Vzkvétání

Všímám si, že se z toho poslední dobou stává jakýsi společenský trend. Mluvit o něm negativně.
Mluví o něm moderátoři v rádiu, píší o něm blogeři na sociálních sítích a baví se o něm lidé na ulicích.
I já jsem to pár let zpět dělal.
Brojil proti, vysmíval se, podceňoval. Zrazoval od něj a vymlouval ho ostatním.
Mával nad ním rukou a měl u toho pohrdavý úšklebek.
Předsevzetí do nového roku.
Přiznat v dnešní době veřejně, že do nového roku vstupujete se seznamem předsevzetí, to chce mít odvahu.

"Stejně to nedodržíš!"
"Jen tě to bude stresovat a budeš se pak cítit mizerně!"
"A proč na konci roku? Když chceš něco změnit, tak přeci začni hned, ne až na začátku nového roku!"
"Celou dobu nic neděláš a teď čekáš, že se to změní? Směšné!"

Podobných řečí je spousta a je jich rozhodně více, než vět typu "Jasně, směle do toho, to dokážeš!"
Čím to?
Opravdu jsme takoví, že nejsme schopni dodržet své plány, jít za svými sny?
Nemáme výdrž, neumíme do toho vložit srdíčko a chybí nám ten správný tah na branku?
Nemyslím si. Myslím si, že to prostě jen všechno bereme za špatný konec.
Už jsem o tom trochu psal minule ve svém výlevu Co nechci a co se mi nelíbí.
Největším problémem bude asi to, že si dáváme předsevzetí, která se nám ve skutečnosti nelíbí a která nechceme plnit. Která jdou přes naší přirozenost a pohodu.
Ikdyž překonávání sebe sama je veskrze pozitivní věc, u překonávání sebe sama to chce něco více, než jen obyčejné předsevzetí. Tu je na řadě opravdové odhodlání a v tomto případě je opravdu jedno, kdy člověk začne. Hlavně, že začne.
Já tu ale teď mluvím o předsevzetích, která doopravdy můžou fungovat, která nový roku udělají hezčí a která můžou vydržet až do roku dalšího. Mluvím o předsevzetích, která můžou být našimi věrnými průvodci.

Ilustrace Scott Erikson www.scottericksonart.com

Pojďme na to letos trochu jinak. Oklikou. Uchopme to za druhý konec než doposud.
Na chvilku se zastavme a zamysleme se nad rokem, který dnes končí.

Co se nám na něm líbilo, co se nám povedlo? Co nás dělalo šťastnými?
Co nás bavilo a co bysme si rádi zopakovali? ...
Už to všechno vidíte? Vybavují se vám ty krásné okamžiky jeden za druhým? Ano?

Tak tady máte svá předsevzetí do nového roku.
Řekněte si, že v nastávajícím roce budete opakovat a prohlubovat všechno to, co se vám podařilo, co vás dělalo šťastnými doposud.

Rozhodněte se, že budete VZKVÉTAT.

Zaměřte se na ta drobná semínka štěstí, která se vám ve starém roce podařila zasít a zaměřte se na ně.
Starejte se o ně. Zalévejte je. Věnujte jim prostor a věnujte jim svojí pozornost.
Povzbuzujte je k růstu.
Zaměřte se na to, co vás dělá šťastnými.
Protože když budete šťastní, zvládnete pak hravě i ta semínka plevele, která vám tak trochu hyzdí vaši duševní zahrádku. Když vám totiž vyrostou silné rostliny štestí, zastíní ty nedomrlé výhonky plevele.
Všichni přeci víme, že sílí to, co zaléváme, co hnojíme. Sílí to, na co se zaměřujeme.
Tak neplýtvejme prosím vodou na plevel, není to moc chytrý nápad ;-)

Takže směle do toho. Dávejme si svá novoroční předsevzetí. To dokážeme!

Co nechci, co se mi nelíbí?

Jako každý rok touto dobou, často sedím nad prázdným diářem, který se za pár dní stane mým novým deníkem a upravuji si jeho úvodní stránky.
Přelepuji bílým samolepícím papírem všechny ty první listy, kde jsou plánovací tabulky, státní svátky v sousedních zemí, seznamy jmen v celém roce a další různé chytrosti a nezajímavosti.
Ty stránky, které nikdy nikdo nepoužívá a jsou tam jen do počtu (nebo vy je snad někdo používáte?).
A pak ty prázdný bílý místa zaplňuji svými plány a sny.
Kreslím si, píšu si. Vystřihuji a lepím a při tom si sním o dalším novém roce.
Protože další nový rok, to bude něco!

"Ty a ta Tvoje předsevzetí ..." usmívá se dobrosrdečně moje žena a chce vědět, copak plánuji tentokrát.
Tak jí to povím.
"Ale vždyť to jsou jen samé hezké a jednoduché věci, to není žádné předsevzetí! Musíš si přeci vybrat něco, co Tě nutí se přemáhat."
Koukám se na ni nechápavě.
Jen samé hezké a jednoduché věci? No a? Není snad smyslem hledání štěstí právě tohle? Dávat prostor věcem hezkým a jednoduchým? Zaměřovat se právě na ně?
Jasně, že lidé opouštějí svá předsevzetí hned první týden, když si do plánů dávají jen samé nehezké věci, které se jim nelíbí a které ve skutečnosti nechtějí dělat!
Je to přeci logické, že opouštíme věci, které nás nedělají šťastnými.

Ale vrtalo mi to hlavou, ne že ne.
Zavřel jsem oči, dal nohy na stůl a přemýšlel.
Co vlastně ve skutečnosti nechci? Co se mi nelíbí?

Začal jsem si kreslit a u toho si klást otázky. A taky si na ně odpovídat.
Jasně, že se mi tam objevily takový ty legrační odpovědi jako: "Nechci mít pupík" a "Nechci být fotr". Objevily se mi tam ale i myšlenky, které mě docela překvapily.

"Nechci být jako ona, protože nesouhlasím s jejím názorem, že všichni lidi jsou hlupáci."
"Nechci mluvit o lidech jako on, protože vidím, že jeho názory jsou založené pouze na smyšlených doměnkách."
"Nechci se stýkat s lidmi, kteří ve mně probouzejí jen to nejhorší ze mně." 

Namalováno, zapsáno, vzáno v potaz.
V deníku umístěno hned vedle sekce Co chci, co se mi líbí.
Protože mi došlo, že aby byl člověk spokojený, potřebuje k tomu dvě věci.
Vědět, co od života chce. A také vědět, co od života nechce.
Určitě bude náš život jednodušší, když má jasně vytýčené hranice.

P.S. U mě to zafungovalo hned druhý den.
Dostal jsem se do situace, kdy bych zareagoval úplně stejně, jako reaguje člověk, na kterém se mi tato vlastnost úplně příčí. Vzpomněl jsem si na tuhle svojí myšlenkovou mapu a nelibou reakci ihned spolknul.
Strašně, ale opravdu strašně moc, se mi ulevilo. Rozlila se ve mně hrdost nad sebou samým.
Začínám plnit svá předsevzetí a to nový rok ještě ani nezačal.

Ano, takhle jednoduché to je ... ;-)

Vstát o pár hodin dřív ...

Ikdyž se to možná na první pohled nezdá, i v prodejně nářadí je na konci roku šrumec.
Dost velký šrumec.
Ne snad proto, že by lidé chtěli pod stromečkem najít kompresor, sbíječku nebo podlahový mycí stroj, ale proto, že firmy před koncem roku optimalizují své daně ... nákupem potřebného nářadí.
Takže už třetí týden žiju v řízeném chaosu, vytvářím a posílám nabídky, sepisuji sáhodlouhé seznamy toho, kdo a co si objednal, telefonuju, píšu emaily, vybaluju a zase zabaluju balíky, mluvím s lidmi reálnými i s lidmi nikdy neviděnými. Piju jedno kafe za druhým a poslouchám jediné album stále dokola, protože nemám čas si najít a pustit jiné. A celou dobu si přeji, ať už je konečně leden a já můžu začít počítat všechny ty spojky, řetězy a vrtačky v klidném týdnu inventury.
Prostě je toho moc. Ale to vám asi ani nemusím říkat. Všichni toho máme na konci roku moc.
Tak to prostě je a nikdy to pravděpodobně nebude jiné. Musíme zatnou zuby a snažit se to vše, se ctí, přežít.

Norman Rockwell, Crackers in Bed (1921)

Po jednom takovém uspěchaném dni, plném nevybalených krabic a nevyřešených emailů, mě napadla smělá myšlenka. Ráno vstanu o pár hodin dřív, ještě za tmy odejdu do práce a než začnou chodit lidi a zvonit telefony, všechny ty hromady povinností vyřeším najednou. Dříve než výjde zimní Slunce.

A jak jsem si naplánoval, tak jsem i učinil.
Nastavil si budík a v čase, kdy i psíková se na mě tvářila krajně nedůvěřivě, jsem si udělal kafe.
Unaveně se začal přemlouval, abych se převlékl a šel.
Pomalu jsem si však začal uvědomovat tu probouzející se blbou náladu, která začala hrozit, že převezme vládu nad mým dnešním dnem.
Začal jsem v duchu nadávat na Vánoce, na Zimu, na blbé konce roku. Na práci a na to, že něco musím.

A pak mi to došlo.
Nemusím!
Já se přeci nemusím hned teď převléci a jít do mrazivé tmy, abych byl v práci dřív. Vstal jsem o pár hodin dřív ... a rozdělaná práce přeci většinou neuteče, počká si na mě.
Hrozně se mi ulevilo, spadl ze mně ten balvan ranní nasranosti a duši zaplavil hřejivý pocit. Vzal jsem kafe a vrátil se do peřin. Rozsvítil noční lampičku, přitiskl se ke spící ženě, přikryl se kočkou a psem a rozevřel knihu.
Pomalu jsem usrkával chladnoucí kafe a obracel stánku za stránkou. Odplul jsem myšlenkami do světa skrytým za černými písmeny a odpočíval. Relaxoval.
Když se rodina v běžném čase probudila, byl ze mně člověk, který přečetl půl knihy a který se cítí naprosto skvěle ... a v práci? V práci se nezměnilo vůbec nic. Jen jsem to bral více statečně, protože uvnitř srdce mi vznikl další knižní vesmír ... krajina, kam se můžu uchýlit, až chaos bude přebírat moc nad tím mým světem skutečným. Opravdu to byl příjemně osvobozující pocit! Takže zítra zas ... vytvářet nové vesmíry !? ;-)

Zmrzlé blechy

S tím nápadem přišla před pár dny a chtěla mě mít u toho.
Spokojila se s mojí vyčerpávající odpovědí „Hmm ... jo“ a šla si dál snít o svém načančaném stánku na bleším trhu. Den předem napekla nepečené RAW dortíky, uvila věnce z plevelu a vytřídila mi knihy.
Já nám udělal kafe do termosky a brzy ráno nás odvezl.
Načančala si stánek, uskrávala horké kafe a usmívala se na všechny strany.
Šťastná a spokojená.

Brzy mi došlo, že to nedělá pro nízký zisk.
Stačilo se jí podívat do tváře, když zákaznicím podávala své dortíky a děkovala za nákup.
Ta radost, že zažívá něco nového. Že není doma, ale venku ... mezi lidmi.
Že dnešní sobota je jiná, než sobota minulá.
Uvnitř jsem se zastyděl za své myšlenky léty kovaného prodavače: „Máš toho málo“ a
„Prodáváš to moc lacino, takhle si vyděláš leda tak na náklady“.

Mrzly nám nohy, mrzly nám prdele.
Červené nosy jsme si třeli o sebe, jako zamilovaní eskymáci.
Táhlo se to jako med a dostanu z toho rýmečku. Ale bylo to skvělé!
Bylo skvělé vidět ji šťastnou a spokojenou. Bylo skvělé být šťastný s ní.
K večeři si dám zbylé dortíky a horký čaj ... a protože to byl opravdu hezký den, přidám si tam i rum.

Ilustrační obrázek z Googlu, nepodařil se mi dohledat autor :-(

„Prosím dárky do mysky ...“

Až odejde zima, bude mu deset let a občas, když na něj pohlédnu znenadání, vidím v něm toho šestnáctiletého kluka, kterým se stane za pár let.
Dospívající stín jinocha prolétné po tváří desetiletého dítěte. Srdce mi poskočí ... láskou.

„Čerti neexistují ... ve škole to byli převlečení páťáci. Nebo osmáci!“

Přesto na balkon dal prázdnou misku s papírem a s hrubkou v ní.

 A každou chvíli otevíral dveře, zda-li již miska není plná, nebo zda neuslyší cinkot pekelných řetězů.

„Co když nepříjdou?“
„Co když mi nic nedonesou?“
„A stejně je to blbost, že čerti všechno ví. Kdybych se ho zeptal, co jsem dělal dnes ve dvě, tak to vědět nebude!“
„Mami? Víš, co by byl dobrej challenge? Zahrát si s čertem na Xboxu!“

Úžasný mix dětské důvěřivosti, naivity, postrašené nejistoty a přeci jen už i krapet nedůvěry.
Kéž mu to vydrží i v dospělosti.
Ta krásná dětská představa vzadu v hlavě, že přestože pátého dvanáctý choděj převlečení osmáci, někde tam dole ve skutečnosti čerti opravu jsou a největší frajer je vyzve ke hře na Xboxu ...

"Rozhodni se, že zítra vstaneš a budeš šťastná ..."

Měla splín a tak jsem jí, po vzoru Jardy Duška (nebo snad Toltéků), řekl:
"Rozhodni se, že zítra vstaneš a budeš šťastná ... že budeš mít hezký den."
Sám jsem se tím po probuzení rozhodl řídit, přestože nesnážím zvuk budíku a probudil jsem se nerudný.
A světe div se! Ony ty sluníčkářský řeči občas fungují!

Měl jsem hezký den, přestože bylo hnusně. Vždyť nikam chodit nemusím a v hlavě mám svůj v pohodě svět.
Měl jsem hezký den, přestože kočce bylo špatně z přejedení a pozvracela postel, kterou jsme včera čerstvě povlékli. Vždyť to mohla vyklopit na nás, blbka jedna!
Měl jsem hezký den, přestože byl nedobrý a studený oběd. O to víc mi chutnalo kafe a zákusek, který jsem si dal jinde.
Měl jsem hezký den, přestože jsem doma našel smradlavou spoušť po psíkové, se kterou nikdo nebyl odpoledne na procházce a ona dostala průjem. Holka zlatá! Ještě že máš rozum a ulevila jsi si na dlažbě a ne v posteli, jako to přežraná kočka!

Měl jsem hezký den, přestože jsem cestou ze skautu, kam jsem odvezl syna, uvízl v zácpě. Poslouchal jsem na plné pecky Zrní a falešně si s nimi zpíval pod vousy ve vyhřátém autě.

Měl jsem hezký den, protože jsem se rozhodl, že jej dnes budu mít hezký. Že se budu snažit být šťastný.

Stačí se jen rozhodnout ... tak lehké to (většinou) je. Jen se rozhodnout.
Budu šťastný ... teď. A zítra. A pozítři taky. A když nebudu, tak stejně budu šťastný. Navzdory všemu.
Šťastný z toho, že můžu začít znovu.
Tak ... a je to.

Buďte taky šťastní ;-)
Třeba od zítřka ...

Život je krásný (i po sedmi letech)

Když jsem si před sedmi lety zakládal tohle svoje virtuální odkladiště myšlenek, začal jsem příspěvkem, který jsem pojmenoval "ŽIVOT JE KRÁSNÝ". Byl krátký (ten příspěvek) a stálo v něm:

"Cestou do práce jsem míjel popeláře.
Chudáci už mají zmrzlé nosy a na rukách zimní rukavice.
Nabídl mi, ať si přiskočím na stupínek, že mě kousek sveze :-)"

Pořád si tu chvilku s popelářem pamatuji. A pořád si pamatuji tu dětskou radost z představy, jak stojím na stupínku vzádu na popelářském autě, vítr mě šlehá do tváře a já si jedu po svém městě a radostně se usmívám. Vlastně kvůli tomu jsem si svůj veřejně tajný deník zakládal.
Abych nezapomněl na všechny ty dny a okamžiky, kdy jsem si řekl, že život je krásný.
Hodně to tu bylo o mně, hodně to tu bylo o mé ženě Lucii a hodně to tu bylo o synovi Hugovi.
Protože, když jsem si řekl tu kouzelnou větu o krásném životě, většinou nebyli daleko.

Postupem času jsem na tenhle svůj veřejný deník zapomínal, ne snad proto, že bych už nenacházel ty krásné okamžiky, ale proto, že jsem je zapisoval do deníku papírového, opravdu tajného. A také proto, že jsem své postřehy o svém štěstí dost často "jen" zaznaménával v krátkých větách na Facebooku, či pomocí fotek na Instagramu. Ale něco mi chybělo. Sociální sítě jsou moc rychlé a malé i velké myšlenky se ztrácejí v záplavě každodenních událostí, politické nekorektnosti, fotek obědů, teroristických útoků a hejtů na všechny strany.
Chybí mi klid a chybí mi pozvolnost.
Chybí mi teplý pokoj s pohodlným ušákem, teplým kafem, s kočkou na klíně a psem pod stolem.
Virtuální fejsbůková hospoda a veřejná instagalerie jsou moc fajn místa, ale doma je doma. No ne?
A tohle je vlastně moje doma. Místnost, kde rozjímám a přijímám návštěvy. Dlouho jsem byl introvertně zavřený doma sám, myslím, že je načase otevřít všechna okna a vyvětrat ten zatuchlý puch rok nevětrané místnosti. Koneckonců, zavřít a zatemnit žaluzií je můžu vždycky ;-)