sobota 16. února 2019

Maaristaanův narozeninový pochod

Když končil rok minulý a začínal rok letošní, opatrně jsem si předsevzal novoroční předsevzetí, že nebudu starým jezevcem zalezlým ve svém brdlohu, ale že se budu snažit se socializovat.
Stejně tak, jako učím eLišku kamarádit se s jinými psíky na sídlišti, budu učit i sám sebe, kterak na lidi nevrčet a neštěkat a být jím kamarádem.
Leden pryč, půl února pryč a já ze své bubliny vylezl jen párkrát.
Byl jsem na procházce s Klubem českých turistů, byl jsem párkrát ve velkoměstě, na konferenci, na plese. Všude jsem si však dokázal vytáhnout svojí kapesní introvertní bublinu a být v davu sám, popřípadě do ní ještě tak strčit svojí ženu a syna.
Mojí superschopností je budovat si introvertní koutky v místnosti přecpané lidmi.
Jsem v tom opravdu dobrý.
Jenže moje předsevzetí mluví o něčem jiném. I poselství Foglarova Žlutého kvítku, jež jsem se zavázal následovat, mluví o něčem jiném. Hned na první místě je: "Být dobrým přítelem všem, kteří o přátelství usilují" ... v tomhle tedy moc dobrý nejsem. Ba naopak. Jsem v tom dost špatný.
Pár z vás bylo tak šlechetných, že mi nabídlo přátelství reálné, pokračující z virtuálna do světa skutečného.
"Musíme se někdy poznat! Půjdeme spolu někdy na pivo! Půjdeme spolu někdy venčit psíka! Do kina! Číst si do parku! Běhat!"
Slíbili jsme si to. Ale bylo tam to slůvko "někdy" ... to já jsem tam většinou nedal to podstatné. Kdy!
Když je člověk čtyřicet let dost vášnivým introvertem, moc se mu nechce ze své pohodlné a zaprděné nory vylézt. Ta magická komfortní zóna! Ale je na čase ji překročit a schovat introvertní bublinu do kapsy. Plnit svá předsevzetí!

Za měsíc budu mít narozeniny. Bude mi 41 let, což je číslo, které není ničím zajímavé, naprosto běžné. Puberta +/- v čudu, do důchodu daleko. Nikdá jsem svoje narozeniny moc neprožíval, slavil jsem je v kruhu nejužší rodiny (Lucie, Hugo, dvě kočky a pes) a když přišla ještě  máma s tátou, bylo nás až moc :-) A většinou jsem uprostřed oslavy vstal a šel si číst ty nové knihy, které jsem dostal.

Letos bych se však rád nechal inspirovat svojí ženou, která svoje narozeniny oslavila procházkou s přáteli a postáváním u ohně ve zmrzlé zahradě. To se mi totiž líbilo moc.
A chtěl bych něco podobného pro sebe.

Chtěl bych vás tedy tímto všechny, kteří se tu navzájem lajkujeme, komentujeme, sledujeme se a máme se víceméně rádi, pozvat na malou narozeninovou procházku.
Chtěl bych vás konečně poznat. Ať už se známe nebo neznáme, ať už žijete v sousedním baráku nebo za devatero řekami a devatero horami. A protože introverti dost často přitahují podobné introverty, kteří neradi vylézají na společenské světlo do uzavřených místností, naplánoval jsem to takto.


Sejdeme se na jednom místě na kraji města, podáme si ruce, pozdravíme se a vyrazíme na procházku za město k nedaleké rozhledně. Kdo si bude chtít povídat, bude si povídat, kdo se bude chtít seznamovat, bude se seznamovat. Kdo bude chtít jít ve své introvertní bublině v hloučku lidí a jen se plaše usmívat, je to přesně ta správná událost, kde se toto očekává.
Vytvoříme velkou skupinu, vytvoříme malou skupinu, vytvoříme jedince jdoucí svým tempem a sociální zdatností. Půjeme na kopec, kde se zastavíme, uděláme oheň a opečeme si buřty. Nebo rohlík. Jablko. Na koho bude u ohně moc těsno, může si opodál na vařiči ohřát kafe a sníst si v klidu svoji svačinu. Můžeme mlčet, můžeme si povídat. Můžeme založit čtenářský kroužek, když na to příjde. Můžeme taky kdykoliv odejít, když už budeme přesocializovaní. Je to jen procházka.
Je to příležitost se vidět. Poznat.
Až se nám bude chtít, půjdeme jinou cestou zpátky. Sami, nebo spolu.
Sejdeme se zase na kraji města, usmějeme se na sebe a půjdeme každý svojí cestou. Nebo taky ne.
Třeba půjdeme ještě někam. Obejít knihobudky. Památky. Hospody.
Nebo do toho kina. Nebo si zaběhat (no to asi ne). Vyprovodíme odjíždějící na vlak, na autobus. Nebo s sebou vezmeme přespolní a v obýváku roztáhneme karimatkny, spacáky a celou noc budeme hrát deskovky. Kdo ví ...
Tak co? Půjdete někdo? Lucie, Hugo a máma s tátou to mají povinné ... abych nešel sám.
Když mám ty narozeniny. Ale vlastně, ikdybych šel sám, tak budu spokojený.
Ale s vámi by to mohlo být veselejší ;-)

Tak zatím ... brzy bude víc podrobností. Zatím si jen napište do kalendáře:
16. března, sobota ... vytáhneme Maaristaana z jeho introvertní bubliny ;-)

pátek 23. listopadu 2018

Umřel bych hlady, býti veverka ...

Přestěhovali jsme se s firmou do nové budovy a ta má veliká okna.
Rád z nich koukám ven.
Zadní okna vedou do malé zahrady s krásnou oprýskanou zdí, za kterou roste velký ořešák.
Je tam klid a mír, popadané listí a opadané ořechy. Trochu venkovský výhled, byť skoro v centru města.
Za tímhle oknem je dost rušný život.
Zvířecí.
Spousta ptáků a sem tam veverka. Žádný člověk.
Krásně je tam.

Sedíme si na poradě okolo stolu a sledujeme veverku, která hopsá v trávě, nesoucí si ořech.
Rozhlédne se okolo. Přesvědčuje se, zda jí nikdo nevidí.
Osmi dospěláků, sedících za oknem, si nevšimne.
Ořech schová do trsu trávy a peláší si to dál ...



 ... o pár minut později, zjeví se pták, kterého jsem nikdy neviděl.
Až později se dozvím, že je to Ořešník kropenatý ... zamiluji si jej na první pohled.
Nabodne si ořech na zobák a odhopká o kus dál.
Schová ořech do trsu trávy, rozhlédne se okolo.
Šmírujícího Maaristaana si nevšimne.
Do zobáku vezme list a přikryje ořech.
Pak další list.
A další ...

Jak jen to ta zvířata dělají, že nezapomenou, kde si ořech schovala?
Já zapomenu na stole i nákupní seznam ráno na stole a z obchodu donesu jen čtvrtinu požadovaných věcí ... umřel bych hlady, býti veverka.
Podzim je moc fajn ...

pondělí 1. října 2018

Tetovaný 2 - Život s Alenkou ...

Tetovací strojek ztichl a mně bylo trochu líto, že už je konec, že máme hotovo.
Našel jsem si v tom tichém zvuku tetovacího strojku svojí uklidňující melodii a v jeho vrnivé pravidelnosti odpluly mé myšlenky k samé podstatě mého přesvědčení, proč je tento motiv přesně to, co chci sám sobě tetováním připomínat, co chci zaznamenat.
Druhý zápis do mého inkoustového čtenářského deníku.
Alenka v říši divů.
Pro někoho zvláštní pohádka, pro mě magie, provázející mě po většinu mého života.
Přesvědčení, že tam někde, v Králíčí díře či Za zrcadlem, skrývá se jiný svět.
Věřím, že není světa jednoho, že je jich mnoho. Jsem o tom přesvědčený, ba co víc ... vím, že to tak je.
Viděl jsem jej. Byl mi odhalen. Mnoha způsoby.
Už v době bouřlivého dospívání, kdy rozháraná mysl nespokojená s touto realitou, poodkrývala reality jiné, halucinogení.
Už v té době se mi zjevila postava Alenky a ikdyž vím, že ona spí a na konci se probudí, že je to podobný svět tomu, který jsem objevil já.
Nejde o děj, nejde o postavy ... jde o ten vnitřní pocit, náladu. Ten pocit, že něco není v pořádku.
Ta logika v absurdnu.
Naprosté přesvědčení, že propadnou se do světa, kde je vše ztřeštěné, je úplně normální a běžné.

Možná odtud pramení má víra, že kočky jsou mystická stvoření, provázející nás těmi druhými světy.
Proto mám doma dvě. Abych se v tom utvrdil.
Kdo má doma kočku, ten ví, že umí zmizet. I z třípokojového uzavřeného bytu, bez přístupu ven.
Prostě nejsou. Zmizí. A objeví se znenadání ... později. Jakoby nic, leží na svém oblíbeném místě.
To se právě vrátily z těch druhých světů. Alternativních světů.
Každá kočka mizí ... jako kočka Šklíba. A jsou nám ironickými průvodkyněmi. Když jim to dovolíme.

A pak je tu Alenka.
Mladá dívka, procházející se světy tam za Zrcadlem, bez zaváhání, bez rozpaků.
Najivní víra, že vše je tak, jak má být, že pokroucená realita je jen pokroucená realita hodna k prozkoumání.
Když jsem potkal Lucii, nezamiloval jsem se jen do její krásy, ale zamiloval jsem se do její duše.
Už před těmi 14 lety jsem tušil, že mám před sebou postavu z jiných světů, byť ona sama to o sobě ještě neví.
Bylo to jako se dívat do zrcadla.
Naprosté porozumění tomu, co vidíte v odrazu ...s malou vadou ve skle tam v rohu.
Něco, co ten reálný obraz narušuje a způsobuje optický klam.
Jsem svojí ženou fascinován už od začátku ... a čím déle ji znám tím více žasnu a jsem unešený tou hloubkou její duše. Imaginací. Pokřivenou realitou.

Mělo mi to dojít již dávno, ale pravda se často schovává přímo před očima.
Došlo mi to až před třemi roky.
Když Zrcadlo dostalo větší trhlinu a Králičí díra se objevila uprostřed obývacího pokoje.
Vzal jsem si za manželku Alenku z říše divů ... a ta moje Alenka prochází těmi všemi branami do jiných světů bez toho, aniž si to uvědomuje.
A já si uvědomil, že máme problém.
Že ať se na to dívám z jakékoliv romantické knihomolské stránky, Alenčiny výlety do světa za Zrcadlem v naší realitě nejsou fantastické výlety za poznáním, ale noční můrou pro Alenku.
Pro Lucii.
Že tím neskutečně trpí, že se tam sama ztrácí. A že se může stát, že už se odtud nikdy nevrátí.

 "Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?"
"Záleží na tom, kam se chceš dostat," řekla kočka.
"To je mi jedno kam..," řekla Alenka.
"Pak je jedno, kudy půjdeš."


Tohle je pro mě ikonický rozhovor z knihy o Alence.
Četl jsem jej zrovna v té chvíli, když už ztracená Lucie ze země za Zrcadlem nevycházela, kdy jsem musel já za ní, abych se k ní dostal. Abych jí připomínal ten svět tady.

Pár dní po tomto rozhovoru Alenky s kočkou Šklíbou se Lucie rozhodla pro tento svět a svolila.
S Hugem jsme ji ještě ten večer odvezli tam, kde jí uměli pomoci.
A tam její svět za Zrcadlem pojmenovali jménem Schizofrenie.

Jsou to tři roky a jsou to tři roky, které nás sblížili tak, jako snad nic jiného předtím.
Učíme se společně procházet krajem fantazie a nacházet pevné body v našich životech.
Držíme se za ruku a díváme se na všechny ty zvláštnosti našich světů. 
Některé jsou jen v našich myslích, některé jsou viditelné ostatním.
Žijeme šťastně ... možná je každá nemoc obohacením, když se to vezme za ten správný konec.
Možná je potřeba propadnout Králíčí dírou ve dvojici, aby v tom Alenka nebyla sama.
Dobré ale je, pokud ten druhý umí číst v mapách, aby našel cestu ven.
Tohle mé nové tetování je moje mapa.
Abych si vždy uvědomil existenci jiných světů, jiných realit.
A že v našem světě těch ztracených Alenek běhá ohromné množství, že ta moje není jediná.
Nebuďte pro ně Srdcovou královnou, snažte se být kočkou Šklíbou.
Protože cesta ven existuje ... jen je třeba občas ukázat směr.

neděle 8. července 2018

Vrána k vráně sedá ...

Odvezli jsme Huga na jeho první skautský tábor a s Lucií najednou osiřeli. Jen my dva a pes. A dvě věčně spící kočky. Osamocení a opuštění. Naše mládě vylétlo na čtrnáct dní z hnízda. Na zkušenou ...

V mé introvertní duši se rozhostil pokojný klid a mír a začaly se zjevovat představy horké vany s knihou, teplé peřiny s knihou, lavičky v parku s knihou ... do doby, než extrovertní duše mé ženy začala do ztichlé domácnosti předkládat návrhy, kam se hned teď vydáme.
Začala desetitisícíhlavovou Pohodou na Slovensku, pokračovala více než stohlavými Boskovicemi, až padl návrh na Festival Fantazie, kde je šance na pouhé desítky český Sheldonů Cooperů a jiných mimoňů.
Vrána k vráně sedá ... divní týpci v kostýmech, poslouchající přednášku o tom, kterak být jako Commander Shepard (nebo hltající vyprávění o homosexuálních hrdinech ve fanazi knihách) mi příjdou jako nejvíce snesitelná skupina a nejbližší sociální bublina.
Jedeme na výlet!

Co vám budu povídat. Bylo to přesně takové, jak jsem čekal a jak jsem si představoval.
Obrovský sál plný deskových her, nad kterými se skláněli zapálení fanoušci vrhacích kostek a potištěných kartiček z alternativních vesmírů. Druhý obrovský sál plný blikajících monitorů a na nich hry mého dospívání, i hry dospívání mého syna.
Jak mně se po něm zastesklo!
Tady bychom spolu vydrželi až do rána ...
Po mém boku se však nervózně ošívala moje milá, která nadevše miluje cosplay a převleky všeho druhu a toužebně vyhlížela nové a nové úlovky.
Přesto jsem ji donutil usednout k jedné konzole s tím, že si spolu zahrajeme.
A hned tu byli dva klučinové, zda si můžou zahrát s námi. Lucie úspěšně zakryla vyděšené vyjeknutí a se ctí se na posledním místě probojovala do cíle. K další hře jsem ji však už z nějakého důvodu nepřemluvil ... škoda. Líbilo se mi hrát po boku uhrovitých chlapců a natřít jim to na vesmírné tříkolce, hazejíc po nich jedovaté houbičky. Příští rok jedu s Hugem ;-)
Ještě chvíli jsme se motali po chodbách plných roztomilých divnolidí a nakonec vyrazili k domovu ...

"Bereme stopaře?", optal jsem se mé spolucestující.
"Když to budou holky ..."


a jako kdybych si to u Vesmíru objednal, o pár zatáček a kopců dále, na krajnici dívka se zdviženým palcem a vedle sebe dva klučíky ve věku našeho Huga.
Na zádech těžké krosny.
Chvilka logistického přerovnávání v zavazadlovém prostoru a už si je vezeme.
Dítka z nedalekého tábora, vracející se z dvoudenní výpravy s přespáním venku.
Povídáme si o tom, jak se mají, jak se jim na táboře líbí a cesta nám pomalu ubíhá.

"Vy máte něco společného s Rychlými šípy?", reaguje dívka na moje tetování.
Neobratně se v jedné větě snažím vysvětlit své pohnutky, které mě vedly k vytetované vlajce Rychlých šípů.

"Víte, my jsme z tábora, který se řídí Foglarovým způsobem života" a hned začne vyprávět, že patří ke Sdružení přátel Jaroslava Foglara (www.spjf.cz a www.facebook.com/foglar) a mluví o tom, co a proč dělají. Jsem z nich nadšený a sleduji ty tři ve zpětném zrcátku na zadním sedadle. Ona se usmívá a oni mají kolem pusy zbytky po zmrzlině.
Myslím na to, že kluci jsou všichni stejní. Na potvrzení toho všeho si jeden z nich utře pusu do rukávu už notně ušmudlaného trika. Znovu se mi zastesklo po tom našem dobrodruhovi.
"Tady nám prosím zastavte..."

Zbytek cesty se jen zasněně usmívám a musím myslet na to, jak je ten svět hezky zařízený.
Jak jsou ty neviditelné cesty Vesmíru propojené a jak na sebe navazují, vzájemně se přitahují.
Musím myslet na ty tři, jak večer u táborového ohně vypráví ostatním Foglarovým stoupencům, že si stopli roztomilý důvěryhodný páreček a že řidič měl na zápěstí vytetovanou vlajku Rychlých šípů.
To je tak neuvěřitelná náhoda, že to musí být pravda. Tohle by si prostě nikdo nevymyslel.
Vrána k vráně ...

úterý 26. června 2018

Tetovaný ...

Tetování mám rád odjakživa a své první, a na dlouhou dobu poslední, jsem si pořídil na přelomu dospělosti. Je to černý tribal, léty již vybledlý a s trochou lítostí musím přiznat, že nemá žádný hlubší význam.
Možná symbolizuje dětskou revoltu, možná je mi trochu připomínkou rozhárané osobnosti mládí ... hlubší význam z něj však udělala až moje žena, když si jej před naší svatbou přivlastnila, upravila a zvěčnila na svém těle. Tohle je pro mě mnohem pevnější pouto, než nějaký sváteční prsten z kovu.
Jó holka, svatební prsten můžeš zahodit, kdyby Tě Láska náhodou opustila, ale tetování ... toho se jen tak lehce nezbavíš. Ikdyž jej překryješ jiným, stále tam budu :-)

Každopádně na další tetování od té doby myslím po celý svůj život. Vždy mi bylo jasné, že chci být malou omalovánkou, ale také jsem věděl, že chci mít na kůži vlastní symboliku. Deník. Kroniku.
Už ne náhodně vybraný obrázek z katalogu, ale něco, co mi bude tiše připomínat příběhy se mnou spjaté, když se na něj podívám.

Léta plynula, symboly se měnily podobně, jako se měnil můj pohled na svět, moje záliby a koníčky.
Jsem člověk, který se pro ledasco lehce nadchne, ale často to také po nějaké době opustí.
Jaké téma tedy zvolit jako to "opravdu moje"?
Pomalu se ze mně stal čtyřicátník a přišel pocit, že bych měl začít zažívat první záchvěvy krize středního věku.
Pořídit si rychlé auto mi přišlo trochu úsměvné, když si uvědomím, že pořádně neumím ovládat ani to naše pomalé. A hledat si mladou milenku se mi příčilo ještě víc. Na co mladou milenku, když mám mladou ženu, která předčí všechny ostatní a kterou i po tolika letech stále miluji? Tudy cesta opravdu nevede.

Nakonec přišla nutkavá touha konečně začít pracovat na svém deníku na kůži ... a sama přišla i ta symbolika.
Vždyť co mě provází po celý můj život? Vlastně již od kolébky?
Jasně, jsou to KNIHY. Můj alternativní svět, nekonečný Vesmír plný příběhů.
Knihy mě ovlivňují od nepaměti, jsou mými přáteli na život a na smrt. Obracím se k nim vždy, když mám radost, když mám smutek, i když mám jen pocit obyčejného dne.
Vychovávají mě, ovlivňují. Dělají ze mně člověka, kterým teď jsem.
Jak jednoduché! Až se divím, že mě to napadlo dřív.
Všechna kolečka do sebe zapadla, vše najednou dává smysl.
Dokonce není ani třeba dlouho přemýšlet, který zápis deníku, by měl být tím prvním.



První knižní Vesmír, který mě ovlivnil, byl Vesmír, který stvořil Jaroslav Foglar.
Bez diskuze. Beze studu.
Nemaje otce, byl to on, kdo mě prostřednictvím knih učil, jak mám být klukem, mladým mužem.
To on mě učil o čestnosti, o pokoře, o laskavosti, o podpoře. O přátelství.
Naučil mě dívat se najivně na svět a hledat v něm jen to dobro.

Když se řekne Jaroslav Foglar, většina lidí si vybaví Rychlé šípy. Pravděpodobně jsou nejznámější ikonou jeho díla. A Rychlé šípy mají svojí vlajku (byť v různých barevných provedení, na každé ilustraci trochu jinou). Krásnou vlajku!

Udělal jsem to přesně tak, jak se má.
Vytiskl si ji, přilepil na ledničku a pár měsíců kolem ní chodil ... a cítil, že přesně tohle je ono.
Že chci na ruce nosit čtenářský deník svého života.
Připomínat si věci, na které nechci zapomenout, byť dost často zapomínám. Připomínat si je každý den.
Připomínat si, jak být čestným mladým mužem, připomínat si pokoru, laskavost a ochotu pomáhat.

Sedl jsem si hodinu na křeslo, natáhl ruku a neskutečně si to užíval.
Meditace na tetovacím křesle. Představoval jsem si všechny ty svoje vnitřní důvody a jehla s barvou je natrvalo pečetila do kůže. Úmluva mezi mnou a Vesmírem. Nesmím zapomenout! Musím se znovu rozpomenout!
Pokaždé, když se teď na své zápěstí podívám, cítím tu úmluvu.
Funguje to naprosto skvěle.

Teď si chvilku budu užívat ten nový pocit ... ale již brzy přibude symbol druhý, neméně osobní.
Už je to umluvený ... těším se :-)

středa 4. dubna 2018

Kytky od popelnic

Před pár lety jsem dotáhl domů první.
Stála opřená o popelnici. Ošklivě opelichaná smutná tyčka se dvěma lupeny.
Jen krok od květinového pekla ...
Teď stojí přede mnou. Je z ní dvoumetrová krasavice ... rozvětvená, se zdravými velkými listy.
Bydlí s námi, žije v koutě obývacího pokoje a my ji máme moc rádi.

Už léta se ujímám květinových bezdomovců, čekající na svojí zkázu.

Dnes mě psíková venčila u nás po sídlišti a na popelnici visela průhledná igelitka.
V ní odtrhané vršky muškátů, které nějaká dobrá duše neměla to srdce vyhodit.
Cítil jsem tu tichou touhu městského zahradníka, který tyto zbytky s nadějí pověsil, místo toho, aby je rovnou hodil mezi odpadky:
"Snad se jich někdo ujme. Třeba je zasadí. Třeba jim někdo dá druhou šanci a vyrostou z nich nové krásné kousky!" ... opravdu jsem tu ozvěnu nevyřčeného snu slyšel!
Nemám ale muškáty moc v oblibě, mám je za takové ty nudné bábičkovské smradlavé kytky ... a tak jsem je pomalu minul.

Jenže ono to zoufalé volání zelených lístků bylo tak podmanivé, že jsem se pro ně nakonec musel vrátit.



K obědu jsem si přečetl pár moudrých rad a večer strčil ruce do hlíny.
Poslouchal muziku, potichu si s těmi kousky rostlin povídal a ubytovával je v květináčích.
A myslel při tom jen a jen na ně.
Na hlínu, na Slunce, na jaro, na léto.
Představoval si náš balkon plný květů.
Viděl jsem včelky a motýly, kteří přiletí na návštěvu, ochutnat, co květy nabízí.
Pomalu mi přestávají smrdět a už mi nepřipadají tak moc bábičkovské.
V hlavě mám klid a mír ... hotová květinová meditace.

Říkám to pořád. Ke štěstí stačí opravdu málo ... a dost často pomůže, zašpinit si ruce.

pondělí 2. dubna 2018

O světě, který si každý tvoříme ve své hlavě

Cestou z práce na mě vystartoval opilý mladík.
Ve sluchátkách ke mně zrovna promlouval Don Miguel Ruiz a vykládal mi něco o Lásce, vztazích a přátelství a diky tomu jsem neslyšel ty opilecké kecy, které ke mně mladík vedl.
Praštil mě do ramene a utekl.
Ve sluchátkách zaznělo něco o světě, který si každý tvoříme ve své hlavě a můj prvotní šok přešel do mírného pobavení. Párkrát jsem se ještě ohlédl přes rameno, abych nedostal tatranku za ucho a vytvářel jsem si dál v hlavě svůj vlastní svět.
Potěšilo mě, že jsem za ním neposlal nadávky a potěšilo mě, že jsem zkrotil své ego a neoplácel uraženými řečmi o odplatě. Spíše, než mé sebeovládání, za to asi může úlek a mé pomalé reakce, ale co už, na výsledku to nic nemění ...

Raději jsem vyzvedl doma psíkovou a šel s ní na procházku na náš oblíbený kopec.
Zapadalo Slunce a kolem něj se motal paraglidingsta (prostě týpek s křídlem), připomínající mi můru motající se kolem žárovky. Pak to trochu zasyčelo a on zmizel.

Kolem běžel nějaký voříšek bez pána a o pár chvil později pán bez voříška.
Nasměroval jsem je k sobě a odměnou mi pak byla jejich společnost.
eLiška se nechala prohánět a voříšek rád proháněl.
Jen očuchat se holka nenechala ... k princeznám se totiž nečuchá.
Pán bez voříška byl rád, že už je zase pán s voříškem a vykládal mi o zajících.

Je to tak, každý si vytváříme svůj svět ve své hlavě.
Mrkněte na tu knihu, je fakt dobrá! ;-)