pondělí 21. března 2016

Rituály jarní rovnodennosti

O víkendu konečně přišlo Jaro a moje vnitřní depresivní "JÁ", které tak moc nenávidí Zimu, konečně trochu pookřálo. Protože když se v kalendáři píše, že je první jarní den, znamená to přeci, že Zima je u konce ... skončila. Klidně může být hnusně, ranní mrazíky a studený vítr ... přeci jen je už Jaro a to mi nikdo nevezme. Ať si je to Jaro třebas nepodařené, hlavně že už není Zima!
A protože mi letošní Zima přišla obzvláště tíživá a zdlouhavá, cítil jsem v sobě potřebu nějakého očistného rituálu. Nechat za sebou ty dlouhé stíny, krátké dny a podmračené nebe bez Slunce.
Tu zimní melancholii a neveselou náladu. Ledové prsty paní Zimy na holém krku.
Je Jaro! Cítím potřebu sebevzkříšení a obnovy. Tlustý fix, který udělá tu důležitou pomyslnou čáru mezi včerejškem a dneškem.
Copak je na to příhodnější den, než jarní rovnodennost? Den, kdy noc je stejně dlouhá jako den?
Údajně je to den, kdy každá lidská bytost má znovu šanci si vybrat, na jaké straně bude stát.
Zda na straně tmy, či na straně světla.
Zanechat za sebou to, co dál nechce s sebou vláčet.
Četl jsem něco o postavě, do které to všechno člověk vměstná, promítne a kterou spálí v očistném plameni. Četl jsem něco o semínkách a přáních s nimi zasazených.
Mám takovéhle povídačky rád. Nepřikládám jim důležitost a pravdivost, ale líbí se mi ta rituálnost. Spojení s přírodními živly, s Matkou Přírodou, na kterou naopak věřím.

A to vnitřní pnutí, ta potřeba nějakého rituálu, stále sílila a sílila.
Z Hugova pokoje jsem si donesl dvě dřevěné kostky, z panelákové dílny vrtačku, dřevěné kolíky, lepidlo a fixu. Pár slunečnicových semínek sebral ptákům z krmítka.
Vrtal jsem, lepil jsem.
A při tom vyrábění jsem si přemýšlel. Co se mi na sobě nepozdává, čeho bych se chtěl zbavit. Co nechat být a čemu se věnovat. Jedno semínko místo vlasů rovná se jedna myšlenka vložená do dřevěného já.
Skoro až meditace nad tím neživým tvorem. Do vousů z pilin jsem spřádal tichá slova a zaříkával uplynulý rok. Nakonec jsem vyzval rodinu k odchodu, panáčka vzal za ruku a společně vyrazili na naší zahradu. Zaplál oheň, plameny se probudily k životu a dřevěný panáček se pomalu proměňoval v prach a popel. Seděl jsem u ohně, přemýšlel nad tím vším, loučil se se Zimou a vítal Jaro.
Pak jsem vylovil z kapes drobná semínka a jedno po druhém vkládal do vlhké země.
Co semínko, to přání. Myslel jsem na druhé, myslel jsem na sebe.
Každé přání přikryl voňavou hlínou a přál mu brzké vyklíčení.


O kousek dál Hugo spadl ze stromu a vyhloubil rukama bahnitou díru. Špinavá kolena a šmouhy na tváři prozrazovaly, že ušmudlané dítě je opravdu šťastné dítě. I Lucie vítala Jaro po svém a loučila se se starým rokem.
S pracovitostí sobě vlastní, přeryla půl zahrady ...

Na nebi svítilo slunce, mravenci začali přebudovávat svůj kopeček, sousedovic kočka sledovala ptáky na plotě a žižaly se kroutily v čerstvé hlíně.

Popel z vyhaslého ohniště jsem rozházel po zrytém záhonku a staré duševní věci zahrabal hráběmi pod povrch ...

A co vy? Jak jste strávili svůj letošní první jarní den vy?

čtvrtek 18. února 2016

Knihy pro holky

Mám moc rád, když ke mně promlouvají knihy. V hlavě se mi honí myšlenky a otázky, na které možná podvědomě hledám i odpovědi a kde se vzala, tu se vzala, na stránkách knihy, kterou zrovna čtu, se tam zjeví. Jasná odpověď!
Byť byla otázka položená již dávno.
Občas se mi Lucie posmívá a trochu vážně a snad trochu z legrace mě popichuje, zda nejsem trochu sebestředný. Píšu o sobě a do deníku kreslím postavičky, které mají vypadat jako já.
Když opominu fakt, že je přeci hloupost kreslit do deníku jiné chlapy, když tam píšu o sobě, musím nad tou svojí sebestředností již nějakou dobu přemýšlet.
Jsem sebestředný, když píšu o svém životě?
Položil jsem otázku a dnes ... dnes jsem dostal odpověď od samotného a úžasného Henryho Davida Thoreaua:
"Nemluvil bych tolik o sobě, kdyby existoval jiný, koho bych tak dobře znal".
Ulevilo se mi, tak to prostě je ...

 ... dnes jsem se místo oběda procházel po svém oblíbeném knihkupectví.
Nikam nespěchaje, bral jsem knihy do rukou a obracel stránky. Tu přečetl odstavec, tu stránku. Byl jsem jako v cukrárně a ochutnával nabízené bombóny. Hledal tu správnou příchuť, která odpovídá mé dnešní chuti, mému duševnímu rozpoložení.
Narazil jsem opět na P.S. od Aňy Geislerové.
Holky z blogů o ni hodně mluví a kluci ... kluci o ni nemluví vůbec.
Prý "holčičí" kniha, holčičí povídání. Rodina, láska, duše a tak ... jakoby to kluky nemělo zajímat. Tak moc nemám tohle dělení rád! Knihy pro ženy. Časopis pro ženy. Fousatej chlap aby se styděl vzít to do ruky! Aby nebyl divnej ... a tak tam stojím, prohlížím si ji a jsem příjemně a upřímně unešený.
Čtu první kapitolu, pak nějakou další. Usmívám se a nacházím tam sebe. Byť v holčičí knize.
Tohle v časopisech a knihách pro správné muže nenacházím.
Není tam pro mě místo. Tam ... mezi reklamou na skotskou whiskey, novým bavorákem a polonahou modelkou.
Jakoby kluky zajímalo jen to.
Možná zajímá ... nevím.
Nechávám knihu na pultě, protože dnes jdu jen ochutnávat, ale vrátím se pro ni. Časem.
Knihy k lidem promlouvají ... a dělají to často, když je čtenář poslouchá.

Cestou zpět do práce se usmívám na lidi a dívám se jim upřeně do očí. A oni mi to vrací.
Zapomínají na mrholení a vykukují se svých ulit.
Jak nemám být sebestředný, když vidím, že jsem středem svého Vesmíru? Každý jsme středem Vesmíru . A naše Vesmíry ovlivňují Vesmíry druhých a ty zase další a další ... a někdy to začne u jedné jediné knihy. Knihy pro holky. Tohle Maxim nedokáže ...

neděle 22. března 2015

Máš super sekeru ... je pravá?

Kuchyní se nesla vůně staré slivovice, kterou Lucie použila do koláče místo rumu a Hugo za mnou přišel s dřevěnou sekerou v ruce s tím, že chce jít do lesa.
"Ale ne daleko, půjdeme jenom do Pokakanýho lesa!", dodal a tak jsme šli.
Pokakaný les je les uprostřed sídliště, kam všichni sídlištní psi choděj na záchod.
Ale stromy tam jsou a jsou tam i ptáci ... dokonce i šiška se tam najde!

A tak jsme se procházeli po lese a házeli po sobě šišky.
Také jsme tam potkali partu kluků, plus mínus stejně starých jako Hugo.

Vypadalali jako omladina z Mad Maxe, přes ramena kovové tyče, kterými pro zábavu mlátili do stromů.
Hugo se za nimi toužebně otáčel.
"Chceš si s nimi hrát?"
"Chci."
"Tak běž..."
A on k mému údivu šel. Trochu opatrně, trochu stydlivě, ale šel.
"Máš super sekeru ... je pravá?", a byla ruka v rukávu.

Procházel jsem se sám po lese a byl v doslechu. Poslouchal námluvy holubů a skrz větve stromů sledoval zatažené nebe. Nakonec jsem se nedaleko kluků zády opřel o strom (tak, aby mě Hugo neviděl) a snažil jsem se nevypadat jako uchylák šmírující děti. Raději jsem sebral kůru stromu a vyřezával si lodičku.

A myslel si na toho našeho kluka.
Na tu dětskou statečnost přijít za cizými kluky a s odvahou říci "Ahoj!".

Taky bych chtěl být tak statečný a umět oslovit cizí lidi, se kterými bych si rád hrál. Dát se s nimi do řeči. Jen tak ... bezprostředně, přirozeně.
Nestydět se dát najevo svoje sympatie, svůj zájem. Tak rád bych se to chtěl od Huga naučit, ale když já se asi bojím, že mi pak neřeknou: "Máš super sekeru ... je pravá?"

pondělí 9. března 2015

Hugo a Enderman (a další oškliví kostičkovatí Syčáci)

Uvědomuji si, že jsem někdy docela přehnaně opatrný otec.
Uvědomuji si tu zvláštní ochranitelskou touhu nepustit do života mého syna věci, které by ho mohly duševně negativně ovlivnit a udělat z něj "špatného" člověka. Touhu, která mě občas vede ke krokům, kdy prostě něco zakážu a basta, konec diskuze.
Jeden z takových zákazů byla i hra MINECRAFT.
Všichni jeho spolužáci ji hrají a on chtěl samozřejmě taky. Podíval jsem se na nějaká videa na Youtube, uviděl, jak tam krumpáčem mlátěj hranatou Zombie a šlus.
Nic! Nebudeš to hrát, není to vhodný. ... a ještě to uráželo moje estetické vnímání.
Stoletý DOOM byl vizuálně hezčí a to jsem ho hrál před dvaceti (nebo kolika) lety.
A tak šel čas.

Hugíno o té hře najednou věděl skoro všechno. Znal postavy, znal kulisy, znal triky ... i přes to, že hru nikdy nehrál. Kamarádi a spolužáci si o ní povídali.
A my, úzkoprsí rodiče, jsme se začali cítit jako tyrani, kteří svému synovi nedopřejí to, čím žijí všichni jeho vrstevníci.
Vyprosil si tedy alespoň dvě knihy o MINECRAFTU. Základní a bojovou příručku.
Nevím, co se mu při jeho žádosti honilo hlavou, ale knihy mu odepřít nedokážeme. Možná ho k tomu vedly myšlenky, že když ji nemůže hrát, bude si o ní alespoň číst? Nevím. Každopádně z nich měl velkou radost a hned do nich ponořil nos.
Nakonec jsme stejně podlehli a hru mu na jeho narozeniny dovolili.
Mohl začít hrát MINECRAFT ... a ještě ten samý večer jsem ho začal hrát s ním i já :-)
Nebudu se nějak dopodrobna rozepisovat o čem všem ta hra vlastně je, ale musím říct, že mlácení Zombie krumpáčem není to nejdůležitější.
Je to o budování kostičkovaného světa.
Je to o hledání, objevování. O přemýšlení a o kombinování. Je to o zábavě ... a ta grafika nakonec není vůbec špatná a jiná snad být ani nemůže. Právě ona je na té hře to nejlepší :-) Ale mé nadšení ze hry není důvod, proč o ní právě teď píšu.

Hugova touha hrát MINECRAFT má totiž i jiný, naprosto nečekaný, dopad.
Musím vzpomenout, že je Hugo prvňáček (prosím, nechte si od cesty připomínky o vhodnosti či nevhodnosti počítačových her na duši malého dítěte) a učí se číst.
Dnes ráno jsme se chystali do školy a on držel v jedné ruce aktovku a v druhé ruce ty dvě příručky ke hře. Prosil, zda si je může vzít do školy, že něco musí s kamarády probrat.
Představa, že mi donese domů poznámku v žákovský, kterak si čte v hodině pod lavicí knihy, mě tak nadchla, že jsem prostě nemohl odmítnout a dovolil mu to.
No a večer před spaním, leží v posteli, otevřenou knihu (na které je napsáno, že je pro kluky od devíti let) a nahlas si sám pro sebe hláskuje a snaží se jí doopravdy číst. Ne si jen prohlížet obrázky. Opravdu číst!
Snaží se pochopit a zjistit, co vše má v té hře dělat. Jak má namíchat lektvary, jak má ochočit zvířata, kde najít diamanty, jak pěstovat mrkev. Má opravdový zájem se to vše dozvědět a naučit.
A ikdyž před chvíli musel půl hodiny ve slabikáři louskat duchaplné věty typu "Táta se holí. Holí si vousy. Já se neholím, já mám pusu holou", teď se soustředěně (ze své vlastní vůle) snaží z příručky vyčíst, jakým způsobem může podojit mochomůrkovou krávu, aby získal to, co získat má.
Jasně, občas v noci musí vylést z virtuálního domečku (který si celý navrhl a postavil sám) a praštit Endermana očarovaným mečem (který vyměnil s vesničany za hrst uhlí) mezi oči, ale pokud mu tahle hra ukazuje, že v knihách najde odpovědi na svoje otázky, nemám proti tomu vůbec, ale opravdu vůbec NIC.
Protože tohle se jeho třídní učitelce prozatím nepodařilo.
Vzbudit v něm touhu po vzdělání!

pátek 6. března 2015

Neplánovaný den otce a syna

Měl jsem jít dnes do práce brzy ráno a se mnou měl jít i Hugo.
Občas to tak děláme.
Já jdu na šestou, on se zalepenýma očima se mnou a pak se je snaží rozlepit u monitoru s pohádkami až do půl osmé, kdy společně vyrazíme k nedaleké škole. To proto, abych jej mohl odpoledne vyzvednout ještě za světla a on nemusel tvrdnout v družině do tmy.
Sem tam jsem za to mými kolegy nazván otcem tyranem, když jej nutím takhle brzy vstávat, ale on to většinou bere jako vítanou změnu. Jako ranní dobrodružství.
Dnes se mu ale ze snu nechtělo a jen setřel slinu z koutku úst, obrátil se na druhý bok, přitáhl k sobě ošívající se kotě a na moje melodicky znějící prozpěvování: "Vstávej semínko holala ..." zvysoka kašlal.
Tak jsem jej nechal spát, vytáhl knihu a zůstal v posteli také.
Říkám to pořád, člověk si musí umět způsobovat drobné radosti ... bylo to vlastně moc hezké ráno.

Dopoledne mi najednou v práci zvoní telefon s tím, že si pro Huga musíme přijít, protože se snažil čelem rozbít led při bruslení. Prý se mu motá hlava a tak. Kolega obětavě vzal dnešní den za mě a já mohl z práce vyrazit vyzvednout raněného.
Ilustrace: Joseph Harry Anderson
Pančelka mě sprdla hned u vchodu, že cyklistická helma je mu na ledu houby platná a vyvedla nás ze stadionu.Vrátila se zpět na led, kde kroužila více než polovina dětí bez helem.
My děláme totiž vždycky všechno špatně. Špatně obalené sešity, špatně ořezané pastelky, špatné svačiny, špatné helmy, špatné myšlenky a špatné světy. "Ostatní děti to zvládly" ... napsala nám Pančelka jednou do učebnice.
Je to naše oblíbená poznámka :-)

Přišli jsme domů, zelený Hugo cestou zrůžověl, zdvojené a rozmazané vidění se srovnalo projitím domovními dveřmi.
Při válení se v posteli a cpaní se při tom dobrotami uklidňujeme po telefonu mámu, že nezvrací a že to otřes mozku možná nebude.
Chystáme se na lívance do nedaleké restaurace, knihovna za chvilku taky otevírá ... vypadá to, že dnešní moc hezké ráno bude mít moc hezké pokračování. Přeju vám pěkný víkend, děcka ;-)

neděle 8. února 2015

Kouzlo psaného slova

Můj, už ne tak malý, Hugo objevuje kouzlo psaného slova.
Ještě sice nezná všechna písmenka, ještě nerozumí mezerám a občas si nějaké to písmenko poplete, ale to přeci vůbec nevadí. Důležitý je výsledek.

Objevil, že díky psanému slovu může získat to, co chce. Od rána mu totiž slibuju, že si s ním zahraji hru na PC. Ale pořád mi do toho něco lezlo.
Facebook. Kafe. Kniha. Zevlování u ptačí budky. Meditace pod peřinou.
Zničeho nic mi ale na polštáři přistál citově vyděračský dopis (cituji):

"Stisknutím F2 připojte se.
Proč nejde táta hrat, proč nejde hrat z Hugem"

No řekněte sami ... mohli byste nejít? ;-)

sobota 10. ledna 2015

Malí knihomolové

Jsem knihomol a kolem knih a různých příběhů se točí podstatná část mého života.
Uznávám, že někdy možná na úkor života reálného, ale co už ;-)
Je neděle ráno, většina obyvatel našeho paneláku ještě spí, snad jen sousedi s příručním psiskem občurávají naši oblíbenou břízu před domem. Hugo otevřel oči a s nenápadným pokašláváním a "nechtěným" protahováním mě kopnutím do slabin probudí. "Dobré ráno"... čas, kdy ani v pracovní týden normálně nevstáváme. Popovídá o dnešním snu, vysvětlí funkčnost zmrazovacího zařízení na lávové démony (který včera před spaním nakreslil na papír) a sápe se po svém časopise.

Ilustrace Robert Wagt
Pod záda naskládá všechny volné polštáře, opře se o pelest a začte se do barevných stránek. I přesto, že neumí číst (no dobře, už ledasco přelouská, je přeci šikovný prvňák, ale na nějaké odpočinkové čtení to není).
Následuju jeho příkladu, otevřu knihu a společně si užíváme čtecí nedělní ráno. Něco si brumlá pod nosem ... skoro to vypadá, jakoby si četl polohlasně pro sebe.
Podívám se, co ho zaujalo. Je tam obrázek a na něm spousty postav. Nikdo nemluví. A jeho oči kmitají od jednoho účastníka děje ke druhému. Úsměv mu hraje na tváři. Zamyšleně ho pozoruji, přemýšlím. Jaký příběh se právě odehrává v jeho hlavě?
Ano, postavy jsou nakreslené při nějak činnosti, ale dál nic. Dál to nepokračuje. Dál je to na čtenářovi. Do děje už musí zapojovat svoji fantazii, svoje zkušenosti, své znalosti.
Tak moc bych chtěl vidět ten jeho vnitřní film, který se odehrává v malé hlavě, když si prohlíží barevné obrázky v knize.
Je mi jasné, že do děje promítá svůj život, svůj pohled na svět ... ale jaký je ten pohled?
Nemůžu se ani zeptat, protože ještě zdaleka neumí svůj vnitřní svět popsat slovy tak, abych já v té změti slov a chaotického vyprávění pobral všechny ty obrazy.
Je ta mračící se postava (připomínající kouzelníka) jeho táta, který mu právě zakazuje zábavu za to, že opět nesnědl svůj oběd? Nebo že bych byl ten rozesmátý kluk, který se s jiným klukem (s ním) houpe na houpačce? Nebo tam nejsem vůbec a on je tam sám s kamarády a důležitě spolu probírají hru, kterou sice nesmí hrát, ale ví o ni snad úplně všechno?
Tak rád bych si pamatoval své myšlenky z doby, kdy jsem i já byl prvňák.
Co se mi honilo hlavou? Na co jsem myslel?
Také jsem byl jako on.
Ráno se probudil, protáhl se v posteli a sáhnul po svých časopisech, po svých knihách.
A ikdyž jsem neuměl číst, dokázal se mi ten knižní svět před očima rozpohybovat a odvést mě pryč, do světa fantazie.
S potěšením si uvědomuji, že ikdyž jsem už dospělý kluk, pořád mám ten dar po shlédnutí jednoho malého obrázku vymyslet celý svět s drobnými příběhy.
Odpoutat se od světa svého, hmatatelného a stvořit zcela úplně nový vesmír. Ikdyby ten vesmír měl tvořit jen jeden malý pokoj, kde jsem jen já a můj vnitřní svět.
Jsem za to moc rád.