Každá správná pohádka by měla začít známou, a léty prověřenou, větou: „Bylo, nebylo ...“
A tak i já, byť ještě zdaleka netuším, jak tahle pohádka asi dopadne a zda náhodou vlkovi v babinčině posteli normálně nevytráví a ráno se spokojeně nevydá znovu číhat na kraj lesa, či zmatená Alenka v Říši divů nevypije něco, na co už nenajde protilektvar ... bych rád tenhle příběh začal tou kouzelnou větou:
Bylo, nebylo, za devatero řekami a devatero horami, narodilo se děvčátko.
A prožilo všechna ta pohádková klišé a útrapy, která správná pohádková bytost musí prožít, aby ji ty prožité útrapy nasměrovaly přesně tam, kam ji nasměrovat májí.
Musela projít tím hlubokým temným hvozdem, musela najít ta správná přátelství a jak už to tak bývá, musela najít i toho prince na bílém koni.
Většina pohádek zde končí a vypravěč se rozloučí slovy „A žili spolu šťastně až do smrti ...“
Konec zvonec, šmitec, žij jak žij, hlavně neotravuj nějakými neodbytnými myšlenkami, co bylo asi tak po tom, když pohádková princezna hodila svatební kytici za hlavu?
No co asi bylo?
Přišly děti (nebo jedno) a přišly složenky a kručící žaludky.
V hodně pohádkách létají pěčení holubi do huby, ale v některých ne. No a v téhle ne.
Princ na bílém koni možná princem opravdu byl, ale jeho království nemělo komnaty plné zlata a když odvezl svojí princeznu v červeném Favoritu do jejich domova v hradě z panelu, na pohádkové příběhy už se tak nějak trochu pozapomínalo.
Což o to, žili spolu šťastně až do ... oni vlastně ještě žíjí, tak nic ... a žili si ta svá skoro pohádková dobrodružství se ctí a vděčností.
Princezna žila ten svůj příběh celkem spokojeně, z panelákové sluje dokázala vykouzlit útulný a krásný byteček vhodný k výchově dědice jejich trůnu, kručící žaludky dokázala uklidnit a i ty složenky společnými silami dokázali s princem zkrotit.
Byl by to fajn život, kdyby tomu něco nechybělo ... něco drobného, něco ... prostě něco, kvůli čemu by vypravěč nekončil příběh slovy „ ... a žili spolu ...“, ale chtěl by pokračovat ve vyprávění dál.
Možná to chtělo nějakou jiskru, nějakou vášeň, nějaký SEN.
A protože pohádkové princezny v moderním pojetí nejsou jen submisivní ošetřovatelky budoucích následovníků trůnu, ale emancipované ženy, uvědomila si ta hlavní hrdinka naše příběhu, že sny se nemají jen tak snít, ale důležitější je hlavně si je plnit, rozhodla se založit si nové království, opustit starý panelový hrad a usídlit se v chaloupce na dohled lesa.
Naštěstí si s sebou vzala i to, co je jejímu srdci najdražší, a do koberce zabalila jak potomka, tak prince.
Takže v pokračování příběhu zůstávají stejné postavy, je to úleva, nemusíme si zvykat na nové ;-)
Naše mladá královna celý svůj život má ráda dary velké i dárky malé, a co je co říct, víc než dostávat, větší radost jí dělá dárky dávat.
Procházet si tím celým procesem, kdy člověk přemýšlí, co by asi tak mohlo obdarovanému udělat radost, přemýšlet nad leskem v očích milovaného, který dostane dárek ať už k životnímu jubileu, nebo jen tak, z lásky. Celý svůj život přemýšlí nad tím kouzelným momentem, kdy ten, kdo dostane od někoho dar, zůstane v úžasu stát a trochu samovolně se mu otevřou ústa. Jasně, vhodných darů je spousta.
Někdy se člověk trefí přesně do středu srdce, někdy svým darem neurazí, někdy je úplně mimo.
Ale i to se počítá, dary z lásky se nehodnotí, a většina lidí obdarovává druhé z čisté lásky či nefalžované náklonnosti. Věnovat někomu něco z nenávisti nedává moc smyslu, že?
Trvalo to desítek stran naší pohádkové knihy, kdy statečná hrdinka přemýšlela nad tím, jak trávit ten čas mezi „a žili spolu šťastně až do smrti“, jak skloubit svoje sny, touhy a přání s tím běžným nepohádkovým životem, který prožíváme každý z nás.
Chtěla dělat něco, co bude dělat radost nejen jí, ale i jiným lidem, chtěla rozdávat lásku a údiv, chtěla toho mít hromadu, chtěla toho mít kupu, a chtěla, aby se lidi divili. Protože údiv, je jedna z mnoha špetek koření radostí života a ona toho chtěla být součástí.
A protože věří na pohádky, o kterých tu teď tak nadšené píši, založila si svůj vlastní pohádkový kraj, který nazvala Kupa divů.
Protože věří, že pohádky jsou potřeba, protože věří, že světy za zrcadlem se dají navštěvovat a protože věří, že obdarovávat ostatní je radost.
Rozhodla se být té radosti na blízku, ba co víc, chtěla být té radosti nápomocná.
Inu ... založila si svou Kupu divů v malé chaloupce, co vydá za celé království a chtěla to vše dělat trochu jinak. Vzala si tu nejběžnější a nejčastější věc, která plní roli dárku, vzala květinu a snažila se na ni dívat jiným pohledem.
Bezesporu ... květina je krásná věc, splní očekávání, udělá radost a ve většině případů je to nádherný dar pro toho, koho máme rádi, koho si vážíme, koho chceme uctít.
Jen má tu neblahou vlastnost, že vadne, že umírá a skončí tam, kde nechceme, aby naše dary skončily.
V lepším případě na kompustu, v tom horším ... no však víte kde :-(
Rozhlédla se kolem sebe a nemohla si nevšimnout, že umělé květiny v dnešním světě už nejsou ty ošklivé příšerky, které mají ke skutečné kráse daleko, a že často nacházejí své místo tam, kde živé rostlinky nemají šanci k dlouhému bytí. Osvěžují temné kouty, koupelny bez oken a přístěnky pod schody, to aby naše obydlí byly hezčím místem k žití.
Všimla si, že spousta lidí ani neví, jak se o živou rostlinku starat, nemají na ně čas, jen chtějí na svém stole čistou krásu, kterou po týdnu nemusí nahradit jinou.
Také si ovšem uvědomila, že každý jsme jiný, že každý máme své vlastné osudy, touhy, přání, koníčky.
Drobnosti, které nás utváří, které nás dělají námi.
Někdo vášnivě plete a klubíček má stále málo, někdo vášnivě hraje hry a kostky se mu ztrácejí pod postelí, někdo potřebuje nové a nové ponožky a někdo by uvítal květinu, která ví, že je knihomol jak poleno. Těch drobností, které nás utvářejí, jsou ticíce a tisíce a spousta těch drobností lze zakomponovat do květiny, která neuvadne, která může dělat radost ještě dlouho po tom, kdy ta pravá uvadne.
Už na věky věků ... „dokud neumřeli“ ... může obdarovanému připomínat, že na něj někdo myslel s láskou, že věděl, kdo je, co ho baví.
Protože nic není nemožné, v pohádkách je možné úplně vše.
A ta její pohádka, a vlastně i ta má, začíná právě zde: www.kupadivu.cz
