"A už půjdeš ven? Mně je tady smutno!", zkouší mě vylákat Lucie z vany plné horké vody.
"Až dočtu tuhle stránku ... nebo spíš tuhle kapitolu," odpovídám jí tou všem dobře známou knihomolskou lží.
"Grrr...," odpoví a její dech za dveřmi na chvilku zmizí.
Další tiché zaťukání.
"A už ji máš přečtenou? Můžu za tebou?"
Sedne si do vany, o pokrčené nohy si opře bradu a kouká na mě.
Dívá se, jak si čtu.
"Co čteš?"
 |
| Fotku jsem si půjčil z filmu Předčítač, protože se mi sem moc hodí ;-) |
Čtu o holce, která už měla plné zuby velkoměsta a stresu z něj.
O tom, jak vzala svého manžela, sbalili se a odstěhovali se do města malého.
Kde si koupila malé a útulné knihkupectví.
Čtu o tom, jak vypráví svému manželovi o povinnosti knihkupce mít v obchodě jen knihy, které ho vystihují, které se mu líbí. To proto, aby jeho knihkupectví bylo osobité a čtenáři u něj našli to, co by jinde nenašli.
Mluví se tam o osobnosti knihkupce, o jeho poslání knihy doporučovat, poznávat své čtenáře. O vzácné možnosti přenášet na zákazníky nadšení z knihy, kterou by si dost možná nikdy nekoupili.
Už sám nevím, co je v té knize skutečně tak, jak popisuji, nebo co už jsem si pod dojmem z knihy já sám vymyslel a domyslel. Nevím, jestli už náhodou nemluvím o svém snu.
"Myslím si, že bych byl dobrý knihkupec. Bavilo by mě poznávat své zákazníky, infikovat je svými knihami. Na předním pultu vystavovat své oblíbence a ukazovat tím zákazníkům svůj svět."
Domýšlivě se chvástám a ona se na mě jen shovívavě usmívá.
"Lucinko, že si můžu koupit knihkupectví?!"
"To víš, že jo a pojď už z té vody ... "
