neděle 7. dubna 2019

... zasaďte radost

Asi není žádným překvapením, že miluji Přírodu a moc rád v ní trávím svůj čas.
To přeci každý z nás.
Příroda nás uklidňuje, pro řadu z nás je procházka v lese důležitou součástí duševní hygieny, nezbytnou součástí odpočinku a vhodným místem k nahromadění sil jak fyzických, tak duševních.
Proto se spousta z nás snaží mít přírodu i doma. V květináčích.
Mým utopickým snem je mít doma stejně květin, jako mám knih v knihovně.
I přesto, že jsem astmatik a alergik.
Lásku k domácím květinám ve mně vypěstovala moje máma. Odjakživa je mám ve své blízkosti, na nočním stolku, na parapetech, na skříních, na kdejaké volné poličce. Máma mě sice nenaučila vařit, ale naučila mě už jako malého přesazovat kytky. Mám rád špinavé prsty od hlíny a její vůni. Jsem fascinovaný nezdolnou silou přírody, její schopností se adaptovat, rozmnožovat se. Rozdělit rostlinu na dvě, rozplést její kořínky a znovu ji zasadit je pro mě jistý druh přírodní magie a jsme hrdý na to, že základy této magie ovládám. A čím starší jsem, tím více a větších květin kolem sebe mám.

Těžko se hledají nová místa a přeci, když si domů přivedu novou, objevím další zapomenutý koutek ... stejně tak, jako když si dovedu domů novou knihu. Jakoby se byt sám od sebe trošičku rozšířil do nekonečného alternativního Vesmíru zelené džungle.

Samozřejmostí je, že se léta snaším osadit i balkony, na kterých pak trávím dlouhé hodiny. Číst si ve stínu domácích květin na čerstvém vzduchu (byť mám pod okny sídlištní prakoviště, ale víte jak to myslím, žejo?) je moje oblíbené trávení běžného dne.
Zkoušel jsem už ledasco. Malé i větší skleníky, kytky, zeleninu, trávu. Pěstuju stromy, keře, plevele. Co najdu venku i co dostanu od mámy a Lucie.
Pěstoval jsem na balkoně slunečnici, kukuřici i mrkev.
Papriky a rajčata mi nikdy nešly ...

Letos jsem se rozhodl pěstovat kytky pro hmyz. Prý má poslední léta hmyz na mále, lidské působení na přírodu jim způsobuje krušné chvilky a ekologové bijí na poplach. Mizí včelky, mizí motýli, mizí hmyz jako takový.
Chybí jim přirozené prostředí, ničí je chemie na polích, neprospívá jim směr, kterým se lidstvo ubírá.
Rozhodl jsem se přispět svojí trochou, svým malým prostorem, malým balkonem uprostřed sídliště.
Ve výhni betonové šedi jsem se rozhodl vybudovat zelenou oázu.
Již loni jsem byl k mému vysněnému stavu blízko a letos v tom hodlám pokračovat. I ze sobeckých důvodů. Protože když se starám o své květiny, jsem blíže svému bohu, Matce Přírodě.
Starat se o květiny je pro mě jako provádět modlitbu, cvičit jógu, dlouze a soustředěně meditovat.
Brát do rukou živý list je jako napojit se na samou podstatu všeho okolo.

K pěstování používám kde co. Květináče plastové i hliněné, vědra na beton i stavební kýbl. Nejraději bych osadil i děravou botu, kdyby z ní nevytékala voda i s hlínou. Popravdě, jsem trochu škrt, když si mám pořizovat nový květináč. To si raději koupím novou knihu a kytku zasadím do nepoužívaného hrnce.

Proto jsem neodolal, když výrobce plastových květináčů PLASTIA začali hledat ambasadory, kteří by propagovali městské pěstování ... i s pomocí jejich výrobků.
Ideální příležitost, obzvláště proto, že mám PLASTII rád sám od sebe a na jejich designový vermikompostér mám spadeno již dlouho.
Slovo dalo slovo a mně přišel balíček se startovní sadou. Možná proto, že mezi tou záplavou instagramových blogerek jsem byl jediný chlap ;-)

Včera jsem navštívil holky v zahradnictví a pořídil si nové zelené kámošky. Nedočkavost zvítězila, tentokrát se mi nechtělo čekat na ten přírodní zázrak vyrostlý ze semínek. Do nového samozavlažovacího květináče to chtělo něco, co bude dělat krásu hned.

Jasně, jsou to jen věci ... lopatka lopatkuje, konvička konvičkuje a rozprašovač rozprašuje. Truhlík drží hlínu pohromadě, aby se v ní mohly ubydlet květiny. Jenže jsou to pěkné věci! A kluka od kytek, jako jsem já, se zálibou v designu, tyhle věci prostě potěší. A ikdyž vedro na beton splní možná stejnou funkci, samozavlažovací systém jsem si v něm zatím nevybudoval. Tohle je můj první pokus se samozavlažovacím truhlíkem, ale nevidím důvod, proč by to nefungovalo. Dva týdny zalévat normálně a pak se jde na věc. Balkon orientovaný na jih jeho funkčnost prověří rychle ;-)

Teším se. Opravdu se těším. Něco se mi na balkoně už zelená, něco vylézá z hlíny doma na parapetě.
Úplně vidím tu krásu, která se snad za pár měsíců u mě rozroste. Těším se na teplé večery a zalévání žíznivých květin. Povídání si s novými květy, loučení s květy odrostlými. Protože rostliny jsou živé bytosti a dokáží změnit unavenému člověku hektický den. Mám to moc rád. A moc rád vídám, že v tom nejsem sám. Že i v panelákové šedi se sem tam objeví zelený koutek, který bojuje všemu navzdory. Pojďte do toho letos taky ... když ne pro sebe, tak pro ty létající potvory, který nám opylují rostliny. Vědci už připravují umělý nanohmyz, ale třebaže jsem sci-fi fanda, včelka je prostě včelka, nemyslíte?

#spoluprace #zasadteradost #mestskezahradniceni #urbangarden

úterý 2. dubna 2019

Jsem hrdý na svojí ženu ...

Rád bych to konečně řekl nahlas ... jsem toho totiž plný.
Je to něco podobného, jako když se mladý kluk poprvé zamiluje.
I on chce, aby to věděl celý svět ... a já bych chtěl, aby tohle věděl celý můj Vesmír.

Jsem hrdý na svojí ženu!

Kdyby mi život naložil na ramena náklad, který naložil na křehká bedra mojí ženě, pravděpodobně bych skončil jakou poutník uprostřed lesů, sám, v chajdě plné knih a polehávajích koček. Nebo bych prostě jen skončil.
A věřím tomu, že stejný osud by potkal nejednoho z nás.
Moje žena umí vstát z popela.
Na kolena klesne beze studu, ale to jen proto, aby získala větší stabilitu a mohla znovu pevně vstát, s hlavou vztyčenou. Tam, kde by se jiný schoval do stínu, ona stoupne pod lampu a ještě v ruce drží transparent.
Jsem hrdý, že můžu stát po jejím boku.
Nechat se inspirovat, nechat se překvapovat ... silou nezdolného ducha.

Když se otřepala po svém výletu do absurdna, podala pomocnou ruku jiným. Bez očekávání vděku, bez očekávání odměny. I přes varování druhých, aby to nedělala, aby na své stigma nepoukazovala.
Stala se součástí pomoci bližním, která je natolik potřebná.
Nekalkuluje, netaktizuje ... jedná.
Ach, kdybych já byl tak rozhodný!

Alice Wallinger - Nursing Care at Home
... a když přijde další příležitost, neváhá.
Ta syrová touha pomoci, být užitečná, ji zavedla zase o dům dál. K další zkušenosti.
Holka, která po celý svůj profesní život vytváří z virtuálních bodů reklamní grafiku, stanula před domem plný stárnoucích lidí, kteří jej už živí neopustí. S nervózním úsměvem a přesvědčením, že zde může být potřebná, že zde bude konat něco smysluplného ... už ne jen další papír do schránky, který skončí v modrém kontejneru (v tom lepším případě).

Takových lidí není na světě mnoho. Těch, co se stydlivě kolegů ptají, zda smí o víkendu přijít na pár hodin a někomu přečíst kousek knihy. Popovídat si o jejich životě, nebo jen tak pohladit po ruce ... protože teď už je na to čas.
Když poprvé přišla ze své práce, popisovala křehkost lidské kůže, drobné ruce plné vrásek, krásu starých žen. Nepopisovala to, před čím ji druzí varovali, nevěnuje tomu totiž pozornost.
Popisovala to, čeho si všímají jen vyjímeční lidé.
Takových lidí potřebujeme hrozně moc.
Jsem moc hrdý na to, že takového člověka  můžu mít po svém boku.
Važme si jich, prosím ...

pátek 1. března 2019

Bobřík záchrany a kurz první pomoci

Není to tak dávno, co jsem začal bojovat s projevy vlastního stárnutí a podporovat toho mladého hocha, který i nadále bydlí v mé duši. To proto, abych se ve svém dospěláckém životě nenudil, začal jsem (mimo jiné) lovit Třináct bobříků, které pro nás vymyslel Jaroslav Foglar.
Vyštrachal jsem ze svého dětského knižního pokladu Zápisník třinácti bobříků, začal vyplňovat kolonky Modrého života a plánovat lov bájných chlupatých zvířátek, který mají zocelit jak mé tělo, tak mé srdce. Nejlepší způsob seberozvoje, který znám! Kam se na to hrabou knihy z nakladatelství Jana Melvila ;-)
A protože nikam nespěchám a svůj lov beru jako jednu velkou sebepoznávající hru, rozhodl jsem se přizpůsobit si pravidla k obrazu svému. Chtěl jsem jít do větší hloubky toho všeho.
Na pár bobříků mám již nalíčené pasti, ale toho třetího v pořadí se mi podařilo ulovit tento týden.
Je to Bobřík záchrany (úplná pravidla na tomto odkazu) a jeho lov mi trval zhruba půl roku.


Proč tak dlouho?
Protože se pro mě tohle téma stalo takovou malou posedlostí :-) Už dlouho jsem při nějaké činnosti nezažíval takto opojný pocit flow, jako při studiu zásad a možností první pomocí.
I celý Vesmír mi šel naproti.
Třeba tím, že jen pár dní po zahájení tohoto vědomostního lovu, mi do cesty postavil knihobudku a do ní umístil knihu Československého Červeného kříže - PRVNÍ POMOC.
Opravdu ... takovéhle "náhody" se mi dějí naprosto běžně.

Položil jsem si jí na noční stolek a před spaním jsem si četl o tom, kterak zachraňovat lidi. Začalo mě to hrozně moc bavit. Netrvalo dlouho a najednou jsem dlouho do noci sledovat i videa na Youtubu. Trochu se mi to zvrtlo a já začal být "odborníkem" na bojovou první pomoc. Průstřely, utržené nohy od granátů a podobně. To víte, vojáci se toho nebojí a mají nejlepší instruktážní videa ;-)
Když už se rodina bála přiblížit se k počítači, aby náhodou neviděli operaci v přímém přenosu, raději jsem toho nechal a začal se orientovat na osobní lékárničku do batohu.
To vám povím, to je alespoň téma! Už jen vybrat si správné pouzdro! Oslněn a okouzlen vojenskými lékárničkami jsem si po dlouhých hodinách vybral a pořídil si Helikon-Tex - Universal Med Insert.


 

Začala mi tím druhá posedlost a to, jak co nejlépe vybavit mojí novou krásnou lékárničku.
Navštěvoval jsem spoustu diskuzních fór, kde se řeší přežití v postapokalyptickém světě, ve třetí světové válce či při zombie útoku a přečetl spoustu názorů a doporučení.
V deníku jsem si pro to vyhradil dvě stránky a začal sepisovat vše, co bych v lékárničce chtěl mít.
Brzy toho bylo na celý batoh a ne na jednu malou lékárničku ... a na pořízení toho všeho by padla celá moje výplata.
S lítostí v srdci jsem začal vyškrtávat drahá taktická škrtidla, izraelské obvazy, pilky na kosti a ultramoderní nůžky, které přestřihnou těžkou kanadu i s kovovými pláty uvnitř. Hold nebohé oběti na ulici budu muset tu adidasku normálně zout.
Přesunul jsem se k turistům a začal si skládat lékárničku podle nich. I tak je moje brašnička nacpaná k prasknutí a od té doby ji poctivě každý den nosím v batohu, který je taková moje velká KáPéZetka.
Dokonce jsem jí už i párkrát použil!
Potřeboval jsem třebas nůžky na nehty, pinzetu na třísku i ten hroznový cukr co tam mám, když mě honila mlsná!

Zbývalo mi jen, naučit se obsah používat. Chtělo to nějaké oficiální zakončení lovu na Bobříka záchrany.

Tím zakončením se pro mě stal kurz první pomoci, na který jsem se přihlásil.
UČÍME PRVNÍ POMOC byli první, kteří mi padli do oka.
Byli totiž nejblíže a mají moc pěkný logo :-)
Byť jsem introvertní tak, až to hezký není, těšil jsem se opravdu moc.
Dokonce jsem si vzal celý den dovolenou, to abych si ten den udělal opravdu hezký a památný. Co na tom, že kurz je až večer, po práci.

Překvapila mě různorodost lidí, které jsem na kurzu potkal. Matka s dcerou, dvě mladé sestry (ne zdravotní sestřičky), sympatický mladý pár, osvalněný přátelský chlapík a další nenápadní lidé. Opravdu příjemná a milá sestava, dlouho jsem se necítil mezi lidmi tak dobře.
Kurz byl super. Sice jsem měl většinu probíraného tématu již načteno a nasledováno z Youtube, ale naživo je to podstatně lepší.

A vyzkoušet si nepřímou masáž na figuríně, mi přišlo jako nejvíce poučné z celého kurzu. Tohle vyčíst z knížek nejde. Ani nastudovat na videu. Dokud to člověk nevyzkouší alespoň dvě minuty v tempu provádět, neuvědomí si, jak moc náročné to je.
Lektoři byli opravdu prima (studenti pátého ročníku medicíny) a když sebou občas mrskli o zem a hráli umírající, člověk by jim to i věřil.
I tohle je zvláštní. Člověk ví, že jde o scénku, stejně ale z té židle vstává pomalu a opatrně a čeká, kdo se oživování ujme jako první. Aby to nemusel být zrovna on.
Na ulici to musí být o to horší, protože už nejde o hru.
Pokud k něčemu takovému dojde v reálu, doufám že budu tedy mezi prvními, kdo přiběhne a ujme se toho všeho, co jsem se při lovu Bobříka záchrany naučil.

Tři hodiny uběhly strašně rychle a bylo po kurzu. Dostali jsem osvědčení o absolvování, já si v duchu na rukáv přišil černý knoflík za uloveného bobříka a jelo se domů. A bylo mi jasné, že tímto to nekončí. Už se dívám po nějakém vícedenním zážitkovém kurzu ... po kurzu, kde tečou litry červeného sirupu, kouří se z odstaveného auta a sehraní figuranti křičí nahranou bolestí. A co vy? Víte jak se při nějaké nehodě zachovat?

sobota 16. února 2019

Maaristaanův narozeninový pochod

Když končil rok minulý a začínal rok letošní, opatrně jsem si předsevzal novoroční předsevzetí, že nebudu starým jezevcem zalezlým ve svém brdlohu, ale že se budu snažit se socializovat.
Stejně tak, jako učím eLišku kamarádit se s jinými psíky na sídlišti, budu učit i sám sebe, kterak na lidi nevrčet a neštěkat a být jím kamarádem.
Leden pryč, půl února pryč a já ze své bubliny vylezl jen párkrát.
Byl jsem na procházce s Klubem českých turistů, byl jsem párkrát ve velkoměstě, na konferenci, na plese. Všude jsem si však dokázal vytáhnout svojí kapesní introvertní bublinu a být v davu sám, popřípadě do ní ještě tak strčit svojí ženu a syna.
Mojí superschopností je budovat si introvertní koutky v místnosti přecpané lidmi.
Jsem v tom opravdu dobrý.
Jenže moje předsevzetí mluví o něčem jiném. I poselství Foglarova Žlutého kvítku, jež jsem se zavázal následovat, mluví o něčem jiném. Hned na první místě je: "Být dobrým přítelem všem, kteří o přátelství usilují" ... v tomhle tedy moc dobrý nejsem. Ba naopak. Jsem v tom dost špatný.
Pár z vás bylo tak šlechetných, že mi nabídlo přátelství reálné, pokračující z virtuálna do světa skutečného.
"Musíme se někdy poznat! Půjdeme spolu někdy na pivo! Půjdeme spolu někdy venčit psíka! Do kina! Číst si do parku! Běhat!"
Slíbili jsme si to. Ale bylo tam to slůvko "někdy" ... to já jsem tam většinou nedal to podstatné. Kdy!
Když je člověk čtyřicet let dost vášnivým introvertem, moc se mu nechce ze své pohodlné a zaprděné nory vylézt. Ta magická komfortní zóna! Ale je na čase ji překročit a schovat introvertní bublinu do kapsy. Plnit svá předsevzetí!

Za měsíc budu mít narozeniny. Bude mi 41 let, což je číslo, které není ničím zajímavé, naprosto běžné. Puberta +/- v čudu, do důchodu daleko. Nikdá jsem svoje narozeniny moc neprožíval, slavil jsem je v kruhu nejužší rodiny (Lucie, Hugo, dvě kočky a pes) a když přišla ještě  máma s tátou, bylo nás až moc :-) A většinou jsem uprostřed oslavy vstal a šel si číst ty nové knihy, které jsem dostal.

Letos bych se však rád nechal inspirovat svojí ženou, která svoje narozeniny oslavila procházkou s přáteli a postáváním u ohně ve zmrzlé zahradě. To se mi totiž líbilo moc.
A chtěl bych něco podobného pro sebe.

Chtěl bych vás tedy tímto všechny, kteří se tu navzájem lajkujeme, komentujeme, sledujeme se a máme se víceméně rádi, pozvat na malou narozeninovou procházku.
Chtěl bych vás konečně poznat. Ať už se známe nebo neznáme, ať už žijete v sousedním baráku nebo za devatero řekami a devatero horami. A protože introverti dost často přitahují podobné introverty, kteří neradi vylézají na společenské světlo do uzavřených místností, naplánoval jsem to takto.


Sejdeme se na jednom místě na kraji města, podáme si ruce, pozdravíme se a vyrazíme na procházku za město k nedaleké rozhledně. Kdo si bude chtít povídat, bude si povídat, kdo se bude chtít seznamovat, bude se seznamovat. Kdo bude chtít jít ve své introvertní bublině v hloučku lidí a jen se plaše usmívat, je to přesně ta správná událost, kde se toto očekává.
Vytvoříme velkou skupinu, vytvoříme malou skupinu, vytvoříme jedince jdoucí svým tempem a sociální zdatností. Půjeme na kopec, kde se zastavíme, uděláme oheň a opečeme si buřty. Nebo rohlík. Jablko. Na koho bude u ohně moc těsno, může si opodál na vařiči ohřát kafe a sníst si v klidu svoji svačinu. Můžeme mlčet, můžeme si povídat. Můžeme založit čtenářský kroužek, když na to příjde. Můžeme taky kdykoliv odejít, když už budeme přesocializovaní. Je to jen procházka.
Je to příležitost se vidět. Poznat.
Až se nám bude chtít, půjdeme jinou cestou zpátky. Sami, nebo spolu.
Sejdeme se zase na kraji města, usmějeme se na sebe a půjdeme každý svojí cestou. Nebo taky ne.
Třeba půjdeme ještě někam. Obejít knihobudky. Památky. Hospody.
Nebo do toho kina. Nebo si zaběhat (no to asi ne). Vyprovodíme odjíždějící na vlak, na autobus. Nebo s sebou vezmeme přespolní a v obýváku roztáhneme karimatkny, spacáky a celou noc budeme hrát deskovky. Kdo ví ...
Tak co? Půjdete někdo? Lucie, Hugo a máma s tátou to mají povinné ... abych nešel sám.
Když mám ty narozeniny. Ale vlastně, ikdybych šel sám, tak budu spokojený.
Ale s vámi by to mohlo být veselejší ;-)

Tak zatím ... brzy bude víc podrobností. Zatím si jen napište do kalendáře:
16. března, sobota ... vytáhneme Maaristaana z jeho introvertní bubliny ;-)