neděle 22. prosince 2013

Co bude až ...

Některé filmy, ikdyž jsou docela nudné, dokáží v lidských myslích otevřít dveře k pocitům a myšlenkám, o které se chce člověk s druhým podělit.
Dnes jsme se na jeden takový spolu dívali.
Hrdinka, unavená životem a manželstvím, hledá sebe samu ... o nic víc v tom filmu nešlo.
Hledá samu sebe ... vlastně to hledáme všichni. Celý život.
Děj plynul a moje milá mluvila. Mluví ráda a já ji rád poslouchám.
O cestách, kterak najít sami sebe, mluvíme často. Mluvíme bez přetvářek, protože v sobě máme důvěru a pochopení.
Pouštíme se i do hloubek vod, kam běžné páry možná neplavou. A když je tam náhodou spodní proud zanese, strhne se bouře.
Ne tak u nás. Když je opravdu zle, možná se nebe trochu víc zatáhne, ale vítr si s mraky poradí a nebe brzy pročistí.
Nebojíme se té hloubky. Jak jsem již řekl. Máme v sobě důvěru.
Nevlastníme se. Jsme svobodné vůle jdoucí stejnou cestou, ruku v ruce.
Umíme být k sobě upřímní.

Rádi spolu hrajeme hru na: CO BUDE AŽ ...
"Až bude ten náš malý poklad dospělý a nebude nás potřebovat, chtěla bych vyzkoušet, jaké to je bydlet sama. Já nevím, třeba na rok.
Vzít si dovolenou, změnit život, odjet, poznat něco jiného, najít jiné přátelé.
Mít svůj malý byt a zařídit si ho přesně podle sebe. Nemuset nakupovat to, co nejím, ale musím nakupovat pro Tebe. Poznávat samu sebe, takovou, jakou budu za dvacet let."

(ilustrace: Eric Drooker)

"Hezký! A kam by jsi jela?"
Řekla mi to a já se usmíval. Ano, jela by tam, kam bych tipnul, že by chtěla jet :-)
Líbí se mi ta myšlenka.
Ta svoboda v ní.
Ta bezprostřednost a nezáludnost. Ta ochota a samozřejmá víra v návrat.

Ani jeden z nás jsme nikdy nebydleli sami.
Vždy jsme žili v kompromisu společného soužití s někým jiným. Neměli tu pravou lidskou svobodu, bez ohlížení se na druhého.
Člověk na to myslí, ne že ne ... představuje si, co by bylo, kdyby.
Pořídil by si tohle křeslo? Tenhle stůl? Tuto barvu?
Není to zlé či podlé ... je to přirozené. Člověk hledá sám sebe. Jaký vlastně je ve skutečnosti? Jaký by byl, kdyby byl jinde a jinak?
Líbí se mi ta myšlenka.

"Co by jsi dělal ty?"
"Běhal bych se psem po horách a bydlel v dřevěné chatce.
Umýval se v ledovém potoku a díval se z kopce do dáli. Napsal bych o Tobě knihu a večer zíral na hvězdy.

Hezky jsme se na sebe usmívali a oba si představovali, jak bysme se po tom roce znovu sešli u nás doma a povídali si o tom, co jsme zažili.

"Víš co si myslím?", zeptala se. "Že bysme se stejně potkali dříve než za rok. Přitáhlo by nás to k sobě a sešli se na půli cesty."
Samozřejmě, že bysme se sešli.
Některé věci jsou jasné hned od začátku.
Některé cesty se rozdělují jen pro to, aby se mohli zase znovu setkat o kus dál. Bohatší o dobrodružství.
Líbí se mi na nás, že můžeme spolu snít o dobrodružství. Ať už o dobrodružství společeném, nebo o tom, které by chtěl prožít každý sám.
S důvěrou ... bez podezírání a ublížení si.
A když se cesty znovu nespojí?
Člověk nevlastní druhého člověka ... kdo opravdu miluje, chce aby ten druhý byl šťastný.
A pokud se tedy ty cesty znovu nespojí ... tak to tak prostě mělo být.
Ale ony se spojí ... vždycky se spojí.
Některé věci jsou jasné hned od začátku ...

středa 18. prosince 2013

Být snem ve snu ...

"A kdy něco napíšeš také o mně?", prohodila a svůdně se na mě podívala přes rameno.
Do očí se ji sesunul pramen dlouhých vlasů, které ji dělají tak neskutečně krásnou.

"O některých snech se píše obtížně ... člověk se bojí, aby jej tiché klapání klávesnice v setmělém pokoji neprobudilo ..."


 Uvědomuji si, jak dlouho již žiji za tou krásnou mlžnou oponou, omotán pavučinou její dokonalostí. Vstřebávám její sílu a energii, nechávám se inspirovat.
Snažím se být odrazem její duše, být zpětnou reakcí emocí a myšlenek. Být správným kosmickým dvojčetem.
Některé věci nelze naplánovat. Vlastně ani vysnít.
Některé věci se prostě stanou.
Cítíte se bezpečně, ikdyž víte, že nemáte sebemenší kontrolu nad tím vším.
Některé věci jsou jasné hned od počátku ... a když byla vyslovena ona jedna jediná věta, vše najednou dává smysl. Poslední díl skládačky zapadne na své místo a štěstí získá svoji tvář a osud smysl.

Někdy se směje tomu, kterak k nám chodí myšlenky.
Je jak vlivné médium, kterým prochází energie slov ... je nezastavitelná, nepřerušitelná.
Stále mluví a mluví, jedna myšlenka střídá druhou a nevadí jí dřímající posluchač. Občasné "hmm" a "aha" ji doplňuje víru a sílu. Klade semínka pocitů do tichého podvědomí a ztrácí se v moři vět a souvětí, aby se vynořila opodál s jinou ideou v srdci.
Všechna ta zvláštní slova ve mně nachází azyl a ikdyž je vědomě nevnímám, vytváří ve mně nové krajiny.
Je mi múzou ... tou bájnou a nezkrotnou.
To pro ni vznikají mé vnitřní světy ... to díky ní buduji své vzdušné zámky.
To ona dává mému životu onu podstatu, tu radost z každého dne.

A když příjde mrak a její ženskost bouří hněvem, i ta zloba podobna krutým bohyním v sobě skrývá krásu, ponaučení a další (neméně zajimavou) kapitolu v tlusté knize života.
Bouře pročistí vzduch a vše má pak pobouřkovou jasnou barvu a svěží dech.

Dobrovolně se nechávám spoutávat její ochotou a beru si příklad z toho, kterak být lepším mužem.
Kterak být lepším otcem.

Uvědomuji si, že už deset let žiji za tou krásnou mlžnou oponou, omotán pavučinou její dokonalostí.
Pokud ta opona je jen sen, nechci tu oponu nikdy poodhalit.
Protože je to sen o životě, o rodině ... sen, o kterém jsem chtěl vždy snít.
O některých snech se píše obtížně ... to proto, že skáčou prostorem a mění realitu.

Jsi mým snem ... a já bych chtěl být Tvým snem ve snu ...

sobota 7. prosince 2013

Někdo má narozeniny!

Návrh ilustrace:   Hugo
Provedení : Maaristaan

Šťastné narozeniny ty naše nejlepší holko na světě :-*


středa 27. listopadu 2013

Cesta k minimalismu?

K tomu, abyste si prohlédli svůj vlastní život, je někdy dobré prohlédnout si intimně život cizí.
Ideální chvíle, kterak si prohlédnout cizí život, je pomáhat při stěhování.
...
Ale vezmu to trochu popořadě a trochu z jiné strany.
Už nějakou dobu se já a moje malá rodina snažíme jít cestou životní skromnosti.
Nechce se mi říci přímo cestou minimalismu, ale naše rodinná loď tímto směrem nabrala kurz.
Možná, že se stočíme po cestě jiným směrem, ale cíl je v mapách zanesen.
Nemoralizujeme, nepoučujeme, nepřesvědčujeme ... sebe, ani svět okolo.
Všechno přichází pozvolna a samovolně ... přirozeně a samo od sebe.
Vlastně k tomu s Lucií směřujeme od začátku našeho setkání ...
Párkrát jsem si povzdechl, že mi vegetariánství příjde jako hezká záležitost, až jednoho dne Lucie přestala kupovat maso a začala vařit naprosto famózní vegetariánská jídla (jen jednou za čas Hugovi připraví něco masitého, protože je to čuňička mlasná a jen tak něco nám nezbaští).
Párkrát si Lucie povzdechne, že zabordelizovávám byt, až sem tam nějakou poličku s věcmi uvolním a znovu ji nezaplním.
Přestali jsme nakupovat věci, které člověk nepotřebuje.
Přestali jsme nakupovat jídlo, které není jídlo.
Přestali jsme svůj pitný režim řešit kupovanou balenou vodou a zjistili, že voda z vodovodu je stejně dobrá.
Jak samotná, tak ochucená přisypaným čajem.
Zahráli jsme si na schovku s naší televizí. Nechali jsme ji schovat a už jsme ji nehledali.
Na její místo jsme postavili květináč s rostlinou, čtecí lampičku a přistrčili pohodlné křeslo.
Od té doby (co na nás nepomrkává její blikotavé světlo) si víc povídáme, víc čteme, jsme více spolu.
Neštvou nás politici a netrápí zlé zprávy ... přestali pro nás existovat.
Auto jsme neprodali, ale dost často jej hledáme na parkovišti, protože si nevzpomínáme, kde jsme ho před měsícem zaparkovali.
Potřebujeme ho jen vyjímečně ... na dlouhou cestu za dědečkem.
Nebo na pomoc s debordelizací.
A nebo na pomoc se stěhováním ...

(ilustrace: Ahmet Coka)
Pomáhal jsem se stěhováním.
Dvě děti, jeden a půl dospělého.
Tři pokoje.
Hromada hromad věcí.
Všeho moc.
Věci denní nepotřeby v desítkách provedení.
Nepočítaně krabic oblečení, které nikdo nenosí, ale které by se mohlo hodit. Třeba na lítačku.
Desítky potrhaných bot, které nikdo nenosí, ale co kdyby nám někdo ty nové ukradl?
Tuny hraček, se kterými si nikdo nehraje, protože děti jim už odrostly.
Rozbitý nábytek, který dosloužil a zabírá jen místo. Co na tom, že jej už nikdo nepoužívá a ukrývá jen nepotřebné věci?
Mraky elektroniky v různé fázi funkčnosti.
Brzy jsem si uvědomil, že vlastně stěhuji jen odpadky.
Ano, padesát víček od margarínu (a třicet kelímku od téhož) není nádobí na možné uschovávání potravin, ale prachobyčejný odpadek.
Stejně tak pět kanystříků od slazené šťávy není konvička na zalévání kytky, ale odpad hodný do kontejneru.
A ty odpadky jsem stěhoval do "nového" velkého domu, který byl odpadky zavalen už od předešlého majitele.
Od sklepa až po půdu.
Další a další desítky obalů od jogurtů, kdysi (před sto lety) sloužící jako možný květináček na sazeničky.
Tři kazetová rádia, které nikdo neposlouchá. Kazety se snad už ani nevyrábí a rozhlas se v rodině neposlouchá.
Věci, věci, věci.
Abych si ten den zpestřil, začal jsem si v duchu představovat svoje stěhování.
Bral jsem do rukou svoje věci a začal je ukládat do stěhovacích krabic.
Rovnal je na hromadu.
Pak je všechny snosil po schodech dolů a naskládal do auta.
Ujel jsem s nimi pár kilometrů a začal je zase vynášet do imaginárního nového domu.
Naskládal je na hromadu.
A nakonec je pár týdnů zase vybaloval a ukládal na svá místa.
Byl jsem z toho hrozně unavený.
A zoufalý.
A podrážděný.
a a a a a ... uf, já se vlastně nestěhuji.

Přišel jsem domů a vyházel jsem půl skříně.
Tu dírku na pupku trika opravdu všichni vidí a ty odrbané kalhoty by opravdu nenosil ani bezdomovec.
Na těchto botách podrážku opravdu už nikdo nevymění a tam ty boty ani nevím, že je ještě mám.
Já vím, že jste knížky, ale sorry, vás bych neotevřel ani kdyby jste byly posledními knížkami na světě.
Krb nemám a na nedostatek dřeva na podpal tím pádem taky nemůžu spoléhat.
Tu rozbitou svítilnu s vyteklými bateriemi také nebudu opravovat. Obzvlášť, když vedle ní stojí dvě nové.
Věci, věci, věci ...
Přemýšlím, kde jsem nechal auto tentokrát a nakolikrát se budu muset otočit do sběrného dvora.

Do prázdné police ve skříni mi vlezla kočka, stočila se do klubíčka a usnula.
A já ji konečně naštvaně nemusel vyhazovat a nadávat ji, že mi zachlupatí oblečení, které nenosím.

úterý 5. listopadu 2013

Jiný svět a ECHOLILIA Timothy Archibalda

Poslední dobou trochu bojujeme s představou našeho okolí o tom, co a jak má Hugo kreslit.
Lidé mají přeci prstů pět a komín na střeše musí stát rovně ... cizí lidé se snaží nevinnou duši naprogramovat dle svého vzorce vnímání a dětskou fantazii vymýtit dospělou realitou.
Chlapče dospěj ... hrad nevypadá tak, jak nám ho kreslíš, hrad musí přeci vypadat takto!
Hlava je malá, tělo velké ... rodičové dělejte s tím něco, vždyť vám ho nevezmou do školy, on nemaluje jako ostatní!
Vlastně jsme byli hrdí, že nemaluje jako všichni ostatní ...
Nakonec jsme ale podlehli a upozornili jej, že prstů má být pět a komín stát rovně ... v očích se zjevila slza, dětská duše se schovala za mlhu smutku ze zklamání rodičů a pastelka se skutálela osamocená do kouta.
Bylo nám to moc líto.

... jakoby tomu snad Osud sám chtěl, narazil jsem na fotografa Timothy Archibalda a jeho osobní projekt Echolilia.  Jsou to fotografie jeho autistického syna, které ho zachycují v jeho světě.
Silně na mě zapusobily a důvěrně se mě dotkly.
Nejde přeci o to vnímat svět očima jiných lidí, ale o to vnímat svět očima svýma.
Být vyjímeční ... žít ve svém světě a ne v představě světa těch druhých.
Průměrní lidé přeci nejsou vyjímeční ... žijí obyčejné životy.
Rád bych, aby život mého syna byl neobyčejný ...a pokud v jeho světě je komín našikmo, rád se budu divat na ten šikmý kouř, který z něj vychází ...


fotografie: Timothy Archibald

sobota 19. října 2013

Na pohovce

Procházeli jsme se po knihovně a lovili knihy.
Ulovil tu největší knihu, jakou si jen dokážete představit. Dotáhnul ji s vypětím všech sil s vypláznutým jazykem na bradě.
Ponořili jsme se spolu do pohodlné pohovky, rozevřeli stánky toho velkého pokladu a schovali jsme se za nimi před okolním světem.
Čouhaly nám zpoza knihy jen nohy.
Moje dosáhly až na zem a jeho kmitaly ve vzduchu ... byl by z toho hezký obrázek, napadlo mě.


S vybranými knihami pod paží jsme vyrazili do kavárny.
On měl na sobě to své slušivé sáčko ozdobené dvěma plackami s roboty, pořád něco brebentil a chtěl dortík.
Byli jsme jediní kluci v kavárně plné žen a cítili se vyjímeční.
Krmili se navzájem, ochutnávali džusíky a při odchodu roztržitě zapomněli na stole zabalený dortík, který jsme koupili té naší holce pro radost.
Vyběhla za námi servírka a s milým úsměvem nás upozornila na naší nesoustředěnost.
Zrovna jsem mu předváděl chůzi robota ze Star Wars. Toho, který chodí, jakoby si cvrknul do kalhot.
Vypadali jsme jak chovanci z ústavu pro choromyslné.
Smáli jsme se ještě za rohem.
Doma nás naše milá přivítala, v ruce čerstvě upečenou buchtu.
Rozpačitě koukala na tu pomuchlanou sladkost v jeho rukou ... ohleduplně snědla tu naší a svojí nechala na později.

středa 9. října 2013

Menu

Dnes jsem přišel z práce domů a byl jsem usazen k prázdnému stolu.
Přišel za mnou syn, přes ohnutou ruku přehozenou složenou utěrku, kolem pasu zástěru, ve tváři nadšený "vážný" výraz:
"Budete si přát jídelní lístek pane?"
Přál jsem si ho ...


Naservíroval mi večeři, kterou pod ostřížím zrakem své mámy naprosto sám připravil.
I troubu zapnul sám.
Dobré to bylo ... stálo mě to osumnáct korun českých ... pravých.
Za pravé jídlo prý imaginární peníze neberou ;-)

čtvrtek 26. září 2013

Země příběhů a obrazů

Se synem chodím do knihovny poměrně často.
Já zůstanu trčet u regálu s novými knihami a on se ztratí ve svém dětském knižním koutku.
Nanosí si ke stolečku pár knih, které si pak zaujatě prohlíží.
Listuje, obdivuje, objevuje, usmívá se ... má tyto návštěvy v Zemi příběhů a obrazů moc rád.

Nedávno jsme ale navštívili jinou, vzdálenější pobočku, do které moc nechodíme a která má samostatné oddělení pro děti vzdálené od světa dospěláků tak, jak jen to může v knihovně být ... v jiném patře, pod střechou, velké, útulné, s místy podobným skrýším a skřítkovských doupat ... svět sám pro sebe.
Nikdy předtím jsme zde kupodivu nebyli ... až teď.
Syn byl nadšený a u vytržení ... v místnosti našel dokonce i opravdový stan! Chápete to?
Naleznete si v těch pokladech (uložených na dřevěných policích) tu jedinou a správnou knihu, zalezete si s ní do stanu ukrytém v koutě místnosti, zatáhnete za sebou hadrová dvířka a jste tam, kde chcete být.
Máte klid na svoji fantazii, touhy a sny.


Nechal jsem ho snít a pomalu se procházel mezi knihami.
Četl jejich názvy zobrazené na hřbetech a připomínal si jejich příběhy.
Vybavovalo se mi mé dětství, strávené mezi potištěným papírem, velké letní prázdniny ve znamení komínků tvořených z knih.
A také se mi vybavil ten den, kdy jsem si uvědomil, že nejsou jen dětské knihy, ale že existuje i oddělení pro dospělé s naprosto odlišnými příběhy.
Dodnes si pamatuji to rozechvění, když jsem poprvé vstoupil do tohoto světa a půjčil si první dospěláckou knihu.
Přestával jsem být dítětem a poznával nový život.
Vůbec jsem tomu velkému světu nerozuměl.
Ztrácel jsem se Na cestě Jacka Kerouacka, naprosto nechápal o čem píše William S. Burroughs a přesto jsem hltal každé jejich slovo a cítil se tak strašně důležitě!
Byl jsem malý a tak moc chtěl být velký ...
Opouštěl jsem dětské vzory a hrdiny a v knihách bez obrázku začal hledat odpovědi na své otázky o životě.
Až docela nedávno jsem si uvědomil, že jsem v nich své odpovědi nenalezl, ale právě naopak ... nacházel jsem stále více a více otázek.

Naštěstí jsem ten dětský a chlapecký svět neopustil nadobro a v mém životě se i nadále objevují knihy určené pro bohatou dětskou představivost a nevinnou duši.
S příchodem syna do mého života je jich stále více a více a já s uspokojením začínám zjišťovat, že odpověď na ty moje věčně nezodpovězené otázky nacházím právě v knihách pro děti.
Všechno to v nich je ... ten klid a mír, to pravé přátelství a láska, čest a odvaha, dobro a zlo.
Je to přímá cesta k jasným a dokonale srozumitelným myšlenkám.
Cesta k potlačení dospělého já, cesta k znovunalezení toho krásného a kouzelného světa za Zrcadlem ...

středa 18. září 2013

Udělat den hezčí ...

Moje milá odjela do velkoměsta a kuchyni nechala vychladlou.
A když je naše kuchyně vychladlá, polední hlad většinou lenivě zaženu kávou a nakrájeným jablkem ... pořád jsem se ještě nenaučil vařit.
Dnes jsem se nechal zlákat kolegy na oběd v nedaleké restauraci nevalné kvality a pověsti, že prý tam dnes mají i něco pro mě, trávožrouta. Je potřeba budovat hezké pracovní vztahy, tak jdu s nimi.
"Dal bych si tu vaší hrachovku, ale nejím maso. Můžete mi prosím místo té klobásky dát jen více kaše?"
Pozvednuté obočí Číšnika prozrazuje překvapení, ale profesionálně se usměje a že samosebou.
Dokonce se za chvíli vrátí z kuchyně a důvěrně pošeptá, že se kuchař nechá pozdravovat a zda bych neuvítal místo klobásky volské oko.
"To by bylo od něj moc hezké, děkuji!"
Všem nám donesl polévku a šel si po svém ... promíchám, koukne na mě játrový knedlíček v hovězím vývaru.
"Ehmm, omlouvám se pane, jen co jsem se vrátil do kuchyně, všem nám to došlo", stydlivě klopí Číšník oči a odebírá mi polévku.
Donáší megaporci kaše.
Je výborná, s čerstvým křupavým chlebem ...
Když platím, nezapomenu na slušné vychování a nakonec ještě pozdravuji nazpět pana Kuchaře a vzkazuji, že jsem si moc pochutnal a že mu děkuji. Pana Číšnika to potěšilo a prý vzkaz vyřídí.

Víte jak se říká, čiň dobro a dobro se Ti odvděčí (nebo prostě něco v tom smyslu)?

Otevřu prodejnu, první zákazník, už skoro odchází, pak se vrátí a začne děkovat.
Mně, klukům ze servisu, firmě, pánuBohu ... že už dlouho hledal někoho, kdo mu poradí a pomůže a že našel nás a jak je moc rád.
No prostě samá sluníčka, jednorožci zvracející duhu a hezká slova spokojeného zákazníka.
Potěšilo to, ne že ne!
Tak vám jen chci říct ... chvalte lidi kolem sebe, když je za co chválit.
Dělá to ten den opravdu hezčí ;-)

ilustrace Lyndon Hayes

úterý 10. září 2013

Maaristaan a jeho Čtenářský deník

Víte jak jsem tu nedávno psal o zápisnících?
O tom, jak na každý obor svého zájmu musím mít zápisník, kam si dělám poznámky, výstřižky a tak.
Vypadá to, že podobnou úchylku mám i na blogy.
Tak ode dneška budu mít blog na přečtené knihy, kde je budu střádat všechny hezky pohromadě.
Jste zváni;-)



středa 4. září 2013

Peter May - Skála

Dost často se mi stane, že si vyberu novou knihu ke četní jen podle obalu.
Nic o ní nevím, autora neznám, jen pohledem zavadím o přední stranu a vím ... vím, že si budeme rozumět.
Je to vlastně taková láska na první pohled.
Možná to zní trochu povrchně, ale na vzhledu někdy vážně hodně záleží.
Vždyť podobné je to i s lidima.
Málokdy se dáte do důvěrného hovoru s člověkem, který se vám fyzicky nelíbí, ba přímo hnusí.
Pokud je vám ale člověk sympatický, připadá vám zajimavý a krásný, nemáte nic proti tomu, seznámit se s jeho životním příběhem.
Nemám pravdu?
Stejně to mám i s knihami. Dám na první dojem.
Když je kniha z venku hnusná (a že jich vychází ještě stále požehnaně) a nenapsal ji mně známý spisovatel, většinou ji šanci nedám.
Proboha, vždyť si ji beru sebou do postele, kdo by se tam chtěl válet s nějakou ohyzdnou cuchtou?
Jak si mám vytvořit intimní hezký vztah s někým, jehož přední tvář mě ani trochu nepřitahuje?
Jasně, jsou tu i již ověřená jména, u kterých nějakého toho beďara či hnusnou bradavici na titulce přehlédnete, ale já tu mluvím o čerstvé mladé lásce.
Takové to poprvé ...


No prostě, SKÁLA od Petera Maye (vydaná nakladatesltvím HOST) má moc pěknou obálku.
Tak pěknou, že jsem si ji v tomhle nastávajícím sychravým období do peřin vzal.
A nezůstalo jen u hezké tvářičky, hodně rychle jsem při jejím vyprávění zjistil, že má i něco v hlavě.
Vypráví ponuře (skoro jakoby ten letošní podzim sama přivolala) a tak živě, že vás začnou zábst nohy a pokrývku si povytáhnete blíž k bradě.
Je to sice krimi román, ale brzy na nějakou vraždu zapomenete, skoro jakoby ta vražda (vlastně dvě) nebyla zas až tak důležitá.
Brzy si začnete říkat, že ta vražda se stala jen proto, aby se hlavní hrdina (detektiv Fin) vrátil zpět na ten prokletý skotský ostrov Lewis, ze kterého v době svého mládí tak rychle a rád odešel.
Už nikdy se tam nechtěl vrátit, ale teď je zpět a musí se postavit tváří tvář svému dětství a jeho stále přítomným stínům.
Ten příběh je mrazivý a přitom tak drsně laskavý.
Cítíte nárazy studeného větru a vůni moře (které je cítit po rybách), když se děj odehrává venku na ostrově a hned je vám lépe, když postava příběhu otevře dveře a vejde do domu.
Cítíte teplo a podvědomě si uvědomujete to hnusné skotské počasí za okny.
Z této knihy prostě Skotsko úplně sálá.
Nikdy jsem ve Skotsku nebyl, ale přesně takto si ho představuju ... nehostinné, drsné, ale přitom krásné.
A Peter May jej umí popsat tak, že vám příjde důvěrně známé.
Nechci vám vyprávět o ději, nechtěl bych vás připravit o ten pocit, kdy se seznamujete s novým příběhem, ale chtěl bych vám ten příběh doporučit.
Je to příběh o lidské duši, o touze uniknout.
Je to příběh o beznaději zůstavších a o vnitřních pošramocených životech.
Příběh vypráví o současnosti, prokládá to minulostí a před vámi se rozprostírá skládanka osudů nešťastných lidí.
Možná je nebudete mít rádi a nebudete si s nimi mít co říct ... ale zjistíte jedno.
Že je vlastně chápete.
A pak, skoro nakonec, si vzpomenete proč se vlastně smutný detektiv vrátil na ostrov a knihu neodložíte, dokud nedočtete poslední stránku ... a vůbec nevadí, že jste nějaké to podezření už předtím měli a bylo oprávněné ...

středa 7. srpna 2013

Zápisníková úchylka

Mám úchylku na zápisníky.
Zajímá mě spousta věcí a ke každém oboru zájmu si musím založit zápisník.
Na poznámky, na myšlenky, na výstřižky, na inspiraci, na články, na kresby a tak.
Takže mám zápisníky, které slouží jako deník.
Mám zápisník na balkonové zahradničení.
Mám zápisníky na běhání.
Mám zápisník na knihy, které si chci přečíst.
Mám zápisník na kutilské inspirace do bytu.
Mám zápisník na kutilské inspirace do domečku (až si ho někdy v budoucnu pořídíme).
Mám zápisník na nářadí.
Mám zápisník na slova.
Mám zápisník na koketování s vařením (uvařil jsem jen jedno jediné jídlo, ale mám zápisník na vaření).
Mám zápisník na to, co chci a málem že mám i zápisník na to, co nechci.

Mám děravou hlavu. Co si nenapíšu, to zapomenu. Dříve nebo později.


No ... prostě mám rád zápisníky.
Vlastně mám rád to zakládání si zápisníku.
Pořídím si neosobní zápisník s bílými stránkami a postupem času z něj vytvářím zápisník osobní se stránkami popsanými, polepenými, použitými.
Dnes jsem si upravil zápisník na myšlenky, který používám hlavně na pískovišti, kde dělám dozor synovi. Můj syn mě inspiruje k zamyšlení se nad sebou samým a psaní mi umožňuje rozřídit si myšlenky.
Jakou ale dát tvář zápisníku, který má hodně co společného se vztahem k vlastnímu dítěti?
Samozřejmě ... použiju něco, co je jeho. Co bývalo jeho, když byl užvatlaný prcek a čemu už odrostl.


Když se nad tím člověk zamyslí, šicí stroj je vlastně jen taková vymakaná vrtačka.
S vrtačkou trochu umím, to by bylo, aby mi to s tím strojem taky nešlo.
Lucie mi dala rychlokurs: na tohle šlapeš, tady si hlídej ať ti neujede nit a hlavně si nepřiši prst.

Prst jsem si nepřišil, udělal jsem si obal na zápisník.
Jestli si myslíte, že ten obrázek mohl být víc vycentrovaný, tak jste rejpalové a já jsem to tak beztak chtěl ;-)


pondělí 5. srpna 2013

Chlapec v písku

Letní prázdniny dokáží být pro pětiletého sídlištního kluka občas pěkná otrava.
Školka je uzavřená a on odsouzen osudem a rodičmi být jedináčkem ...
Je smutný pohled na tu osamocenou dětskou postavičku (sedící na suchém písku) v ruce plastikovou lopatičku, kterou hloubí díru jako past pro kolemjdoucí mravence.
Co chvíli vzhlédne s nadějí, že na chodníku za keřem zahlédne kráčejícího parťáka s kyblíčkem v ruce.
A to zklamání v očích, když zahlédne dospělou postavu s nákupem v tašce, to jeho zklamání mi trhá srdce.

ilustrace: Krzysztof Iwin

Už dávná Lucie, postrach ulice, přišla na to, že o prázdninách jsou všechny děti na prázdninách a teď se s tím pomalu smiřuje i on.
V písku nachází poklad a nemá s kým se o něj podělit a útok včelky samotářky není zahnán společnými silami pískových bratří ...
Táta sice umí vyhloubit nejhlubší díru na světě a postavit největší pískový hrad, ale pořád je to jen táta, kterého po chvíli přestává bavit dělat zvuky tůrujícího motoru a po tisící nabourat model skutečného auta.

Stává se z něj ostrůvek samoty a sní o svém vnitřním světě.
O světě, kde osedlá lučního koníka a se zašpičatělým klacíkem vyzívá na souboj brouka Roháče, kterého si vyhlédl v obrázkové knížce.

Provinilý pocit mi svírá srdce a lituji, že nedokáži svému synovi dopřát dostatek přátel přesně v tu chvíli, kdy je potřebuje.
Tak nerad slýchám jeho smutné: "Ach jo" ...

A pak, za dospělou postavou s nákupem v tašce, se pomalu po chodníčku loudá osamocený chlapec se stejným povzdechem na rtech.
Nikdy se neviděli, nikdy spolu nemluvili, ale stejný osud z nich udělal na pár minut ty nejlepší kamarády na světě.
Vlhko v očích je vysušeno a ikdyž se zanedlouho zase loučí a stále se po sobě otáčejí a křičí na sebe:"Ahoj!", ten smutný pohled už se znovu neobjeví.
"Tati, to je můj nový kamarád, byl super, že jo?!" žvatlá mi ještě hodinu po návratu domů ...

Tak moc bych to chtěl umět jako on.

čtvrtek 1. srpna 2013

Poslední varování

Je to pár dní, co se na mém pracovišti objevil první.
Zvědavě se ochomýtal okolo, nenápadně se schovával za překážky a dělal neviditelného.
Tam nakoukl, tuhle se podíval.
Průzkumník.


Druhý den už mi po stole vedla regulérní mravenčí dálnice.
Z kumbálu podél zdi, spárou mezi linoleem přes volný prostor k židličce.
Od židličky k pultu.
Po noze pultu (hezky za sebou) vzhůru k desce stolu a tam (úplně na drzo) kolem klávesnice až k dóze s pomerančovými bombóny pro zákazníky.
Občas se jeden bombón pohnul pod náporem party milimetrových mravenčích tělíček, když si jej, jako sladký náklad, hodili na silná ramena.
Jak si to šinuli (i s bonbónem) kolem klávesnice zpět, jen jsem jej nadzvedl, setřásl rozhořčené mravence a bonbón vrátil zpět do dózy.
Vypadali naštvaně.
Další den se mi koupali ve zbytku čaje a když zjistili, že jsem zpět v práci, odcházeli z mé odkládací poličky i s hrnkem nad hlavou.
Protože jsem mírumilovný člověk, který ani mouše neublíží, jen jsem je odcvrnkal z hrníčku a zahnal je svým drsným" "Huš, volové".

 ilustrace: Karolina Jędryczka
Následující den to přehnali.
Cesta od židličky k pultu se jím zdála dlouhá, tak si našli zkratku.
Tunelem nohavice mých kalhot, přes trenýrky, mezi chloupky břicha, kolem hrudi a rukávem trika znovu ven na světlo.
Po opálené levé ruce na klávesnici a "Tradá!" za bombóny.
Zapomněl jsem na fakt, že jsem vegetarián s přesvědčením, že zvířata se nazabíjejí a polštářkem palce jsem jednoho mravenečka rozmačkal.
Vzal jsem jej mezi prsty a každému přítomnému mravenci ukázal jejich mrtvého druha.
"To je poslední varování!"
Zmizeli a ten den se už neukázali.

S pocitem hrdiny, který vyhrál, jsem ráno přišel spokojeně do práce.
Uprostřed uklizeného pracovního stolu ležela barevná věc.
Oranžový gumový medvídek.
Bez hlavy.
Na ohlodaném krku stopy po mravenčích zubech.
Vedle něj byl vyhlodaný vzkaz do desky stolu.
"To je poslední varování!"

Zítra už do práce nejdu ...

středa 31. července 2013

Lesní skřítek

Vzkázal nám Lesní skřítek přes černého kosáka, že mu nedávná bouře vzala domeček.
Silný vítr zvednul střechu a rozprášil ji po okolí.
Měkkoučká postel z listí zmizela v křoví.
Pláče, kterak musí spát za pařezem, hlavu na tvrdém kameni ...



Když vás lesní tvorov poprosí o pomoc, měli byste jej poslechnout.
Nebo si při další návštěvě v lese ztratíte ... a už se nenajdete! ;-)

úterý 9. července 2013

Spolu na cestě

Víte ... nemáme s Lucchou moc často příležitost být spolu sami, bez toho roztomilého dohledu našeho mláděte a jeho nekonečných otázek, tužeb a žádostí.
Možná tak párkrát do roka.
To, když starý vlk jde kolem a vezme vlče za dobrodružstvím. Je to moc hodný vlk, zdatný a silný ... ale žije daleko.

Jinak jsme malá semknutá smečka, vydávající se na společné výpravy do širokého velkého světa a spokojeně se zase vracející do svého doupěte.
Občas se jeden ze smečky vydá na osamocenou cestu do dáli, ale brzo je zase zpět a choulí se v rodinném teplém chumlu.
Odloučeni od svého "malého" býváme málo, výjmečně ... a pak je nám stejně teskno.
Vlastně se jakoby musíme znovu učit, být spolu znovu sami dva, jen já a Ona.
Ikdyž nikdy vlastně nejsme doopravdy sami ... však to určitě znáte.
Pořád jsme ve svých myšlenkách všichni pospolu.

(ilustrační foto: Karel Bouše .:. "Rodina" ... sousoší umístěné v lese na Nepomucku)

Uplynulé prodloužené dny volna jsme trávili mimo domov a měli u sebe i spolehlivý dohled dědy.
Pokud se Hugo na něco ptal, ptal se jeho.
Pokud měl nějakou touhu, obracel se na něj.
Pokud měl nějakou žádost, žádal jeho.
Ke spokojenosti mu stačilo vědomí, že jsme opodál ... protože když má dědu, má vše, co momentálně potřebuje.

Co ale asi tak udělají normální rodiče, když zjistí, že nejsou v tu chvíli až tak potřeba?
Vytratí se ruku v ruce na rande?
Společná večeře u svíček nad jídlem, které Ona nemusela vařit?
Kino?
Procházka v parku?

My dva jsme společně nazuli bežecké boty a vyrazili bok po boku na společný běh.
Ega nás nikam nehnala, cílem bylo být spolu a pokořit vzdálenost, ne čas.
Vychutnat si tu blízkost a souznění.
Ikdyž naše duše normálně běhají rozdílným tempem a s jiným vnitřním světem ... dnes se spojily v jednotný rytmus a klidný dech.
S úsměvy a s nicneřešícími slovy jsme se vydali údolím mezi skály Moravského krasu a uživali si přítomnost toho druhého.
Oba dva rádi běháme sami, hledáme si v běhu vlastní meditaci, vlastní uvolnění, vlastní odpočinek ... ale dnes to bylo jiné. Byla to ta úplně nejpřirozenější věc.
Dělit se spolu o ten svůj soukromý prostor, kde normálně čerpáme duševní silu a klid.
Vlastně se nedělo vůbec nic.
Míjeli jsme turisty, míjeli jsme jeskyně, stromy ... doprovázeni ptáky a sluncem, pronásledování vlastními stíny, které se držely za ruce.
Občas jsme do sebe jemně strčili lokty, podívali si do očí.
Slití potem, zarudlí a unavení, přesto pro sebe ti nejkrásnější.
Běželi jsme daleko a dlouho a pak zase nazpět, rychleji a rychleji.

A já si najednou vybavil náš někdejší rozhovor, který ona (skromnost sama) zakončila slovy :
"... protože jsme FANTASTICKÁ!"
Projel mnou takový hezký záblesk štěstí ... to zjištění, že já to přeci vím.
Že ona JE opravdu fantastická a že stojí po mém boku.

Díky Lucie ... za to, že se mnou běžíš životem ...



středa 26. června 2013

Vlastní cestou

Ikdyž to může vypadat jako píár článek, věřte mi, opravdu tomu tak není.
Rád totiž ocením, když se někomu něco podaří a je mi šumafuk, zda se jedná o osamoceného alternativního kreativního jedince či o reklamní produkt velké firmy..
V tomto případě se jedná o PR časopis jednoho pivovaru a o jeho kvalitě mluví i fakt, že získal dvě ocenění za Public Relations.
Nenechte se zmást, ač se to nabízí, není to časopis o pivu.


VLASTNÍ CESTOU



Mám moc rád rozhovory s pro mě neznámými lidmi.
Je mi jedno z jakého jsou oboru, je mi jedno, zda jsou to úspěšní podnikatelé, spisovatelé, sportovci či umělci.
Mám rád chytré otázky novinářů (kteří dokáží nenásilně představit zpovídající osobu) a o to víc mám rád nenucené a chytré odpovědi dotazovaných.
Hledám v nich inspiraci a startovní čáru svých vlastních myšlenek, které nakonec vyústí v nový názor, byť třeba opačný.
A právě zde, v tomto časopise, jsem narazil na rozhovory s pár osobnostmi, které mě z nějakého důvodu zaujali. Ať už svými názory, tak svými osudy a příběhy.
Líbil se mi například rozhovor s Petrem Sýkorou, majitelem úspěšné firmy, který jednoho dne firmu prodal a začal dělat něco pro lidi. Založil nadaci Dobrý anděl a jeho koníčkem se stala pomoc lidem, kteří prochází těžkým obdobím svého života (číslo 1/2013).



Druhým důvodem, proč se s vámi chci o svůj časopisecký objev podělit, jsou povídky.
Do ruky se mi prozatím dostala tři čísla magazínu a narazil jsem zde na povídky od  Petry Soukupové (knihy Zmizet, K moři, Marta v roce vetřelce), Biancy Bellové (Mrtvý muž, Sentimentální román) a Michala Viewegha (asi nemusím představovat). Jeho Konkurenční nabídka (číslo 4/2011) má tak hezkou myšlenku, že vlastně kvůli ní tohle doporučení píšu.
Hrdina povídky nemá pro své dítko babičku ani dědečka (a to ani z manželčiny strany) a tak se (jako starostlivý otec) rozhodnul, že dědečka jim sežene.
A jeho šéf, odcházející do důchodu, teď bude mít vlastně spousty času, že? ...

No a to nejlepší nakonec.
Časopis je zdarma, asi je k dostání v podnikových prodejnách a vybraných restauracích (já na něj narazil náhodou v palačinkárně a zaujal mě na první pohled - graficky je vážen podařený) a chvilku mi trvalo, něž jsem si uvědomil, že se vlastně jedná o firemní magazín.
Chytrý, moderní, zajimavý ...
Všechna stará čísla si můžete stáhnout z archívu a pokud se vám bude líbit, máte možnost nechat si nová papírová vydání posílat zadarmo domů, přímo do schránky.

pátek 7. června 2013

Kulturní pecka a Maaristaan ...

Docela nedávno jsem si tu veřejně popřemýšlel, zda je moderní muž pravý chlap a krom toho, že jsem si ujasnil některé své názory, mělo toto mé zamyšlení ještě jeden zajímavý dopad.
Ozvaly se mi holky (díky Kateřino a Martino!) z časopisu Kulturní pecka s tím, že chystají tématické číslo o mužích a náhodou si přečetli moje zamyšlení.
A prý jestli bych nešel do nepřímé konfrontace s Marii Belinson a nenapsal úvahu na téma "Jak se změnilo postavení mužů oproti minulosti a jak se s tím vyrovnávají."


Ona napíše svůj pohled, já popíšu svůj pohled a nakonec se sejdeme na stránkách časopisu, kde zjistíme, zda na téma máme stejné nebo rozdílné názory.
A protože se takové nabídky neodmítají, tak jsem si poprvé v životě vyzkoušel, jaké to je psát na zadané téma (slohovky na základce se nepočítají), do určitého termínu (jasně, že včera bylo pozdě) a ještě ke všemu se muset vejít do 2850 znaků včetně mezer.

Nakonec z toho všeho byl docela hezký a poučný zážitek ... to, když mi do emailové schránky přišel můj text s připomínkami stylistické korektorky.
Je hodně poučné dívat se na svoje úvahy očima někoho jiného, někoho, kdo vám podtrhá divná spojení, vypíše vám, kolikrát jste v textu použil slovo "muž", zeptá se, jestli některé věty jsou opravdu nutné a ještě vám popřeje hezký den :-)
Nakonec to všechno dobře dopadlo a dnes jsem ve schránce objevil svůj autorský výtisk časopisu.
Dokonce ve třech exemplářích, to abych jeden mohl dát i své hrdé mamince :-)

Tak pokud vás to zajímá, tady to je :-)


 A tady je to trochu větší, pokud nemáte zrovna lupu po ruce ;-)

  

sobota 25. května 2013

Imaginární domovy

Něco vám o sobě prozradím ...
Mám rád IKEA.
Ne až tak pro zboží, které tam prodávají (ikdyž se mi také líbí), ale pro způsob, kterak ho prodávají.
Mám rád prostory IKEA, její prototypy pokojů, imaginární domovy, návrhy cizích světů.
Baví mě chodit klikatými uličkami po směru šipky a vkrádat se do představy něčího soukromí.
Nejlepší jsou ty uzavřené kukaně typu "Bydlíme na 25m čtverečných".
V těchto kukaních je ta iluze nejdokonalejší..
Představuji si svá alter ega, kterak tu bydlí. Sem si pokládám hrnek od kávy a v tomtou koutku se ztrácí moje použité ponožky.
Když jste všímaví, i okolní zákazníci vám tu iluzi cizých domovů můžou pomoci navodit.
Zkuste to sami.
Zastavte se a pozorujte.
Vyberte si pokoj a čekejte.
Během chvíle se najde někdo, kdo si jej příjde vyzkoušet.
Postarší pán stojí uprostřed pokoje a rozhlíží se. Posadí se na roh postele a stydlivě se pohoupá v kolenou, aby vyzkoušel pružnost matrace.
Do rukou vezme časopis (ležící na posteli) a otevře jej.
STOP! Počkejte, až nastane ten správný okamžik, kdy vám ve výhledu nepřekáží žádný jiný zákazník a zmáčkněte myšlenkovému fotoaparátu spoušť ... uložte si výsledný obrázek.
V grafickém programu svých představ ořízněte rušící okolí, až vám zůstane jen ten sedící pán v pěkně zařízeném pokoji.
Dokonalá iluze imaginárního domova a neexistujícího soukromí ... zadarmo a bez rizika nařknutí z voyerismu.


Mám malý soukromý sen.
Chtěl bych strávit v IKEA den a noc o samotě.
Jen já a ten obrovský prostor ... bez lidí, bez zákazníků a bez prodavačů.
Jen já a falešné představy o alternativním životě.
Posadit se do toho pohodlně vypadajícího křesla STRANDMON (naproti obrazu SOLMYRA, který bych si domů asi nekoupil), položit si nohy na konferenčí stolek HOL s umístěnými rostlinami ALOE VERA v květináči KARDEMUMMA a otevřít si knihu z knihovny LIATORP stojící nedaleko ... (Vždy jsem měl za to, že knihy v IKEA jsou jen barevné obaly a prázdné stránky uvnitř. Splňovalo by to mojí představu o neexistujících životech, kdy i obsah knih si musí moje fantazie vytvořit ... žel, není tomu tak).
Pak si ve vedlejším oddělení vybrat sympatickou kuchyni VÄRDE a doprovázen zpěvem Franka Sinatry si uvařit staromládeneckou večeři.
Nakonec se převléci do kostičkovaného pyžama, položit se do postele HEMNES a přikrýt se peřinou oblečenou do povlečení ÄNGSSKÄRA.
A v noci by mě navštívil sen FÄKELIFË a celý ten vydařený den by zakončil vyprávěním o životě, ve kterém by s námi konečně žila moje vyvolená kočka SFINX ...

Jako třešinka na pomyslném dortu by pak vyšel článek v IKEA časopise LIVE o neexistujícím blogeru MAARISTAANovi, který povídá o svém smyšleném životě mezi knihami, sbírkou japonských robotů, smečkou koček a velkých obrazech ilustrací temných lesů a statných stromů obydlených ptáky.
A LUCCHA by tam nebyla, protože mi nechce dovolit tu kočku SFINX :-p

úterý 21. května 2013

Prodavač za pultem

Někteří prodavači současnosti by se měli důkladně seznámit se svým mobilním telefonem a v návodu k použití si nalést význam tlačítka se symbolem červeného sluchátka.
Někteří prodavači současnosti jsou totiž svým mobilním telefonem natolik ovládání, že kdykoliv zazní jeho hlasité volání, všeho nechají a přesvědčeni o své důležitosti a nepostradatelnosti se otočí k přítomnému zákazníkovi zády a stisknou špatné tlačítko.
To zelené.
Protože volající neviditelná bytost je určitě ve strašném nebezpečí a potřebuje neodkladnou pomoc, už nikdy nebude v dosahu jakéhokoliv telefonu, jeho telefoní číslo se okamžitě vymaže z paměti prodavačova přístroje ... prostě odmítnutý hovor by byl navždy ztracen a co kdyby to náhodou volal ten milionový obchod a on o něj příjde?!
Co na tom, že je to manželka, která volá jen proto, aby mu sdělila jaký je pitomec, že zase neudělal to, co mu ráno nakázala.
Proč bych měl být důležitý já, ten reálný zákazník, který si dal tu námahu a z přehrše obchodů si vybral právě ten jeho, vyrazil k němu na návštěvu přes celé město a rozhodnul se přemístit své peníze do jeho kapsy?
Už jsem přeci zde, tak si rád počkám, než se ten DEBIL vypovídá a pak se s neslyšnou omluvou, zamumlanou pod vousy, natáhne pro mé peníze.
Pochopil bych to jednou ... pochopil bych to podruhé ... ale pokud se mi to stává pravidelně (párkrát do měsíce), začinám si už i o sobě myslet, že jsem nenapravitelný idiot.
Idiot proto, že i po své zkušenosti s ním, zas a znova otevřu dveře toho jeho krámu, kde hned mezi dveřmi slyším neodbytné vyzvánění jeho namyšleného a netaktního ega ...

Ilustrace: Učebnice pro prodavače, převzato od Železářství U Rotta

středa 27. března 2013

Je moderní muž pravý chlap?

Určitě to znáte.
Probudíte se, sednete si k rannímu šálku kávy a přečtete si v éteru nějakou cizí myšlenku.
A ta cizí myšlenka ve vaší hlavě nenápadně klíčí a pomalu z ní rostou vaše vlastní myšlenky, košatí se a vytahují svoje chapadélka ku světlu.
Můj dnešní spouštěč myšlenek je článek na OnaDnes.cz ... ehm ... no, to je dlouhá historie, kterak jsem se tam dostal ... to víte, kamarád kamarádky o něm mluvil ... jinak já samozřejmě navštěvuji jen samé intelektuální stránky ;-)
Aby vám ale mé dnešní povídání dávalo smysl, asi byste měli začít tím zmiňovaným článkem.
Ten najdete zde:


Ilustrace Jack Hughes (http://jack-hughes.com)

Asi bych se měl hned na začátku zmínit, že já si ve svém světě rozděluji pánské pokolení na dvě skupiny. Na chlapy a muže. No a ty pak dělím na další a další podskupiny. Některé podskupiny mají blíže k chlapům a některé k mužům.
Chlap je pro mě evoluční nástupce neandrtálce ... taková ta obtloustlá postava smrdící potem, uvelebená na gauči před televizí, chlemtající jednoho lahváče za druhým, nesnášející svojí ženu, o dětech ani nemluvě.
Takový ten živočišný druh, který ztratil jakoukoliv důležitost od té doby, co civilizace přestala potřebovat barbary dobyvatele, kteří plenili a znásilňovali v zájmu rozšíření lidského plémě (či v zájmu víry). Druh, který dříve holou rukou uvlovil živé zvíře, zuby jej usmrtil, vypil jeho krev a v rozjařené náladě splodil s nesvobodnou ženou syna.
Druh, kterému už zůstaly jen sportovní rituály v telce a pivní porady v knajpě zaplyvané kategorie.
Druh, který postupně zlenivěl, ztupěl a zdegeneroval.
No a pak jsou tu ti muži. Moderní muži, milující svoje rodiny, svoji práci, svůj život, sami sebe.
Muži narozeni v různých odstínech dokonalosti a nedokonalosti.
A o těch bych tu chtěl teď rozjímat.
Určitě se shodneme, že bez chlapů (dle mé definice) se v dnešním světě obejdeme. Možná po nich vzdychne určitá sorta žen, ale upřímně ... bez takových žen se asi obejdeme také ;-)
Jaký by měl být tedy pravý muž?
Dle autorky zmiňovaného článku, si ženy představují ideálního muže takto: "Voní, povídá si s námi, je zábavný, zvládá domácí práce a stará se o děti."
Souhlasím!
Také si tak představuji ideálního muže, jsem holky na vaší straně!
Sám se snažím takového stavu dosáhnout.

Patřím do skupiny chlapců, které vychovávají ženy.
Nezodpovědný otec zmizel v alkoholovém opojení dříve, než mi mohl ukázat, kterak si mám ulovit zvěř bez zubů a tak jsem vyrůstal bez vlivu chlupatého idolu.
O čestnosti mě učil Jaroslav Foglar a o statečnosti Karel May s Jackem Londonem.
V dospívání je nahradili Kurt Cobain, David Bowie, The Cure, Depeche Mode, Marilyn Manson a v rytmu teskných písní dokončili moji společenskou výchovu.
A víte co?
Nikdy jsem nepocítil, žeby mi vliv chlupatého idolu chyběl.
Oheň díky oblíbeným spisovatelům zapálit umím (když mám sirky) i v dešti (když je opodál bříza) a díky puberálním idolům si umím nalakovat nehty na černo, ostříhat se, obarvit si vlasy a oči obtáhnout linkou.
Co více by si mladý moderní muž mohl přát?! :-)

Ano, milé ženy, naprosto souhlasím s tím, že moderní můž by měl umět naplnit myčku špinavým nádobím a po pracím cyklu ji zase vyskládat a nádobí umístit zpět na své místo.
Roztřídit špinavé prádlo dle barev, naházet ho do pračky a následně jej pověsit čas od času také umíme.
Dokonce některým z nás nedělá problém jednou/dvakrát v roce to prádlo i vyžehlit (když dávají v telece film vhodný k žehlení).
Jako moderní mužové své děti bezmezně milujeme. Po příchodu z práce je rádi vezmeme na hřiště či do lesa a necháme vám dvě hodinky volného času jen pro sebe.
S láskou jim každý večer čteme pohádky před spaním a držíme je za ruku dokud neusnou.
Bez mrknutí oka vás rádi vypustíme na celý víkend za kamarádkou a ještě k tomu vám 100% věříme a neděláme žárlivé scény.
Rádi si s vámi popovídáme o vašich pocitech a rádi se podělíme i se svými pocity (pokud je o čem mluvit).
Na nezajímavé až banální témata vám rádi odpovíme zůčastněným "Hmmm".
Prostě se snažíme být spolehlivými partnery a moderními muži ... jenže, víte co?
Jste si jisté, že na pravého muže máte?

Protože pravý moderní muž možná chce na oplátku pravou moderní ženu!
Pryč jsou ty doby, kdy nám mužům imponovali bezbranné ženy, omdlévající při pohledu na pavouka ve vaně. Neimponují nám ženy, které stojí tiše v kouktu a čekají, co my (pánové tvorstva) poručíme.
Neimponují nám kuňky a fňukny, které se neumí rozhodnout, které nevědí, co vlastně chtějí a které se stydí říci nahlas svůj názor.
Chceme rovnocené partnerky, sebevědomé a rozumné, empatické a chápající mužskou duši.
Chceme ženy, které (když jejich partner něco nedokáže) udělají to bez rozmyslu samy a neberou to jako degradaci ženství či mužství.
Je to tak, nemáme zájem mít za zády hysterku, která čeká na každou naší chybu jen proto, aby nám dokázala, jak špatnými chlapy jsme a jak to ony s námi mají těžké.
Toužíme po vyrovnaných ženách, které nemají pochybnosti o sobě samých a které neztratí svojí touhu jen proto, že vidí muže dělal "ženskou" práci.

Ano, chodíme stále častěji s kamarády na kafe místo na pivo, ale víte proč?
Protože hodinu po té schůzce s kamarádem jedeme pro děti do školky nebo do kroužků a přiopilý tatínek v autě asi není zrovna to, co by se dalo nazvat ideální muž, co myslíte?
A ano, opravdu si raději dáme v restauraci lehký salát místo bůčku.
To proto, protože máme doma mladší ženy a chceme být dlouho zdraví a fit, nechceme svým dětem umřít v době jejich dospívání a chceme se dožít vnoučat, protože víme, že naše děti budou mít svoje děti ještě později než je máme my.
A to, že někteří z nás neumí vyměnit žárovku či rozdělat oheň?
Copak si nás v dnešní době berete proto, abysme lovili a dotáhli dřevo na oheň?
Doba se mění, mění se ženy a mění se i muži.
Mění se stereotypní role.
Nastává doba, kdy by v manželství (či v partnerství) měla už konečně nastat rovnováha a partneři spolu žít ne proto, že ten druhý umí ulovit mamuta a ten druhý ho uvařit, ale proto, že si navzájem rozumí, respektují se, mají se rádi a navzájem si pomáhají.
Nebojujme tedy bezhlavě proti změnám, které nás můžou obohatit a pomoci nám a snažme se raději cítit respekt a pochopení k tomu druhému.

A ty prehistorické chlapy už prosím nechme vymřít ;-)

středa 13. března 2013

Pod postelí

Svoji ženu jsem hledal tak dlouho, až už jí to nebavilo a raději si mě našla sama.
Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsme téměř dokonalý pár.
Máme se rádi, respektujeme se, ctíme se.
Většinu zálib a koníčků máme společných nebo podobných, líbí se nám stejné věci a když se nám něco společně náhodou nelíbí, umíme se shodnout na kompromisu a zvolit to, co se líbí jí.
Mé časté nedokonalosti umí ona zastínit svými dokonalostmi a její nedokonalosti zase naopak umím ... ale ona vlastně žádné nedokonalosti nemá ;-)
Jen povahově jsme naprosto odlišní.
Já jsem introvert jako z učebnice a ona můj extrovertní protějšek.
Teď to u nás v domáctnosti trochu více řešíme a to kvůli knize TICHO: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit.
Ona ji nesnáší (a přesto mi ji dala k narozeninám) a já ji zbožňuji (i přesto, že jsem jí ještě nepřečetl).
Já s nadsázkou extrovertům vyčítám jejich rychlé a zběžné nadšení pro cokoliv a následné zbytečné riskování a ona zas introvertům vyčítá jejich zákeřnou tichou přítomnost v koutě, kde kradou nápady ukecaným extrovertům.
A mezi námi je náš nestranný syn Hugo.

Ležím si v posteli, čtu onu chytrou knihu a občas prohodím k ženě nějakou tu moudrost z ní. Nazpět se mi dostane obsáhlý rozbor všeho, co je na té myšlence špatně.
Hugo z toho raději zalezl pod postel.
Doslova.

"Hugo? Co děláš pod tou postelí?"
"Nic, já si tu v klidu přemýšlím ..."
 Ach, je jako jeho táta, taky jsem byl nejraději vždy někde zalezlý a přemýšlel si.
"Ty jsi jako ten tvůj věčně mlčící táta ... já chci ještě upovídanou holčičku! Polez ven."
"Jen ho tam nech, ať má taky trochu prostoru sám pro sebe, my introverti se cítíme dobře, když jsme schovaní."
Nechala ho ...

Nakonec to té věčně něco řešící extrovertce stejně nedalo a mrkla pod postel, aby záhadě přišla na kloub ("To přeci není normální, aby si takhle malé dítě samo přemýšlelo pod postelí!").

Našla tam spokojeného Hugína se ztlumeným tabletem, pařící hru, kterou se jinak musí dovolit :-)

Co z toho všeho nakonec plyne?
Je jedno, zda jste extrovert nebo introvert, stejně vás přečůrá ten, kdo je více mazaný a umí využít situace ;-)

Ilustrace převzatá z blogu Travistysbeard

čtvrtek 21. února 2013

Velký kluk

Náš milovaný prcek je už velký kluk.
Nedávno to byl srolovaný uzlíček narudlé kůže s pidiprstíky a pomačkaným obličejem.
Dnes už je to pětiletý chytrolín s vlastním názorem.

Vzbudili jsme jej brzy ráno (to máš za všechny ty brzké soboty a neděle, prevíte) a rozespalého zavedli k narozeninovému stolku.



"Sfoukni svíčku a něco si přej" ...
"Eeee ... to nedokážu, co si mám přát?"
"Máš narozeniny, přej si vše co chceš a splní se Ti to."
"Přeju si, aby jsme byli všichni šťastni!"

fňuk ... Miluju ho :-*

pondělí 18. února 2013

Ken Denmead - Táta Geek

Tato recenze vznikla pro server Sarden.cz 
Děkuji tímto Petrovi Šimčíkovi za šanci, kterou mi dal a nakladatelství Jan Melvil Publishing s.r.o. za poskytnutí výtisku.

Kniha "Táta Geek" je určená pro zvláštní sortu tátů.
Je určená pro ty táty, kteří jsou odsouzeni být věčně malými chlapci, se spikleneckým úsměvem a jiskrou neposedností v oku, s obrovským množstvím zálib a divných koníčků.
Určitě je znáte, možná je máte doma, nebo je má doma nějaká vaše kamarádka.
Možná je to ten svobodný soused od naproti ... ten soused, který každý den venčí věčně hlučného, vychrtlého psa, jenž má na obojku umístěnou nějakou blikající krabičku. Netušíte, že je to gps, která mapuje psí trasu v nedalekém parku a zaznamenává každý patník či sloup pouličního osvětlení, kde se čtyřnohý přítel člověka pozastaví a zvedne nožku.
Geekové jsou hračičky, technologičtí fetišisté, majitelé Dračího doupěte, ochránci starých počítačových součástek, sběratelé Lego kostiček, prostě ti divní patronové ze základní školy, od kterých jste opisovali domácí úkoly a kteří otevírají dveře mezerníkem.
Táta Geek je geek, který se řízením šťastného osudu zamiloval do toho správného, osvíceného (mírně trhlého) dvojčete opačného pohlaví a spolu s ním si vyrobili malého následovníka rodinného trůnu před počítačovým monitorem.
To je totiž ta nejdůležitější podmínka, kterak se stát Tátou Geekem.
Musíte mít potomka.


Ken Denmead je supergeek a šéfredaktor populárního blogu GeekDad spadající pod legendární (pro geeky zcela určitě) server Wired.com, stavební inženýr a v neposlední řadě i táta dvou synů, který se rozhodnul, že se se svými nápady podělí i s námi ostatními.
Pokud vás trápí, kterak zaměstnat neposlušná dítka, něco je naučit a ještě se u toho náramně pobavit, možná je opravdu dobrý nápad začít u této knihy.
Obzvlášť, pokud jste také hračičkové, domácí kutilové, nebo nikdy neodrostlí kluci v dospěláckém těle.
Je to kniha přetékající vychytralými nápady a divnými projekty, které vás buď nasměrují, nebo (chcete-li) přímo krok po kroku provedou ke zdárnému cíli - k dítku s úsměvem od ucha k uchu, nadšenému pro vědu a malé technické zázraky.
Čekají vás zde absolutně technicky a finančně nenáročné projektíky (jako třeba, kterak si nafotit vlastní komix, či udělat vlastní knihu Superhrdinů), mírně pokročilé a mírně ujeté pouštění draků v noci s využitím LED žároviček, až po projekty, kdy jsem do stránek knihy civěl dlouhé minuty a snažil se pochopit, o čem že je vlastně řeč.
Těch nápadů a rad je tam spusta. Co spousta, je jich plá kniha!
Některé jsou jednoduše geniální, některé jsou složitě primitivní, spousta jich je absolutně mimózní a pár jich je na hraně, kdy rozumný táta přemýšlí, jestli ta námaha a finanční investice nezpůsobí domácí katastrofu v podobě naštvané manželky, jejiž následkem bude stávka v kuchyni.
Přeci jen rozdíl mezi Amerikou a Českem je trochu znát a u některých potřebných součástek budete chvilku přemýšlet, kde je vlastně u vás na vesnici seženete (ikdyž český překladatel se opravdu snažil a je svojí radou nápomocný).

Nejsem pravý geek, jsem jen geekovský obdivovatel, který nemá absolutně ponětí o některých fyzikálních zákonitostech a z velkého množství různých součástek dokážu udělat leda tak velkou nefunkční hromádku imitující něco, jako je stroj času, a tak jsem na knihu koukal možná trochu z jiného úhlu, než jak na ni kouká ten pravý táta geek.
Pravému geekovsky ujetému tátovi při četbě zákonitě musí svít oči nadšením a poťouchlou radostí nad plány a sny, které se každou další větou objevují v jeho technicky postiženém mozku, nám ostatním tátům může přijít četba chvílemi trochu nudná.
Chybí mi lehkost a vtip vyprávění, chybí mi plynulé tempo slov a chybí mi odpočinek, který v knihách hledám.
Ale chápu, že to není kniha určená k relaxaci, k přečtení na jeden zátah ... ba naopak, má vás nakopnou k akci, donutit vás po každé kapitole vyskočit a zapáleně utíkat do dětského pokoje, popadnou dítka za ruce a hurá s nimi do dílny tvořit šílené projekty.
Je to kniha, kde není účelem bavit se četbou, ale bavit se činností, které jsou na stránkách popsány.
A to, pokud padne na tu správnou odrůdu otce, určitě plní naprosto dokonale.




No a pokud už všechny nápady z knihy máte vyzkoušené a srdce touží po dalších a dalších úkolech, které se svými dětmi chcete překonávat, podívejte se na web českých geek tátů, kde možná najdete to, co hledáte ;-)



Ken Denmead .:. Táta Geek
Ilustrace: Bradley L. Hill a Radek Petřík
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing s.r.o. www.melvil.cz
2012, 246 stran
Doporučená cena: 289,- Kč
Vyšlo také v elektronické podobě
Více zde: http://www.melvil.cz/kniha-tata-geek