čtvrtek 29. října 2020

Kam s nimi?

Zima je za dveřmi a v přírodě začaly zase růst ojeté pneumatiky.
Jejich sezóna je dvakrát do roka, a to právě na podzim a na jaře.
Těžko říci, zda to má nějakou spojitost s povinnou zimní výbavou na Vysočině, ale daří se jim tu hodně … ach jo. Ach jo!

Trochu mě to namíchlo a celou procházku s psíkovou jsem na to musel myslet.
Který to člověk ducha mdlého si dá tu práci, odtáhnout dva páry pneumatik k lesu za městem?
Proč už to nevezme rovnou tam, kam to patří?

„No jo, ale kam ono to vlastně patří!“, došlo mi záhy. Nevím. Auto nechávám přezouvat v pneuservise a oni se o to postarají. Co ale s ojetými pneumatikami má udělat ten, kdo si auto přezouvá sám na lesních cestách a opuštěných parkovištích? Aha! Ono to určitě bude stát veliké peníze, když to tolik lidí schovává pod lopuch! Šetřit se musí, je krize!

Nedalo mi to a zapátral jsem.
A skutečně! Sběrné dvory Vám to nevezmou! Skandál!
Co bych jako idiot pátral dál? Když nevezmou, tak nevezmou, strčím to do houští!
Co do houští, nechám to na paloučku! To mají za to!

Přesto mi to nedá a pátrám dál.
Zjišťuji, že cena eko likvidace je již započítaná v ceně nové pneumatiky! HA!
A kupodivu je v každém větším městě sběrné místo ojetých pneumatik. Druhý HA!
Není to však cukrárna, ani knihkupectví.
Většinou jsou to (kupodivu) pneuservisy a prodejny, které pneumatiky prodávají.
No a teď se podržte! Normálně jim to dovezete a dáte jim to. ZADARMO! To je co! Boží!

Takže. Pokud jste kutil domácí a svého plechového mazlíčka si rád obouváte sám, jste naštvaný na celý svět a sběrné dvory, nebuďte kokot a nepotřebné pneumatiky nevozte do lesa, ale na odběrné místo, prosím!
Seznam odběrných míst máte tady: Seznam veřejných míst zpětného odběru pneumatik

Není zač, rádo se stalo ;-)

sobota 10. října 2020

Vesmír v rovnováze

Uf, to byl teda den.
Je pátek, člověk by byl už nejraději doma a věnoval se víkendovým aktivitám (jako je třeba čtení a válení se v horké vaně, ideálně obojí najednou), musím ale překonat ještě těch pár nudnějších hodin povinností a bude večer. Doma vše naklizeno, vyleštěno, stačí jen přijít a hodit nohy nahoru. Žádné otravné domácí otrocké práce mě nečekají. Těším se ... opravdu se těším.

Aby těch pár pracovních nudnějších hodin nebylo až tak moc nudných, snad kvůli mému rozplýlení, na prodejnu přišel pán, obočí stažené do výrazu starostí a mírné naštvanosti, dává se se mnou do řeči.
Parkuje před naší budovou a někdo do něj před chvíli nacouval takovou rychlostí, až mu auto poskočilo úlekem. Pirát silnic bezpardónu ujel.

"Pravděpodobně to byl váš zákazník, nevíte o někom s bílou dodávkou?"
Vybavil se mi odřený červený bok naší plechové Fíbí, ke kterému přišla nedávno na parkovišti a ke kterému se také nikdo nehlásil. Okamžitě si pán se staženým obočím získal moje sympatie a vzpomínku na předešlé dva zákazníky, kteří před pár minuty odešli.
Oba znám, na oba mám telefon.
Volám a dozvídám se, že první má sice auto bílé, ale ne dodávku. Ten druhý už splňuje požadavky oba.
"Hele, sorry, naboural jsi tu auto a majitel by si s Tebou rád promluvil, vrať se zpátky."
Trochu bojuji s hořkým pocitem práskače, ale úlevný výraz majitele a vzpomínka na podřený bok mého dopravního prostředku hořký pocit rychle vymaže.

"Moc děkuji", poděkuje pán s vylekaným autem a jde čekat na piráta ven.
Dobrý skutek? Bonzování?
Nevím.
Chvilku sleduju, jak si pak ti dva kreslí obrázky do zprávy pro pojišťovnu.

Znenadání volá žena.
"Sousedi nás zase vytopili, nejsou doma, ze stropu crčí voda"
"Tyvoe, KARMA! To máš Duško za to napráskání piráta", probleskne mi hlavou a vybaví se mi ten náš čisťounký a uklizený byt, který mě měl večer přivítat s prázdným stolem na moje nohy.
Zuřím, políčko slušné mluvy si dnes v Modrém životě nezamodřím.
Naháním telefonní číslo na sousedy, do kyblíků na zemi kape voda.
Za tu hodinu, než je seženu, se skoro uklidním.
Dost mi k uklidnění pomůže myšlenka na to poslední vytopení před půl rokem.
Byl jsem na ně tehdy trochu více nepříjemný a jízlivý, asi jsem si mohl 1/2 tónu naštvanosti odpustit.
Však mi to KARMA za dva dny vrátila a já vytopil naší pračkou koupelnu a sklep pod námi.
Byla rychlá, mrcha spravedlivá.

Takže dnes nejsem až tak nastartovaný a nadávám jen v přítomnosti mé ženy a ne sousedů.
Zase pár dní budeme čekat, až to vše uschne a opět skratuje elektřina v jádře.
Soused si to u nás nafotil, podali jsme si ruce a v dobrém si šli po svém.

Vracím se do práce, kde na mě čeká láhev vína.
Pán s vylekaným autem se vrátil a za ten můj telefonát tam nechal červené víno z vlastního sklípku.
Vděčný, spokojený ... 

... je večer, s mojí paní ležíme v posteli, nohy podložené peřinou, ze stropu sem tam odkápne kapka vody do kýblu na zemi. Pes vždy jen zvědavě zvedne hlavu, když tu kapku uslyší.
Oba držíme skleničku výborného červeného vína z domácího sklípku a už nějakou tu hodinku si družně povídáme. Pípne mi SMS. Soused s prasklou hadicí od vody.

"Ty obrazy u nás na chodbě a u vás v bytě malovala vaše manželka? Měl bych zájem o portrét..."

Vesmír je už zase v rovnováze, všechno zlé je k nečemu dobré.
Opravdu mě ten Vesmírný chod věcí vždy hrozně pobaví.
Všechno bude dobrý, děcka. Fakt ;-)

úterý 29. září 2020

Jak jsem si adoptoval babičku

Začalo to tím divným jarem, kdy na naší planetu dolehla covid krize a lidé se začali bát, zda se náhodou druhý den neprobudí do postapokalyptického světa plného zombie.
Báli jsme se všichni a nevěděli, co nás čeká.
V obchodech nebyla mouka a droždí, ven se chodilo v maskách a lidé si od sebe udržovali dvoumetrové odstupy. Kdo nemusel ven, ten nechodil. Jen my pejskaři nechávali strach napotom, protože když se psíkovi chce, veškerý strach musí stranou.
Protože jsem starý Foglarovec, honící se za drobnými dobrými skutky do Modrého života, začal jsem si všímat, kdo mezi námi pejskaři chybí, jestli bych se nemohl náhodou vtěrknout mezi pootevřené dveře a v roušce (místo přepadení) nenabídnout svoje služby ... a tím si zároveň modře vybarvit příslušné políčko.
Ale jen tak jsem si nad tím přemýšlel, protože plánovat je mnohem lehčí, než zazvonit na zvonek.
Po pár dnech nedostatku mouky jsem se o své myšlenky podělil se svojí ženou, která je mi inspirací, vzorem a vrbou, naslouchající mé stesky a nikdy nevyplněné plány.

"Dlouho jsem nepotkal paní Beníkovou", povídám ji a svěřím se s obavou, že chuděrka pajdavá určitě sedí doma u telky, vedle svých zahálejících berliček, nasává tu hrůzu z nonstop zpravodajství a malý Ben je už velký z toho, jak moc se mu chce na záchod.
"Tak za ní zajdi a vem ho vyvenčit", byla hned z celou věcí hotová moje milá.
Zabrblal jsem něco o tom, že nevím, jak se jmenuje (paní Beníková je jen naše přezdívka, kterou jsme si ji pojmenovali), že nevím, který je její zvonek a že by určitě stejně neotevřela, protože je tu covid a riziko, že ji pokoušu a stane se z ní zombie babička.

 Když jsem přišel druhý den z práce, moje milá spustila, že paní Beníková se jmenuje tak a tak, její zvonek je takový a makový a že mě čeká v sedm večer.
Tak to s mojí holkou je, člověk si ani nemůže jen tak do větru pouštět myšlenky na špacír, aby se toho nechytla a hned to všechno nezorganizovala. Inu, co se dalo dělat, v sedm jsem zazvonil se svojí psíkovou u paní Beníkové, ta otevřela s prvním zazvoněním, zapěla ódy na to, jak jsem hodný, vrazila mi do rukou vodítko od velkého Bena, který bude za chvíli zase malý a zavřela dveře.
Psíci si očuchali svoje partie a každý vyrazil jiným směrem.
Tím začalo moje pravidelně nepravidelné venčení Beníka.
Je to takový váleček na kraťoučkých nožičkách a moje eLiška ho zajímala jen jednou a to první den, kdy začala hárat. Jinak si ji moc nevšímá a ona jeho také ne.
Můj super plán, že budou kámoši na život a na smrt, se nekoná. Ben je psí děda a eLiška psí dámička s čumákem nahoru a ještě k tomu všemu trochu žárlivá. Blbá kombinace.

Postupem času zjišťuji, že paní Beníková vůbec není bojácná, že je to samostatná a soběstačná ženská, jen ty nohy ji trochu neposlouchají a tak občas spolkne svojí ženskou hrdost a zavolá, jestli bych dnes nemohl venčit, že její ladné nožky už to dneska neušourají.
Každou chvíli nadhodí myšlenku, že se se mnou musí srovnat, že to nejde, aby takový švarný jinoch navštěvoval takovou starou bábu jen tak, že mi podstrčí nějakou tu desetikorunu na přilepšenou, ale musím se statečně bránit.
Takhle by to nešlo, přeci se nenechám připravit o pravidelnou možnost zamodřit si políčko Modrého života a tak odmítám a vyhrožuju, že pokud toho nenechá, už nikdy za ní nepříjdu!
Nakonec jsem tedy svolil nad semtam jablíčkem či hruškou, chápu totiž, že ženská hrdost je ženská hrdost a vydržovat si pomocníka dodá mezi dalšími babkami jistou společenskou prestiž.

Často se stane, že před jejími dveřmi stojím déle, než jak dlouho trvalo samotné venčení, protože: "To víte, já jsem stará upovídaná ženská, celý den sama, jsem ráda, že mě někdo poslouchá" a já jsem ten mlčenlivý introvertní posluchač, který umí pokývat hlavou v tu správnou chvíli. Proto se z nás stala skvělá dvojka.
Ona se vypovídá na celou chodbu a já jen tiše přikyvuju s úsměvem na tváři. Beník kňučí, že by už jako rád dovnitř, že je tam miska a pelíšek a vůbec, dobrou noc, přijď zase zítra.

Nedávno mi paní Beníková volala jestli bych zase nemohl, že trochu spadla, možná se trochu potloukla, ale to nic není, že na to má takovou mastičku a půjde brzy spát.
Jakobych slyšel svojí babičku, když ještě žila: "Jo, spadla jsem u studánky u chaty, mám to trochu nateklé, ale to nic nebude" a pak se s haluzí pod paží dopotácí 1,5 kilometru dlouhou zasněženou pustinou do nejbližší vesnice, aby pak v nemocnici zjistili, že má nadvakrát zlomený kotník.
Jojo, to jsou ty silné samostatné ženy s větami, že to nic není a že na to mají mastičku.

Když mi otevře dveře, málem to se mnou sekne, z toho, jak vypadá. Dvě modré baterky místo očí, nos divně křivý a prst jednou tak velký, než normálně.

"Hele vy, paní Beníková", říkám já, ale neříkám ji Beníková, ale jejím jménem, "to není sranda, měla byste jít k doktorovi", ale znovu mám před sebou svojí babičku a tu její tvrdohlavost, však co by tu beze mně dělaly moje kočky a s tím byla hned hotová.
Jen paní Beníková se nevymlouvá na kočky, ale na Beníka. Jedna jako druhá, holky jedny tvrdohlavý.

Samozřejmě druhý den se dozvídám o neprospané noci, o rozčílené dceři, doktorovi, zlomeném prstu i nosu a vidím sádru až k lokti: "Tak vám ta mastička nějak nezabrala, pane Potůčku" a já se jen usmívám, protože tady nejde jinak, babka se chvilku lituje, jaká že je nešika hloupá, pak mi vrazí do jedné ruky Beníka, do druhé jablko a prý chvátejte, já vám musím povykládat, jak to celé bylo.

Venčím Beníka, venčím eLišku, venčím sebe a při tom přemítám, co už všechno o paní Beníkové vím, myslím na všechny ty historky začínající větou: "Vám to pane Potůčku můžu říct, to byste nevěřil ..." a uvědomuji si, že jsem si asi paní Beníkovou adoptoval jako babičku.
Mám ji ve vedlejším baráku a dost často se děsím toho, s čím na mě zase vyrukuje. Je s ní totiž sranda.
Dnes třeba otevřela dveře se zapnutým fénem a vysouší si mokrou sádru.
"Mi to nedalo, já dnes musela rozmrazovat ledničku a trochu jsem si namočila sádru", povídá paní Beníková a ukazuje mi ruku se sádrou, ze které odkapkává voda.
"Vám to pane Potůčku můžu říci, dcera by mě zabila. Já jsem musela vypnout ledničku, vytáhnout ji ze zásuvky, ale musela jsem odsunout tu lednici a jak ji odsunuju, tak mi nějak divně ruplo v tom prstu a teď to trochu bolí, tak snad to sroste rovně. Nerada bych, aby mi to zase lámali!"

"To voe babi, jsi to ty?!", říkám si v duchu a už teď se těším na další návštěvu :-)

A co vy? Nemáte poblíž také nějakou babku, kterou by stálo za to adoptovat? Ony jsou totiž dost rády, když si je někdo adoptuje, je s nima sranda a jsou nekonečným zdrojem surovin na závin.
A pokud otálíte a nevíte, na jaký zvonek zazvonit, stačí říct. Seznámím vás s mojí holkou a ona už to nějak zařídí ;-)

pondělí 28. září 2020

Na co koukat při podzimní depce?

Tak nám začal podzim. Čas podzimních plískanic, padajícího listí a dítek, hledajících pod stromy kaštany.
Také je to čas, kdy na lidi leze podzimní depka, které někteří sluníčkáři přezdívají jako období času na uvědomění si sebe sama, času přípravy na zimní odpočinek a rekapitulaci končícího roku.
Jsem na tom s vámi všemi stejně. Trochu na mě leze podzimní depka a nechuť z času zimního a trochu to využívám k nahlédnutí do sebe.
Je spousta věcí, které jsem chtěl tento rok zažít, udělat, navštívit a které jsem nezažil, neudělal a nenavštívil. Za většinu může moje lenost, ale hoďme to třebas na coronavirovou krizi, s lehkostí si odpouštím a v hlavě (i na papír) si už kreslím plány nové, na další rok.

V roce 2019 jsem si na svůj roční plán nakreslil, mimo jiné, i vytvoření vlastní pracovny. Koutku, doupěte, zašívárny. Přístěnku pod schody. Nejmenší ložnice v domě.
Ke splnění plánu jsem se dostal až letos, ale jak se říká, lepší pozdě, nežli později.
Z šatní panelákové místnosti o velikosti necelých 2 x 2m jsem vystěhoval kola, lyže a nikdy nepoužité kolečkové brusle, úklidové prostředky s vysavačem a koštětem schoval za plentu a ve zbytku místnůstky vybudoval svoje království.
Zprvu jsem měl ideu minimalistického koutku, ale láska ke shromažďování knih, obrázků a různých notesů tuto ideu hodně brzy pohřbila pod různé police a poličky.
Jsem to hold já, co si tu budu hrát na moderní trendy, které s mojí duší nesouzní.

Druhá idea byla, že až budu mít tu svojí pracovnu, konečně budu mít také čas a prostor na to "moje psaní". Nikdo mě nebude rušit a do ztichlého nočního bytu se tak bude moci noc co noc ozývat lehounký a pravidelný zvuk klapající klávesnice.
I tato idea se však zas tak úplně nenaplnila, protože sice vyhrálo klapání klávesnice, ale pouze při úporném hraní stříleček, nebo při sledování nových seriálů.
Abych si udělal trochu alibi a omluvil svoji neschopnost psát tu "vážnou" a "důležitou" literaturu, která změní svět, rozhodl jsem se s vámi podělit o nějaké ty typy na seriály, které jsem ve své nové "pracovně" zkoukl :-)
Protože kdy jindy čumět na filmy, než v období plískanic, padajícího listí a dítek, hledajících pod stromy kaštany, no ne? ;-) Tak jdeme na to:

Co mě hodně chytlo, a co jsem sjel skoro na jeden zátah, je první serie Ranní show (The Morning Show).

Seriál z prostředí televizní stanice, hlavně tedy z prostředí její úspěšné ranní show, kde se řeší, jak velký dopad může mít sexuální apetit hlavního moderátora show na životy jednotlivých kolegů. Na jejich kariéru, city, na duševní pohodu. Důležité téma. Zneužití moci, slávy a charisma.
Jennifer Aniston a Reese Witherspoon zde rozehrávají své životní role. Rachel z Přátel zde potvrzuje, že je prvotřídní vyzrálá herečka a Pravá blondýna za ní nezůstavá ani náhodou pozadu.
Úplný herecký koncert, kterému by obyčejný dvouhodinový film nedal takový prostor, jako právě seriál.
První dva tři díly byly tak emočně vypjaté, že prostě nešlo pustit si jen jeden díl.
Prostředek serie byl už tak trochu na setrvačnost, byť mě to pořád dost bavilo, ale pak přišel poslední díl, který zase dokázal vyhajpovat moje nadšení až do pomyslné mouchy, spadnuté do oka. A pak i do toho druhého oka. Takže ano, tohle opravdu vřele doporučuji ;-) 84% na ČSFD.

Druhý seriál je úplně z jiného soudku, ale vůbec to neznamená, že by byl horší.
Seriál Vychováni vlky (Raised by Wolves) mě uchvátil jak příběhem, tak naprosto skvělým vizuálem, kdy nejeden záběr by mohl aspirovat na opravdové umění.
Bojový android přeprogramovaný k tomu, aby vychovával poslední děti lidstva na opuštěné nehostinné planetě. Ztroskotaná vesmírná archa a pár přeživších věřících v boha jménem Sol, dilema víry a dilema nevěřícího androida, který v sobě má jak bojový program proti věřícím, tak i program "Matky", který vykazuje odchylky, které by nikdo nečekal.
Netrpělivě očekávám poslední díl série, protože tohle by mohlo být něco, co tu ještě nebylo.
V jedné diskuzi jsem se dočetl názor, že tohle přeci není žádné scifíčko, žádné pořádné války, jen žalozpěv nad tím, co je správné a co ne.
Právě naopak! Tohle je scifíčko se vším všudy! Fakt, věřte mi ;-)
73% na ČSFD

No a je to. Pro dnešek snad stačí, psacím ideám jsem udělal zadost a pracovnu povýšil i na něco víc, než jen na pařmenský a filmový koutek. Odpusťte mi prosím ten zdlouhavý úvod o ničem a přeji hezkou zábavu u seriálů, které snad na mé doporučení vezmete za své ;-)

neděle 22. prosince 2019

Slunovrat

Vstávám za tmy. Před zazvoněním naplánovaného budíku. Místo snídaně zapálím tlustou svíci na stole.
Jsem natěšený na dnešní ráno, začíná pro mě totiž můj osobní svátek, oslava smíření se a uvědomění si naděje.
Rok od roku je pro mě oslava Slunovratu důležitěší a vnitřně naplňující. Důležitější než tradiční Vánoce.
Potichu se chystám, na hromádku snáším potřebné věci a pak je ukládám do batohu.
Připínám psa na vodítko a do rukou beru připravené dřevo na podpal.
Včera celý den pršelo, bude mokro. A do lesa na dříví ještě nesmím.
Je nejtenčí hranice mezi naším světem a světem lesních duchů a démonů, nerad bych se své rodině ztratil za bludným kořenem.
Po tmě, spolu s eLiškou, dorazím na kopec za městem.
V mlze se rýsuje temná hranice tajemného lesa. Budí respekt, jsem rád, že nemám v plánu jít mezi stromy. Na ozoru prosvítá tenká linka začínajícího svítání, ohraničená težkými mračny.
V řídnoucí tmě připravuji dřevo, kupím na hromádku.
eLiška v pozoru hlídá prostor mezi námi a lesem.

Pár škrtnutí sirkou a drobný oheň vzplál.
Není potřeba velký táborák, stačí jen zástupný symbol.
V plechovém pohárku medovina, v dýmce voňavý tabák.
Trochu medoviny odlévám do plamenů, zbytek tabáku z tabatěrky přisypávám do ohně.
Symbolické dary.
Rozjímání, poklid. Čekání.
Když dohoří poslední zbytky prkýnek, když žhnou jen dohasínající uhlíky, v lince úsvitu se jen na okamžik objeví kousek Slunce, aby ihned zmizel za mraky. Prchavý okamžik.
Jako by to bylo vypočítáno, naplánováno.
Nebylo.
Bylo to prostě jen tak, jak být mělo.
S vděčností zahrabu zbytky ohně, ukloním se schovanému Slunci a spokojeně odcházím zpět domů, za rodinou a kamarádem, který přijel na návštěvu.
Dnes začíná Zima, Slunovrat přináší naději, že nebude trvat věčně.
Krásný začátek přerodu, pravý začátek nového roku.
Hodně štěstí a zdraví přeji všem. I sám sobě ...


sobota 30. listopadu 2019

A už půjdeš ven?

Tiché zaťukání na dveře koupelny.
"A už půjdeš ven? Mně je tady smutno!", zkouší mě vylákat Lucie z vany plné horké vody.
"Až dočtu tuhle stránku ... nebo spíš tuhle kapitolu," odpovídám jí tou všem dobře známou knihomolskou lží.
"Grrr...," odpoví a její dech za dveřmi na chvilku zmizí.

Další tiché zaťukání.
"A už ji máš přečtenou? Můžu za tebou?"
Sedne si do vany, o pokrčené nohy si opře bradu a kouká na mě.
Dívá se, jak si čtu.
"Co čteš?"

Fotku jsem si půjčil z filmu Předčítač, protože se mi sem moc hodí ;-)
 
Čtu o holce, která už měla plné zuby velkoměsta a stresu z něj.
O tom, jak vzala svého manžela, sbalili se a odstěhovali se do města malého.
Kde si koupila malé a útulné knihkupectví.
Čtu o tom, jak vypráví svému manželovi o povinnosti knihkupce mít v obchodě jen knihy, které ho vystihují, které se mu líbí. To proto, aby jeho knihkupectví bylo osobité a čtenáři u něj našli to, co by jinde nenašli.
Mluví se tam o osobnosti knihkupce, o jeho poslání knihy doporučovat, poznávat své čtenáře. O vzácné možnosti přenášet na zákazníky nadšení z knihy, kterou by si dost možná nikdy nekoupili.

Už sám nevím, co je v té knize skutečně tak, jak popisuji, nebo co už jsem si pod dojmem z knihy já sám vymyslel a domyslel. Nevím, jestli už náhodou nemluvím o svém snu.

"Myslím si, že bych byl dobrý knihkupec. Bavilo by mě poznávat své zákazníky, infikovat je svými knihami. Na předním pultu vystavovat své oblíbence a ukazovat tím zákazníkům svůj svět."
Domýšlivě se chvástám a ona se na mě jen shovívavě usmívá.

"Lucinko, že si můžu koupit knihkupectví?!"
"To víš, že jo a pojď už z té vody ... "

čtvrtek 28. listopadu 2019

Konfirmační zkreslení - eBook

Mojí milí ... jdeme s kůží na trh.
V době, kdy si prý každý máme střežit své soukromí, my se chystáme uveřejnit tento svůj intimní příběh. Příběh, za který by se možná spousta lidí styděla a snažila se jej před svým okolím skrýt.
My však věříme, že 24 milionů nemocných na celém světě (se stejnou diagnózou) se nemá za co stydět.
Že je potřeba o tom mluvit. Snažit se pochopit. Třeba náš příběh někomu pomůže ... ať už promluvit, nebo pochopit. I kdyby jen jednomu jedinému člověku. I tak by to pro nás mělo smysl.

Zvu vás k nám domů, na návštěvu ... prosím neodsuzuje, jen naslouchejte s otevřeným srdcem a myslí našemu vyprávění na pokračování ... možná by se tomu mohlo říkat kniha na pokračováni:

Lucie a Dušan Potůčkovi .:. Konfirmační zkreslení čtěte od první kapitoly ;-)