úterý 30. října 2012

Cti otce svého a matku svou ...

Už když jsem psal svůj předešlý příspěvek Tabletové dítě, cítil jsem ve své hlavě ten shluk myšlenek, který se stále dere napovrch, chce být vysloven a který se teď snažím popsat.
Vlastně se mi toto téma objevuje v životě opakovaně, vrací se v kruzích a stále je někde opodál.
Jsou to jen obyčejná slova s velkým přesahem ... Autorita a Respekt.
Dokonce si pamatuji i tu chvíli, kdy jsem se na různé autority a respekt k nim začal dívat jinak.
Může za to moje stará učitelka češtiny, z doby základky.
Snažila se nám vštípit základy slušného chování a ikdyž byla většinou přehlížena a uvržená v dětskou nemilost, jedno její zamyšlení si pamatuji dodnes.
S opravdovou vážností nám oznámila, že nemáme sami od sebe pouštět staré lidi v městské dopravě si sednout.
Máme si počkat, až se nás ta babička či dedeček slušně zeptají, zda-li bychom byli tak hodní a nepustili je na své sedadlo.
Zůstal jsem sedět v lavici s otevřenou pusou a nemohl uvěřit tomu, co slyším ... byl to pravý opak toho, co mi doteď okolí vštěpovalo do podvědomí a ještě k tomu od letité učitelky.
A pak řekla tu památnou větu, která se navždy vryla do mé osobnosti, kterou si hýčkám a kterou se od té doby řídím.
"Žádný člověk nemá právo na automatický respekt a ohledy ... respekt si lidé musí zasloužit, ten nezískávají titulem, stářím, nebo postavením!"
Nevím, kolik mi v té době bylo let, ale vím, že od té doby jsem začal mít problémy s uznáváním autority.
Táhne se to se mnou pořád :-)



Od té doby, kdy se nám narodil náš syn, jsem začal být alergický ještě na další větu, která má úzkou spojistost s respektem a autoritou.
Je to přikázání: "Cti otce svého a matku svou!"
Nemám rád černobílá pravidla, nepřipouštějící vyjímky.
A od té první chvilky, kdy se na světě objevil můj malý syn, se mi otevřel naprosto jiný pohled na rodičovství, na Lásku mezi dítětem a rodičem.

"Cti otce svého a matku svou!" ??? A to jako proč?
Má dítě ctít svého otce alkoholika, který se vykašle na své děti a zmizí jim ze života, aby se objevil po třiceti letech jen proto, že něco chce?
Má dítě ctít svoji matku, která své děti nenávidí a dává jim za vinu svůj zpackaný život?
Má dítě ctít své rodiče, když jej týrají a šikanují.
Má dítě ctít své rodiče, když je jim naprosto lhostejný?
Od té doby, co jsem se stal otcem, jsem jako houba, která do sebe vsakuje ze svého okolí signály nepovedených rodinných vztahů.
Příjde mi nepochopitelné, když vidím nelásku rodičů k dětem, příjde mi nepochopitelné, když vidím, že někdo nemá rád své dítě tak, jako mám rád svého syna já.

Je to tu zase. Proč chovat k rodičům respekt, když si respekt nezaslouží?
Proč se i v dospělosti omezovat kvůli rodičům, když si naši pozornost i lásku nezaslouží?
Znám pár lidí, kteří jsou celý život nešťastní jen proto, že nemají dobrý vztah se svými rodiči.
A znám i pár lidí, kteří pochopili, že jsou strůjci svého štěstí, rodiny se zřekli, svobodně se nadechli a vyšli svému štěstí vstříc.
Chtělo to hodně odvahy a dlouhou cestu k pravdě, že respekt nezískáváme automaticky, že si jej musíme zasloužit.
Už skoro pět let se den co den snažím zasloužit si respekt svého syna.
Den co den se mu snažím dávat najevo svoji lásku, den co den se mu snažím dát mu najevo, že jsem tu pro něj.
Vím, nejsem dokonalý a mám spousty chyb ... občas mi chybí ten dřívější čas pro sebe, jsem nerudný, protivný a podrážděný, jsem i líný ... a pak mě napadne, zda si zasloužím respekt svého syna?
Hned se pak snažím o to více se mu věnovat a dávat najevo svoji lásku.

A co vy?
Zasloužíte si respekt svých dětí?

9 komentářů:

ba_bum řekl(a)...

mám to podobně...

Dana Kolesnikovová řekl(a)...

Nesouhlasím s tvou učitelkou. Respekt a ohledy jsou něco jiného. Toho starého člověka nepouštím sednout proto, že k němu chovám respekt (jak bych mohla, když ho neznám), ale proto, že je na tom fyzicky hůř než já. Ze stejného důvodu pustím těhotnou ženu nebo člověka se zlomenou nohou.

Pak taky záleží, co si představit pod slovem respekt. Nějaký základní respekt si zaslouží každý člověk.

Helena řekl(a)...

Díky za oba dva dnešní texty, za pocit virtuální spřízněnosti. Zažívám podobné u učitelů: někteří mají pocit, že by si jich studenti, rodiče, společnost ... měli vážit jaksi z principu. Ale proč? Jasně, mnozí jsou výborní (ti ten pocit ale nějak nemívají), mnozí další ale nedělají téměř nic, působení některých má dopad čistě negativní. Proč si vážit? ...A s nadáváním "děti nevědí nic o přírodě" mi to připadá podobné jako u "mladí dneska nečtou". Z mých zkušeností čtou někteří víc, než jejich učitelé literatury. Zajímavá jsou zjištění, kolik čte ta dnešní střední generace, v mládi údajně tak čtenářsky náruživá :)). A dalo by se pokračovat, většinou se tomu směju, jen někdy mne to fakt vytočí. Mějte se hezky.

Helena řekl(a)...

... ještě doplnění: nepouštění sednout mi taky nepřipadá jako dobrý příklad souhlasím s Danou. Paní učitelka chtěla asi jen ukázat, že i starší se mají chovat slušně.

Amelie řekl(a)...

Nádherný článek.

Jana Burianová řekl(a)...

Zkusím to z jiného konce...
Proč se i v dospělosti omezovat kvůli rodičům, když si naši pozornost i lásku nezaslouží?.....těžká otázka, ale třeba právě proto, že jsme sami dospělí a dokážeme vidět souvislosti a příčiny jednání rodičů nebo taky proto, že respekt je podle mě něco, co se nedá "zasloužit". Být respektován malým dítětem je celkem snadné a přirozené. Moje otázka zní - když nebudu respektovat své rodiče, může dítě respektovat jako rodiče mě až bude dospělý? Nebo jiná otázka - když nerespektuji rodiče, dávám tím také svobodu a právo svému dítěti, aby nerespektovalo mě? Každopádně zajímavý příspěvek k přemýšlení♥

Shraven řekl(a)...

Přikázání "cti otce svého i matku svou" mě dráždí z přesně téhož důvodu. Když si tuhle větu řeknu a představím si svého otce... Proč bych měla? Můžu se stokrát snažit chápat, že měl těžké dětství atd. atp., ale proč by jen proto měl mít můj respekt?

Anonymní řekl(a)...

Zdá se mi, že dost nešťastně mícháte dohromady jablka s hruškami.

Respekt a ohledy - to si přece zaslouží naprosto každý, zejména úplně cizí starší člověk v tramvaji, o kterém nic (špatného) nevím. Je správné staršího, nemocného, těhotnou a pod. pustit sednout, přidržet dveře a tak dále... mně to nic neudělá a tomu druhému to třeba pomůže, no ne? Prostě chovat se slušně a vstřícně k druhým a očekávat, že se oni tak budou chovat ke mně, to je naprosto základní princip (aspoň doufám). Tolik jablko.

A teď hruška: když ten starší člověk (rodič nebo kdokoli) udělá něco, čím respekt ztratí, je možná(?) na místě chování přehodnotit, s těmi ohledy to až tak nepřehánět... No ale ale to se přece nemůže týkat staré babky, kterou v MHD vidím prvně v životě, ta přece neměla kdy můj respekt ztratit. A proto si ohledy zaslouží v každém případě.

Maaristaan řekl(a)...

Jojo, míchání jablek s hruškami je moje specialita, mám rád více chutí pohromadě ;-)

Koukám, že dlužím paní učitelce omluvu za to, že uveřejňuji její myšlenku necelou. Ona o tomto tématu mluvila tuším celou vyučovací hodinu a ohledně pouštění či nepouštění seniorů to začalo předehrou, kdy i my mladí můžeme mít špatný den, kdy jsme unavení a nemocní a že je naprosto v pořádku chtít zůstat sedět. Už si to přesně nevybavuji, je to přes dvacet let a popravdě to není vůbec důležité a v mé úvaze tato myšlenka nehraje žádnou roli.

Myšlenka, o kterou jsem se chtěl podělit, je ta věta o automatickém respektu.
Nesedící senior mi v tu chvíli popisu byl úplně lhostejný a neměl jsem potřebu dále to rozvádět ... omlouvám se za špatnou formulaci, mé myšlenky šly jiným směrem.