neděle 7. dubna 2019

... zasaďte radost

Asi není žádným překvapením, že miluji Přírodu a moc rád v ní trávím svůj čas.
To přeci každý z nás.
Příroda nás uklidňuje, pro řadu z nás je procházka v lese důležitou součástí duševní hygieny, nezbytnou součástí odpočinku a vhodným místem k nahromadění sil jak fyzických, tak duševních.
Proto se spousta z nás snaží mít přírodu i doma. V květináčích.
Mým utopickým snem je mít doma stejně květin, jako mám knih v knihovně.
I přesto, že jsem astmatik a alergik.
Lásku k domácím květinám ve mně vypěstovala moje máma. Odjakživa je mám ve své blízkosti, na nočním stolku, na parapetech, na skříních, na kdejaké volné poličce. Máma mě sice nenaučila vařit, ale naučila mě už jako malého přesazovat kytky. Mám rád špinavé prsty od hlíny a její vůni. Jsem fascinovaný nezdolnou silou přírody, její schopností se adaptovat, rozmnožovat se. Rozdělit rostlinu na dvě, rozplést její kořínky a znovu ji zasadit je pro mě jistý druh přírodní magie a jsme hrdý na to, že základy této magie ovládám. A čím starší jsem, tím více a větších květin kolem sebe mám.

Těžko se hledají nová místa a přeci, když si domů přivedu novou, objevím další zapomenutý koutek ... stejně tak, jako když si dovedu domů novou knihu. Jakoby se byt sám od sebe trošičku rozšířil do nekonečného alternativního Vesmíru zelené džungle.

Samozřejmostí je, že se léta snaším osadit i balkony, na kterých pak trávím dlouhé hodiny. Číst si ve stínu domácích květin na čerstvém vzduchu (byť mám pod okny sídlištní prakoviště, ale víte jak to myslím, žejo?) je moje oblíbené trávení běžného dne.
Zkoušel jsem už ledasco. Malé i větší skleníky, kytky, zeleninu, trávu. Pěstuju stromy, keře, plevele. Co najdu venku i co dostanu od mámy a Lucie.
Pěstoval jsem na balkoně slunečnici, kukuřici i mrkev.
Papriky a rajčata mi nikdy nešly ...

Letos jsem se rozhodl pěstovat kytky pro hmyz. Prý má poslední léta hmyz na mále, lidské působení na přírodu jim způsobuje krušné chvilky a ekologové bijí na poplach. Mizí včelky, mizí motýli, mizí hmyz jako takový.
Chybí jim přirozené prostředí, ničí je chemie na polích, neprospívá jim směr, kterým se lidstvo ubírá.
Rozhodl jsem se přispět svojí trochou, svým malým prostorem, malým balkonem uprostřed sídliště.
Ve výhni betonové šedi jsem se rozhodl vybudovat zelenou oázu.
Již loni jsem byl k mému vysněnému stavu blízko a letos v tom hodlám pokračovat. I ze sobeckých důvodů. Protože když se starám o své květiny, jsem blíže svému bohu, Matce Přírodě.
Starat se o květiny je pro mě jako provádět modlitbu, cvičit jógu, dlouze a soustředěně meditovat.
Brát do rukou živý list je jako napojit se na samou podstatu všeho okolo.

K pěstování používám kde co. Květináče plastové i hliněné, vědra na beton i stavební kýbl. Nejraději bych osadil i děravou botu, kdyby z ní nevytékala voda i s hlínou. Popravdě, jsem trochu škrt, když si mám pořizovat nový květináč. To si raději koupím novou knihu a kytku zasadím do nepoužívaného hrnce.

Proto jsem neodolal, když výrobce plastových květináčů PLASTIA začali hledat ambasadory, kteří by propagovali městské pěstování ... i s pomocí jejich výrobků.
Ideální příležitost, obzvláště proto, že mám PLASTII rád sám od sebe a na jejich designový vermikompostér mám spadeno již dlouho.
Slovo dalo slovo a mně přišel balíček se startovní sadou. Možná proto, že mezi tou záplavou instagramových blogerek jsem byl jediný chlap ;-)

Včera jsem navštívil holky v zahradnictví a pořídil si nové zelené kámošky. Nedočkavost zvítězila, tentokrát se mi nechtělo čekat na ten přírodní zázrak vyrostlý ze semínek. Do nového samozavlažovacího květináče to chtělo něco, co bude dělat krásu hned.

Jasně, jsou to jen věci ... lopatka lopatkuje, konvička konvičkuje a rozprašovač rozprašuje. Truhlík drží hlínu pohromadě, aby se v ní mohly ubydlet květiny. Jenže jsou to pěkné věci! A kluka od kytek, jako jsem já, se zálibou v designu, tyhle věci prostě potěší. A ikdyž vedro na beton splní možná stejnou funkci, samozavlažovací systém jsem si v něm zatím nevybudoval. Tohle je můj první pokus se samozavlažovacím truhlíkem, ale nevidím důvod, proč by to nefungovalo. Dva týdny zalévat normálně a pak se jde na věc. Balkon orientovaný na jih jeho funkčnost prověří rychle ;-)

Teším se. Opravdu se těším. Něco se mi na balkoně už zelená, něco vylézá z hlíny doma na parapetě.
Úplně vidím tu krásu, která se snad za pár měsíců u mě rozroste. Těším se na teplé večery a zalévání žíznivých květin. Povídání si s novými květy, loučení s květy odrostlými. Protože rostliny jsou živé bytosti a dokáží změnit unavenému člověku hektický den. Mám to moc rád. A moc rád vídám, že v tom nejsem sám. Že i v panelákové šedi se sem tam objeví zelený koutek, který bojuje všemu navzdory. Pojďte do toho letos taky ... když ne pro sebe, tak pro ty létající potvory, který nám opylují rostliny. Vědci už připravují umělý nanohmyz, ale třebaže jsem sci-fi fanda, včelka je prostě včelka, nemyslíte?

#spoluprace #zasadteradost #mestskezahradniceni #urbangarden

úterý 2. dubna 2019

Jsem hrdý na svojí ženu ...

Rád bych to konečně řekl nahlas ... jsem toho totiž plný.
Je to něco podobného, jako když se mladý kluk poprvé zamiluje.
I on chce, aby to věděl celý svět ... a já bych chtěl, aby tohle věděl celý můj Vesmír.

Jsem hrdý na svojí ženu!

Kdyby mi život naložil na ramena náklad, který naložil na křehká bedra mojí ženě, pravděpodobně bych skončil jakou poutník uprostřed lesů, sám, v chajdě plné knih a polehávajích koček. Nebo bych prostě jen skončil.
A věřím tomu, že stejný osud by potkal nejednoho z nás.
Moje žena umí vstát z popela.
Na kolena klesne beze studu, ale to jen proto, aby získala větší stabilitu a mohla znovu pevně vstát, s hlavou vztyčenou. Tam, kde by se jiný schoval do stínu, ona stoupne pod lampu a ještě v ruce drží transparent.
Jsem hrdý, že můžu stát po jejím boku.
Nechat se inspirovat, nechat se překvapovat ... silou nezdolného ducha.

Když se otřepala po svém výletu do absurdna, podala pomocnou ruku jiným. Bez očekávání vděku, bez očekávání odměny. I přes varování druhých, aby to nedělala, aby na své stigma nepoukazovala.
Stala se součástí pomoci bližním, která je natolik potřebná.
Nekalkuluje, netaktizuje ... jedná.
Ach, kdybych já byl tak rozhodný!

Alice Wallinger - Nursing Care at Home
... a když přijde další příležitost, neváhá.
Ta syrová touha pomoci, být užitečná, ji zavedla zase o dům dál. K další zkušenosti.
Holka, která po celý svůj profesní život vytváří z virtuálních bodů reklamní grafiku, stanula před domem plný stárnoucích lidí, kteří jej už živí neopustí. S nervózním úsměvem a přesvědčením, že zde může být potřebná, že zde bude konat něco smysluplného ... už ne jen další papír do schránky, který skončí v modrém kontejneru (v tom lepším případě).

Takových lidí není na světě mnoho. Těch, co se stydlivě kolegů ptají, zda smí o víkendu přijít na pár hodin a někomu přečíst kousek knihy. Popovídat si o jejich životě, nebo jen tak pohladit po ruce ... protože teď už je na to čas.
Když poprvé přišla ze své práce, popisovala křehkost lidské kůže, drobné ruce plné vrásek, krásu starých žen. Nepopisovala to, před čím ji druzí varovali, nevěnuje tomu totiž pozornost.
Popisovala to, čeho si všímají jen vyjímeční lidé.
Takových lidí potřebujeme hrozně moc.
Jsem moc hrdý na to, že takového člověka  můžu mít po svém boku.
Važme si jich, prosím ...

pátek 1. března 2019

Bobřík záchrany a kurz první pomoci

Není to tak dávno, co jsem začal bojovat s projevy vlastního stárnutí a podporovat toho mladého hocha, který i nadále bydlí v mé duši. To proto, abych se ve svém dospěláckém životě nenudil, začal jsem (mimo jiné) lovit Třináct bobříků, které pro nás vymyslel Jaroslav Foglar.
Vyštrachal jsem ze svého dětského knižního pokladu Zápisník třinácti bobříků, začal vyplňovat kolonky Modrého života a plánovat lov bájných chlupatých zvířátek, který mají zocelit jak mé tělo, tak mé srdce. Nejlepší způsob seberozvoje, který znám! Kam se na to hrabou knihy z nakladatelství Jana Melvila ;-)
A protože nikam nespěchám a svůj lov beru jako jednu velkou sebepoznávající hru, rozhodl jsem se přizpůsobit si pravidla k obrazu svému. Chtěl jsem jít do větší hloubky toho všeho.
Na pár bobříků mám již nalíčené pasti, ale toho třetího v pořadí se mi podařilo ulovit tento týden.
Je to Bobřík záchrany (úplná pravidla na tomto odkazu) a jeho lov mi trval zhruba půl roku.


Proč tak dlouho?
Protože se pro mě tohle téma stalo takovou malou posedlostí :-) Už dlouho jsem při nějaké činnosti nezažíval takto opojný pocit flow, jako při studiu zásad a možností první pomocí.
I celý Vesmír mi šel naproti.
Třeba tím, že jen pár dní po zahájení tohoto vědomostního lovu, mi do cesty postavil knihobudku a do ní umístil knihu Československého Červeného kříže - PRVNÍ POMOC.
Opravdu ... takovéhle "náhody" se mi dějí naprosto běžně.

Položil jsem si jí na noční stolek a před spaním jsem si četl o tom, kterak zachraňovat lidi. Začalo mě to hrozně moc bavit. Netrvalo dlouho a najednou jsem dlouho do noci sledovat i videa na Youtubu. Trochu se mi to zvrtlo a já začal být "odborníkem" na bojovou první pomoc. Průstřely, utržené nohy od granátů a podobně. To víte, vojáci se toho nebojí a mají nejlepší instruktážní videa ;-)
Když už se rodina bála přiblížit se k počítači, aby náhodou neviděli operaci v přímém přenosu, raději jsem toho nechal a začal se orientovat na osobní lékárničku do batohu.
To vám povím, to je alespoň téma! Už jen vybrat si správné pouzdro! Oslněn a okouzlen vojenskými lékárničkami jsem si po dlouhých hodinách vybral a pořídil si Helikon-Tex - Universal Med Insert.


 

Začala mi tím druhá posedlost a to, jak co nejlépe vybavit mojí novou krásnou lékárničku.
Navštěvoval jsem spoustu diskuzních fór, kde se řeší přežití v postapokalyptickém světě, ve třetí světové válce či při zombie útoku a přečetl spoustu názorů a doporučení.
V deníku jsem si pro to vyhradil dvě stránky a začal sepisovat vše, co bych v lékárničce chtěl mít.
Brzy toho bylo na celý batoh a ne na jednu malou lékárničku ... a na pořízení toho všeho by padla celá moje výplata.
S lítostí v srdci jsem začal vyškrtávat drahá taktická škrtidla, izraelské obvazy, pilky na kosti a ultramoderní nůžky, které přestřihnou těžkou kanadu i s kovovými pláty uvnitř. Hold nebohé oběti na ulici budu muset tu adidasku normálně zout.
Přesunul jsem se k turistům a začal si skládat lékárničku podle nich. I tak je moje brašnička nacpaná k prasknutí a od té doby ji poctivě každý den nosím v batohu, který je taková moje velká KáPéZetka.
Dokonce jsem jí už i párkrát použil!
Potřeboval jsem třebas nůžky na nehty, pinzetu na třísku i ten hroznový cukr co tam mám, když mě honila mlsná!

Zbývalo mi jen, naučit se obsah používat. Chtělo to nějaké oficiální zakončení lovu na Bobříka záchrany.

Tím zakončením se pro mě stal kurz první pomoci, na který jsem se přihlásil.
UČÍME PRVNÍ POMOC byli první, kteří mi padli do oka.
Byli totiž nejblíže a mají moc pěkný logo :-)
Byť jsem introvertní tak, až to hezký není, těšil jsem se opravdu moc.
Dokonce jsem si vzal celý den dovolenou, to abych si ten den udělal opravdu hezký a památný. Co na tom, že kurz je až večer, po práci.

Překvapila mě různorodost lidí, které jsem na kurzu potkal. Matka s dcerou, dvě mladé sestry (ne zdravotní sestřičky), sympatický mladý pár, osvalněný přátelský chlapík a další nenápadní lidé. Opravdu příjemná a milá sestava, dlouho jsem se necítil mezi lidmi tak dobře.
Kurz byl super. Sice jsem měl většinu probíraného tématu již načteno a nasledováno z Youtube, ale naživo je to podstatně lepší.

A vyzkoušet si nepřímou masáž na figuríně, mi přišlo jako nejvíce poučné z celého kurzu. Tohle vyčíst z knížek nejde. Ani nastudovat na videu. Dokud to člověk nevyzkouší alespoň dvě minuty v tempu provádět, neuvědomí si, jak moc náročné to je.
Lektoři byli opravdu prima (studenti pátého ročníku medicíny) a když sebou občas mrskli o zem a hráli umírající, člověk by jim to i věřil.
I tohle je zvláštní. Člověk ví, že jde o scénku, stejně ale z té židle vstává pomalu a opatrně a čeká, kdo se oživování ujme jako první. Aby to nemusel být zrovna on.
Na ulici to musí být o to horší, protože už nejde o hru.
Pokud k něčemu takovému dojde v reálu, doufám že budu tedy mezi prvními, kdo přiběhne a ujme se toho všeho, co jsem se při lovu Bobříka záchrany naučil.

Tři hodiny uběhly strašně rychle a bylo po kurzu. Dostali jsem osvědčení o absolvování, já si v duchu na rukáv přišil černý knoflík za uloveného bobříka a jelo se domů. A bylo mi jasné, že tímto to nekončí. Už se dívám po nějakém vícedenním zážitkovém kurzu ... po kurzu, kde tečou litry červeného sirupu, kouří se z odstaveného auta a sehraní figuranti křičí nahranou bolestí. A co vy? Víte jak se při nějaké nehodě zachovat?

sobota 16. února 2019

Maaristaanův narozeninový pochod

Když končil rok minulý a začínal rok letošní, opatrně jsem si předsevzal novoroční předsevzetí, že nebudu starým jezevcem zalezlým ve svém brdlohu, ale že se budu snažit se socializovat.
Stejně tak, jako učím eLišku kamarádit se s jinými psíky na sídlišti, budu učit i sám sebe, kterak na lidi nevrčet a neštěkat a být jím kamarádem.
Leden pryč, půl února pryč a já ze své bubliny vylezl jen párkrát.
Byl jsem na procházce s Klubem českých turistů, byl jsem párkrát ve velkoměstě, na konferenci, na plese. Všude jsem si však dokázal vytáhnout svojí kapesní introvertní bublinu a být v davu sám, popřípadě do ní ještě tak strčit svojí ženu a syna.
Mojí superschopností je budovat si introvertní koutky v místnosti přecpané lidmi.
Jsem v tom opravdu dobrý.
Jenže moje předsevzetí mluví o něčem jiném. I poselství Foglarova Žlutého kvítku, jež jsem se zavázal následovat, mluví o něčem jiném. Hned na první místě je: "Být dobrým přítelem všem, kteří o přátelství usilují" ... v tomhle tedy moc dobrý nejsem. Ba naopak. Jsem v tom dost špatný.
Pár z vás bylo tak šlechetných, že mi nabídlo přátelství reálné, pokračující z virtuálna do světa skutečného.
"Musíme se někdy poznat! Půjdeme spolu někdy na pivo! Půjdeme spolu někdy venčit psíka! Do kina! Číst si do parku! Běhat!"
Slíbili jsme si to. Ale bylo tam to slůvko "někdy" ... to já jsem tam většinou nedal to podstatné. Kdy!
Když je člověk čtyřicet let dost vášnivým introvertem, moc se mu nechce ze své pohodlné a zaprděné nory vylézt. Ta magická komfortní zóna! Ale je na čase ji překročit a schovat introvertní bublinu do kapsy. Plnit svá předsevzetí!

Za měsíc budu mít narozeniny. Bude mi 41 let, což je číslo, které není ničím zajímavé, naprosto běžné. Puberta +/- v čudu, do důchodu daleko. Nikdá jsem svoje narozeniny moc neprožíval, slavil jsem je v kruhu nejužší rodiny (Lucie, Hugo, dvě kočky a pes) a když přišla ještě  máma s tátou, bylo nás až moc :-) A většinou jsem uprostřed oslavy vstal a šel si číst ty nové knihy, které jsem dostal.

Letos bych se však rád nechal inspirovat svojí ženou, která svoje narozeniny oslavila procházkou s přáteli a postáváním u ohně ve zmrzlé zahradě. To se mi totiž líbilo moc.
A chtěl bych něco podobného pro sebe.

Chtěl bych vás tedy tímto všechny, kteří se tu navzájem lajkujeme, komentujeme, sledujeme se a máme se víceméně rádi, pozvat na malou narozeninovou procházku.
Chtěl bych vás konečně poznat. Ať už se známe nebo neznáme, ať už žijete v sousedním baráku nebo za devatero řekami a devatero horami. A protože introverti dost často přitahují podobné introverty, kteří neradi vylézají na společenské světlo do uzavřených místností, naplánoval jsem to takto.


Sejdeme se na jednom místě na kraji města, podáme si ruce, pozdravíme se a vyrazíme na procházku za město k nedaleké rozhledně. Kdo si bude chtít povídat, bude si povídat, kdo se bude chtít seznamovat, bude se seznamovat. Kdo bude chtít jít ve své introvertní bublině v hloučku lidí a jen se plaše usmívat, je to přesně ta správná událost, kde se toto očekává.
Vytvoříme velkou skupinu, vytvoříme malou skupinu, vytvoříme jedince jdoucí svým tempem a sociální zdatností. Půjeme na kopec, kde se zastavíme, uděláme oheň a opečeme si buřty. Nebo rohlík. Jablko. Na koho bude u ohně moc těsno, může si opodál na vařiči ohřát kafe a sníst si v klidu svoji svačinu. Můžeme mlčet, můžeme si povídat. Můžeme založit čtenářský kroužek, když na to příjde. Můžeme taky kdykoliv odejít, když už budeme přesocializovaní. Je to jen procházka.
Je to příležitost se vidět. Poznat.
Až se nám bude chtít, půjdeme jinou cestou zpátky. Sami, nebo spolu.
Sejdeme se zase na kraji města, usmějeme se na sebe a půjdeme každý svojí cestou. Nebo taky ne.
Třeba půjdeme ještě někam. Obejít knihobudky. Památky. Hospody.
Nebo do toho kina. Nebo si zaběhat (no to asi ne). Vyprovodíme odjíždějící na vlak, na autobus. Nebo s sebou vezmeme přespolní a v obýváku roztáhneme karimatkny, spacáky a celou noc budeme hrát deskovky. Kdo ví ...
Tak co? Půjdete někdo? Lucie, Hugo a máma s tátou to mají povinné ... abych nešel sám.
Když mám ty narozeniny. Ale vlastně, ikdybych šel sám, tak budu spokojený.
Ale s vámi by to mohlo být veselejší ;-)

Tak zatím ... brzy bude víc podrobností. Zatím si jen napište do kalendáře:
16. března, sobota ... vytáhneme Maaristaana z jeho introvertní bubliny ;-)

pátek 23. listopadu 2018

Umřel bych hlady, býti veverka ...

Přestěhovali jsme se s firmou do nové budovy a ta má veliká okna.
Rád z nich koukám ven.
Zadní okna vedou do malé zahrady s krásnou oprýskanou zdí, za kterou roste velký ořešák.
Je tam klid a mír, popadané listí a opadané ořechy. Trochu venkovský výhled, byť skoro v centru města.
Za tímhle oknem je dost rušný život.
Zvířecí.
Spousta ptáků a sem tam veverka. Žádný člověk.
Krásně je tam.

Sedíme si na poradě okolo stolu a sledujeme veverku, která hopsá v trávě, nesoucí si ořech.
Rozhlédne se okolo. Přesvědčuje se, zda jí nikdo nevidí.
Osmi dospěláků, sedících za oknem, si nevšimne.
Ořech schová do trsu trávy a peláší si to dál ...



 ... o pár minut později, zjeví se pták, kterého jsem nikdy neviděl.
Až později se dozvím, že je to Ořešník kropenatý ... zamiluji si jej na první pohled.
Nabodne si ořech na zobák a odhopká o kus dál.
Schová ořech do trsu trávy, rozhlédne se okolo.
Šmírujícího Maaristaana si nevšimne.
Do zobáku vezme list a přikryje ořech.
Pak další list.
A další ...

Jak jen to ta zvířata dělají, že nezapomenou, kde si ořech schovala?
Já zapomenu na stole i nákupní seznam ráno na stole a z obchodu donesu jen čtvrtinu požadovaných věcí ... umřel bych hlady, býti veverka.
Podzim je moc fajn ...

pondělí 1. října 2018

Tetovaný 2 - Život s Alenkou ...

Tetovací strojek ztichl a mně bylo trochu líto, že už je konec, že máme hotovo.
Našel jsem si v tom tichém zvuku tetovacího strojku svojí uklidňující melodii a v jeho vrnivé pravidelnosti odpluly mé myšlenky k samé podstatě mého přesvědčení, proč je tento motiv přesně to, co chci sám sobě tetováním připomínat, co chci zaznamenat.
Druhý zápis do mého inkoustového čtenářského deníku.
Alenka v říši divů.
Pro někoho zvláštní pohádka, pro mě magie, provázející mě po většinu mého života.
Přesvědčení, že tam někde, v Králíčí díře či Za zrcadlem, skrývá se jiný svět.
Věřím, že není světa jednoho, že je jich mnoho. Jsem o tom přesvědčený, ba co víc ... vím, že to tak je.
Viděl jsem jej. Byl mi odhalen. Mnoha způsoby.
Už v době bouřlivého dospívání, kdy rozháraná mysl nespokojená s touto realitou, poodkrývala reality jiné, halucinogení.
Už v té době se mi zjevila postava Alenky a ikdyž vím, že ona spí a na konci se probudí, že je to podobný svět tomu, který jsem objevil já.
Nejde o děj, nejde o postavy ... jde o ten vnitřní pocit, náladu. Ten pocit, že něco není v pořádku.
Ta logika v absurdnu.
Naprosté přesvědčení, že propadnou se do světa, kde je vše ztřeštěné, je úplně normální a běžné.

Možná odtud pramení má víra, že kočky jsou mystická stvoření, provázející nás těmi druhými světy.
Proto mám doma dvě. Abych se v tom utvrdil.
Kdo má doma kočku, ten ví, že umí zmizet. I z třípokojového uzavřeného bytu, bez přístupu ven.
Prostě nejsou. Zmizí. A objeví se znenadání ... později. Jakoby nic, leží na svém oblíbeném místě.
To se právě vrátily z těch druhých světů. Alternativních světů.
Každá kočka mizí ... jako kočka Šklíba. A jsou nám ironickými průvodkyněmi. Když jim to dovolíme.

A pak je tu Alenka.
Mladá dívka, procházející se světy tam za Zrcadlem, bez zaváhání, bez rozpaků.
Najivní víra, že vše je tak, jak má být, že pokroucená realita je jen pokroucená realita hodna k prozkoumání.
Když jsem potkal Lucii, nezamiloval jsem se jen do její krásy, ale zamiloval jsem se do její duše.
Už před těmi 14 lety jsem tušil, že mám před sebou postavu z jiných světů, byť ona sama to o sobě ještě neví.
Bylo to jako se dívat do zrcadla.
Naprosté porozumění tomu, co vidíte v odrazu ...s malou vadou ve skle tam v rohu.
Něco, co ten reálný obraz narušuje a způsobuje optický klam.
Jsem svojí ženou fascinován už od začátku ... a čím déle ji znám tím více žasnu a jsem unešený tou hloubkou její duše. Imaginací. Pokřivenou realitou.

Mělo mi to dojít již dávno, ale pravda se často schovává přímo před očima.
Došlo mi to až před třemi roky.
Když Zrcadlo dostalo větší trhlinu a Králičí díra se objevila uprostřed obývacího pokoje.
Vzal jsem si za manželku Alenku z říše divů ... a ta moje Alenka prochází těmi všemi branami do jiných světů bez toho, aniž si to uvědomuje.
A já si uvědomil, že máme problém.
Že ať se na to dívám z jakékoliv romantické knihomolské stránky, Alenčiny výlety do světa za Zrcadlem v naší realitě nejsou fantastické výlety za poznáním, ale noční můrou pro Alenku.
Pro Lucii.
Že tím neskutečně trpí, že se tam sama ztrácí. A že se může stát, že už se odtud nikdy nevrátí.

 "Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?"
"Záleží na tom, kam se chceš dostat," řekla kočka.
"To je mi jedno kam..," řekla Alenka.
"Pak je jedno, kudy půjdeš."


Tohle je pro mě ikonický rozhovor z knihy o Alence.
Četl jsem jej zrovna v té chvíli, když už ztracená Lucie ze země za Zrcadlem nevycházela, kdy jsem musel já za ní, abych se k ní dostal. Abych jí připomínal ten svět tady.

Pár dní po tomto rozhovoru Alenky s kočkou Šklíbou se Lucie rozhodla pro tento svět a svolila.
S Hugem jsme ji ještě ten večer odvezli tam, kde jí uměli pomoci.
A tam její svět za Zrcadlem pojmenovali jménem Schizofrenie.

Jsou to tři roky a jsou to tři roky, které nás sblížili tak, jako snad nic jiného předtím.
Učíme se společně procházet krajem fantazie a nacházet pevné body v našich životech.
Držíme se za ruku a díváme se na všechny ty zvláštnosti našich světů. 
Některé jsou jen v našich myslích, některé jsou viditelné ostatním.
Žijeme šťastně ... možná je každá nemoc obohacením, když se to vezme za ten správný konec.
Možná je potřeba propadnout Králíčí dírou ve dvojici, aby v tom Alenka nebyla sama.
Dobré ale je, pokud ten druhý umí číst v mapách, aby našel cestu ven.
Tohle mé nové tetování je moje mapa.
Abych si vždy uvědomil existenci jiných světů, jiných realit.
A že v našem světě těch ztracených Alenek běhá ohromné množství, že ta moje není jediná.
Nebuďte pro ně Srdcovou královnou, snažte se být kočkou Šklíbou.
Protože cesta ven existuje ... jen je třeba občas ukázat směr.

neděle 8. července 2018

Vrána k vráně sedá ...

Odvezli jsme Huga na jeho první skautský tábor a s Lucií najednou osiřeli. Jen my dva a pes. A dvě věčně spící kočky. Osamocení a opuštění. Naše mládě vylétlo na čtrnáct dní z hnízda. Na zkušenou ...

V mé introvertní duši se rozhostil pokojný klid a mír a začaly se zjevovat představy horké vany s knihou, teplé peřiny s knihou, lavičky v parku s knihou ... do doby, než extrovertní duše mé ženy začala do ztichlé domácnosti předkládat návrhy, kam se hned teď vydáme.
Začala desetitisícíhlavovou Pohodou na Slovensku, pokračovala více než stohlavými Boskovicemi, až padl návrh na Festival Fantazie, kde je šance na pouhé desítky český Sheldonů Cooperů a jiných mimoňů.
Vrána k vráně sedá ... divní týpci v kostýmech, poslouchající přednášku o tom, kterak být jako Commander Shepard (nebo hltající vyprávění o homosexuálních hrdinech ve fanazi knihách) mi příjdou jako nejvíce snesitelná skupina a nejbližší sociální bublina.
Jedeme na výlet!

Co vám budu povídat. Bylo to přesně takové, jak jsem čekal a jak jsem si představoval.
Obrovský sál plný deskových her, nad kterými se skláněli zapálení fanoušci vrhacích kostek a potištěných kartiček z alternativních vesmírů. Druhý obrovský sál plný blikajících monitorů a na nich hry mého dospívání, i hry dospívání mého syna.
Jak mně se po něm zastesklo!
Tady bychom spolu vydrželi až do rána ...
Po mém boku se však nervózně ošívala moje milá, která nadevše miluje cosplay a převleky všeho druhu a toužebně vyhlížela nové a nové úlovky.
Přesto jsem ji donutil usednout k jedné konzole s tím, že si spolu zahrajeme.
A hned tu byli dva klučinové, zda si můžou zahrát s námi. Lucie úspěšně zakryla vyděšené vyjeknutí a se ctí se na posledním místě probojovala do cíle. K další hře jsem ji však už z nějakého důvodu nepřemluvil ... škoda. Líbilo se mi hrát po boku uhrovitých chlapců a natřít jim to na vesmírné tříkolce, hazejíc po nich jedovaté houbičky. Příští rok jedu s Hugem ;-)
Ještě chvíli jsme se motali po chodbách plných roztomilých divnolidí a nakonec vyrazili k domovu ...

"Bereme stopaře?", optal jsem se mé spolucestující.
"Když to budou holky ..."


a jako kdybych si to u Vesmíru objednal, o pár zatáček a kopců dále, na krajnici dívka se zdviženým palcem a vedle sebe dva klučíky ve věku našeho Huga.
Na zádech těžké krosny.
Chvilka logistického přerovnávání v zavazadlovém prostoru a už si je vezeme.
Dítka z nedalekého tábora, vracející se z dvoudenní výpravy s přespáním venku.
Povídáme si o tom, jak se mají, jak se jim na táboře líbí a cesta nám pomalu ubíhá.

"Vy máte něco společného s Rychlými šípy?", reaguje dívka na moje tetování.
Neobratně se v jedné větě snažím vysvětlit své pohnutky, které mě vedly k vytetované vlajce Rychlých šípů.

"Víte, my jsme z tábora, který se řídí Foglarovým způsobem života" a hned začne vyprávět, že patří ke Sdružení přátel Jaroslava Foglara (www.spjf.cz a www.facebook.com/foglar) a mluví o tom, co a proč dělají. Jsem z nich nadšený a sleduji ty tři ve zpětném zrcátku na zadním sedadle. Ona se usmívá a oni mají kolem pusy zbytky po zmrzlině.
Myslím na to, že kluci jsou všichni stejní. Na potvrzení toho všeho si jeden z nich utře pusu do rukávu už notně ušmudlaného trika. Znovu se mi zastesklo po tom našem dobrodruhovi.
"Tady nám prosím zastavte..."

Zbytek cesty se jen zasněně usmívám a musím myslet na to, jak je ten svět hezky zařízený.
Jak jsou ty neviditelné cesty Vesmíru propojené a jak na sebe navazují, vzájemně se přitahují.
Musím myslet na ty tři, jak večer u táborového ohně vypráví ostatním Foglarovým stoupencům, že si stopli roztomilý důvěryhodný páreček a že řidič měl na zápěstí vytetovanou vlajku Rychlých šípů.
To je tak neuvěřitelná náhoda, že to musí být pravda. Tohle by si prostě nikdo nevymyslel.
Vrána k vráně ...