pátek 30. prosince 2016

Jeden rok, 365 dní, 365 fotek ...

Tuhletu celoroční hru s fotkami obyčejných dní jsem hrál sám se sebou již dvakrát.
Letošní rok jsem vynechal, ale během probíhajících ročních období jsem si uvědomil, jak moc mi to chybí.
To každodenní dívání se okolo sebe a nacházení drobných životních okamžiků, které bych chtěl zvěčnit a uložit si do své virtuální paměti. Co den, to jedna fotka. Jen jedna jediná.
Minimialismus a pravidelnost v praxi. Umění vybrat si ten jeden jediný správný okamžik, jen jednu jedinou fotku ... a dělat to pravidelně, den za dnem. Třistašedesátpětkrát za rok. Nezapomenout a nevynechat.

Už když jsem začal hrát poprvé, stal se během prvních pár dní zázrak. Najednou jsem se na svůj život začal dívat jiným pohledem. Začal jsem totiž své dny opravdu vnímat. Rozhlížet se kolem sebe a hledat vhodné okamžiky, vhodné obrazy. A za pár dní jsem zničeho nic hledat přestal. Už jsem nepotřeboval hledat, protože jsem nacházel úplně automaticky.
Sbíral jsem své dny, zakládal zápisky do svého obrazového deníku a vytvářel unikátní vzpomínkové album, které jsem od té doby nespočetněkrát prohlížel znovu a znovu.
Kronika všedních dní, která z obyčejných okamžiků udělala okamžiky neobyčejné. Staly se totiž symbolem toho konkrétního dne a připomínají mi, jak jsem v tu chvíli hleděl na svět. Co se ve mně odehrávalo, na co jsem myslel, co jsem cítil. Právě v tomhle je uchované celé to kouzlo. Pro všechny ty, kdo se na moji sbírku dní podívají, to může být jen obyčejná fotka. Leckdy nic neříkající, nebo zobrazující to, co každý vidíme den co den.
Ale pro mě jsou za každou fotkou příběhy. Moje příběhy.
Příběhy a vzpomínky, které tu pro mě zůstávají, seřazeny den po dni a připomínající jeden pohled na celý rok. Těch pohledů je samozřejmě víc, ale tohle je ten jediný pohled, který jsem se rozhodl zvěčnit fotkami. A podělit se s ním i s ostatními.
Poodhalit své intimno, pozvat do svého života všechny ty anonymní profilové obrázky na Facebooku či Instagramu, aby mohli bez zaklepání nakouknou oknem do mého světa.

Pojďte do toho letos se mnou! Za pár hodin začíná nový rok, ideální doba zkusit se na něj dívat jinak! Novým, přítomným pohledem.
Den za dnem.
Je jen na vás, co si uložíte, co si uchováte. Klidně den za dnem foťte ten samý pohled z okna. Získáte úchvatnou kolekci toho, kterak se vám před oči mění svět.
Foťte nebe. Vodu. Sebe. Svůj život. Život nemá pravidla.
Může vzniknout umělecké dílo, může vzniknout rodinná sbírka fotek dítěte, seznam banalit a nebo vůbec nic.
O to vlastně ani nejde.
Jde o to, začít se dívat na svět jiným pohledem. Všímat si maličkostí!  
A zaručuji vám, že to se opravdu stane.
Pokud začnete hrát tuhle hru sami se sebou, už za pár dní si všimnete věcí kolem sebe, kterých byste si nikdy jindy nevšimli. Začnete se rozhlížet kolem sebe. Odhalíte úplně nový svět a bude to svět jen a jen váš. No a tak trochu i náš, pokud nás do něj pustíte ;-)

Již zítra vyfotím svojí první fotku 1/365. První fotku roku 2017. Nemám na to zrcadlovku, mám na to obyčejný mobil. A stačila by na to i kalkulačka, pokud by uměla fotit. Nejde o kvalitu. Jde o příběhy.
Ty moje najdete na mém Facebooku nebo Instagramu, kde najdu já ty vaše? ;-)

neděle 25. prosince 2016

Zažít Vánoce jinak ... opravdově, intimně a hlavně spolu.

Přesně před rokem jsme seděli společně v autě a Lucie po cestě povídala o tom, jak by si příští Vánoce přála jiné než všechny ostatní doposud.
Odjet pryč, vykašlat se na všechny ty předvánoční stresy a depky, kašlat na pravidla a na to, co se sluší a co se patří.
"Nejraději bych odjela na nějakou chatu a vrátila se až po svátcích", řekla a já si to pamatuji, protože jsem si to zapsal do deníku. Protože tahle její myšlenka (a přání zároveň) mi přišla strašně důležitá a nechtěl jsem na ní zapomenout.
Přesto jsem zapomněl.
Ale ona nezapomněla.
Zařídila si to už v létě a jedno takové místo zamluvila dlouho dopředu.
Žádný luxus s plnou penzí u moře, žádné neosobní pokoje s vysokohorskou přirážkou.
Den před Štedrým dnem jsme nasedli do našeho špinavého auta s kufrem plným spacáků, ešusů a čelovek a vyrazili vstříc našemu malému a skromnému dobrodružství.
Vyrazili jsme k hranicím Šumavy, do míst, kde končí rovina a začínají se zvedat zalesněné kopečky. Do místa, kde je pár malých rybníčků a na nich stojí chatky. Vlastně chatičky. Malé, kouzelené chatičky, které postavil někdo s velkým umem a vkusem.
Ta naše se jmenuje Madlenka a najdete ji na Dobčických rybníčkách.


Cesta trvala dlouho a byla příjemná. S Hugem jsme se pustili do malé krabičky cukroví, které Lucie koupila ve farmářském obchodě, protože když zažít Vánoce jinak a když kašlat na pravidla, prvním logickým krokem je, nepatlat se s hromadou cukroví, které nakonec stejně nikdo nejí.
Každý jsme vyzobali pár svých oblíbených kousků a bylo hotovo. Více nebylo potřeba, stačí málo.

Ze zasněžené Vysočiny jsme dojeli do kraje beze sněhu a spatřili ten kousek malého ráje na kraji zamrzlého rybníka, který na víkend bude našim novým domovem. Sympatický majitel předal klíče od dveří, na stůl přichystal láhev vína a s pevným stiskem ruky a upřímným úsměvem si jel po svém.
Nechal nás o samotě.
Vytouženou samotu sice narušil kluk ve stromové chatce a mladý pár o rybník vedle v chatce další, ale hledali zde přesně to samé co my a tak jsme si nepřekáželi.
Prohodili jsme spolu jen pár slov při střídání se v sauně na druhé straně rybníka, tak se snad o narušení samoty ani nedá mluvit. Spíše nás potěšilo zjištění, že nejsme jediní mimoni nalézající štěstí tam, kde by ho většina oslavenců vánočních svátků rozhodně nehledala. V miniaturní chatce bez elektřiny, vzdálené nějakou tu stovku kilometrů od domova. Útulnou, čistou a prostou chatku jsme si na první pohled zamilovali. Malá kamínka brzy zahřála prokřehlé ruce a ohřála vodu na kafe. Pohodlná pohovka posloužila jako ideální společník a brzy se postarala o naše unavená těla, která se propletla navzájem, nohu přes nohu, hlavu do klína, tři postavy tvořící jednu malou rodinu.

Chvilku nám trvalo naladit se na sebe. Dva muži, velký a malý, otec a syn, narození ve znamení ryb, podvědomě hledali místo kam se o samotě schoulit a žít si ten svůj vnitřní svět buď s knihou či elektronickou hrou.
Jenže výhodou i nevýhodou malých prostorů je, že se nemáte kam schovat. Brzy nám to došlo a moc rádi jsme se podvolili situaci a poddali se kouzlu rodinné lásky a nechali se ovinout slovy naší jediné holky. Mluvili jsme spolu, hráli spolu společenské hry i mlčeli jsme spolu.
Byli jsme všichni tři pohromadě a bylo nám moc hezky. A šli brzy spát, protože světla bylo málo a únava veliká. Zalezli jsme každý do svého spacáku, popřáli si dobrou noc a v klidu a míru usnuli ...

Druhý den, ten Štědrý, jsme si užili tak, jak asi nikdy dříve. Malý výlet po okolí, drobné ukusování ovoce či sladkostí,
vyprošťování dřevěného voru ze zajetí ledu, krátká řeč s jedním ze sousedů. Sledování okolí, stromů a ptáků, dlouhé rozhovory, vzpomínání a smích. Nekonečné partičky karet, hlazení se ve vlasech, lechtání na žebrech.

Ještě za světla, před večeří, přišla Lucie s tím, že tam v dáli mezi stromy, zahlédla stádo srnek a pobízela nás, ať si je jdeme prohlédnout. Procházíme zarostlou stezkou a spatříme kočku, jak kráčí proti nám. Všimne si nás, zastaví a pak zběsile, jakoby něco provedla, zmizí v křoví.
A ona provedla! 
Kočka byl totiž proměněný Ježíšek!
Tam ... tím směrem odkud kočka přišla, tam stál jediný smrček mezi listnatými stromy a pod tím stromem byla hromádka. Hromádka z vánočního balícího papírů a v té hromádce pár malých balíčku s našimi jmény.
Vánoční zázrak, dárky nedávají rodiče, ale Ježíšek, který se proměňuje v kočku! Všechno je v naprostém pořádku, kouzlo Vánoc existuje ... "Mami, Ježíšek si půjčil Tvůj šátek, na kterém ty dárky leží, asi nechtěl, aby se zašpinily". Dětská mysl je úžasná, ta víra v kouzla a pohádky, kéž mu dlouho vydrží ...

Štědrovečerní večeři jsme si uvařili v ešusech na venkovním ohništi a při drobném mrholení popíjeli víno z nových nerezových skleniček, které jsme našli v jednom z balíčků.

A nechyběl nám bramborový salát ani obalený kapr, protože rozvařená lepkavá rýže, kousek masa a spousta kukuřice chutná pod širým nebem božsky a více než všechny ty tradiční domácí dobroty světa :-)

Lucie si pak zapálila svojí novou dýmku a byla zase o krok blíže svému snu.
Tomu snu, o kterém píše na svém blogu, že "až bude stará, bude kouřit dýmku, pro pivo chodit se džbánkem a bude mít bílé vlasy" ...

A Hugo se šťoural v ohni a skákal na voru a našel dřevěnou rybu v roští a měl se moc hezky, občas si posteskl, že se mu stýská po domově a po kočkách, ale další karetní hra stesk zase zahnala a pak se očka začala klížit a svíčky dohořívat, do kamen již nebylo potřeba přikládat, protože tepla bylo akorát.
Všichni jsme zase zalezli do svých spacáků, hlavy u sebe a myšlenky bloudily v našich osobních světech. Každý si myslel na to své a všichni jsme byli spokojeni, protože letošní Vánoce byly úplně jiné než ty předchozí a byly krásné a nejhezčí, jaké jsme kdy měli. A to i přes to, že jsme neměli ozdobený stromek a navoněný byt, velkou hromadu nepotřebných dárků a neviděli jsme žádnou pohádku ... byli jsme spokojeni, protože jsme jednu pohádku proživali.
Byla to pohádka o tom, jak se plní sny.

pátek 16. prosince 2016

Ano, tenhle rok bude ... !

Přestože nesnáším Zimu a většinou to nezachraňují ani Vánoce, mám rád ten zvláštní zlom v kalendáři, kdy se změní číslo v letopočtu. A to i navzdory tomu, že vědci bijí na poplach a přichází se zlomovým prohlášením, že čas vlastně neexistuje a tak vlastně ani neexistuje to období, kdy hned první den miliony lidí porušují svá novoroční předsevzetí.
Nikdy jsem nebyl silný v hodinách fyziky, nedokážu čas popsat a jelikož slavím už po osmé své třicátiny, je mi jasné, že na téhle vědecké pravdě něco bude. Čas sice možná neexistuje, ale já konec roku vnímám jako zlom. Důležitý zlom.
Možná to všechno je tím, že jsem se narodil na Jaře. Jaro je pro mě obdobím zrození a jak nastupují další roční období, tak postupně sílím a v Zimě ... v Zimě vnitřně umírám.
Je to vlastně logické, Příroda takto funguje od počátku věků.
Začátek nového roku je pro mě začátek duševní reinkarnace, jsem plný odhodlání a plánů a říkám si "Ano, tenhle rok bude ..."

Nový rok pro mě nezačíná přesně prvního ledna, ale o pár týdnů dřív.
Začíná přesně v den, kdy si pořídím nový diář.
Používám totiž diář trochu jinak než většina lidí a používám jej ještě dříve, než nalistuji první den s datumem. Bílým samolepícím papírem přelepuji všechny ty stránky, kde jsou vypsané pracovní týdny a svátky, plánovače dovolené, časová pásma, mezinárodní telefonní předvolby a podobné nedůležitosti a vznikají mi prázdné stránky na mé plány a mé důležitosti. Na mé přehledy.


Vystřihuji si z knižních katalogů obálky knih, které si chci přečíst a vlepuji si je do sekce "PŘEČÍST". Zakresluji své tělesné rozměry, to abych viděl jak jsem rok od roku větší a větší :-)
Poznačuji si plány, co tento rok pořídit, čemu se tento rok co nejvíce věnovat, co tento rok udělat.
A v hlavě si buduji ten svůj "nový svět", sním o dalším roce a určuji mu směr.
Do nového roku pak vstupuji s jistou vizí a odhodláním a hnedle se ta Zima lépe přežívá, vnitřně zase rostu, nabývám na síle, těším se na Jaro a když příjde, znovu se zrodím a spolu s prvními květy i má duše vykvete a se stane zase mnou.

Protože Zima, Zima je pro mě šeď a melancholie, kdy dochází k útlumu a "zimnímu spánku", období, které se snažím jen přežít.
Chtěl bych říci, že v tomto období odpočívám, ale já vlastně tak trochu trpím. Trpím drobnou depresí a smutkem a snažím se neotrávit své okolí. Chybí mi slunce a zelená tráva, chybí mi teplo a oheň v ohništi ...
Jsem schovaný za stránkami knih, nebo ponořený v horké vodě ve vaně.
Dost často obojí najednou.
Za chvíli budeme slavit Zimní slunovrat a ve mně se již probouzí naděje.
Nový diář je založený a v hlavě se mi začínají objevovat obrysy něčeho nového. Prázdné stránky čekají na mé plány a sny. Ještě chvíli budu zamračený a pak ... pak to začne. "Ano, tenhle rok bude ...!"

pondělí 10. října 2016

Padající štěstí ...

Dnes jsem vylezl do koruny vysokého stromu, to abych změnil to jejich zklamání, že u paty stromu už žádný kaštan nezůstal. 
Nahoru mi pomohla Lucie svými sepnutými dlaněmi a Hugo nevírou a slovem: "Spadneš!". 
V dáli zapadalo Slunce, oranžově ozařovalo nadýchané mraky a já stál na větvi a všechno to viděl očima malého kluka.
Jedno dupnutí, druhé. Větev se zhoupla a propustila pár svých plodů.
Jeden spadl Lucii na hlavu a ta jen rozpustile usykla "Jauvajs". 

Smála se u toho a Hugo zářil spokojeností ... v tu chvíli jsme byli jen tam. 
Přítomní těli i myšlenkami. Spolu, se stromem, se Sluncem. S mraky.
Je podzim ... a tyhle obyčejné okamžiky pravděpodobně vytváří to naše hřejivé lidské štěstí, po kterém všichni tak toužíme. 

Tyhle obyčejně neobyčejné drobnosti ... nic víc.

pondělí 21. března 2016

Rituály jarní rovnodennosti

O víkendu konečně přišlo Jaro a moje vnitřní depresivní "JÁ", které tak moc nenávidí Zimu, konečně trochu pookřálo. Protože když se v kalendáři píše, že je první jarní den, znamená to přeci, že Zima je u konce ... skončila. Klidně může být hnusně, ranní mrazíky a studený vítr ... přeci jen je už Jaro a to mi nikdo nevezme. Ať si je to Jaro třebas nepodařené, hlavně že už není Zima!
A protože mi letošní Zima přišla obzvláště tíživá a zdlouhavá, cítil jsem v sobě potřebu nějakého očistného rituálu. Nechat za sebou ty dlouhé stíny, krátké dny a podmračené nebe bez Slunce.
Tu zimní melancholii a neveselou náladu. Ledové prsty paní Zimy na holém krku.
Je Jaro! Cítím potřebu sebevzkříšení a obnovy. Tlustý fix, který udělá tu důležitou pomyslnou čáru mezi včerejškem a dneškem.
Copak je na to příhodnější den, než jarní rovnodennost? Den, kdy noc je stejně dlouhá jako den?
Údajně je to den, kdy každá lidská bytost má znovu šanci si vybrat, na jaké straně bude stát.
Zda na straně tmy, či na straně světla.
Zanechat za sebou to, co dál nechce s sebou vláčet.
Četl jsem něco o postavě, do které to všechno člověk vměstná, promítne a kterou spálí v očistném plameni. Četl jsem něco o semínkách a přáních s nimi zasazených.
Mám takovéhle povídačky rád. Nepřikládám jim důležitost a pravdivost, ale líbí se mi ta rituálnost. Spojení s přírodními živly, s Matkou Přírodou, na kterou naopak věřím.

A to vnitřní pnutí, ta potřeba nějakého rituálu, stále sílila a sílila.
Z Hugova pokoje jsem si donesl dvě dřevěné kostky, z panelákové dílny vrtačku, dřevěné kolíky, lepidlo a fixu. Pár slunečnicových semínek sebral ptákům z krmítka.
Vrtal jsem, lepil jsem.
A při tom vyrábění jsem si přemýšlel. Co se mi na sobě nepozdává, čeho bych se chtěl zbavit. Co nechat být a čemu se věnovat. Jedno semínko místo vlasů rovná se jedna myšlenka vložená do dřevěného já.
Skoro až meditace nad tím neživým tvorem. Do vousů z pilin jsem spřádal tichá slova a zaříkával uplynulý rok. Nakonec jsem vyzval rodinu k odchodu, panáčka vzal za ruku a společně vyrazili na naší zahradu. Zaplál oheň, plameny se probudily k životu a dřevěný panáček se pomalu proměňoval v prach a popel. Seděl jsem u ohně, přemýšlel nad tím vším, loučil se se Zimou a vítal Jaro.
Pak jsem vylovil z kapes drobná semínka a jedno po druhém vkládal do vlhké země.
Co semínko, to přání. Myslel jsem na druhé, myslel jsem na sebe.
Každé přání přikryl voňavou hlínou a přál mu brzké vyklíčení.


O kousek dál Hugo spadl ze stromu a vyhloubil rukama bahnitou díru. Špinavá kolena a šmouhy na tváři prozrazovaly, že ušmudlané dítě je opravdu šťastné dítě. I Lucie vítala Jaro po svém a loučila se se starým rokem.
S pracovitostí sobě vlastní, přeryla půl zahrady ...

Na nebi svítilo slunce, mravenci začali přebudovávat svůj kopeček, sousedovic kočka sledovala ptáky na plotě a žižaly se kroutily v čerstvé hlíně.

Popel z vyhaslého ohniště jsem rozházel po zrytém záhonku a staré duševní věci zahrabal hráběmi pod povrch ...

A co vy? Jak jste strávili svůj letošní první jarní den vy?

čtvrtek 18. února 2016

Knihy pro holky

Mám moc rád, když ke mně promlouvají knihy. V hlavě se mi honí myšlenky a otázky, na které možná podvědomě hledám i odpovědi a kde se vzala, tu se vzala, na stránkách knihy, kterou zrovna čtu, se tam zjeví. Jasná odpověď!
Byť byla otázka položená již dávno.
Občas se mi Lucie posmívá a trochu vážně a snad trochu z legrace mě popichuje, zda nejsem trochu sebestředný. Píšu o sobě a do deníku kreslím postavičky, které mají vypadat jako já.
Když opominu fakt, že je přeci hloupost kreslit do deníku jiné chlapy, když tam píšu o sobě, musím nad tou svojí sebestředností již nějakou dobu přemýšlet.
Jsem sebestředný, když píšu o svém životě?
Položil jsem otázku a dnes ... dnes jsem dostal odpověď od samotného a úžasného Henryho Davida Thoreaua:
"Nemluvil bych tolik o sobě, kdyby existoval jiný, koho bych tak dobře znal".
Ulevilo se mi, tak to prostě je ...

 ... dnes jsem se místo oběda procházel po svém oblíbeném knihkupectví.
Nikam nespěchaje, bral jsem knihy do rukou a obracel stránky. Tu přečetl odstavec, tu stránku. Byl jsem jako v cukrárně a ochutnával nabízené bombóny. Hledal tu správnou příchuť, která odpovídá mé dnešní chuti, mému duševnímu rozpoložení.
Narazil jsem opět na P.S. od Aňy Geislerové.
Holky z blogů o ni hodně mluví a kluci ... kluci o ni nemluví vůbec.
Prý "holčičí" kniha, holčičí povídání. Rodina, láska, duše a tak ... jakoby to kluky nemělo zajímat. Tak moc nemám tohle dělení rád! Knihy pro ženy. Časopis pro ženy. Fousatej chlap aby se styděl vzít to do ruky! Aby nebyl divnej ... a tak tam stojím, prohlížím si ji a jsem příjemně a upřímně unešený.
Čtu první kapitolu, pak nějakou další. Usmívám se a nacházím tam sebe. Byť v holčičí knize.
Tohle v časopisech a knihách pro správné muže nenacházím.
Není tam pro mě místo. Tam ... mezi reklamou na skotskou whiskey, novým bavorákem a polonahou modelkou.
Jakoby kluky zajímalo jen to.
Možná zajímá ... nevím.
Nechávám knihu na pultě, protože dnes jdu jen ochutnávat, ale vrátím se pro ni. Časem.
Knihy k lidem promlouvají ... a dělají to často, když je čtenář poslouchá.

Cestou zpět do práce se usmívám na lidi a dívám se jim upřeně do očí. A oni mi to vrací.
Zapomínají na mrholení a vykukují se svých ulit.
Jak nemám být sebestředný, když vidím, že jsem středem svého Vesmíru? Každý jsme středem Vesmíru . A naše Vesmíry ovlivňují Vesmíry druhých a ty zase další a další ... a někdy to začne u jedné jediné knihy. Knihy pro holky. Tohle Maxim nedokáže ...

neděle 22. března 2015

Máš super sekeru ... je pravá?

Kuchyní se nesla vůně staré slivovice, kterou Lucie použila do koláče místo rumu a Hugo za mnou přišel s dřevěnou sekerou v ruce s tím, že chce jít do lesa.
"Ale ne daleko, půjdeme jenom do Pokakanýho lesa!", dodal a tak jsme šli.
Pokakaný les je les uprostřed sídliště, kam všichni sídlištní psi choděj na záchod.
Ale stromy tam jsou a jsou tam i ptáci ... dokonce i šiška se tam najde!

A tak jsme se procházeli po lese a házeli po sobě šišky.
Také jsme tam potkali partu kluků, plus mínus stejně starých jako Hugo.

Vypadalali jako omladina z Mad Maxe, přes ramena kovové tyče, kterými pro zábavu mlátili do stromů.
Hugo se za nimi toužebně otáčel.
"Chceš si s nimi hrát?"
"Chci."
"Tak běž..."
A on k mému údivu šel. Trochu opatrně, trochu stydlivě, ale šel.
"Máš super sekeru ... je pravá?", a byla ruka v rukávu.

Procházel jsem se sám po lese a byl v doslechu. Poslouchal námluvy holubů a skrz větve stromů sledoval zatažené nebe. Nakonec jsem se nedaleko kluků zády opřel o strom (tak, aby mě Hugo neviděl) a snažil jsem se nevypadat jako uchylák šmírující děti. Raději jsem sebral kůru stromu a vyřezával si lodičku.

A myslel si na toho našeho kluka.
Na tu dětskou statečnost přijít za cizými kluky a s odvahou říci "Ahoj!".

Taky bych chtěl být tak statečný a umět oslovit cizí lidi, se kterými bych si rád hrál. Dát se s nimi do řeči. Jen tak ... bezprostředně, přirozeně.
Nestydět se dát najevo svoje sympatie, svůj zájem. Tak rád bych se to chtěl od Huga naučit, ale když já se asi bojím, že mi pak neřeknou: "Máš super sekeru ... je pravá?"