středa 4. dubna 2018

Kytky od popelnic

Před pár lety jsem dotáhl domů první.
Stála opřená o popelnici. Ošklivě opelichaná smutná tyčka se dvěma lupeny.
Jen krok od květinového pekla ...
Teď stojí přede mnou. Je z ní dvoumetrová krasavice ... rozvětvená, se zdravými velkými listy.
Bydlí s námi, žije v koutě obývacího pokoje a my ji máme moc rádi.

Už léta se ujímám květinových bezdomovců, čekající na svojí zkázu.

Dnes mě psíková venčila u nás po sídlišti a na popelnici visela průhledná igelitka.
V ní odtrhané vršky muškátů, které nějaká dobrá duše neměla to srdce vyhodit.
Cítil jsem tu tichou touhu městského zahradníka, který tyto zbytky s nadějí pověsil, místo toho, aby je rovnou hodil mezi odpadky:
"Snad se jich někdo ujme. Třeba je zasadí. Třeba jim někdo dá druhou šanci a vyrostou z nich nové krásné kousky!" ... opravdu jsem tu ozvěnu nevyřčeného snu slyšel!
Nemám ale muškáty moc v oblibě, mám je za takové ty nudné bábičkovské smradlavé kytky ... a tak jsem je pomalu minul.

Jenže ono to zoufalé volání zelených lístků bylo tak podmanivé, že jsem se pro ně nakonec musel vrátit.



K obědu jsem si přečetl pár moudrých rad a večer strčil ruce do hlíny.
Poslouchal muziku, potichu si s těmi kousky rostlin povídal a ubytovával je v květináčích.
A myslel při tom jen a jen na ně.
Na hlínu, na Slunce, na jaro, na léto.
Představoval si náš balkon plný květů.
Viděl jsem včelky a motýly, kteří přiletí na návštěvu, ochutnat, co květy nabízí.
Pomalu mi přestávají smrdět a už mi nepřipadají tak moc bábičkovské.
V hlavě mám klid a mír ... hotová květinová meditace.

Říkám to pořád. Ke štěstí stačí opravdu málo ... a dost často pomůže, zašpinit si ruce.

pondělí 2. dubna 2018

O světě, který si každý tvoříme ve své hlavě

Cestou z práce na mě vystartoval opilý mladík.
Ve sluchátkách ke mně zrovna promlouval Don Miguel Ruiz a vykládal mi něco o Lásce, vztazích a přátelství a diky tomu jsem neslyšel ty opilecké kecy, které ke mně mladík vedl.
Praštil mě do ramene a utekl.
Ve sluchátkách zaznělo něco o světě, který si každý tvoříme ve své hlavě a můj prvotní šok přešel do mírného pobavení. Párkrát jsem se ještě ohlédl přes rameno, abych nedostal tatranku za ucho a vytvářel jsem si dál v hlavě svůj vlastní svět.
Potěšilo mě, že jsem za ním neposlal nadávky a potěšilo mě, že jsem zkrotil své ego a neoplácel uraženými řečmi o odplatě. Spíše, než mé sebeovládání, za to asi může úlek a mé pomalé reakce, ale co už, na výsledku to nic nemění ...

Raději jsem vyzvedl doma psíkovou a šel s ní na procházku na náš oblíbený kopec.
Zapadalo Slunce a kolem něj se motal paraglidingsta (prostě týpek s křídlem), připomínající mi můru motající se kolem žárovky. Pak to trochu zasyčelo a on zmizel.

Kolem běžel nějaký voříšek bez pána a o pár chvil později pán bez voříška.
Nasměroval jsem je k sobě a odměnou mi pak byla jejich společnost.
eLiška se nechala prohánět a voříšek rád proháněl.
Jen očuchat se holka nenechala ... k princeznám se totiž nečuchá.
Pán bez voříška byl rád, že už je zase pán s voříškem a vykládal mi o zajících.

Je to tak, každý si vytváříme svůj svět ve své hlavě.
Mrkněte na tu knihu, je fakt dobrá! ;-)

neděle 1. dubna 2018

Aprílový déšť

Na prodloužený velikonoční víkend jsme si naplánovali pár návštěv, pár cest.
Už na začátku ale Hugovi vyskočil první pupínek.
Druhý den nebylo o čem pochybovat.
Říkám mu "Pupínku" a bojím se ho pohladit.
Překvapilo mě, že v dnešní době se neštovice nezatírají tekutým pudrem, protože prý jen zhoršuje svědění.
Když toho našeho poďobaného chudáčka vidím, svrbí mě celé tělo a musím se škrábat na místech, kde mám drobné kráterky po neštovicích svých.
Je statečný, to já byl na jeho místě ufňukánek.
Dnes mi řekl, ať už ho tolik neokukuju ...

Velikonoce moc neprožíváme.
Všichni ležíme doma, díváme si navzájem do očí a povídáme si.
Nikam se nehoníme, užíváme volna.
Jsme infekční, koledníky dovnitř nepustíme.
Tím pádem se nemusíme trápit s jarním úklidem a chuchvalce zvířecí srsti si můžou hrát na ty pověstné chomáče létající po pouštích.



Šel jsem s psíkovou vyprovodit Slunce a žasnul nad tou krásou.
Bylo úžasné světlo, Slunce ozařovalo mraky.
A najednou světlo nebylo a z mraků se stala šedivá pokrývka oblohy.
Začal z ní crčet první aprílový déšt.
eLiška zavoněla jako mokrý pes a promočené kalhoty se lepily na zmrzlý zadek.
Přesto mi bylo do zpěvu. První jarní zmoknutí.

Doma v pyžamu, zamotal jsem osm čerstvých vrbových proutků do pokřivené pomlázky.
Aby moje žena byla krásná a zdravá.
Kočka si hraje s proutkem, který zbyl a psíková rozkousává odřezky.
Velikonoční pondělí bude podobné.
Pohladím ženu omlazujicím proutím a podrbu puntíkatého syna ve vlasech.
Občas se podíváme z okna a budeme doufat, že aprílové počasí vyčaruje duhu.
Jaro je tu ... mám z něj upřímnou radost.