středa 4. dubna 2018

Kytky od popelnic

Před pár lety jsem dotáhl domů první.
Stála opřená o popelnici. Ošklivě opelichaná smutná tyčka se dvěma lupeny.
Jen krok od květinového pekla ...
Teď stojí přede mnou. Je z ní dvoumetrová krasavice ... rozvětvená, se zdravými velkými listy.
Bydlí s námi, žije v koutě obývacího pokoje a my ji máme moc rádi.

Už léta se ujímám květinových bezdomovců, čekající na svojí zkázu.

Dnes mě psíková venčila u nás po sídlišti a na popelnici visela průhledná igelitka.
V ní odtrhané vršky muškátů, které nějaká dobrá duše neměla to srdce vyhodit.
Cítil jsem tu tichou touhu městského zahradníka, který tyto zbytky s nadějí pověsil, místo toho, aby je rovnou hodil mezi odpadky:
"Snad se jich někdo ujme. Třeba je zasadí. Třeba jim někdo dá druhou šanci a vyrostou z nich nové krásné kousky!" ... opravdu jsem tu ozvěnu nevyřčeného snu slyšel!
Nemám ale muškáty moc v oblibě, mám je za takové ty nudné bábičkovské smradlavé kytky ... a tak jsem je pomalu minul.

Jenže ono to zoufalé volání zelených lístků bylo tak podmanivé, že jsem se pro ně nakonec musel vrátit.



K obědu jsem si přečetl pár moudrých rad a večer strčil ruce do hlíny.
Poslouchal muziku, potichu si s těmi kousky rostlin povídal a ubytovával je v květináčích.
A myslel při tom jen a jen na ně.
Na hlínu, na Slunce, na jaro, na léto.
Představoval si náš balkon plný květů.
Viděl jsem včelky a motýly, kteří přiletí na návštěvu, ochutnat, co květy nabízí.
Pomalu mi přestávají smrdět a už mi nepřipadají tak moc bábičkovské.
V hlavě mám klid a mír ... hotová květinová meditace.

Říkám to pořád. Ke štěstí stačí opravdu málo ... a dost často pomůže, zašpinit si ruce.

pondělí 2. dubna 2018

O světě, který si každý tvoříme ve své hlavě

Cestou z práce na mě vystartoval opilý mladík.
Ve sluchátkách ke mně zrovna promlouval Don Miguel Ruiz a vykládal mi něco o Lásce, vztazích a přátelství a diky tomu jsem neslyšel ty opilecké kecy, které ke mně mladík vedl.
Praštil mě do ramene a utekl.
Ve sluchátkách zaznělo něco o světě, který si každý tvoříme ve své hlavě a můj prvotní šok přešel do mírného pobavení. Párkrát jsem se ještě ohlédl přes rameno, abych nedostal tatranku za ucho a vytvářel jsem si dál v hlavě svůj vlastní svět.
Potěšilo mě, že jsem za ním neposlal nadávky a potěšilo mě, že jsem zkrotil své ego a neoplácel uraženými řečmi o odplatě. Spíše, než mé sebeovládání, za to asi může úlek a mé pomalé reakce, ale co už, na výsledku to nic nemění ...

Raději jsem vyzvedl doma psíkovou a šel s ní na procházku na náš oblíbený kopec.
Zapadalo Slunce a kolem něj se motal paraglidingsta (prostě týpek s křídlem), připomínající mi můru motající se kolem žárovky. Pak to trochu zasyčelo a on zmizel.

Kolem běžel nějaký voříšek bez pána a o pár chvil později pán bez voříška.
Nasměroval jsem je k sobě a odměnou mi pak byla jejich společnost.
eLiška se nechala prohánět a voříšek rád proháněl.
Jen očuchat se holka nenechala ... k princeznám se totiž nečuchá.
Pán bez voříška byl rád, že už je zase pán s voříškem a vykládal mi o zajících.

Je to tak, každý si vytváříme svůj svět ve své hlavě.
Mrkněte na tu knihu, je fakt dobrá! ;-)

neděle 1. dubna 2018

Aprílový déšť

Na prodloužený velikonoční víkend jsme si naplánovali pár návštěv, pár cest.
Už na začátku ale Hugovi vyskočil první pupínek.
Druhý den nebylo o čem pochybovat.
Říkám mu "Pupínku" a bojím se ho pohladit.
Překvapilo mě, že v dnešní době se neštovice nezatírají tekutým pudrem, protože prý jen zhoršuje svědění.
Když toho našeho poďobaného chudáčka vidím, svrbí mě celé tělo a musím se škrábat na místech, kde mám drobné kráterky po neštovicích svých.
Je statečný, to já byl na jeho místě ufňukánek.
Dnes mi řekl, ať už ho tolik neokukuju ...

Velikonoce moc neprožíváme.
Všichni ležíme doma, díváme si navzájem do očí a povídáme si.
Nikam se nehoníme, užíváme volna.
Jsme infekční, koledníky dovnitř nepustíme.
Tím pádem se nemusíme trápit s jarním úklidem a chuchvalce zvířecí srsti si můžou hrát na ty pověstné chomáče létající po pouštích.



Šel jsem s psíkovou vyprovodit Slunce a žasnul nad tou krásou.
Bylo úžasné světlo, Slunce ozařovalo mraky.
A najednou světlo nebylo a z mraků se stala šedivá pokrývka oblohy.
Začal z ní crčet první aprílový déšt.
eLiška zavoněla jako mokrý pes a promočené kalhoty se lepily na zmrzlý zadek.
Přesto mi bylo do zpěvu. První jarní zmoknutí.

Doma v pyžamu, zamotal jsem osm čerstvých vrbových proutků do pokřivené pomlázky.
Aby moje žena byla krásná a zdravá.
Kočka si hraje s proutkem, který zbyl a psíková rozkousává odřezky.
Velikonoční pondělí bude podobné.
Pohladím ženu omlazujicím proutím a podrbu puntíkatého syna ve vlasech.
Občas se podíváme z okna a budeme doufat, že aprílové počasí vyčaruje duhu.
Jaro je tu ... mám z něj upřímnou radost.

neděle 4. března 2018

Potůčkovic mlsná sobota

Byl páteční den, kdy Měsíc dorostl do svého úplňku a já se od rána držel daleko od jídla.
Tento rok se to snažím dělat každý úplněk a dnes se mi dokonce podařilo do nejezení zatáhnout i Lucii. Vlastně ani nevím, proč já to vlastně dělám, každopádně mě to baví a připravím si tím den, který je vždy trochu jiný než dny ostatní. Nemluvě o tom, že druhý den si jídlo opravdu vychutnám.

Kolem poledne mi na Messenger přišla zpráva od Lucie, prozrazující, že hladovění zvládá levou zadní:
"Duši? V Brně je foodfestival a ochutnávka uzenýho, nezajedeme?"
Úplně ji vidím, jak si s Hugem užívá jarní prázdniny, kručí ji v břiše a na netu si sem tam sjede nějaký foodblog či foodinstagram, aby alespoň zrak se najedl.

Počítám ... cesta tam, cesta zpátky, vstupné + moje strašná nechuť jít mezi davy lidí ...
"Hele Luci, to je strašně zbytečně vydaných peněz jen proto, aby jsi se najedla, víš kolik by za to mohlo být knih? Neuděláme si raději svůj vlastní foodfestival u nás v Třebíči?"
"!!!"
A bylo to.
Nejíst ten den už vydržela, ale do večera měla v hlavě plán, kam všude si v sobotu zajdeme.
Mluvila o tom celý večer a mně se sbíhaly sliny natolik, že jsem musel jít spát už o půl osmé, abych ten svůj půst neporušil a nevyraboval lednici ...

upravené logo z portálu www.freepik.com
V sobotu ráno byla Lucie vzhůru nezvykle brzy a popoháněla nás slovy: "Vstávejte, vstávejte, snídaně nás čeká!"

Tímto byl náš mini food festival Potůčkovic mlsná sobota prohlášen za zahájený.

Hugo byl ze začátku sice trochu nerudný, že mu kazíme jeho sobotní plány, ale teplé kakao a palačinka mu brzy na tváři vykouzlily úsměv. Po chvíli začínal vypočítávat, co všechno na palačince má.
"Tati, tady je nutela, med, rozlitá čokoláda, posypaná cukrem a rozřízlá jahoda." Skoro jakoby nám tím chtěl naznačit, že mu doma palačinku děláme suchou :-) Je vidět, že mu chutná ...

Seděli jsme v cukrárně a kavárně Pod Lampou a společně vzpomínali na dobu, kdy byl Hugíno ještě prckovitý prcek a kdy nám tu vždy upíjel mlíko do kafe, protože z cizího přeci chutná nejvíc. S radostí sledujeme, že vzhled cukrárny se pomalu a jistě mění z ušmudlného neosobního místa na místo, které může mít člověk opravdu rád. Teď se ještě zbavit té, pro mě krajně nevkusné, malby starého města a nebudu mít co vytknout ;-)

Dva chutné tousty a kafe na chvíli umlčely můj vyhladovělý žaludek a tak můžeme vyrazit dále, vzhůru za naším ochutnávacím dobrodružstvím.

Procházíme se prosluněným městem, sledujeme spící kachnu na chodníku, uhýbáme padajícím kusům sněhu ze střech a zavěšení do sebe si povídáme o ničem. Normální klidné ráno plné očekávání, cože si to dáme dobrého k obědu. Jsme šťastní a bezstarostní, jsme spolu a ikdyž malý bručoun si občas posteskne, že na jídle doma u telky nevidí nic špatného, i na něm je vidět, že vzal náš malý ochutnávací festival za svůj. Courneme sem a courneme tam a už stojíme před vchodem nově otevřené hamburgrárny Amici Bistro & Delivery, kam se těším já.
Očekávání mám velké ... a zklamání také :-(

Prostor skvělý, nabídka super ... za kamny minimálně pět lidí, vše napovídá tomu, že tady to fungovat bude. Ale nefunguje. Čekáme dlouho. Jsme jediní v restauraci, ale obsluha vyrábí jídlo na rozvoz. Sice nikdo nikam nic neodváží, ale vypadá to tak. Každopádně kuchtíci něco kuchtí. Servírka se občas usměje, ale nic nevysvětlí.

Čekáme, máme spóóóusty času na povídání. A na snění o té suprové vyhlášené chuti, která se k nám donášela ze všech stran. Popíjíme Fritz limču, hladíme si pupíky.
Je na co se dívat, Lucii to totiž náramně sluší a taková ta zamilovaná jiskra v jejím oku je pořád na svém místě. Hugíno brebentí ta svá klučičí moudra a je to vlastně moc hezký čas čekání. Pořád lepší, než doma vysávat obyvák ;-)

Konečně dostáváme své talíře, radost pohledět! Vypadá to náramně. Na vzhledu si zde dávají záležet.
Můj Amiciburger je vlažný. Spodní houska promočená. Volské oko naprosto studené. Tenhle burger si počkal stejně dlouho jako já ... ach jo :-( Hranolky ale luxusní, to zase jo.

U Lucie vše naprosto v pořádku, zde se zadařilo, zde očekávání splněno. Pochutnává si, vychutnává své očekávání. Pochvaluje si tak moc, až jí to opravdu uvěřím a začínám závidět. No tak jo, dám jim šanci ještě někdy jindy. Všiml jsem si, že tu mají burger, který vyhrál nějakou cenu burgrů, to by mohla být dobrá volba. Jestli teda do té doby neotevřou Na Barborce ;-)

Cestou z Amici jsme chtěli ještě zajít na luxusní čokoládu z pytlíku, ale nestihli jsme je, mezitím nám zavřeli ... čím ale završit náš malý rodinný festival chuti?
OK. Musíme se k něčemu přiznat.

Já a Lucie jsme kafoví barbaři. Na návštěvách dáváme přednost rozpustnému kafi před tím, co dělá mašina z kapslí a Lucinčina nejoblíběnější kavárna je .... tramtadadá ... automat na nádraží. A je to vlastně i moje oblíbená "kavárna". Protože hned vedle je veřejná knihovnička s knihami, které si můžete vzít domů.
No a cestou domů si Lucie vzpomněla, že v automatu u supermarketu mají novou příchuť.
Vaječný koňak, či co.
Volba byla tedy jasná, ještě zajedeme pro kočočí žrádlo a dáme si luxusní kafe z automatu.
Co vám budu povídat.
Nová příchuť byla hnusná, kelímek s logem hokejových nadšenců ošklivý tak, že ani semínka papriky v něm nebudu předpěstovávat. Ale my jsme se na sebe spokojeně podívali, usmáli se na sebe a bylo nám jasné, že tenhle den se opravdu vyvedl.
K večeři jsme si ještě objednali dva kousky z Pizza Bar San Marco a zbaštili je spokojeně u filmu Lego Batman, který byl prostě super a tiskli se k sobě na malém gauči, maje nohy na stole, kočky na klíně a psíka pod tím stolem.
Jasně, kdekdo může říci, že to byl úplně normální den s jídlem venku. Stejný, jako každý jiný.
Ale to, že jsme tomuto dni přidělili logo, název a přistupovali k němu jako k něčemu vyjimečnému, tohle vše z něj udělalo den neobyčejný. Den, který si určitě budeme chtít zopakovat.

Takže dobrou chuť a ať se obyčejné dny umí proměnit v neobyčejné ... ;-)

čtvrtek 22. února 2018

Dnes je mu deset let ...

Dnes je mu deset let.
Stal se z něj vytáhlý kluk s načesanou patkou, který mi vršek hlavy opírá o prsa, brzy jej budu mít po krk a časem mi dost možná přeroste přes hlavu.
Před deseti lety jsem jej poprvé rozechvěle objímal, bál jsem se jej silněji pohladit, abych mu neublížil a měl jsem panickou hrůzu z jeho destrukčního tlačítka tam na tom místě na hlavě, kde mu ještě nedorostla lebka.

Takto namalovala Huga Lucie
 Dnes jej objímám také rozechvěle, bojím se jej silněji pohladit, aby se mi otráveně nevykroutil z náručí a mám panickou hrůzu z té noční doby, kdy musím přijít do jeho pokojíku a říci mu, ať to vypne a jde spát.
Protože v tu chvíli jsem pro něj ten nejhorší táta na světě, který mu nic nedovolí a nechápe, že teď to prostě přeci vypnout nemůže ...

Je mu deset let a dost často se na mě zlobí.
Svoboda je pro něj přirozená a důležitá věc a přísnost táty dost omezující pruda.
Přesto nakonec příjde, stoupne si na špičky, dá mi pusu a procedí skrz zuby "Dobrou".
Rozdrbu mu tu jeho učesanou patku, také mu popřeju dobrou noc a říkám si, jaké to asi bude za pár let, až místo pusy a přání dobré noci za sebou bouchne dveřmi a skrz zuby jen procedí "trapáku".

Ale ne, nebudu malovat čerty na zeď.
Věřím, že to jeho dospívání v mladého muže přežijeme se ctí a za dalších deset let se takhle k večeru na mě podívá, spiklenecky mrkne a řekne mi: "Pojď na jedno, táto."

Šťastné narozeniny, ty můj kluku. Mám Tě hrozně moc rád ;-)

středa 3. ledna 2018

Báseň

Přišel jsem z práce, unavený a hladový.
Roztěkaný ... chvilku mi trvá, než opustím ten mírně chaotický pracovní mód a v hlavě se přepnu do módu vytahaných pohodlných domácích tepláků.
Psíková radostně vrtí chvostem, žena radostně poskakuje, syn něco zabručí ze svého pokoje a kočky si u prázdných misek stěžují na krutý život.

Má milá podezřele mlčí, něžně se usmívá.
Čeká.
Pak to najdu.
Na stole. Připravené.
Pár slov, rukou psané.
Hned je vidět snaha a péče.
Její běžně neupravený horlivý rukopis je protentokrát zkrocen.
Tohle nebude obyčejný nákupní seznam.

Ilustrace z knihy Slaďák (Philippa Rice)
Je to báseň.
O mně, pro mě.
Vyznání lásky.
Po 13 letech stále se srdcem na konci.
Jsem překvapený a dojatý.
Slova básně si nechám pro sebe, chci se ale podělit s tou radostí.
Někdy stačí opravdu málo, jak udělat druhého šťastným.
Dát mu najevo, že na něj myslíte.
Napsat mu báseň ...

Lucie, děkuji! 


neděle 31. prosince 2017

Vzkvétání

Všímám si, že se z toho poslední dobou stává jakýsi společenský trend. Mluvit o něm negativně.
Mluví o něm moderátoři v rádiu, píší o něm blogeři na sociálních sítích a baví se o něm lidé na ulicích.
I já jsem to pár let zpět dělal.
Brojil proti, vysmíval se, podceňoval. Zrazoval od něj a vymlouval ho ostatním.
Mával nad ním rukou a měl u toho pohrdavý úšklebek.
Předsevzetí do nového roku.
Přiznat v dnešní době veřejně, že do nového roku vstupujete se seznamem předsevzetí, to chce mít odvahu.

"Stejně to nedodržíš!"
"Jen tě to bude stresovat a budeš se pak cítit mizerně!"
"A proč na konci roku? Když chceš něco změnit, tak přeci začni hned, ne až na začátku nového roku!"
"Celou dobu nic neděláš a teď čekáš, že se to změní? Směšné!"

Podobných řečí je spousta a je jich rozhodně více, než vět typu "Jasně, směle do toho, to dokážeš!"
Čím to?
Opravdu jsme takoví, že nejsme schopni dodržet své plány, jít za svými sny?
Nemáme výdrž, neumíme do toho vložit srdíčko a chybí nám ten správný tah na branku?
Nemyslím si. Myslím si, že to prostě jen všechno bereme za špatný konec.
Už jsem o tom trochu psal minule ve svém výlevu Co nechci a co se mi nelíbí.
Největším problémem bude asi to, že si dáváme předsevzetí, která se nám ve skutečnosti nelíbí a která nechceme plnit. Která jdou přes naší přirozenost a pohodu.
Ikdyž překonávání sebe sama je veskrze pozitivní věc, u překonávání sebe sama to chce něco více, než jen obyčejné předsevzetí. Tu je na řadě opravdové odhodlání a v tomto případě je opravdu jedno, kdy člověk začne. Hlavně, že začne.
Já tu ale teď mluvím o předsevzetích, která doopravdy můžou fungovat, která nový roku udělají hezčí a která můžou vydržet až do roku dalšího. Mluvím o předsevzetích, která můžou být našimi věrnými průvodci.

Ilustrace Scott Erikson www.scottericksonart.com

Pojďme na to letos trochu jinak. Oklikou. Uchopme to za druhý konec než doposud.
Na chvilku se zastavme a zamysleme se nad rokem, který dnes končí.

Co se nám na něm líbilo, co se nám povedlo? Co nás dělalo šťastnými?
Co nás bavilo a co bysme si rádi zopakovali? ...
Už to všechno vidíte? Vybavují se vám ty krásné okamžiky jeden za druhým? Ano?

Tak tady máte svá předsevzetí do nového roku.
Řekněte si, že v nastávajícím roce budete opakovat a prohlubovat všechno to, co se vám podařilo, co vás dělalo šťastnými doposud.

Rozhodněte se, že budete VZKVÉTAT.

Zaměřte se na ta drobná semínka štěstí, která se vám ve starém roce podařila zasít a zaměřte se na ně.
Starejte se o ně. Zalévejte je. Věnujte jim prostor a věnujte jim svojí pozornost.
Povzbuzujte je k růstu.
Zaměřte se na to, co vás dělá šťastnými.
Protože když budete šťastní, zvládnete pak hravě i ta semínka plevele, která vám tak trochu hyzdí vaši duševní zahrádku. Když vám totiž vyrostou silné rostliny štestí, zastíní ty nedomrlé výhonky plevele.
Všichni přeci víme, že sílí to, co zaléváme, co hnojíme. Sílí to, na co se zaměřujeme.
Tak neplýtvejme prosím vodou na plevel, není to moc chytrý nápad ;-)

Takže směle do toho. Dávejme si svá novoroční předsevzetí. To dokážeme!