čtvrtek 27. února 2014

Chlapec s hodinkami

Dostal k narozeninám svoje první hodinky a hned je začal pyšně nosit na ruce.
Je zvláštní, jak taková maličkost změní rodičovské vnímání času.
Nejednou je chlapec starší, dospělejší.
Spí v peřinách, hlavu podloženou rukou s novým náramkem. Vypadá tak jinak. Cítím tu proměnu, která každým dnem nastává a najednou ho vidím, jak bude vypadat v patnácti.
Honí se mi hlavou myšlenky na to, jak ustojíme tu změnu, zda zůstaneme přáteli, nebo budeme jen ti otravní prudící rodiče.
Naštěstí ta představa zase zmizela a zůstal jen spící šestiletý chlapec.
Sice má hodinky na ruce, ale neumí vyluštit tu záhadu s časem.
Ví jenom, že až bude veliká ručička na šestce a malá na čtverce, otevřou se dveře školky a jeho táta si pro něj přijde a odvede jej domů ...
Stejně ale slyším ten tichounký zvuk ... tik, ťak, tik, ťak ...

ilustrace: Luciana Navarro

středa 26. února 2014

Být otcem ...

Být otcem je prostě úžasná věc.

Někdy má každý z nás den na levačku.
Ráno vstane zadkem napřed, sychravé počasí má stejnou atmosféru jako stav v nerózní duši a oblíbená činnost nenese kýžený klid.
Prostě den blbec.
A pak se unavený a utrápený otec chce svěřit svému deníčku, vypovídat se ze svých chmur, rozevře stránku a tam ... Krokodýl.


Nevyřčený vzkaz od syna: "Ahoj, já jsem tady a ikdyž tu nejsem, tak tu jsem a mám Tě rád!"
Tohle mi on dělává.
Do kapes strká hnusáky lepáky, do tašky rytíře a do knížek obrázky. Prý abych nezapomněl.
Vždy se to prokleté kouzlo nepodařeného dne přeruší a v mysli vyjde Slunce, byť na hlavu padá déšť. Takové to je, být otcem.

A ikdyž je dítko třebas mírně zlobivé, každý večer jde spát. Poslouchá pohádku na spaní, pomalu zavírá oči a odchází do říše Snů.
Stále míň a míň je zlobivé, zůstává jen ta hodnost a laskavost. Do kapes se nepozorovaně proplíží omluvné dárečky a čekají na své objevení.

Být otcem je prostě úžasná věc.

středa 19. února 2014

Sociální pavučina

Není to tak dlouho, co mi můj běžný denní stereotyp narušily dvě nečekané "události" a které zaměstnaly moje myšlenky a představy natolik, že už pár dní přemýšlím nad tématem sociálních sítí a virtuálním přátelství.
Žiji ve světě Internetu už asi 14 let. Ten se mezitím stal neodmyslitelnou součástí mého života a je pevně spojený s mojí osobností.
Vlastně je pro mě můj virtuální svět natolik reálný, že jsem si v něm našel i svojí ženu a z Dívky, která neexistovala, se stala skutečná žena z masa a kostí. Nebýt Internetu, nikdy bychom se nepoznali a nikdy bychom se nesetkali.
Nenarodil by se nám Hugo a já nikdy nebyl takovým člověkem, jakým jsem teď.
Prostě ten (dost často zavrhovaný) počítačový svět je můj život a další důležité rozšíření duše a mysli. Díky tomuto neviditelnému spojení se světem se každodenně setkávám s reálnými (a někdy třebas i smyšlenými) osobnostmi, tam na vzdáleném konci v záři svítících monitorů.
Oni ovlivňují mě ... a jak jsem s jistou radostí a nadšením zjistil, někdy ovlivňuji i já je.

Dostal jsem na Facebooku (který je vlastně takový můj druhý domov - můj soukromý pokoj) zprávu od virtuální kamarádky, která mi děkuje za to, co dělám.
Děkuje za komentáře z mého života, za každodenní fotku z "projektu 365 dní = 365 fotek", za moje psaní na blog.
Mezi řádky povídá o tom, jak je ráda za to, že jsem takový, jaký jsem.
Ani nedokážu popsat, jak moc příjemný pocit to je, když vám někdo naprosto cizí něco takového řekne/napíše.
Nikdy jsme se neviděli, nikdy jsme se nesetkali.
Narazili jsme na sebe na Internetu a byli jsme jeden pro druhého zajímaví.
Jeden z nás klikl na tu zvláštní ikonku "přidat do přátel" a virtuální světy byly propojeny.

Ta druhá událost byla žádost o mojí skutečnou adresu. Byla od jedné překladatelky dětských knih, která by ráda poslala pár svých knih našemu Hugovi.
Opět. Nikdy jsme se neviděli, neslyšeli, jen jsme se potkali na této informační dálnici.
Čte náš blog o Dětské knize a usoudila, že bychom z knih mohli mít radost.
Chápete to?! Zabalí pár knih do obálky, odnese ji na poštu a zaplatí za její odeslání.
To vše jenom proto, aby udělala radost cizímu klukovi a jeho tátovi. Krásný!
Je to tak, Internet opravdu dokáže lidi sbližovat a spojovat.


Vlastně už ani nevím, kdy se z mého "soukromého" facebookového profilu stal profil "veřejný".
Postupem času jsem zjistil, že Facebook používám jinak než jako sbírku bývalých spolužáků a dávných přátel. Začal jsem jej využívat jako záchytnou síť inspirujících a zajímavých lidí.
Lidí, kteří mi mají co říci, od kterých se můžu něco naučit, nebo kteří mi prostě jen zpříjemní den svojí existencí.
Umožňují mi vidět svět jinýma očima. Těma jejich, vzdálenýma.
Některé jsem si přidal do přátel já, někteří si přidali oni mě.
Někteří ostýchaví jen využili tlačítko "sledovat" (od toho tam koneckonců také je).
Stali se součástí mého života a já jsem za to moc rád.
Každé ráno (díky nim) mám na své virtuální zdi nové osudy, nové názory a nové pohledy do světů, které neznám a které jsou mi inspirací.
Ty nezajímavé a obtěžující jsem zablokoval s vírou, že svůj svět si tvoříme sami.
Odřízl jsem škarohlídy a zvěstovatele špatné nálady ... zůstali ti, co můžou můj život rozvíjet.
Děkuji vám všem za tu možnost nahlížet do vašich životů.
Je vás dost a i když se ve skutečnosti nikdy neuvidíme, jste mojí přátelé.
Virtuální přátelé ;-)

Moc děkuji těm, kteří nachází odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a umí říct drobné pěkné věci druhým neznámým lidem. Ať už na Internetu, nebo v reálu třebas na autobusové zastávce. Díky vám je Svět pěkným místem k žití ...

sobota 8. února 2014

Dej mi dárek

Nevím, jestli jsem se o tom už někdy zmiňoval, ale jsem dárkový kopyto.
Neumím dávat dárky.
Takové, aby udělaly radost, aby odrážely duševní podstatu obdarovaného, abych se prostě trefil do cizího vkusu.
Nemluvě o tom, že mám hodně velký problém si zapamatovat, kdy je nějaké výročí, svátek, narozeniny.
Lucie to (za ta léta společného života) pochopila a různým systémem připomínek, poznámek a náznaků mě na určitá data upozorňuje dlouho dopředu.
Také to pochopila moje rodina a buď mi zavolá sestra ("Hele, víš to, že má máma zítra narozeniny?") nebo máma ("Synku můj, nezapomeň zítra na svojí sestru!").
Facebook upozorňuje, kdy má narozeniny někdo z mých přátel (nechápu ale, proč mi nedá vědět dva dny předem, abych alespoň mohl poslat pohled), takže termíny mám +/- už celkem zmáknuté.

Zůstával ten problém s vhodným dárkem.
Ikdyž poslouchám Lucinčiny nápadné vzdechy během roku: "Jééé ... to je pěkné, to by se mi hodilo!", zapomenu na ně v tom okamžiku, kdy uvidím něco, co se líbí mně.
Opravdu to nedělám schválně, fakt že ne! Prostě to tak je ... mám paměť poháněnou vybitými baterkami.
I tohle Lucie vyřešila po svém a do počítače uložila složku s názvem "CO CHCI" a do té umisťuje obrázky všeho, co ji kde zaujme a co by, když na to příjde, ráda uviděla i v reálu.
Co si z toho vyberu, je už jen a jen na mně.
Trochu to kazí fakt, že Lucie je Princezna Chaosu a ty fotky jsou uloženy bez názvů a bez odkazu, kde je seženu. Takže je dost často nenajdu a tím pádem nepořídím.
A pokud jde o oblečení, chybí mi tam zdůrazněná velikost.
Ano, uznávám, že bych velikosti své ženy měl znát, ale ona je to běhna uběhaná, která při běhu svoje velikosti neustále mění a do toho já prostě nejdu.
Takže občas sice dostane to, co by ráda, ale má to sem tam nějaký háček.

Tenhle problém by ale s konečnou platností mohly vyřešit stránky DEJ MI DÁREK.
Napsali mi Eva s Matějem (provozovatelé téhle stránky) s tím, že slyšeli zvěsti (díky Iri) o mém "výtečném vkusu" (berte prosím z rezervou). No a jestli bych neměl zájem vytvořit pro ostatní uživatele svojí kolekci nápadů, kterou bych mohl tápající hledače vhodných dárků popostrčit a ukázat jim případný správný směr.
Prostě potřebovali nějakého chlapa a opravdové chlapské tipy.
Nevím, zda dostali co chtěli, protože jsem sice muž, ale moje žena je větší chlap než já :-)
Moc bych nesázel na to, že můj výběr je typickým přáním průměrného muže, tak na to prosím při hledání inspirace myslete a až budete svému protějšku objednávat kabelku dle mého doporučení, raději se ujistěte, zda ve skutečnosti netouží po flašce Jima Beama a krabici doutníků ... ať nemáte doma tichou domácnost.

Prosím, zde jsou moje tipy na dárky, které by pánovi (jako jsem já) mohly udělat radost:


Podobný profil si můžete vytvořit i vy, stačí se jen zaregistrovat, nahrát fotky svých vysněných dárku, přidat odkaz na e-shop (Prosím, pokud půjde o oblečení, opravdu do poznámky uveďte i velikost! My chlapi jsme v tomto asi opravdu nemožní) a pozvat svojí rodinu a přátelé.
Ti si po přihlášení můžou prohlížet vaší kolekci a když najdou něco, co by vám chtěli věnovat, dárek si zarezervují a následně pořídí. Vy nic nevidíte, ale ostatním přátelům se ten konkrétní dárek objeví jako dárek, který je již v přípravném balícím procesů a tak se podívají po jiném.
Jednoduché, dokonalé.
Teď jen donutit mámu, aby se naučila s počítačem ;-)