čtvrtek 22. listopadu 2012

Kouzlo myšlenek, kouzlo knih

Zalezl k nám do postele, knihu pod paží, dožadující se své pohádky před spaním.
K mé radosti si už několikrát po sobě vybral stejnou knihu a vyžaduje příběhy Harryho Pottera, kterého mám opravdu rád.
Možná je na tuto knihu příliš malý, spoustě věcí tam přeci nemůže rozumět, ale stejně se schoulí do mé náruče a poslouchá.

Občas mě napadá, jaký příběh se mu asi odvíjí v hlavě, když slyší slova, která nedokáže přiřadit ke konkrétním věcem.
Nám, starším čtenářům, vždy naskočí ten správný tvar předmětu, vždy ucítíme tu správnou emoci, dokážeme si představit svět, který nám chce autor ukázat.
Tak moc bych chtěl nakouknout do mysli malého chlapce, kde přečtené slovo vytváří úplně nový význam a z nicoty se vytváří duševní svět, který nemá obdoby.
Chápání dítěte zacelý slepá místa jiným obrazem a vznikne naprosto odlišný kraj, jiný svět, jiná dimenze.

(autor ilustrace Jeannette Woitzij: www.schnettepics.de)

Čas plyne spolu s nocí a soustředěnost malého posluchače se pere s potřebou lumpačit.
Měl by usínat, ale neusíná ...
Hagrid přivedl Harryho poprvé do Děravého kotle a ten se seznamuje s návštěvníky hostince.

... Znenadání se otevřou dveře, podzimní vítr dovnitř navane pár suchých listků z ulice a ve dveřích se zjeví malý stín.
Vstoupí do světla místnosti, uplakaně popotáhne a rozhlédne se kolem sebe.
Z šedého stínu se vyloupne malý ztracený kluk.
V pyžamu s roboty, ruku v ruce s Panem Zajícem, jehož dlouhé uši zametají podlahu.
"Dobrý den, jmenuju se Hugo a nevím kde jsem, neviděli jste tu prosím tátu?"
Harry odložil svůj máslový ležák, přistoupil k malému chlapci a obejmul ho kolem ramen.
Ukázal na dveře, nad kterými blikala slabá pochodeň a cedulka na nich prozrazovala K TÁTOVI.
"Neboj Hugo, jen jsi trochu zabloudil, buď hodný, zavři oči a projdi těmi dveřmi."
Mrknul na něj, přehodil si pramének vlasů přes jizvu a vrátil se zpět k Hagridovi .....

Tatííííí, já jsem byl v knížce! Tatí, slyšel jsi to, já jsem byl v knížce!
Neusnul, ale soustředěnost vyhrála v boji s potřebou lumpačit.
Usmívám se nad svými myšlenkami, jaképak semínko jsem v té jeho hlavě asi zasel.

neděle 18. listopadu 2012

Lebek bidon

Odjakživa nemám rád reklamní předměty.
Ne, že bych snad odmítal jakýkoliv reklamní předmět (některé jsou docela užitečné a potěší ušetřený peníz), ale naprostou většinu zabije to jejich reklamní sdělení na nich.
Běžné reklamní sdělení prostě nemá styl.
Rozhodně ne můj styl.
V životě jsem neviděl hezký sportovní bidon na pití, všechny jsou prostě hnusný.
Při předvánočním úklidu jsem narazil na krabici s pozůstatky mého dřívějšího zaměstnání v reklamce, na krabici se zbytky lepících folií.
Nůžky, pravítko, chvilka pečlivého vystřihování, nalepování a dílo je hotovo.
Jako radostný bonus bylo zjištění, že folie na lebku byla reflexní a háže mi do očí světelná prasátka.
Nejhorší na tom všem je ovšem to, že mi bidon zabavil syn ... ;-)


neděle 11. listopadu 2012

Budeme cukráři!

Chá, sice neumíme vařit, ale když se s Hugem dáme dohromady, umíme péct!
Se skromností nám vlastní musím říct, že se nám to dnes povedlo.


Co na tom, že po půl hodině pečení jsme museli hodinu uklízet?
Co na tom, že půlka těsta skončila na zemi, na stole, na zástěře, na kočce?
Co na tom, že se Hugo musel v průběhu kulinářského procesu jít osprchovat?
Důležitý je výsledek!
Výsledkem je Luccha sedící v koutku, mudrující si pod vousy, jak jí štve, že naše zázvorky jsou lepší než ty její :-)

A to jsme si museli poradit se zákeřností kuchyně, když nám došel cukr!


Také jsme zjistili, že na těsto se musí vědecky.
Nikdy bych nevěřil tomu, že budu v kuchyni potřebovat šupleru, ale když ona řekla půl centimetrů, tak teda půl centimetrů ...


Nejlepší rada paní Florentýnky byla ta o těstě.
"Zpracovávejte ho do té doby, dokud se nezačne chovat rozumně!"
Holky, jste na palicu ... jak má jako chlap poznat, že se těsto už chová rozumně?

sobota 3. listopadu 2012

Netopýří keksy

Neumím vařit.
Skoropětiletý Hugo umí celý postup výroby řízků, já vždy prohodím pořadí mouka, vajíčko, strouhanka, strouhanka, mouka, vajíčko, vajíčko, stouhanka, mouka ... nebo jak.
Ne a ne si zapamatovat tu kuchařskou alchymii a jako pomatený čaroděj vytvořím lektvar, který mi bouchne do obličeje, nebo (v tom lepším případě) je prostě hnusný.
Jsme už asi 14 dní doma izolovaní ... to podzimní viróza nás schvátila a odřízla od civilizace.
Nejhůře je na tom Luccha.
Po jednom mém "velmi vydařeném obědě" (lež miláčku, přeci umím uvařit oběd), raději povolala svoji tchýni (moji mámu), zda by nebyla tak hodná a nedonesla nám vývar.
Každá žena (ikdyž má tchýni světici) díky tomu tak určitě poznala, že opravdu neumím vařit.

Zato Hugo, ten bude kuchař!
Auta ho nezajímají, k Vánocům si přeje vymakanou kuchyňku (a jeho nejoblíbenější hračkou je ušité jídlo od mámy).
Jakmile může pomáhat mámě s přípravou oběda, je z něj nejšťastnější kluk.

Luccha leží polomrtvá v ložnici, jen občasné zaúpění dává najevo život v krvi.
Tiše si my přeživší prohlížíme dětský časopis, až narazíme na bezva recept na Netopýří keksy.
"Tati, uděláme mámě radost, jo!?"
Spiklenecké pomrknutí, pochechtání do dlaně a jde se na to.
Když to zvládne Méďa pusík, tak my určitě taky.

Já čtu postup a chystám ingredience, malý kuchař provádí zbytek.
I vylovení skořápek z rozdělaného těsta dělá s grácií a zkušeností profesionála.
Nevím, co všechno udělal za mými zády (když jsem zapínal troubu), ale po mém návratu ke stolu tam měl hotové těsto jak vystřižené z učebnice.

Fáze pečení byla na mně a málem jsem to pokazil.
Vytáhnul jsem to moc brzo, pak jsem to tam skoro nechal moc dlouho, jen to vyříznutí se mi docela povedlo.


Ozdobení už se zase ujal Hugíno a tramtadadá: "Mamíííí, máme pro Tebe překvapení!"
Byli jsme zulíbání a poňufání, keksík nezbyl ani jeden a dokonce se máma ptala, kde jsou ty zbývající odřezky, že by je s dovolením zblajzla taky :-)

Takže příště nás čekají makronky ... záležitost, kterou nezvládne devět kuchařů z deseti :-)

čtvrtek 1. listopadu 2012

Amélie Nothombová - Kyselina sírová

Amélie Nothombová patří mezi mé oblíbené spisovatelky a její první vydaná kniha Vrahova hygiena je na předních místech v mém top žebříčku divných knížek.
Blízká mi tématy i stylem vyprávění ... vkradla se do mého čtenářského světa i s knihou Kyselina sírová

Ve světě, kde televizní zábavu tvoří různé druhy reality show, už nemůže člověka překvapit vůbec nic.
Sledovanosti pořadů klesají, protože ruku na srdce, koho by stále dokola bavilo sledovat, kterak Farmář hledá svojí ženu jen proto, aby se ohavným stylem olizoval s opilou selkou z města.
Vyvolení jsou vyvoleni jen k tomu, aby se stali jedni z mnoha VIP návštěvníků maloměstských diskoték a Talent je člověk s jedostranným umem předvádět stále dokola tu jednu a samou šou.
Kdepak, lidstvo si žádá novou zábavu a inzerenti televizního vysílání větší koláčky sledovanosti.
Co pomůže dostat se z propasti nezájmu diváků, když šokovat otupělý mozek běžného občana je už tak těžké?
Ale ono se něco najde ... vždycky se něco najde. A tohle tu už vlastně někdy dávno bylo, jen my jsme u toho nebyli.
Pamatujete si na základní školu, kdy vám roztřesený starý učitel povídal o zvláštních táborech, kde na palandách z prken spali miliony bytostí v otrhaných šatech a drsní dozorci hráli na jejich vyhublá žebra melodii smrti?
Jasně, to už si nikdo z nás nedokáže představit ... ještě že tu máme Pořadatele, kteří se pro nás obětují, vydají se do ulic a pochytají na ni nové hrdiny nepředstavitelné reality show "Koncentrace".
Ano, opravdu už to tu bylo.
Někteří jsou předurčeni k roli dozorců a někteří jsou vhodní jen býti vězněm ... a aby nám tentokrát neuteklo vůbec nic, všude v táboře jsou umístěné kamery.
Ty nejžádanější jsou samozřejmě na popravišti.
Proč nikdo nezasáhne, proč se nikdo nebouří? Protože divák si to žádá.
A jak ještě více zvednout kýženou sledovanost, jak ještě více dokázat, že lidstvo nestojí ani za starou bačkoru?
Co se stane, když o smrti či životě již nebudou rozhodovat dozorci, ale sami diváci?
Co když budou mít možnost stisknutím jednoho jediného tlačítka na dálkovém ovládači televizoru rozhodnout, kdo tento večer v přímém přenosu umře krutou smrtí?