Hugíno něco brebentil, lezl po lavičce, pod lavičkou, po mně, po zdi ... prostě trpělivý malý kluk
Zkoumal okolí, prsty píchal do chcíplé mouchy a popostrkoval ji vstříc potrhané opuštěné pavučině a já doufal, že si nevšimne špinavého koutu, kde ležel ptáček s nožkami nahoru.
Máme ptáčky rádi, často spolu stojíme na balkoně a povídáme si s nimi.
Oni sedí na bříze před okny a zpívají nám v odpověď, nebo sedí na pouliční lampě a pouští z výšky svoje holubince na auta ... většinou na to naše.
Bál jsem se, co na něj řekne a nevěděl, co na to řeknu já.
Všiml si fronty mravenců a očima sledoval jejich cestu ... ano, ta cesta končila pod křídlem ptáčka.
Proud brebentění utichl ...
ilustrační obrázek - vypůjčeno od Vladimíry Burianové http://burianova.eu
"Jůů, koukej!", zpozornil a zapomněl na prázdnou pavučinu.
Chtěl vědět, proč tam leží, jestli tam bydlí a jestli se nebojí kočky.
Vysvětloval jsem mu, že už se nebojí ničeho, že je mrtvý a že jeho dušička spokojeně létá v korunách stromů v parku.
Vzpomněl si na svoji příhodu s motýlem.
Jednou našel na cestě ležet mrtvého motýla, obdivoval jeho krásu a pak ho vzal do dlaní.
Zamyšleně na něj koukal, ale zničeho nic motýl zamával křídly a odlétl.
Od té chvíle si Hugo myslí, že je kouzelný a že umí uzdravovat mrtvé tvorečky.
Chtěl ptáčka vzít a kouzlem ho oživit.
Se smutkem na srdci jsem mu to nedovolil a viděl tu otázku v jeho očích.
Naštěsí otázku vystřídalo překvapení, když si všiml, jak jeden mraveneček nese malé chmíří od ptáčka pryč.
"Jééé, on si vzal jeho pírko! Vezme si ho do postýlky?"
Povídal jsem mu něco o Matce Přírodě a o tom, jak se všechno v přírodě recykluje. Jak si mravenečci vezmou od ptáčka pírka (protože je už nepotřebuje) a udělají svým dětem peřinu, aby jim bylo teplo.
A že i proto my recyklujeme papír a plasty, aby se z toho udělaly nové věci.
"To je tak pěkné, že jsme tak hodní!" ... miláček :-*
"A tati?"
"Ano?"
"A stane se z toho ptáčka zombie?" ....
Žádné komentáře:
Okomentovat