Slunovrat

Vstávám za tmy. Před zazvoněním naplánovaného budíku. Místo snídaně zapálím tlustou svíci na stole.
Jsem natěšený na dnešní ráno, začíná pro mě totiž můj osobní svátek, oslava smíření se a uvědomění si naděje.
Rok od roku je pro mě oslava Slunovratu důležitěší a vnitřně naplňující. Důležitější než tradiční Vánoce.
Potichu se chystám, na hromádku snáším potřebné věci a pak je ukládám do batohu.
Připínám psa na vodítko a do rukou beru připravené dřevo na podpal.
Včera celý den pršelo, bude mokro. A do lesa na dříví ještě nesmím.
Je nejtenčí hranice mezi naším světem a světem lesních duchů a démonů, nerad bych se své rodině ztratil za bludným kořenem.
Po tmě, spolu s eLiškou, dorazím na kopec za městem.
V mlze se rýsuje temná hranice tajemného lesa. Budí respekt, jsem rád, že nemám v plánu jít mezi stromy. Na ozoru prosvítá tenká linka začínajícího svítání, ohraničená težkými mračny.
V řídnoucí tmě připravuji dřevo, kupím na hromádku.
eLiška v pozoru hlídá prostor mezi námi a lesem.

Pár škrtnutí sirkou a drobný oheň vzplál.
Není potřeba velký táborák, stačí jen zástupný symbol.
V plechovém pohárku medovina, v dýmce voňavý tabák.
Trochu medoviny odlévám do plamenů, zbytek tabáku z tabatěrky přisypávám do ohně.
Symbolické dary.
Rozjímání, poklid. Čekání.
Když dohoří poslední zbytky prkýnek, když žhnou jen dohasínající uhlíky, v lince úsvitu se jen na okamžik objeví kousek Slunce, aby ihned zmizel za mraky. Prchavý okamžik.
Jako by to bylo vypočítáno, naplánováno.
Nebylo.
Bylo to prostě jen tak, jak být mělo.
S vděčností zahrabu zbytky ohně, ukloním se schovanému Slunci a spokojeně odcházím zpět domů, za rodinou a kamarádem, který přijel na návštěvu.
Dnes začíná Zima, Slunovrat přináší naději, že nebude trvat věčně.
Krásný začátek přerodu, pravý začátek nového roku.
Hodně štěstí a zdraví přeji všem. I sám sobě ...

A už půjdeš ven?

Tiché zaťukání na dveře koupelny.
"A už půjdeš ven? Mně je tady smutno!", zkouší mě vylákat Lucie z vany plné horké vody.
"Až dočtu tuhle stránku ... nebo spíš tuhle kapitolu," odpovídám jí tou všem dobře známou knihomolskou lží.
"Grrr...," odpoví a její dech za dveřmi na chvilku zmizí.

Další tiché zaťukání.
"A už ji máš přečtenou? Můžu za tebou?"
Sedne si do vany, o pokrčené nohy si opře bradu a kouká na mě.
Dívá se, jak si čtu.
"Co čteš?"

Fotku jsem si půjčil z filmu Předčítač, protože se mi sem moc hodí ;-)

 
Čtu o holce, která už měla plné zuby velkoměsta a stresu z něj.
O tom, jak vzala svého manžela, sbalili se a odstěhovali se do města malého.
Kde si koupila malé a útulné knihkupectví.
Čtu o tom, jak vypráví svému manželovi o povinnosti knihkupce mít v obchodě jen knihy, které ho vystihují, které se mu líbí. To proto, aby jeho knihkupectví bylo osobité a čtenáři u něj našli to, co by jinde nenašli.
Mluví se tam o osobnosti knihkupce, o jeho poslání knihy doporučovat, poznávat své čtenáře. O vzácné možnosti přenášet na zákazníky nadšení z knihy, kterou by si dost možná nikdy nekoupili.

Už sám nevím, co je v té knize skutečně tak, jak popisuji, nebo co už jsem si pod dojmem z knihy já sám vymyslel a domyslel. Nevím, jestli už náhodou nemluvím o svém snu.

"Myslím si, že bych byl dobrý knihkupec. Bavilo by mě poznávat své zákazníky, infikovat je svými knihami. Na předním pultu vystavovat své oblíbence a ukazovat tím zákazníkům svůj svět."
Domýšlivě se chvástám a ona se na mě jen shovívavě usmívá.

"Lucinko, že si můžu koupit knihkupectví?!"
"To víš, že jo a pojď už z té vody ... "

Konfirmační zkreslení - eBook

Mojí milí ... jdeme s kůží na trh.
V době, kdy si prý každý máme střežit své soukromí, my se chystáme uveřejnit tento svůj intimní příběh. Příběh, za který by se možná spousta lidí styděla a snažila se jej před svým okolím skrýt.
My však věříme, že 24 milionů nemocných na celém světě (se stejnou diagnózou) se nemá za co stydět.
Že je potřeba o tom mluvit. Snažit se pochopit. Třeba náš příběh někomu pomůže ... ať už promluvit, nebo pochopit. I kdyby jen jednomu jedinému člověku. I tak by to pro nás mělo smysl.

Zvu vás k nám domů, na návštěvu ... prosím neodsuzuje, jen naslouchejte s otevřeným srdcem a myslí našemu vyprávění na pokračování ... možná by se tomu mohlo říkat kniha na pokračováni:

Lucie a Dušan Potůčkovi .:. Konfirmační zkreslení čtěte od první kapitoly ;-)

 

#jdusilehnoutdojihlavy

Tohle je medvídek, který se jmenuje ... Medvídek.
Je mu skoro 42 let a téměř polovinu mého života hlídal v noci moje sny.
Dostal jsem jej od mé mámy, když jsem se narodil a stal se z něj můj celoživotní kamarád.
Když mi bylo smutno nebo úzko, položil jsem si svojí hlavu na tu jeho (proto má ten svůj obličej takový zdeformovaný) a všechna svoje trápení jsem mu svěřil.
Takový můj dětský plyšový psycholog.
Jen mlčel, zamrkal okem (to druhé má zchromlé od rvačky s mojí sestrou a už nemrká), obejmul mě a hned bylo lépe. Možná i díky němu jsem svůj život prožil v relativně psychické pohodě, ikdyž to bylo občas trochu na hraně.

Jenže ne každý má to štěstí na plyšového kamaráda, kterému by mohl svěřit svoje bolesti a starosti.
Někdy ty starosti mají sílu popínavého břečťanu, pomalu a nenápadně se omotávají kolem lidských myšlenek a vytváří šedý stín Nicoty. Jeho stonky dusí každé nadechnutí.
Někdy dětský splín přeroste v dospělou tíseň, v realitu černých myšlenek, panických stavů, duševních nemocí.
Není to vědomá volba nikoho z nás.
Není to o inteligenci, není to o původu, není to o odvaze či zbabělosti.
Těžká křídla noční můry mohou přikrýt duši každého, ať už chceme či nechceme.
Může to potkat kohokoliv z nás.
Když se tak stane, nereálné reálno se stává každodenní realitou.
Nevysvětlitelnou realitou, která mění lidské životy. Spousta lidí se však za tou těžkou mlhou duševního onemocnění možná trápí úplně zbytečně. Zbytečně dlouho.
Stydí se za svůj pokřivený svět, stydí se za své bláznovství, za svůj šílený zvěřinec v hlavě.
Jakoby snad mohli za zlomenou nohu.
Jakoby snad mohli za svojí duševní nemoc.
Za svojí depku, za svoje úzkosti, za svůj svět Za zrcadlem.
Protože být bláznem se přeci nenosí. Být bláznem je přeci ostuda!
Být nemocný na duši je řeci příznakem slabosti  ...
Ale kdeže!
Duševní onemocnění je onemocnění jako každé jiné..
Někdy je to jen taková malá důševní rýma, někdy je to dost krutá duševní rakovina.
Ale nikdy to není nemoc, kterou si člověk zvolí. Prostě se to přihodí, ať chceme nebo nechceme.
Rána osudu, smůla ... jedno, jak to nazveme.
Nic to nezmění na faktu, že nemocnému chybí to nadějné světlo na konci tunelu.
Protože duševně nemocný člověk dost často o své nemoci ani neví, protože je to pro něj ta jediná a pravá realita ...

Dnes se na třebíčském náměstí objevil stánek a v něm nemocniční lůžko s nočním stolkem po boku.
Hashtag oznamuje, že: #jdusilehnoutdojihlavy
V Jihlavě je totiž "Kopeček".
A na "Kopečku" psychiatrická nemocnice.
Stánek postavil "Paprsek naděje" a ten byl po celý den majákem, který dával světu signál, že duševně nemocný člověk na svojí nemoc není sám.
Že jsou tu podané ruce, ochotné pevně stisknout a podržet.
Že není ostuda, říci si o pomoc.
Na boj s duševním onemocněním člověk nemusí být sám, nemusí se trápit o samotě doma, nemusí plakat nad bolestí duše.
Možnosti tu jsou.
Moderní lékařství zná cestu ze tmy, naprostá většina předsudků o světě bláznů jsou opravdu jen nepodložené předsudky.
A právě na tento fakt chtějí lidé z Paprsku upozornit.
Ukázat cestu, rozsvítit v setmělé místnosti.
Dnešní stánek je jen jeden z mnohých lamp, který můžou vnést paprsek naděje do života nejednoho člověka.
Ať už postižených či jejich nejbližších.
Je načase se přestat bát, je načase přestat hledat výmluvy, proč nejde žít šťastně.
Není důvod nechávat si zarůstat mysl pavučinou.

Možná je načase sbalit pomyslné pyžamo do kufru, přivinout k sobě plyšového kamaráda a jít si #lehnoutdojihlavy.
Protože není ostuda jít s nemocnou duši k doktorovi, stejně tak, jako není ostuda jít k doktorovi s chřipkou. Nemoc jako nemoc.
Prostředky na to, kterak vám pomoci tu jsou.
Tak prosím neblbněte a nebojte se vyhledat si pomoc!
Držím vám palce ;-)

Paprsek naděje - Charita (www)

Paprsek naděje (Facebook)

Duševní permakulturní zahrada

Už od nepaměti mám rád přírodu. Cítím se být její nedílnou součástí.
Miluji všechny rostliny, květiny, louky, les, řeky, nebe, zvířata.
Vše, čím je a co představuje Matka Příroda. Gaia, Universum, Vesmír.
Mám rád přírodu nespoutanou a divokou, mám však rád i přírodu ukotvenou v nádobách, domestikovanou ... zkrocenou.
Moc rád sleduji ten proces zrození, růstu a závěrečného úpadku. Fascinuje mě to.

Poslední dobou si svůj život představuji jako jednu velkou nekonečnou Zahradu.
Tu mám les pevného přesvědčení, tu jezero čistých úmyslů.
Zde rostou krásné malé květinky drobného nadšení a zde se plazí rozvětvený břečťan plný lístků víry v pohádky a víceméně pravdivých příběhů, sesbíraných po celý můj život.
Jsou tu kopřivy pálivých nehod i trsy plevele zobrazující černé myšlenky.
Všechno to tu roste a bují, občas tvoří nepropustnou džungli.

Často jsem se ve své Zahradě ztrácel.
Dost často zabloudil do zadní části ... tam, kde bublá bahno a rostou popínavé rostliny, snažící se stáhnou svojí potravu a neúprosně se deroucí za Sluncem. Části, kde se staré rostliny rozpadají a mění v humus.
Dlouho jsem s tímto koutem své Zahrady bojoval, snažil se to místo odvodnit, protrhat, vykácet.
Osadit květinami jinými, sem tam strčit bylinku, možná nějaké rajče se sladkými plody.
Nikdy to nedopadlo.
Bažina se vrátila, vždy vyrostlo něco, co Slunce zakrylo a udělalo temný stín, kde se čerstvým plodům nedařilo. Nic nepomáhalo brodit se a mačetou prosekávat.
Končilo to propadnutím se po kolena do bahna.

Ilustrace z knihy The Little Gardener

Jak šel ale čas a já stále více a více pozoroval chod přírody, docházela mi jedna věc.
Nesmím s Přírodou bojovat.
Nesmím se jí stavět na odpor. Stříkat na ní jedy.
Ten plevel tam musí být, ta hnijící bažina má svůj účel a je nepostradatelným přítelem mé duševní Zahrady.
Není den bez noci, léto bez zimy, radost bez smutku.
Všechno se vším souvisí.
Fascinován permakulturním pěstováním rostlin, rozhodl jsem se být permakulturním zahradníkem ve své duševní Zahradě. Nebojovat s plody vlastní mysli, jen je respektovat, pozorovat a sem tam něco přistřihnout, tu přesadit na vhodnější místo, tu více zalít a tu vydatně pohnojit.
Věnovat energii a lásku barevným květům a nechat žít si vlastním životem lopuch v rozapadajícím se močálu.
Přestal jsem kácet, začal jsem ale tvořit cestičky.
Některé jsou jen vyšlapané, některý vykládané bílými kameny.
Mám vedle sebe jezírko s radostně vyskakujícími myšlenkami v podobě malých rybek a temnou tůňku s obrovskou ropuchou, žalostně prozpěvujíc si o žalu a smrti.
Létají mi zde barevní motýli z květu na květ i smrtihlavové připomínající věčný koloběh všeho.
Od té doby, kdy jsem v přírodě vypozoroval, že smrtí rostliny nic nekončí, že naopak se stává prostředkem života nového, v mém srdci zavládl neobvyklý klid.
Přestal jsem se tolik bát.
A začal pěstovat svůj vlastní ráj.
O myšlenky, které mě dělají šťastným, jsem se začal starat. Tvarovat je, zalévat je a sem tam přidám i nějaké přirozené hnojení.
A ty smutnější jsem začal respektovat. Přestal s nimi bojovat, přestal je zalévat, přestal je hnojit.
Nechávám je vlastnímu životu.
V bažině jsem si vybudoval úzké stezky a občas se vydám na procházku i tímhle směrem.
Už však ne proto, abych zde vytrhával plevel a brodil se po kolena v černé usazenině, ale abych sledoval, jak se vše mění a samo přeměňuje.
Vše, čemu věnujete energii roste. To, čemu energii nedáváte, pomalu mizí.
Bažině svoji energii nedávám a ona se pomalu zmenšuje.
Už není tak hrůzostrašně veliká, jako byla za mého dospívání. Ani tolik nesmrdí. Příjemně voní těžkou vůní přerodu.
Nikdy nezmizí, ale věřím tomu, že nebude tvořit dominantu mé Zahrady.
Je v ní totiž nepostradatelnou součástí.
Na svých procházkách tímto směrem jí používám jako takovou zvláštní hromadu kompostu. Z mé zahradní nůše do ní vysypávám uschlé plody snů, odstřihnuté zvadlé lístky různých přesvědčení. Mrtvé kořeny velkých iluzí.
A příště si sem příjdu pro výživnou půdu zrozenou z toho všeho, tu nasypu do velkého květináče a umístím do ní semínko snu nového.
Každý máme svojí Zahradu takovou, pro jakou se rozhodneme.
Někdo má poušť a sem tam nějaký kaktus, někdo v řadě za sebou zasazené rostliny stromů jednotného rodu. Já se rozhodl pro divokou džungli, uprostřed níž jsem si postavil malý útulný domeček a v jeho okolí pěstuji sny a hezké myšlenky.
Nedaleko mám i prostor pro plevel a květy méně hezké a voňavé, to aby mi připomínaly, že vše je takové, jaké má být.

A jakápak je ta vaše zahrada? Čemu vy věnujete energii a péči?
Nepřihnojujete náhodou něco, co hnojivo nepotřebuje?

Přeji vám všem bohatou úrodu toho, co byste si rádi vypěstovali, kamarádi ;-)

Otec a syn v zákopech, aneb vypěstuj si svoje dítě!

Protože začaly prázdniny a otevřela se brána do opravdového léta, neváhal jsem a tuto skutečnost oslavil návštěvou knihovny.
Vždyť jak lépe oslavit to magické období, kdy dva měsíce nebudu muset budit malého prudiče do školy, než náručí plnou těžkých knih?!
Zbožňuji tu chvíli, kdy příjdu z knihovny domů, beru jednu knihu po druhé do rukou a rozhoduji se, která bude tou první tento měsíc.
Do jakého alternativního vesmíru se vydám?

Vyhrál Jérome Colin a jeho Bitevní pole - prý humorná kniha o rodině, kniha o duševním boji mezi otcem a pubertálním synem.
Prý humorná ... možná příjde humorná bezdětným lidem, možná příjde humorná lidem starým, kteří již mají tuhle válku za sebou.
Člověku, krčícím se v zákopu před zavřenými dveřmi dětského pokoje, už tak vtipná nepříjde.
Ani trochu. S ledovým pocitem mrazení v zádech obracím stránku po stránce a sleduji příběh tak důvěrně známý, že mě může uklidnit pouze fakt, že v tom nejsem sám, že v tom jedeme všichni.
Těžký život s pubertou a to jsme teprve na začátku.
Už teď hledám pomoc v jógové praxi, v rozhovorech s Jardou Duškem na Youtube a dlouhých procházkách se psem.Co budu dělat za pár měsíců, až všechny ty rady "neberte si to osobně" příjdou vniveč a já budu zralý na denodenní návštěvu hospody nebo psychiatra?
Všechny ty v knize popisované otcovské góly do vlastní branky, ty trapné řeči otců, snažící se vychovat z malého kloučka silného muže, to všechno mám i já v sobě.
A začínám být trochu v panice.

Kéžby výchova dětí byla tak jednoduchá, jako je pěstování kytek! Zasadit semínko do hlíny, zalévat, občas pohnojit a tradá ... radovat se z dospělé kytky.

Vlastně moment!
Zasadit, zalévat, pohnojit, radovat se. Zasadit, zalévat, pohnojit, radovat se ...
Doprčic ... a není to nakonec ve skutečnosti opravdu takhle jednoduché?
Co takhle přestat děti vychovávat, ale prostě je jen pěstovat?
Zasadit semínko a jen co se vyklube, začít jej vydatně krmit a krmit. Často jeho dušičku prohnojit láskou a s vážně míněnými slovy "Mám Tě moc rád!" jej zas a znovu zalévat.
No a pak příjde období, kdy se zahradník musí rozhodnout jak dál.
Buď začne kytku stresovat a opatrně začne zaštipávat její konečky, aby si její dospělou podobu vytvaroval dle své představy, a nebo odevzdá svojí důvěru Přírodě a nechá rostlinku růst tak, jak ona potřebuje.
Přemýšlím, jak je to u nás. A dochází mi, že se stresuji zbytečně.
Fázi růstu rostlinky/syna jsme zvládli na jedničku.
Je mu jedenáct a velký je jak na patnáct. Zdravý, štíhlý a pružný stonek se pne ke slunci a už dlouho je dostatečně silný na to, aby zvládl nečekané poryvy větrů a nepřízeň počasí.
Láskou jsme vyživovali jeho kořeny tak poctivě, že jsme do fáze mladé dospělosti dorostli o pár let dříve, než je to +/- normální.
Lékaři tomu říkají předčasná puberta, zahradník dobré podmínky k růstu :-)
My jsme teď ve fázi, kdy se zahradník musí rozhodnout.
Odstřihávat ty nehezky rostoucí lupínky a tvarovat je do úhledného tvaru dle vůle zahradníka, nebo je nechat divoce růst a jen občas posbírat opadané lístky, kterých se sama rostlina zbaví?
Prošel jsem se po bytě a zastavil se na balkoně.
Prohlížel jsem všechny svoje kytky a přemýšlel o nich.
Všechny do jedné nechávám růst dle jejich potřeb. Zalévám je, hnojím je. Povídám si s němi. Ale netvaruji. Pokaždé, když jsem se snažil vychovávat rostlinu, nedopadlo to dobře.
Naprosté většině se daří výborně, byť vypadají jako příslušníci domorodého kmene v džungli.
Ano, pár kytek jsem usoužil. Byli slabé a můj způsob pěstování nezvládly, takový je život.
Zašel jsem do synova pokoje a důkladně jsem si jej prohlédl. Syna ... ne pokoj.
Zdravá a silná rostlina se z něj stala. Výrazná osobnost, deroucí se za svojí představou života.
Zalévali jsme jej poctivě a hnojiva (v podobě lásky) dostal také nadměrné dávky.
Vypěstovali jsme si silného člověka.
A já trouba teď kolem něj tancuji s nůžkami a snažím se divoce pnoucí rostlinu udržet ve vymezeném květináči.
Odkládám nůžky a odteď budu jen ulamovat oschlé lupínky, kterých se bude sám chtít zbavit.
I nadále budu hnojit a zalévat láskou.
Ať si roste jak potřebuje.
Nebudu s mojí milovanou rostlinkou bojovat, nebudu mu zastřihávat jeho sny.
Nepotřebuje zastřihávat, nepotřebuje tvarovat. Je dostatečně silný na to, aby rostl do výšky. Stonek má pevný a pružný.
A ten bordel v pokoji, všechny ty plastové láhve od pití, pohozené špinavé oblečení a ponožky všude okolo, to není bordel! To je jen mulčovací kůra, kterou potřebuje ke svému růstu!
Tak a je to. Zahradníkům zdar! Ať vám vaše dítka pěkně kvetou ;-)

Knihomolské rostliny

Často si dávám vanu. Koupel ve vaně.
Napustím si opravdu horkou vodu, skoro po přetékací otvor, zrcadla v mžiku zamlžená.
Otevřu knihu a propadnu se do světa písmen a vět.
Dělám to tak od nepaměti. Již celou věčnost.
Co knih jsem ve vaně přečetl, kolik nekonečných hodin proležel v mírně beztížném stavu chladnoucí vody.
Žít v bytě jen se sprchou, umřel bych. Nebo se zbláznil.
Horká vana, s knihou v ruce, to je více než celá armáda psychologů.
Jenže poslední léta se do duše vkrádá podivný neklid.
Strašák pod postelí. Chcete-li ... pod vanou.
Tím strašákem je ekologie.
Sucho. Málo vody. Plýtvání.
Prostý fakt, že se koupeme v pitné vodě, které je stále méně ... stále častěji moje sobeckost bojuje s provinilým pocitem.

Ilustrace: Margaret Orr

Našel jsem si tedy drobnou omluvu, to aby vanová terapie i nadále udržovala mojí mysl na hranici příčetnosti.
Ta omluva se jmenuje Konev. Abych byl přesný, tak konve čtyři.
Když si chodím zaplavat do vany, nepoužívám žádné přísady. Žádné mýdlo, žádný šampón. Ani sůl, ani pěnu. Nic. Jen vodu. Není to očista těla, je to očista duše.
Ano, je to plýtvání, ale nikdo nejsme dokonalý. Zato ale třídím odpad a na ulici sbírám odpadky ;-)
Přesto mi přišlo až bolestivé vanu jen tak vypustit do útrob temných kanálů.
Proto jsem do vychladlé vany začal potápět ty čtyři konve a zalévat použitou vodou svojí balkónovou zahrádku. Aby ta voda nepřišla nazmar.

Hodiny a hodiny se rozpouštím v horké vodě a ta přebírá mojí energii.
Energii tělesnou, ale co je ještě důležitější a čemu opravdu věřím, energii duševní.
To propojení s říší fantazie, jejiž bránou jsou všechny ty čtené knihy ve vaně, prostě musí vytvořit obrovskou porci energie.
A já... podobný sáčku s čajem, louhující do konvice své tajemství a moc silného nápoje, do vody propouštím myšlenky knih.
Jsem prostředníkem vnášející sílu knih do síly vody.
Zní to praštěně, že? :-)

A teď si představte, že tím zalévám květiny. Byliny. Všechen ten knižní svět, všechna ta vylouhovaná energie ve vodě, prosakuje úrodnou hlínou květináčů a pomocí kořenů putuje do živých těl všech mých milovaných rostlin.
Knihomolské rostliny!
Bazalka plná milostných románů. Rajče snící o chodících Trifidech.
Rybíz, skrývající v každém svém plodu jednu myšlenku vyčtenou z knih.
Zelené listy obsahující slova, květy tvořící plynulé věty.
Myšlenky jsou opravdu zvláštní záležitostí.
Umí tvořit celé vesmíry.
V tom mém Vesmíru právě buduji rostoucí knihovnu. Zelenou knihovnu.
Prosperující a deroucí se za světlem.
Nakonec přiletí včela či křehký motýl a usednou do rozevřeného květu stejně tak, jako by usedly na stránku otevřené knihy.
Drobná písmena ulpí na jejich těle v podobě lehkého pylu a nechají si odnést v širý kraj ...

Není zvěř jako zvěř

Každý, kdo má rád přírodu a má Facebook či Instagram, si během tohoto týdne určitě všiml kampaně Krkonošského národního parku Není zvěř jako zvěř, upozorňující na stále častější výskyt invazivního druhu čeledi odpadkoušovitých.
Kampaň ukazující prstem do keřů, do lesů, luk i potůčků.
Ukazující na bordel, který do přírody nanosíme my, lidi.
Kampaň je to bezesporu hezká a nápaditá, ale zdá se mi, že tento invazivní druh odpadkoušů se vymknul kontrole a naleznete jej už úplně všude, ne jen v Krkonoších.
Nedalo mi to a náležitě vybavený jsem se vypravil do našeho Pokakaného lesa uprostřed sídliště na průzkum.
Vzal jsem s sebou svojí milovanou stopařku a trhačku eLišku, protože přijít do styku s novým odporným invazivním druhem nepřipravený by mi mohlo být osudným.
A vskutku.
Stačí se jen dívat kolem sebe a hned je najdete. Ani se nasnaží se schovat, jak jsou si jistí tím, že v přírodě nemají přirozeného nepřítele.
První stádo jsem našel pod nedalekým stromem, odpočívali ve stínu, vůbec se mě nebáli.

Když jsem je začal postupně odchytávat, trochu zneklidněli a nespokojeně se začali vrtět, ale brzy zjistili, že jsem připravený a mám pytle dva. To je uklidnilo.
Odpadkouši se totiž dělí ještě na dva druhy a to na odpadkouš recyklátor a odpadkouš bordelus a ti neradí spí ve stejném hnízdě, byť se v přírodě vyskytují pospolu.
Odchyt to byl vskutku úspěšný, protože jsem chytil již rozpoznané druhy jako jsou petlahvoň odhozenec, vlhčenec ubrouskový či sáčkovec šustilka. Podařilo se mi však do pytle nalákat i plechovce pivního a vajglovce krabkoidního. Vystopoval jsem i spacákoida vodbezďáka, ale toho jsem nezdolal, byl plný mravenců a nevešel by se mi do pytle. 
Nechám si ho tedy na příště ;-)
Mám radost. Jak z nové kampaně, tak z mého dnešního odpadkojidního lovu.
Stačí málo k nedělnímu hezkému dni. Je to opravdu nenáročné, odpadkoušovití jsou tak vykulení, že je někdo sbírá, že se nezmohou ani na úlek, natož na útok či útěk.
A co vy? Také se vydáte na lov?

Doporučená výbava: rukavice (odpadkoušovití by mohli kousat a být nemocní) a minimálně dva pytle (ať se pak v připravených barevných klecích, které již léta najdete na na každém rohu, neporvou). Lovu zdar!

 

Bude letos rajče s mozzarellou?

Když jsem si přivezl domů tenhle velký samozavlažovací truhlík, bylo mi hned jasné, co v něm bude. Během posledních let mých marných pokusů s pěstováním jídla na balkóně, jsem se totiž každý rok snažil neúspěšně vypěstovat rajčata a papriky. Nikdá jsem se však z různých důvodů plodů mé zahradnické práce nedočkal. Snad loni by se to dalo nazvat úspěchem, když jsem sezobl pět pidi rajčátek.
To bylo vše.
Rajčata a papriky se mi prostě nedaří. Buď je něco sežere, nebo mi umřou přes víkend, kdy nejsme doma.
Párkrát do zimy prostě nestihly vyrůst ze semínek a dozrát.
Už jsem si zvykl, pěstovat na balkoně lupení pro breberky.
Ale letos! Letos to bude jiná!
Byť to zase nezačalo slavně.
Kamarádka mi darovala sazeničky divokého rajčete (a taky bazalku posvátnou), ale byl jsem tak nadšený brzkým jarem, že mi jednoho studeného rána pomrzly ... omlouvám se Edit, příště už se to nestane ;-) Ale stejně moc děkuji! Jen ta bazalka to ještě nevzdala a bojuje se mnou o svůj posvátný život.
Odrostlejší sazeničky jsem si tedy donesl z městkého trhu až v době pokročilejšího jara. Po zmrzlých. To by bylo, aby letos na rajče s mozzarellou nebylo!

Aby mi bylo jasné, že Kozel zahradníkem může být i postavičkou ze seriálu Pat a Mat, při sázení do mé nové pěstební samozavlažovací lásky a naděje mého zahradního úspěchu, jsem zapomněl na samolepku s návodem na zadní straně. Jasně, že mě zarazil zvláštní otvor, kam se určitě něco má zasunout, ale kruciš jako co?! Nic přiloženého mi nezbývá (až na kolečka, která používat nebudu, protože kontejner bude stát na židli, aby byl blíže k slunci), tak je tam asi pro srandu.
Zasypu hlínou, zasadím rostlinky a otočím samolepkou k sobě.
Aha! Na návodu je nakreslená tyčka - opora pro rostlinku! No jasně, to napadne přece (skoro) každého. Chytré!
No teď už se přes hlínu trefovat do dírky na dně nebudu :-)
Musím si poradit jinak.

A tak jsem z našeho obývacího pokoje udělal dílnu a začal hledat vhodný materiál ve sklepě.
Já věděl, že se ty dřevěné tyčky z dětské ohrádky někdy budou hodit! Pouhých jedenáct let trvalo, než našly svůj druhý život ;-)

Tuhle přiříznout, tuhle přišroubovat, dřevěné piliny pomalu usedaly do hebkého koberce a jídelní stůl získal pár řezných ran od ostré pilky. Vedle skvrn od Lucinčiných barev jim to sluší a stůl se s hrdostí chlubí návštěvám, kterak má kreativní majitele. Když mi na to nebudou sedat tlustí holubi, kteří mi často na balkóně dělají společnost, tak by to chvilku mohlo vydržet!
Takže! Prosím, držte mi palce! Letos je to naposledy, co zkouším rajče a papriku. Když se ani letos nezadaří, příští rok všude zasadím brambory. Protože brambora v kýblu mi roste jako divá ;-)

P.S. Ikdyž jsem hned na začátku nevěděl, k čemu slouží otvor na podpůrnou tyčku, tak vím něco, co by vám mohlo rostliny (takhle z kraje) zachránit.
Vodu do samozavlažovacího otvoru nalejte až po dvou, třech týdnech! Do té doby zalévejte normálně z vrchu. To proto, aby rostlina zapustila kořeny a tu vodu od spodu mohla vůbec nasát.
Znám někoho, kdo vsadil na samozavlažování bez vyrostlých kořenů a hádejte co?
Ale nebojte, i druhý pokus se počítá :-)

... zasaďte radost

Asi není žádným překvapením, že miluji Přírodu a moc rád v ní trávím svůj čas.
To přeci každý z nás.
Příroda nás uklidňuje, pro řadu z nás je procházka v lese důležitou součástí duševní hygieny, nezbytnou součástí odpočinku a vhodným místem k nahromadění sil jak fyzických, tak duševních.
Proto se spousta z nás snaží mít přírodu i doma. V květináčích.
Mým utopickým snem je mít doma stejně květin, jako mám knih v knihovně.
I přesto, že jsem astmatik a alergik.
Lásku k domácím květinám ve mně vypěstovala moje máma. Odjakživa je mám ve své blízkosti, na nočním stolku, na parapetech, na skříních, na kdejaké volné poličce. Máma mě sice nenaučila vařit, ale naučila mě už jako malého přesazovat kytky. Mám rád špinavé prsty od hlíny a její vůni. Jsem fascinovaný nezdolnou silou přírody, její schopností se adaptovat, rozmnožovat se. Rozdělit rostlinu na dvě, rozplést její kořínky a znovu ji zasadit je pro mě jistý druh přírodní magie a jsme hrdý na to, že základy této magie ovládám. A čím starší jsem, tím více a větších květin kolem sebe mám.

Těžko se hledají nová místa a přeci, když si domů přivedu novou, objevím další zapomenutý koutek ... stejně tak, jako když si dovedu domů novou knihu. Jakoby se byt sám od sebe trošičku rozšířil do nekonečného alternativního Vesmíru zelené džungle.

Samozřejmostí je, že se léta snaším osadit i balkony, na kterých pak trávím dlouhé hodiny. Číst si ve stínu domácích květin na čerstvém vzduchu (byť mám pod okny sídlištní prakoviště, ale víte jak to myslím, žejo?) je moje oblíbené trávení běžného dne.
Zkoušel jsem už ledasco. Malé i větší skleníky, kytky, zeleninu, trávu. Pěstuju stromy, keře, plevele. Co najdu venku i co dostanu od mámy a Lucie.
Pěstoval jsem na balkoně slunečnici, kukuřici i mrkev.
Papriky a rajčata mi nikdy nešly ...

Letos jsem se rozhodl pěstovat kytky pro hmyz. Prý má poslední léta hmyz na mále, lidské působení na přírodu jim způsobuje krušné chvilky a ekologové bijí na poplach. Mizí včelky, mizí motýli, mizí hmyz jako takový.
Chybí jim přirozené prostředí, ničí je chemie na polích, neprospívá jim směr, kterým se lidstvo ubírá.
Rozhodl jsem se přispět svojí trochou, svým malým prostorem, malým balkonem uprostřed sídliště.
Ve výhni betonové šedi jsem se rozhodl vybudovat zelenou oázu.
Již loni jsem byl k mému vysněnému stavu blízko a letos v tom hodlám pokračovat. I ze sobeckých důvodů. Protože když se starám o své květiny, jsem blíže svému bohu, Matce Přírodě.
Starat se o květiny je pro mě jako provádět modlitbu, cvičit jógu, dlouze a soustředěně meditovat.
Brát do rukou živý list je jako napojit se na samou podstatu všeho okolo.

K pěstování používám kde co. Květináče plastové i hliněné, vědra na beton i stavební kýbl. Nejraději bych osadil i děravou botu, kdyby z ní nevytékala voda i s hlínou. Popravdě, jsem trochu škrt, když si mám pořizovat nový květináč. To si raději koupím novou knihu a kytku zasadím do nepoužívaného hrnce.

Proto jsem neodolal, když výrobce plastových květináčů PLASTIA začali hledat ambasadory, kteří by propagovali městské pěstování ... i s pomocí jejich výrobků.
Ideální příležitost, obzvláště proto, že mám PLASTII rád sám od sebe a na jejich designový vermikompostér mám spadeno již dlouho.
Slovo dalo slovo a mně přišel balíček se startovní sadou. Možná proto, že mezi tou záplavou instagramových blogerek jsem byl jediný chlap ;-)

Včera jsem navštívil holky v zahradnictví a pořídil si nové zelené kámošky. Nedočkavost zvítězila, tentokrát se mi nechtělo čekat na ten přírodní zázrak vyrostlý ze semínek. Do nového samozavlažovacího květináče to chtělo něco, co bude dělat krásu hned.

Jasně, jsou to jen věci ... lopatka lopatkuje, konvička konvičkuje a rozprašovač rozprašuje. Truhlík drží hlínu pohromadě, aby se v ní mohly ubydlet květiny. Jenže jsou to pěkné věci! A kluka od kytek, jako jsem já, se zálibou v designu, tyhle věci prostě potěší. A ikdyž vedro na beton splní možná stejnou funkci, samozavlažovací systém jsem si v něm zatím nevybudoval. Tohle je můj první pokus se samozavlažovacím truhlíkem, ale nevidím důvod, proč by to nefungovalo. Dva týdny zalévat normálně a pak se jde na věc. Balkon orientovaný na jih jeho funkčnost prověří rychle ;-)

Teším se. Opravdu se těším. Něco se mi na balkoně už zelená, něco vylézá z hlíny doma na parapetě.
Úplně vidím tu krásu, která se snad za pár měsíců u mě rozroste. Těším se na teplé večery a zalévání žíznivých květin. Povídání si s novými květy, loučení s květy odrostlými. Protože rostliny jsou živé bytosti a dokáží změnit unavenému člověku hektický den. Mám to moc rád. A moc rád vídám, že v tom nejsem sám. Že i v panelákové šedi se sem tam objeví zelený koutek, který bojuje všemu navzdory. Pojďte do toho letos taky ... když ne pro sebe, tak pro ty létající potvory, který nám opylují rostliny. Vědci už připravují umělý nanohmyz, ale třebaže jsem sci-fi fanda, včelka je prostě včelka, nemyslíte?

#spoluprace #zasadteradost #mestskezahradniceni #urbangarden

Jsem hrdý na svojí ženu ...

Rád bych to konečně řekl nahlas ... jsem toho totiž plný.
Je to něco podobného, jako když se mladý kluk poprvé zamiluje.
I on chce, aby to věděl celý svět ... a já bych chtěl, aby tohle věděl celý můj Vesmír.

Jsem hrdý na svojí ženu!

Kdyby mi život naložil na ramena náklad, který naložil na křehká bedra mojí ženě, pravděpodobně bych skončil jakou poutník uprostřed lesů, sám, v chajdě plné knih a polehávajích koček. Nebo bych prostě jen skončil.
A věřím tomu, že stejný osud by potkal nejednoho z nás.
Moje žena umí vstát z popela.
Na kolena klesne beze studu, ale to jen proto, aby získala větší stabilitu a mohla znovu pevně vstát, s hlavou vztyčenou. Tam, kde by se jiný schoval do stínu, ona stoupne pod lampu a ještě v ruce drží transparent.
Jsem hrdý, že můžu stát po jejím boku.
Nechat se inspirovat, nechat se překvapovat ... silou nezdolného ducha.

Když se otřepala po svém výletu do absurdna, podala pomocnou ruku jiným. Bez očekávání vděku, bez očekávání odměny. I přes varování druhých, aby to nedělala, aby na své stigma nepoukazovala.
Stala se součástí pomoci bližním, která je natolik potřebná.
Nekalkuluje, netaktizuje ... jedná.
Ach, kdybych já byl tak rozhodný!

Alice Wallinger - Nursing Care at Home

... a když přijde další příležitost, neváhá.
Ta syrová touha pomoci, být užitečná, ji zavedla zase o dům dál. K další zkušenosti.
Holka, která po celý svůj profesní život vytváří z virtuálních bodů reklamní grafiku, stanula před domem plný stárnoucích lidí, kteří jej už živí neopustí. S nervózním úsměvem a přesvědčením, že zde může být potřebná, že zde bude konat něco smysluplného ... už ne jen další papír do schránky, který skončí v modrém kontejneru (v tom lepším případě).

Takových lidí není na světě mnoho. Těch, co se stydlivě kolegů ptají, zda smí o víkendu přijít na pár hodin a někomu přečíst kousek knihy. Popovídat si o jejich životě, nebo jen tak pohladit po ruce ... protože teď už je na to čas.
Když poprvé přišla ze své práce, popisovala křehkost lidské kůže, drobné ruce plné vrásek, krásu starých žen. Nepopisovala to, před čím ji druzí varovali, nevěnuje tomu totiž pozornost.
Popisovala to, čeho si všímají jen vyjímeční lidé.
Takových lidí potřebujeme hrozně moc.
Jsem moc hrdý na to, že takového člověka  můžu mít po svém boku.
Važme si jich, prosím ...

Bobřík záchrany a kurz první pomoci

Není to tak dávno, co jsem začal bojovat s projevy vlastního stárnutí a podporovat toho mladého hocha, který i nadále bydlí v mé duši. To proto, abych se ve svém dospěláckém životě nenudil, začal jsem (mimo jiné) lovit Třináct bobříků, které pro nás vymyslel Jaroslav Foglar.
Vyštrachal jsem ze svého dětského knižního pokladu Zápisník třinácti bobříků, začal vyplňovat kolonky Modrého života a plánovat lov bájných chlupatých zvířátek, který mají zocelit jak mé tělo, tak mé srdce. Nejlepší způsob seberozvoje, který znám! Kam se na to hrabou knihy z nakladatelství Jana Melvila ;-)
A protože nikam nespěchám a svůj lov beru jako jednu velkou sebepoznávající hru, rozhodl jsem se přizpůsobit si pravidla k obrazu svému. Chtěl jsem jít do větší hloubky toho všeho.
Na pár bobříků mám již nalíčené pasti, ale toho třetího v pořadí se mi podařilo ulovit tento týden.
Je to Bobřík záchrany (úplná pravidla na tomto odkazu) a jeho lov mi trval zhruba půl roku.


Proč tak dlouho?
Protože se pro mě tohle téma stalo takovou malou posedlostí :-) Už dlouho jsem při nějaké činnosti nezažíval takto opojný pocit flow, jako při studiu zásad a možností první pomocí.
I celý Vesmír mi šel naproti.
Třeba tím, že jen pár dní po zahájení tohoto vědomostního lovu, mi do cesty postavil knihobudku a do ní umístil knihu Československého Červeného kříže - PRVNÍ POMOC.
Opravdu ... takovéhle "náhody" se mi dějí naprosto běžně.

Položil jsem si jí na noční stolek a před spaním jsem si četl o tom, kterak zachraňovat lidi. Začalo mě to hrozně moc bavit. Netrvalo dlouho a najednou jsem dlouho do noci sledovat i videa na Youtubu. Trochu se mi to zvrtlo a já začal být "odborníkem" na bojovou první pomoc. Průstřely, utržené nohy od granátů a podobně. To víte, vojáci se toho nebojí a mají nejlepší instruktážní videa ;-)
Když už se rodina bála přiblížit se k počítači, aby náhodou neviděli operaci v přímém přenosu, raději jsem toho nechal a začal se orientovat na osobní lékárničku do batohu.
To vám povím, to je alespoň téma! Už jen vybrat si správné pouzdro! Oslněn a okouzlen vojenskými lékárničkami jsem si po dlouhých hodinách vybral a pořídil si Helikon-Tex - Universal Med Insert.

 

Začala mi tím druhá posedlost a to, jak co nejlépe vybavit mojí novou krásnou lékárničku.

Navštěvoval jsem spoustu diskuzních fór, kde se řeší přežití v postapokalyptickém světě, ve třetí světové válce či při zombie útoku a přečetl spoustu názorů a doporučení.

V deníku jsem si pro to vyhradil dvě stránky a začal sepisovat vše, co bych v lékárničce chtěl mít.

Brzy toho bylo na celý batoh a ne na jednu malou lékárničku ... a na pořízení toho všeho by padla celá moje výplata.

S lítostí v srdci jsem začal vyškrtávat drahá taktická škrtidla, izraelské obvazy, pilky na kosti a ultramoderní nůžky, které přestřihnou těžkou kanadu i s kovovými pláty uvnitř. Hold nebohé oběti na ulici budu muset tu adidasku normálně zout.

Přesunul jsem se k turistům a začal si skládat lékárničku podle nich. I tak je moje brašnička nacpaná k prasknutí a od té doby ji poctivě každý den nosím v batohu, který je taková moje velká KáPéZetka.
Dokonce jsem jí už i párkrát použil!
Potřeboval jsem třebas nůžky na nehty, pinzetu na třísku i ten hroznový cukr co tam mám, když mě honila mlsná!

Zbývalo mi jen, naučit se obsah používat. Chtělo to nějaké oficiální zakončení lovu na Bobříka záchrany.

Tím zakončením se pro mě stal kurz první pomoci, na který jsem se přihlásil.
UČÍME PRVNÍ POMOC byli první, kteří mi padli do oka.
Byli totiž nejblíže a mají moc pěkný logo :-)
Byť jsem introvertní tak, až to hezký není, těšil jsem se opravdu moc.
Dokonce jsem si vzal celý den dovolenou, to abych si ten den udělal opravdu hezký a památný. Co na tom, že kurz je až večer, po práci.

Překvapila mě různorodost lidí, které jsem na kurzu potkal. Matka s dcerou, dvě mladé sestry (ne zdravotní sestřičky), sympatický mladý pár, osvalněný přátelský chlapík a další nenápadní lidé. Opravdu příjemná a milá sestava, dlouho jsem se necítil mezi lidmi tak dobře.
Kurz byl super. Sice jsem měl většinu probíraného tématu již načteno a nasledováno z Youtube, ale naživo je to podstatně lepší.

A vyzkoušet si nepřímou masáž na figuríně, mi přišlo jako nejvíce poučné z celého kurzu. Tohle vyčíst z knížek nejde. Ani nastudovat na videu. Dokud to člověk nevyzkouší alespoň dvě minuty v tempu provádět, neuvědomí si, jak moc náročné to je.
Lektoři byli opravdu prima (studenti pátého ročníku medicíny) a když sebou občas mrskli o zem a hráli umírající, člověk by jim to i věřil.
I tohle je zvláštní. Člověk ví, že jde o scénku, stejně ale z té židle vstává pomalu a opatrně a čeká, kdo se oživování ujme jako první. Aby to nemusel být zrovna on.
Na ulici to musí být o to horší, protože už nejde o hru.
Pokud k něčemu takovému dojde v reálu, doufám že budu tedy mezi prvními, kdo přiběhne a ujme se toho všeho, co jsem se při lovu Bobříka záchrany naučil.

Tři hodiny uběhly strašně rychle a bylo po kurzu. Dostali jsem osvědčení o absolvování, já si v duchu na rukáv přišil černý knoflík za uloveného bobříka a jelo se domů. A bylo mi jasné, že tímto to nekončí. Už se dívám po nějakém vícedenním zážitkovém kurzu ... po kurzu, kde tečou litry červeného sirupu, kouří se z odstaveného auta a sehraní figuranti křičí nahranou bolestí. A co vy? Víte jak se při nějaké nehodě zachovat?

Maaristaanův narozeninový pochod

Když končil rok minulý a začínal rok letošní, opatrně jsem si předsevzal novoroční předsevzetí, že nebudu starým jezevcem zalezlým ve svém brdlohu, ale že se budu snažit se socializovat.
Stejně tak, jako učím eLišku kamarádit se s jinými psíky na sídlišti, budu učit i sám sebe, kterak na lidi nevrčet a neštěkat a být jím kamarádem.
Leden pryč, půl února pryč a já ze své bubliny vylezl jen párkrát.
Byl jsem na procházce s Klubem českých turistů, byl jsem párkrát ve velkoměstě, na konferenci, na plese. Všude jsem si však dokázal vytáhnout svojí kapesní introvertní bublinu a být v davu sám, popřípadě do ní ještě tak strčit svojí ženu a syna.
Mojí superschopností je budovat si introvertní koutky v místnosti přecpané lidmi.
Jsem v tom opravdu dobrý.
Jenže moje předsevzetí mluví o něčem jiném. I poselství Foglarova Žlutého kvítku, jež jsem se zavázal následovat, mluví o něčem jiném. Hned na první místě je: "Být dobrým přítelem všem, kteří o přátelství usilují" ... v tomhle tedy moc dobrý nejsem. Ba naopak. Jsem v tom dost špatný.
Pár z vás bylo tak šlechetných, že mi nabídlo přátelství reálné, pokračující z virtuálna do světa skutečného.
"Musíme se někdy poznat! Půjdeme spolu někdy na pivo! Půjdeme spolu někdy venčit psíka! Do kina! Číst si do parku! Běhat!"
Slíbili jsme si to. Ale bylo tam to slůvko "někdy" ... to já jsem tam většinou nedal to podstatné. Kdy!
Když je člověk čtyřicet let dost vášnivým introvertem, moc se mu nechce ze své pohodlné a zaprděné nory vylézt. Ta magická komfortní zóna! Ale je na čase ji překročit a schovat introvertní bublinu do kapsy. Plnit svá předsevzetí!

Za měsíc budu mít narozeniny. Bude mi 41 let, což je číslo, které není ničím zajímavé, naprosto běžné. Puberta +/- v čudu, do důchodu daleko. Nikdá jsem svoje narozeniny moc neprožíval, slavil jsem je v kruhu nejužší rodiny (Lucie, Hugo, dvě kočky a pes) a když přišla ještě  máma s tátou, bylo nás až moc :-) A většinou jsem uprostřed oslavy vstal a šel si číst ty nové knihy, které jsem dostal.

Letos bych se však rád nechal inspirovat svojí ženou, která svoje narozeniny oslavila procházkou s přáteli a postáváním u ohně ve zmrzlé zahradě. To se mi totiž líbilo moc.
A chtěl bych něco podobného pro sebe.

Chtěl bych vás tedy tímto všechny, kteří se tu navzájem lajkujeme, komentujeme, sledujeme se a máme se víceméně rádi, pozvat na malou narozeninovou procházku.
Chtěl bych vás konečně poznat. Ať už se známe nebo neznáme, ať už žijete v sousedním baráku nebo za devatero řekami a devatero horami. A protože introverti dost často přitahují podobné introverty, kteří neradi vylézají na společenské světlo do uzavřených místností, naplánoval jsem to takto.


Sejdeme se na jednom místě na kraji města, podáme si ruce, pozdravíme se a vyrazíme na procházku za město k nedaleké rozhledně. Kdo si bude chtít povídat, bude si povídat, kdo se bude chtít seznamovat, bude se seznamovat. Kdo bude chtít jít ve své introvertní bublině v hloučku lidí a jen se plaše usmívat, je to přesně ta správná událost, kde se toto očekává.
Vytvoříme velkou skupinu, vytvoříme malou skupinu, vytvoříme jedince jdoucí svým tempem a sociální zdatností. Půjeme na kopec, kde se zastavíme, uděláme oheň a opečeme si buřty. Nebo rohlík. Jablko. Na koho bude u ohně moc těsno, může si opodál na vařiči ohřát kafe a sníst si v klidu svoji svačinu. Můžeme mlčet, můžeme si povídat. Můžeme založit čtenářský kroužek, když na to příjde. Můžeme taky kdykoliv odejít, když už budeme přesocializovaní. Je to jen procházka.
Je to příležitost se vidět. Poznat.
Až se nám bude chtít, půjdeme jinou cestou zpátky. Sami, nebo spolu.
Sejdeme se zase na kraji města, usmějeme se na sebe a půjdeme každý svojí cestou. Nebo taky ne.
Třeba půjdeme ještě někam. Obejít knihobudky. Památky. Hospody.
Nebo do toho kina. Nebo si zaběhat (no to asi ne). Vyprovodíme odjíždějící na vlak, na autobus. Nebo s sebou vezmeme přespolní a v obýváku roztáhneme karimatkny, spacáky a celou noc budeme hrát deskovky. Kdo ví ...
Tak co? Půjdete někdo? Lucie, Hugo a máma s tátou to mají povinné ... abych nešel sám.
Když mám ty narozeniny. Ale vlastně, ikdybych šel sám, tak budu spokojený.
Ale s vámi by to mohlo být veselejší ;-)

Tak zatím ... brzy bude víc podrobností. Zatím si jen napište do kalendáře:
16. března, sobota ... vytáhneme Maaristaana z jeho introvertní bubliny ;-)