sobota 9. prosince 2017

Zmrzlé blechy

S tím nápadem přišla před pár dny a chtěla mě mít u toho.
Spokojila se s mojí vyčerpávající odpovědí Hmm ... jo a šla si dál snít o svém načančaném stánku na bleším trhu. Den předem napekla nepečené RAW dortíky, uvila věnce z plevelu a vytřídila mi knihy.
Já nám udělal kafe do termosky a brzy ráno nás odvezl.
Načančala si stánek, uskrávala horké kafe a usmívala se na všechny strany.
Šťastná a spokojená.

Brzy mi došlo, že to nedělá pro nízký zisk.
Stačilo se jí podívat do tváře, když zákaznicím podávala své dortíky a děkovala za nákup.
Ta radost, že zažívá něco nového. Že není doma, ale venku ... mezi lidmi.
Že dnešní sobota je jiná, než sobota minulá.
Uvnitř jsem se zastyděl za své myšlenky léty kovaného prodavače: „Máš toho málo“ a
„Prodáváš to moc lacino, takhle si vyděláš leda tak na náklady“.

Mrzly nám nohy, mrzly nám prdele.
Červené nosy jsme si třeli o sebe, jako zamilovaní eskymáci.
Táhlo se to jako med a dostanu z toho rýmečku. Ale bylo to skvělé!
Bylo skvělé vidět ji šťastnou a spokojenou. Bylo skvělé být šťastný s ní.
K večeři si dám zbylé dortíky a horký čaj ... a protože to byl opravdu hezký den, přidám si tam i rum.

Ilustrační obrázek z Googlu, nepodařil se mi dohledat autor :-(

úterý 5. prosince 2017

„Prosím dárky do mysky ...“

Až odejde zima, bude mu deset let a občas, když na něj pohlédnu znenadání, vidím v něm toho šestnáctiletého kluka, kterým se stane za pár let.
Dospívající stín jinocha prolétné po tváří desetiletého dítěte. Srdce mi poskočí ... láskou.

Čerti neexistují ... ve škole to byli převlečení páťáci. Nebo osmáci!

Přesto na balkon dal prázdnou misku s papírem a s hrubkou v ní.

 A každou chvíli otevíral dveře, zda-li již miska není plná, nebo zda neuslyší cinkot pekelných řetězů.

Co když nepříjdou?
Co když mi nic nedonesou?
A stejně je to blbost, že čerti všechno ví. Kdybych se ho zeptal, co jsem dělal dnes ve dvě, tak to vědět nebude!
Mami? Víš, co by byl dobrej challenge? Zahrát si s čertem na Xboxu!

Úžasný mix dětské důvěřivosti, naivity, postrašené nejistoty a přeci jen už i krapet nedůvěry.
Kéž mu to vydrží i v dospělosti.
Ta krásná dětská představa vzadu v hlavě, že přestože pátého dvanáctý choděj převlečení osmáci, někde tam dole ve skutečnosti čerti opravu jsou a největší frajer je vyzve ke hře na Xboxu ...

pondělí 4. prosince 2017

"Rozhodni se, že zítra vstaneš a budeš šťastná ..."

Měla splín a tak jsem jí, po vzoru Jardy Duška (nebo snad Toltéků), řekl:
"Rozhodni se, že zítra vstaneš a budeš šťastná ... že budeš mít hezký den."
Sám jsem se tím po probuzení rozhodl řídit, přestože nesnážím zvuk budíku a probudil jsem se nerudný.
A světe div se! Ony ty sluníčkářský řeči občas fungují!

Měl jsem hezký den, přestože bylo hnusně. Vždyť nikam chodit nemusím a v hlavě mám svůj v pohodě svět.
Měl jsem hezký den, přestože kočce bylo špatně z přejedení a pozvracela postel, kterou jsme včera čerstvě povlékli. Vždyť to mohla vyklopit na nás, blbka jedna!
Měl jsem hezký den, přestože byl nedobrý a studený oběd. O to víc mi chutnalo kafe a zákusek, který jsem si dal jinde.
Měl jsem hezký den, přestože jsem doma našel smradlavou spoušť po psíkové, se kterou nikdo nebyl odpoledne na procházce a ona dostala průjem. Holka zlatá! Ještě že máš rozum a ulevila jsi si na dlažbě a ne v posteli, jako to přežraná kočka!

Měl jsem hezký den, přestože jsem cestou ze skautu, kam jsem odvezl syna, uvízl v zácpě. Poslouchal jsem na plné pecky Zrní a falešně si s nimi zpíval pod vousy ve vyhřátém autě.

Měl jsem hezký den, protože jsem se rozhodl, že jej dnes budu mít hezký. Že se budu snažit být šťastný.

Stačí se jen rozhodnout ... tak lehké to (většinou) je. Jen se rozhodnout.
Budu šťastný ... teď. A zítra. A pozítři taky. A když nebudu, tak stejně budu šťastný. Navzdory všemu.
Šťastný z toho, že můžu začít znovu.
Tak ... a je to.

Buďte taky šťastní ;-)
Třeba od zítřka ...

sobota 2. prosince 2017

Život je krásný (i po sedmi letech)

Když jsem si před sedmi lety zakládal tohle svoje virtuální odkladiště myšlenek, začal jsem příspěvkem, který jsem pojmenoval "ŽIVOT JE KRÁSNÝ". Byl krátký (ten příspěvek) a stálo v něm:

"Cestou do práce jsem míjel popeláře.
Chudáci už mají zmrzlé nosy a na rukách zimní rukavice.
Nabídl mi, ať si přiskočím na stupínek, že mě kousek sveze :-)"


Pořád si tu chvilku s popelářem pamatuji. A pořád si pamatuji tu dětskou radost z představy, jak stojím na stupínku vzádu na popelářském autě, vítr mě šlehá do tváře a já si jedu po svém městě a radostně se usmívám. Vlastně kvůli tomu jsem si svůj veřejně tajný deník zakládal.
Abych nezapomněl na všechny ty dny a okamžiky, kdy jsem si řekl, že život je krásný.
Hodně to tu bylo o mně, hodně to tu bylo o mé ženě Lucii a hodně to tu bylo o synovi Hugovi.
Protože, když jsem si řekl tu kouzelnou větu o krásném životě, většinou nebyli daleko.

Postupem času jsem na tenhle svůj veřejný deník zapomínal, ne snad proto, že bych už nenacházel ty krásné okamžiky, ale proto, že jsem je zapisoval do deníku papírového, opravdu tajného. A také proto, že jsem své postřehy o svém štěstí dost často "jen" zaznaménával v krátkých větách na Facebooku, či pomocí fotek na Instagramu. Ale něco mi chybělo. Sociální sítě jsou moc rychlé a malé i velké myšlenky se ztrácejí v záplavě každodenních událostí, politické nekorektnosti, fotek obědů, teroristických útoků a hejtů na všechny strany.
Chybí mi klid a chybí mi pozvolnost.
Chybí mi teplý pokoj s pohodlným ušákem, teplým kafem, s kočkou na klíně a psem pod stolem.
Virtuální fejsbůková hospoda a veřejná instagalerie jsou moc fajn místa, ale doma je doma. No ne?
A tohle je vlastně moje doma. Místnost, kde rozjímám a přijímám návštěvy. Dlouho jsem byl introvertně zavřený doma sám, myslím, že je načase otevřít všechna okna a vyvětrat ten zatuchlý puch rok nevětrané místnosti. Koneckonců, zavřít a zatemnit žaluzií je můžu vždycky ;-)

pátek 30. prosince 2016

Jeden rok, 365 dní, 365 fotek ...

Tuhletu celoroční hru s fotkami obyčejných dní jsem hrál sám se sebou již dvakrát.
Letošní rok jsem vynechal, ale během probíhajících ročních období jsem si uvědomil, jak moc mi to chybí.
To každodenní dívání se okolo sebe a nacházení drobných životních okamžiků, které bych chtěl zvěčnit a uložit si do své virtuální paměti. Co den, to jedna fotka. Jen jedna jediná.
Minimialismus a pravidelnost v praxi. Umění vybrat si ten jeden jediný správný okamžik, jen jednu jedinou fotku ... a dělat to pravidelně, den za dnem. Třistašedesátpětkrát za rok. Nezapomenout a nevynechat.

Už když jsem začal hrát poprvé, stal se během prvních pár dní zázrak. Najednou jsem se na svůj život začal dívat jiným pohledem. Začal jsem totiž své dny opravdu vnímat. Rozhlížet se kolem sebe a hledat vhodné okamžiky, vhodné obrazy. A za pár dní jsem zničeho nic hledat přestal. Už jsem nepotřeboval hledat, protože jsem nacházel úplně automaticky.
Sbíral jsem své dny, zakládal zápisky do svého obrazového deníku a vytvářel unikátní vzpomínkové album, které jsem od té doby nespočetněkrát prohlížel znovu a znovu.
Kronika všedních dní, která z obyčejných okamžiků udělala okamžiky neobyčejné. Staly se totiž symbolem toho konkrétního dne a připomínají mi, jak jsem v tu chvíli hleděl na svět. Co se ve mně odehrávalo, na co jsem myslel, co jsem cítil. Právě v tomhle je uchované celé to kouzlo. Pro všechny ty, kdo se na moji sbírku dní podívají, to může být jen obyčejná fotka. Leckdy nic neříkající, nebo zobrazující to, co každý vidíme den co den.
Ale pro mě jsou za každou fotkou příběhy. Moje příběhy.
Příběhy a vzpomínky, které tu pro mě zůstávají, seřazeny den po dni a připomínající jeden pohled na celý rok. Těch pohledů je samozřejmě víc, ale tohle je ten jediný pohled, který jsem se rozhodl zvěčnit fotkami. A podělit se s ním i s ostatními.
Poodhalit své intimno, pozvat do svého života všechny ty anonymní profilové obrázky na Facebooku či Instagramu, aby mohli bez zaklepání nakouknou oknem do mého světa.

Pojďte do toho letos se mnou! Za pár hodin začíná nový rok, ideální doba zkusit se na něj dívat jinak! Novým, přítomným pohledem.
Den za dnem.
Je jen na vás, co si uložíte, co si uchováte. Klidně den za dnem foťte ten samý pohled z okna. Získáte úchvatnou kolekci toho, kterak se vám před oči mění svět.
Foťte nebe. Vodu. Sebe. Svůj život. Život nemá pravidla.
Může vzniknout umělecké dílo, může vzniknout rodinná sbírka fotek dítěte, seznam banalit a nebo vůbec nic.
O to vlastně ani nejde.
Jde o to, začít se dívat na svět jiným pohledem. Všímat si maličkostí!  
A zaručuji vám, že to se opravdu stane.
Pokud začnete hrát tuhle hru sami se sebou, už za pár dní si všimnete věcí kolem sebe, kterých byste si nikdy jindy nevšimli. Začnete se rozhlížet kolem sebe. Odhalíte úplně nový svět a bude to svět jen a jen váš. No a tak trochu i náš, pokud nás do něj pustíte ;-)

Již zítra vyfotím svojí první fotku 1/365. První fotku roku 2017. Nemám na to zrcadlovku, mám na to obyčejný mobil. A stačila by na to i kalkulačka, pokud by uměla fotit. Nejde o kvalitu. Jde o příběhy.
Ty moje najdete na mém Facebooku nebo Instagramu, kde najdu já ty vaše? ;-)

neděle 25. prosince 2016

Zažít Vánoce jinak ... opravdově, intimně a hlavně spolu.

Přesně před rokem jsme seděli společně v autě a Lucie po cestě povídala o tom, jak by si příští Vánoce přála jiné než všechny ostatní doposud.
Odjet pryč, vykašlat se na všechny ty předvánoční stresy a depky, kašlat na pravidla a na to, co se sluší a co se patří.
"Nejraději bych odjela na nějakou chatu a vrátila se až po svátcích", řekla a já si to pamatuji, protože jsem si to zapsal do deníku. Protože tahle její myšlenka (a přání zároveň) mi přišla strašně důležitá a nechtěl jsem na ní zapomenout.
Přesto jsem zapomněl.
Ale ona nezapomněla.
Zařídila si to už v létě a jedno takové místo zamluvila dlouho dopředu.
Žádný luxus s plnou penzí u moře, žádné neosobní pokoje s vysokohorskou přirážkou.
Den před Štedrým dnem jsme nasedli do našeho špinavého auta s kufrem plným spacáků, ešusů a čelovek a vyrazili vstříc našemu malému a skromnému dobrodružství.
Vyrazili jsme k hranicím Šumavy, do míst, kde končí rovina a začínají se zvedat zalesněné kopečky. Do místa, kde je pár malých rybníčků a na nich stojí chatky. Vlastně chatičky. Malé, kouzelené chatičky, které postavil někdo s velkým umem a vkusem.
Ta naše se jmenuje Madlenka a najdete ji na Dobčických rybníčkách.


Cesta trvala dlouho a byla příjemná. S Hugem jsme se pustili do malé krabičky cukroví, které Lucie koupila ve farmářském obchodě, protože když zažít Vánoce jinak a když kašlat na pravidla, prvním logickým krokem je, nepatlat se s hromadou cukroví, které nakonec stejně nikdo nejí.
Každý jsme vyzobali pár svých oblíbených kousků a bylo hotovo. Více nebylo potřeba, stačí málo.

Ze zasněžené Vysočiny jsme dojeli do kraje beze sněhu a spatřili ten kousek malého ráje na kraji zamrzlého rybníka, který na víkend bude našim novým domovem. Sympatický majitel předal klíče od dveří, na stůl přichystal láhev vína a s pevným stiskem ruky a upřímným úsměvem si jel po svém.
Nechal nás o samotě.
Vytouženou samotu sice narušil kluk ve stromové chatce a mladý pár o rybník vedle v chatce další, ale hledali zde přesně to samé co my a tak jsme si nepřekáželi.
Prohodili jsme spolu jen pár slov při střídání se v sauně na druhé straně rybníka, tak se snad o narušení samoty ani nedá mluvit. Spíše nás potěšilo zjištění, že nejsme jediní mimoni nalézající štěstí tam, kde by ho většina oslavenců vánočních svátků rozhodně nehledala. V miniaturní chatce bez elektřiny, vzdálené nějakou tu stovku kilometrů od domova. Útulnou, čistou a prostou chatku jsme si na první pohled zamilovali. Malá kamínka brzy zahřála prokřehlé ruce a ohřála vodu na kafe. Pohodlná pohovka posloužila jako ideální společník a brzy se postarala o naše unavená těla, která se propletla navzájem, nohu přes nohu, hlavu do klína, tři postavy tvořící jednu malou rodinu.

Chvilku nám trvalo naladit se na sebe. Dva muži, velký a malý, otec a syn, narození ve znamení ryb, podvědomě hledali místo kam se o samotě schoulit a žít si ten svůj vnitřní svět buď s knihou či elektronickou hrou.
Jenže výhodou i nevýhodou malých prostorů je, že se nemáte kam schovat. Brzy nám to došlo a moc rádi jsme se podvolili situaci a poddali se kouzlu rodinné lásky a nechali se ovinout slovy naší jediné holky. Mluvili jsme spolu, hráli spolu společenské hry i mlčeli jsme spolu.
Byli jsme všichni tři pohromadě a bylo nám moc hezky. A šli brzy spát, protože světla bylo málo a únava veliká. Zalezli jsme každý do svého spacáku, popřáli si dobrou noc a v klidu a míru usnuli ...

Druhý den, ten Štědrý, jsme si užili tak, jak asi nikdy dříve. Malý výlet po okolí, drobné ukusování ovoce či sladkostí,
vyprošťování dřevěného voru ze zajetí ledu, krátká řeč s jedním ze sousedů. Sledování okolí, stromů a ptáků, dlouhé rozhovory, vzpomínání a smích. Nekonečné partičky karet, hlazení se ve vlasech, lechtání na žebrech.

Ještě za světla, před večeří, přišla Lucie s tím, že tam v dáli mezi stromy, zahlédla stádo srnek a pobízela nás, ať si je jdeme prohlédnout. Procházíme zarostlou stezkou a spatříme kočku, jak kráčí proti nám. Všimne si nás, zastaví a pak zběsile, jakoby něco provedla, zmizí v křoví.
A ona provedla! 
Kočka byl totiž proměněný Ježíšek!
Tam ... tím směrem odkud kočka přišla, tam stál jediný smrček mezi listnatými stromy a pod tím stromem byla hromádka. Hromádka z vánočního balícího papírů a v té hromádce pár malých balíčku s našimi jmény.
Vánoční zázrak, dárky nedávají rodiče, ale Ježíšek, který se proměňuje v kočku! Všechno je v naprostém pořádku, kouzlo Vánoc existuje ... "Mami, Ježíšek si půjčil Tvůj šátek, na kterém ty dárky leží, asi nechtěl, aby se zašpinily". Dětská mysl je úžasná, ta víra v kouzla a pohádky, kéž mu dlouho vydrží ...

Štědrovečerní večeři jsme si uvařili v ešusech na venkovním ohništi a při drobném mrholení popíjeli víno z nových nerezových skleniček, které jsme našli v jednom z balíčků.

A nechyběl nám bramborový salát ani obalený kapr, protože rozvařená lepkavá rýže, kousek masa a spousta kukuřice chutná pod širým nebem božsky a více než všechny ty tradiční domácí dobroty světa :-)

Lucie si pak zapálila svojí novou dýmku a byla zase o krok blíže svému snu.
Tomu snu, o kterém píše na svém blogu, že "až bude stará, bude kouřit dýmku, pro pivo chodit se džbánkem a bude mít bílé vlasy" ...

A Hugo se šťoural v ohni a skákal na voru a našel dřevěnou rybu v roští a měl se moc hezky, občas si posteskl, že se mu stýská po domově a po kočkách, ale další karetní hra stesk zase zahnala a pak se očka začala klížit a svíčky dohořívat, do kamen již nebylo potřeba přikládat, protože tepla bylo akorát.
Všichni jsme zase zalezli do svých spacáků, hlavy u sebe a myšlenky bloudily v našich osobních světech. Každý si myslel na to své a všichni jsme byli spokojeni, protože letošní Vánoce byly úplně jiné než ty předchozí a byly krásné a nejhezčí, jaké jsme kdy měli. A to i přes to, že jsme neměli ozdobený stromek a navoněný byt, velkou hromadu nepotřebných dárků a neviděli jsme žádnou pohádku ... byli jsme spokojeni, protože jsme jednu pohádku proživali.
Byla to pohádka o tom, jak se plní sny.

pátek 16. prosince 2016

Ano, tenhle rok bude ... !

Přestože nesnáším Zimu a většinou to nezachraňují ani Vánoce, mám rád ten zvláštní zlom v kalendáři, kdy se změní číslo v letopočtu. A to i navzdory tomu, že vědci bijí na poplach a přichází se zlomovým prohlášením, že čas vlastně neexistuje a tak vlastně ani neexistuje to období, kdy hned první den miliony lidí porušují svá novoroční předsevzetí.
Nikdy jsem nebyl silný v hodinách fyziky, nedokážu čas popsat a jelikož slavím už po osmé své třicátiny, je mi jasné, že na téhle vědecké pravdě něco bude. Čas sice možná neexistuje, ale já konec roku vnímám jako zlom. Důležitý zlom.
Možná to všechno je tím, že jsem se narodil na Jaře. Jaro je pro mě obdobím zrození a jak nastupují další roční období, tak postupně sílím a v Zimě ... v Zimě vnitřně umírám.
Je to vlastně logické, Příroda takto funguje od počátku věků.
Začátek nového roku je pro mě začátek duševní reinkarnace, jsem plný odhodlání a plánů a říkám si "Ano, tenhle rok bude ..."

Nový rok pro mě nezačíná přesně prvního ledna, ale o pár týdnů dřív.
Začíná přesně v den, kdy si pořídím nový diář.
Používám totiž diář trochu jinak než většina lidí a používám jej ještě dříve, než nalistuji první den s datumem. Bílým samolepícím papírem přelepuji všechny ty stránky, kde jsou vypsané pracovní týdny a svátky, plánovače dovolené, časová pásma, mezinárodní telefonní předvolby a podobné nedůležitosti a vznikají mi prázdné stránky na mé plány a mé důležitosti. Na mé přehledy.


Vystřihuji si z knižních katalogů obálky knih, které si chci přečíst a vlepuji si je do sekce "PŘEČÍST". Zakresluji své tělesné rozměry, to abych viděl jak jsem rok od roku větší a větší :-)
Poznačuji si plány, co tento rok pořídit, čemu se tento rok co nejvíce věnovat, co tento rok udělat.
A v hlavě si buduji ten svůj "nový svět", sním o dalším roce a určuji mu směr.
Do nového roku pak vstupuji s jistou vizí a odhodláním a hnedle se ta Zima lépe přežívá, vnitřně zase rostu, nabývám na síle, těším se na Jaro a když příjde, znovu se zrodím a spolu s prvními květy i má duše vykvete a se stane zase mnou.

Protože Zima, Zima je pro mě šeď a melancholie, kdy dochází k útlumu a "zimnímu spánku", období, které se snažím jen přežít.
Chtěl bych říci, že v tomto období odpočívám, ale já vlastně tak trochu trpím. Trpím drobnou depresí a smutkem a snažím se neotrávit své okolí. Chybí mi slunce a zelená tráva, chybí mi teplo a oheň v ohništi ...
Jsem schovaný za stránkami knih, nebo ponořený v horké vodě ve vaně.
Dost často obojí najednou.
Za chvíli budeme slavit Zimní slunovrat a ve mně se již probouzí naděje.
Nový diář je založený a v hlavě se mi začínají objevovat obrysy něčeho nového. Prázdné stránky čekají na mé plány a sny. Ještě chvíli budu zamračený a pak ... pak to začne. "Ano, tenhle rok bude ...!"