neděle 22. března 2015

Máš super sekeru ... je pravá?

Kuchyní se nesla vůně staré slivovice, kterou Lucie použila do koláče místo rumu a Hugo za mnou přišel s dřevěnou sekerou v ruce s tím, že chce jít do lesa.
"Ale ne daleko, půjdeme jenom do Pokakanýho lesa!", dodal a tak jsme šli.
Pokakaný les je les uprostřed sídliště, kam všichni sídlištní psi choděj na záchod.
Ale stromy tam jsou a jsou tam i ptáci ... dokonce i šiška se tam najde!

A tak jsme se procházeli po lese a házeli po sobě šišky.
Také jsme tam potkali partu kluků, plus mínus stejně starých jako Hugo.

Vypadalali jako omladina z Mad Maxe, přes ramena kovové tyče, kterými pro zábavu mlátili do stromů.
Hugo se za nimi toužebně otáčel.
"Chceš si s nimi hrát?"
"Chci."
"Tak běž..."
A on k mému údivu šel. Trochu opatrně, trochu stydlivě, ale šel.
"Máš super sekeru ... je pravá?", a byla ruka v rukávu.

Procházel jsem se sám po lese a byl v doslechu. Poslouchal námluvy holubů a skrz větve stromů sledoval zatažené nebe. Nakonec jsem se nedaleko kluků zády opřel o strom (tak, aby mě Hugo neviděl) a snažil jsem se nevypadat jako uchylák šmírující děti. Raději jsem sebral kůru stromu a vyřezával si lodičku.

A myslel si na toho našeho kluka.
Na tu dětskou statečnost přijít za cizými kluky a s odvahou říci "Ahoj!".

Taky bych chtěl být tak statečný a umět oslovit cizí lidi, se kterými bych si rád hrál. Dát se s nimi do řeči. Jen tak ... bezprostředně, přirozeně.
Nestydět se dát najevo svoje sympatie, svůj zájem. Tak rád bych se to chtěl od Huga naučit, ale když já se asi bojím, že mi pak neřeknou: "Máš super sekeru ... je pravá?"

pondělí 9. března 2015

Hugo a Enderman (a další oškliví kostičkovatí Syčáci)

Uvědomuji si, že jsem někdy docela přehnaně opatrný otec.
Uvědomuji si tu zvláštní ochranitelskou touhu nepustit do života mého syna věci, které by ho mohly duševně negativně ovlivnit a udělat z něj "špatného" člověka. Touhu, která mě občas vede ke krokům, kdy prostě něco zakážu a basta, konec diskuze.
Jeden z takových zákazů byla i hra MINECRAFT.
Všichni jeho spolužáci ji hrají a on chtěl samozřejmě taky. Podíval jsem se na nějaká videa na Youtube, uviděl, jak tam krumpáčem mlátěj hranatou Zombie a šlus.
Nic! Nebudeš to hrát, není to vhodný. ... a ještě to uráželo moje estetické vnímání.
Stoletý DOOM byl vizuálně hezčí a to jsem ho hrál před dvaceti (nebo kolika) lety.
A tak šel čas.

Hugíno o té hře najednou věděl skoro všechno. Znal postavy, znal kulisy, znal triky ... i přes to, že hru nikdy nehrál. Kamarádi a spolužáci si o ní povídali.
A my, úzkoprsí rodiče, jsme se začali cítit jako tyrani, kteří svému synovi nedopřejí to, čím žijí všichni jeho vrstevníci.
Vyprosil si tedy alespoň dvě knihy o MINECRAFTU. Základní a bojovou příručku.
Nevím, co se mu při jeho žádosti honilo hlavou, ale knihy mu odepřít nedokážeme. Možná ho k tomu vedly myšlenky, že když ji nemůže hrát, bude si o ní alespoň číst? Nevím. Každopádně z nich měl velkou radost a hned do nich ponořil nos.
Nakonec jsme stejně podlehli a hru mu na jeho narozeniny dovolili.
Mohl začít hrát MINECRAFT ... a ještě ten samý večer jsem ho začal hrát s ním i já :-)
Nebudu se nějak dopodrobna rozepisovat o čem všem ta hra vlastně je, ale musím říct, že mlácení Zombie krumpáčem není to nejdůležitější.
Je to o budování kostičkovaného světa.
Je to o hledání, objevování. O přemýšlení a o kombinování. Je to o zábavě ... a ta grafika nakonec není vůbec špatná a jiná snad být ani nemůže. Právě ona je na té hře to nejlepší :-) Ale mé nadšení ze hry není důvod, proč o ní právě teď píšu.

Hugova touha hrát MINECRAFT má totiž i jiný, naprosto nečekaný, dopad.
Musím vzpomenout, že je Hugo prvňáček (prosím, nechte si od cesty připomínky o vhodnosti či nevhodnosti počítačových her na duši malého dítěte) a učí se číst.
Dnes ráno jsme se chystali do školy a on držel v jedné ruce aktovku a v druhé ruce ty dvě příručky ke hře. Prosil, zda si je může vzít do školy, že něco musí s kamarády probrat.
Představa, že mi donese domů poznámku v žákovský, kterak si čte v hodině pod lavicí knihy, mě tak nadchla, že jsem prostě nemohl odmítnout a dovolil mu to.
No a večer před spaním, leží v posteli, otevřenou knihu (na které je napsáno, že je pro kluky od devíti let) a nahlas si sám pro sebe hláskuje a snaží se jí doopravdy číst. Ne si jen prohlížet obrázky. Opravdu číst!
Snaží se pochopit a zjistit, co vše má v té hře dělat. Jak má namíchat lektvary, jak má ochočit zvířata, kde najít diamanty, jak pěstovat mrkev. Má opravdový zájem se to vše dozvědět a naučit.
A ikdyž před chvíli musel půl hodiny ve slabikáři louskat duchaplné věty typu "Táta se holí. Holí si vousy. Já se neholím, já mám pusu holou", teď se soustředěně (ze své vlastní vůle) snaží z příručky vyčíst, jakým způsobem může podojit mochomůrkovou krávu, aby získal to, co získat má.
Jasně, občas v noci musí vylést z virtuálního domečku (který si celý navrhl a postavil sám) a praštit Endermana očarovaným mečem (který vyměnil s vesničany za hrst uhlí) mezi oči, ale pokud mu tahle hra ukazuje, že v knihách najde odpovědi na svoje otázky, nemám proti tomu vůbec, ale opravdu vůbec NIC.
Protože tohle se jeho třídní učitelce prozatím nepodařilo.
Vzbudit v něm touhu po vzdělání!

pátek 6. března 2015

Neplánovaný den otce a syna

Měl jsem jít dnes do práce brzy ráno a se mnou měl jít i Hugo.
Občas to tak děláme.
Já jdu na šestou, on se zalepenýma očima se mnou a pak se je snaží rozlepit u monitoru s pohádkami až do půl osmé, kdy společně vyrazíme k nedaleké škole. To proto, abych jej mohl odpoledne vyzvednout ještě za světla a on nemusel tvrdnout v družině do tmy.
Sem tam jsem za to mými kolegy nazván otcem tyranem, když jej nutím takhle brzy vstávat, ale on to většinou bere jako vítanou změnu. Jako ranní dobrodružství.
Dnes se mu ale ze snu nechtělo a jen setřel slinu z koutku úst, obrátil se na druhý bok, přitáhl k sobě ošívající se kotě a na moje melodicky znějící prozpěvování: "Vstávej semínko holala ..." zvysoka kašlal.
Tak jsem jej nechal spát, vytáhl knihu a zůstal v posteli také.
Říkám to pořád, člověk si musí umět způsobovat drobné radosti ... bylo to vlastně moc hezké ráno.

Dopoledne mi najednou v práci zvoní telefon s tím, že si pro Huga musíme přijít, protože se snažil čelem rozbít led při bruslení. Prý se mu motá hlava a tak. Kolega obětavě vzal dnešní den za mě a já mohl z práce vyrazit vyzvednout raněného.
Ilustrace: Joseph Harry Anderson
Pančelka mě sprdla hned u vchodu, že cyklistická helma je mu na ledu houby platná a vyvedla nás ze stadionu.Vrátila se zpět na led, kde kroužila více než polovina dětí bez helem.
My děláme totiž vždycky všechno špatně. Špatně obalené sešity, špatně ořezané pastelky, špatné svačiny, špatné helmy, špatné myšlenky a špatné světy. "Ostatní děti to zvládly" ... napsala nám Pančelka jednou do učebnice.
Je to naše oblíbená poznámka :-)

Přišli jsme domů, zelený Hugo cestou zrůžověl, zdvojené a rozmazané vidění se srovnalo projitím domovními dveřmi.
Při válení se v posteli a cpaní se při tom dobrotami uklidňujeme po telefonu mámu, že nezvrací a že to otřes mozku možná nebude.
Chystáme se na lívance do nedaleké restaurace, knihovna za chvilku taky otevírá ... vypadá to, že dnešní moc hezké ráno bude mít moc hezké pokračování. Přeju vám pěkný víkend, děcka ;-)