neděle 28. prosince 2014

Hledání duševního rozcestí

Někdy to na člověka prostě příjde.
Ten pocit, že zrovna teď, v tuhle chvíli, musí zastavit, nebo se z toho všeho (s prominutím) posere.
Zná to určitě každý.
Nakládáme si na duši další a další těžké břemeno, hrbíme se pod tíhou (ať už skutečných či smyšlených) křivd a výčitek, pochybujeme o správnosti vlastních rozhodnutí a skutků, ztrácíme se v očekávání druhých. Ztrácíme pravdivou představu o sobě samých.
Hledáme cestu, protože zjišťujeme, že z té dosavadní jsme už dávno sešli a dorazili k místu, kudy už projít prostě nejde. Co dál? Kam se vydat?
Nevíme.
A tak nečinně stojíme před tou propastí, díváme se na ní a čekáme zda uhne. A ona neuhýbá.
I nadále existuje a my stále stojíme a civíme.
Patová situace. Musíme uhnout, vrátit se zpět ... cokoliv. Ale nejde to.
I já jsem se ocitl v takové situaci. Sešel jsem z cesty a zabloudil. Někde jsem se ztratil.
Rozhlížím se kolem sebe, hledám stezku okolo a snažím se projít dál.
Ohlížím se zpátky a přemýšlím, kdy naposledy bylo rozcestí, kde bych se mohl vydat jiným směrem. Je tak strašně daleko.
Brent Cotton .:.The Crossroads
http://cottonfinearts.com/
Přešlapuji na místě, kroutím hlavou, křičím, vztekám se, pláču a žadoním.
Nakonec se zhluboka nadechnu a ... a se zavřenýma očima a skříženýma nohama se posadím na zem.

Ve skutečnosti jsem odjel na naší rodinnou chatu do lesů.

Uposlechl jsem tomu stále hlasitějšímu volání uvnitř sebe a vyhledal samotu. Alespoň na pár dní. Vrátil jsem se na místo svého dětství, kde jsem trávil každý víkend a každé školní prázdniny.
Chata stojí uprostřed krásné krajiny, na kraji lesa na kopci, pod nímž teče řeka (nahoře je slyšet tiché šumění splavu). Široko daleko žádný člověk. Jedinou známkou živé lidské společnosti jsou občasné zvuky vlaku v dálce za lesem, opuštěné chalupy okolo a světla vesnice asi dva kilometry daleko.
Vzal jsem si knihu, papír a tužku. Notebook kvůli muzice a kvůli psaní. Nakonec jsem stejně nenapsal ani řádku a místo muziky raději poslouchal hučení kamen a zpěv ptáků všude okolo.
Vypnul jsem ... naprosto.
Přikládal jsem do kamen, pil čaj, kafe. Koukal jsem z okna a sledoval ptáky (bylo jich tu o tolik víc než u nás na sídlišti). Chodil pro vodu ke studánce. Pro dřevo do boudy. Procházel se v noci okolo chaty a překonával strach ze tmy. Z lesních duchů. Stál uprostřed louky se zakloněnou hlavou a sledoval jasné hvězdy. Nevařil. Jedl jen málo, skoro se postil. Četl jsem knihu a kreslil na papír. Plašil srnce nad chalupou a poslouchal jejich rozhořčené štěkání. Sypal do krmítek semínka a do krmelce dával úplatky lesním tvorům. Procházel se podél řeky a objevoval známky po bobrovi. Procházel se po kraji a rozhlížel se okolo. Myslel na babičku a dědu, kteří na chatě žili až do konce svých dnů. Myslel jsem na to, že ta sýkorka, která mi stále kouká do okna, je právě babička a s pochopením kýve hlavou. To ona tu nakonec dlouhé roky žila sama, jen o víkendech jí navštěvovaly děti a vnoučata. V létě, v zimě. Stále. Začínal jsem ji chápat.

Ilustrační foto, ve skutečnosti to byla naprosto normální chata.
Moc bych chtěl říct, že jsem nakonec našel to své duševní rozcestí. Došel k němu a vydal se na jinou pomyslnou cestou. Ale nenašel.
Nevyřešil jsem v sobě vůbec nic.
Nebo alespoň nic důležitého.
Jen jsem si sedl před to místo, které dál nepokračuje. Které se tváří jako konec cesty. Zavřel jsem oči a zkřížil nohy. Zhluboka dýchal.
Zastavil se.
Odpočíval.
Neřešil.
Nesoudil.
Nenechal se soudit.
Čerpal jsem sílu přírody.
Nechal jsem ji do sebe proudit a nechal jsem ji, aby odplavila všechny ty myšlenky. Vyprázdnila hlavu.
Duši. Srdce. Abych získal znovu sílu a mohl se postavit. Postavit se a čekat, zda se cesta neuvolní. Čekat na to, co se stane, protože nakonec se vždycky něco stane a někdy nic jiného než čekat nezbývá.
Chtěl bych nakonec tohodle všeho říci něco chytrého. Nějaké závěrečné ponaučení. Žádné ale není. Snad jen, že když si při čekání sednete, zkřížíte nohy a zavřete oči, tak si trochu odpočinete ... a to je asi tak vše ...