sobota 19. října 2013

Na pohovce

Procházeli jsme se po knihovně a lovili knihy.
Ulovil tu největší knihu, jakou si jen dokážete představit. Dotáhnul ji s vypětím všech sil s vypláznutým jazykem na bradě.
Ponořili jsme se spolu do pohodlné pohovky, rozevřeli stánky toho velkého pokladu a schovali jsme se za nimi před okolním světem.
Čouhaly nám zpoza knihy jen nohy.
Moje dosáhly až na zem a jeho kmitaly ve vzduchu ... byl by z toho hezký obrázek, napadlo mě.


S vybranými knihami pod paží jsme vyrazili do kavárny.
On měl na sobě to své slušivé sáčko ozdobené dvěma plackami s roboty, pořád něco brebentil a chtěl dortík.
Byli jsme jediní kluci v kavárně plné žen a cítili se vyjímeční.
Krmili se navzájem, ochutnávali džusíky a při odchodu roztržitě zapomněli na stole zabalený dortík, který jsme koupili té naší holce pro radost.
Vyběhla za námi servírka a s milým úsměvem nás upozornila na naší nesoustředěnost.
Zrovna jsem mu předváděl chůzi robota ze Star Wars. Toho, který chodí, jakoby si cvrknul do kalhot.
Vypadali jsme jak chovanci z ústavu pro choromyslné.
Smáli jsme se ještě za rohem.
Doma nás naše milá přivítala, v ruce čerstvě upečenou buchtu.
Rozpačitě koukala na tu pomuchlanou sladkost v jeho rukou ... ohleduplně snědla tu naší a svojí nechala na později.

středa 9. října 2013

Menu

Dnes jsem přišel z práce domů a byl jsem usazen k prázdnému stolu.
Přišel za mnou syn, přes ohnutou ruku přehozenou složenou utěrku, kolem pasu zástěru, ve tváři nadšený "vážný" výraz:
"Budete si přát jídelní lístek pane?"
Přál jsem si ho ...


Naservíroval mi večeři, kterou pod ostřížím zrakem své mámy naprosto sám připravil.
I troubu zapnul sám.
Dobré to bylo ... stálo mě to osumnáct korun českých ... pravých.
Za pravé jídlo prý imaginární peníze neberou ;-)