v některých ne. No a v téhle ne.
Princ na bílém koni možná princem opravdu byl, ale jeho království nemělo komnaty plné zlata a když odvezl svojí princeznu v červeném Favoritu do jejich domova v hradě z panelu, na pohádkové příběhy už se tak nějak trochu pozapomínalo.
Což o to, žili spolu šťastně až do ... oni vlastně ještě žíjí, tak nic ... a žili si ta svá skoro pohádková dobrodružství se ctí a vděčností.

Princezna žila ten svůj příběh celkem spokojeně, z panelákové sluje dokázala vykouzlit útulný a krásný byteček vhodný k výchově dědice jejich trůnu, kručící žaludky dokázala uklidnit a i ty složenky společnými silami dokázali s princem zkrotit.
Byl by to fajn život, kdyby tomu něco nechybělo ... něco drobného, něco ... prostě něco, kvůli čemu by vypravěč nekončil příběh slovy „ ... a žili spolu ...“, ale chtěl by pokračovat ve vyprávění dál.
Možná to chtělo nějakou jiskru, nějakou vášeň, nějaký SEN.

A protože pohádkové princezny v moderním pojetí nejsou jen submisivní ošetřovatelky budoucích následovníků trůnu, ale emancipované ženy, uvědomila si ta hlavní hrdinka naše příběhu, že sny se nemají jen tak snít, ale důležitější je hlavně si je plnit, rozhodla se založit si nové království, opustit starý panelový hrad a usídlit se v chaloupce na dohled lesa.

Naštěstí si s sebou vzala i to, co je jejímu srdci najdražší, a do koberce zabalila jak potomka, tak prince.
Takže v pokračování příběhu zůstávají stejné postavy, je to úleva, nemusíme si zvykat na nové ;-)

Naše mladá královna celý svůj život má ráda dary velké i dárky malé, a co je co říct, víc než dostávat, větší radost jí dělá dárky dávat.
Procházet si tím celým procesem, kdy člověk přemýšlí, co by asi tak mohlo obdarovanému udělat radost, přemýšlet nad leskem v očích milovaného, který dostane dárek ať už k životnímu jubileu, nebo jen tak, z lásky. Celý svůj život přemýšlí nad tím kouzelným momentem, kdy ten, kdo dostane od někoho dar, zůstane v úžasu stát a trochu samovolně se mu otevřou ústa. Jasně, vhodných darů je spousta.
Někdy se člověk trefí přesně do středu srdce, někdy svým darem neurazí, někdy je úplně mimo.
Ale i to se počítá, dary z lásky se nehodnotí, a většina lidí obdarovává druhé z čisté lásky či nefalžované náklonnosti. Věnovat někomu něco z nenávisti nedává moc smyslu, že?

Trvalo to desítek stran naší pohádkové knihy, kdy statečná hrdinka přemýšlela nad tím, jak trávit ten čas mezi „a žili spolu šťastně až do smrti“, jak skloubit svoje sny, touhy a přání s tím běžným nepohádkovým životem, který prožíváme každý z nás.

Chtěla dělat něco, co bude dělat radost nejen jí, ale i jiným lidem, chtěla rozdávat lásku a údiv, chtěla toho mít hromadu, chtěla toho mít kupu, a chtěla, aby se lidi divili. Protože údiv, je jedna z mnoha špetek koření radostí života a ona toho chtěla být součástí.
A protože věří na pohádky, o kterých tu teď tak nadšené píši, založila si svůj vlastní pohádkový kraj, který nazvala Kupa divů.
Protože věří, že pohádky jsou potřeba, protože věří, že světy za zrcadlem se dají navštěvovat a protože věří, že obdarovávat ostatní je radost.
Rozhodla se být té radosti na blízku, ba co víc, chtěla být té radosti nápomocná.
Inu ... založila si svou Kupu divů v malé chaloupce, co vydá za celé království a chtěla to vše dělat trochu jinak. Vzala si tu nejběžnější a nejčastější věc, která plní roli dárku, vzala květinu a snažila se na ni dívat jiným pohledem.
Bezesporu ... květina je krásná věc, splní očekávání, udělá radost a ve většině případů je to nádherný dar pro toho, koho máme rádi, koho si vážíme, koho chceme uctít.
Jen má tu neblahou vlastnost, že vadne, že umírá a skončí tam, kde nechceme, aby naše dary skončily.
V lepším případě na kompustu, v tom horším ... no však víte kde :-(

Rozhlédla se kolem sebe a nemohla si nevšimnout, že umělé květiny v dnešním světě už nejsou ty ošklivé příšerky, které mají ke skutečné kráse daleko, a že často nacházejí své místo tam, kde živé rostlinky nemají šanci k dlouhému bytí. Osvěžují temné kouty, koupelny bez oken a přístěnky pod schody, to aby naše obydlí byly hezčím místem k žití.
Všimla si, že spousta lidí ani neví, jak se o živou rostlinku starat, nemají na ně čas, jen chtějí na svém stole čistou krásu, kterou po týdnu nemusí nahradit jinou.
Také si ovšem uvědomila, že každý jsme jiný, že každý máme své vlastné osudy, touhy, přání, koníčky.
Drobnosti, které nás utváří, které nás dělají námi.
Někdo vášnivě plete a klubíček má stále málo, někdo vášnivě hraje hry a kostky se mu ztrácejí pod postelí, někdo potřebuje nové a nové ponožky a někdo by uvítal květinu, která ví, že je knihomol jak poleno. Těch drobností, které nás utvářejí, jsou ticíce a tisíce a spousta těch drobností lze zakomponovat do květiny, která neuvadne, která může dělat radost ještě dlouho po tom, kdy ta pravá uvadne.
Už na věky věků ... „dokud neumřeli“ ... může obdarovanému připomínat, že na něj někdo myslel s láskou, že věděl, kdo je, co ho baví.

Naše mladá hrdinka nezaložila Kupu divů jen pro sebe, ale hlavně pro vás. Chtěla být u toho, chtěla vám pomoci s tím WOW efektem, který se dostaví, když obdarovaný v nádherné květině najde kousek sebe, když si uvědomí, že ten, kdo mu kytici věnoval, jej zná jako své boty, protože stačí naší hrdince pohádkového příběhu říci „Když ten můj milovaný má rád jednorožce“ a ona vytvoří květinu z níž bude čouhat ten bájný roh i s malým jednorožcem.
Protože nic není nemožné, v pohádkách je možné úplně vše.

A ta její pohádka, a vlastně i ta má, začíná právě zde: www.kupadivu.cz

 

 

Slzy pro keře

Byli jsme mladí, když jsme se sem přestěhovali.
Zamilovaní, nadšení a šťastní ... náš společný byt, náš nový domov.
Co na tom, že je to obyčejný byt v paneláku?
Byl náš, oba jsme se stěhovali od rodičů, před sebou celý život.
Vybrali jsme si ten byt i kvůli tomu, jak to vypadalo venku na ulici.

Ke vchodu dlouhé schody, na jejich jedné straně (u sousedů) stojí dva vysoké husté stromy, sahajcí kamsi za třetí patro, propletené větvemi pospolu, jeden větší statný a ten druhý menší, jakoby se toho většího držel kolem pasu. "Chraň mě, jsem příliš malý!"
Na druhé straně schodů trnitý keř a za ním krásná bříza.
Hned před našimi okny. A pod oknem ještě jeden krásně kvetoucí malý keřík.
Pod balkonem bydlí keř zlatého deště, dotýkající se prsty nízkého keřového stromu, který se stydlivě plazí více do šířky, než do výšky.

 Milujeme výhledy z okna, skrze břízu a keře téměř nejsou vidět plechové krabice na kolech, sedící na vybetonované ulici.
Dalo by se úspěšně předstírat, že výhled je to skoro vesnický.

Na břízu jsem brzy umístil svojí první ptačí budku, v keři se rojí brabčáci a pod balkonem sem tam zavříská polodivoká kočka.
Krása.
Člověk často zapomíná, že bydlí na sídlišti.

 

Jako první zmizela bříza i s budkou.
Přišel jsem domů, před okny jen torzo kmene, uřezané ruce větví se válely po zemi.
Druhý den tam už nebylo ani torzo.

To soused ladil satelit a nemohl chytnout 100+1 kanálů televize, kde všude dávají stále stejné filmy.
Ten den jsem hodně křičel a to i na souseda v trenýrkách.
Nakonec mu satelit stejně míří na druhou stranu a do ulice zavedli kabelovku.

Předzvěst konce párečku vysokých stromů zvěstovala petice sousedky nad námi.
"Je z nich akorát nepořádek, nevidím na své auto, jestli mi ho někdo nekrade a mám tu tmu", vykládá mi sousedka, která za celou tu dobu, co tu bydlíme, neplnila svojí úklidovou službu, když na ni dvakrát do roka přišla řada, s třicet let starým rezavým autem a celoročně staženými žaluziemi.

Byl jsem poslední, kdo se měl podepsat na arch papíru a první, kdo na něj velkými písmeny napsal "NESOUHLASÍM" s třemi vykřičníky.

Stromy zmizely a od té doby mají celoročně zatažené žaluzie všichni ti, před jejiž okny stromy stály.
Tato část paneláku je orientovaná na jížní stranu.
Po celý den do oken svítí slunce, v létě už to docela přehání.
Zmizel stín, zmizela většina ptáků.
Dost z nich se přestěhovalo k nám na zbývající keř a rozvalující se nízký keřovitý strom.
Stín nahradila větší vrstva prachu z ulice, ventilačky oken se zavřely.

Léta plynou a "Ta, co kácí stromy", většinu roku tráví někde na své zahradní chajdě, bydlí tu jen na zimu.
A strašně, ale úplně strašně, jí vadí keř pod našim balkonem.
Je hustý a daří se mu, už vyrostl k nám do prvního patra, zaclonil nám výhled na plechovky s kolečky a přinesl stín. Výš nesahá, dorostl do svých plných sil.
Sundáváme záclony z oken, nejsou potřeba, to zelené listy jsou naším závěsem, chránící nás před pohledy z ulice.
Denně se v jeho útrobách prohání kosáci a drze vyhrabují hlínu z mé balkonové zahrádky, snad proto, aby si utěsnili svoje hnízda, snad proto, aby sezobli semínka, v hlíně uložené.
Máme se rádi. Jak já s ní, tak my s ptáčky.
A přímo milujeme zajíce, kterého chce naše psíková každé ráno prohnat po sídlišti a který sem tam spí ukrytý v našem keři.

Místo dvou stromů je suchá placka, na které se již léta snaží soused vypěstovat trávu.
Celoročně ji zalévá konvemi vody, nabrané ze společné úklidové místnosti, a krom zvýšených plateb za společné prostory to žádný jiný vliv moc nemá.
Když už se poštěstí a prší více dní po sobě, řídká tráva vykoukne o pár centimetrů, ale už jsou tu pracovníci technických služeb, aby ji strunou z křovinořezu vyrvali ze země i s kořínky.

Jen pod našimi okny se to zelení a šustí, protože kluky z technických služeb znám, prodávám jim ty křovinořezy (ach, jaká to ironie) a nadrsno jsem jim zakázal cokoliv tam dělat.
Respektují to.

Před zimou bylo setkání nájemníků a vlastníků a protože to tam vždy vypadá jak ve filmu Vlastníci, šli jsme s Lucií raději na rande za město. Trochu jsme na to zapomněli, trochu se na to vykašlali.

"Paní (Ta, co kácí stromy), si vás vzala napaškál, hartusila, hrozila, že s tím keřem se musí něco udělat, že si tak roste vám do oken, že se to nesluší, že se jí to nelíbí.", povídá soused, když se potkáme na chodbě, den po schůzi.

Ach jo ...

Mezitím prodáváme byt, protože čas nadešel, je potřeba změnit naše životy, posunout se dál (o dvacet kilometrů) a jít do (byť menšího) domečku na vesnici, kde budou znít o víkendu cirkulárky, bude tam vonět hnůj a v našem uzavřenemém dvorečku o velikosti pěti balkónu vedle sebe půjde rozdělat oheň a zasadit o něco víc bylinek a rajčat.

Nápis "Byt na prodej" na našich oknech však zdá se dodal odvahy a pravděpodobně spustil tichý sled událostí.

Dnes přijedu z práce domů a málem přejedu svůj vchod, protože je něco jinak.
Ale ne, za oknem je naše kočka, musí to být tady.

Náš keř je pryč.
Ten vedle něj také, rozvalující se strom už se nerozvaluje a je z něj jen ubohé torzo své velikosti.
Keř, který kdysi dělal společnost statné bříze je fuč jakbysmet.
Kosáci, kteří již týden křičí, že bude jaro, jsou zticha, možná proto, že tu nejsou.
Zajíc se buď nestihl schovat a snědl ho nějaký pes, nebo vzal do zaječích a šel jinam.
Co by tu taky dělal, když tu nic není.

Jen malý zbytek zeleného a jinak prázdný plac, holina s trčícími pařízky, co možná obrazí, ale bude to trvat léta, než z nich bude něco.

Lidi jsou prostě čuráci ...