Uvědomuji si, že jsem někdy docela přehnaně opatrný otec.
Uvědomuji si tu zvláštní ochranitelskou touhu nepustit do života mého syna věci, které by ho mohly duševně negativně ovlivnit a udělat z něj "špatného" člověka. Touhu, která mě občas vede ke krokům, kdy prostě něco zakážu a basta, konec diskuze.
Jeden z takových zákazů byla i hra
MINECRAFT.
Všichni jeho spolužáci ji hrají a on chtěl samozřejmě taky. Podíval jsem se na nějaká videa na Youtube, uviděl, jak tam krumpáčem mlátěj hranatou Zombie a šlus.
Nic! Nebudeš to hrát, není to vhodný. ... a ještě to uráželo moje estetické vnímání.
Stoletý
DOOM byl vizuálně hezčí a to jsem ho hrál před dvaceti (nebo kolika) lety.
A tak šel čas.

Hugíno o té hře najednou věděl skoro všechno. Znal postavy, znal kulisy, znal triky ... i přes to, že hru nikdy nehrál. Kamarádi a spolužáci si o ní povídali.
A my, úzkoprsí rodiče, jsme se začali cítit jako tyrani, kteří svému synovi nedopřejí to, čím žijí všichni jeho vrstevníci.
Vyprosil si tedy alespoň dvě knihy o
MINECRAFTU. Základní a bojovou příručku.
Nevím, co se mu při jeho žádosti honilo hlavou, ale knihy mu odepřít nedokážeme. Možná ho k tomu vedly myšlenky, že když ji nemůže hrát, bude si o ní alespoň číst? Nevím. Každopádně z nich měl velkou radost a hned do nich ponořil nos.
Nakonec jsme stejně podlehli a hru mu na jeho narozeniny dovolili.
Mohl začít hrát
MINECRAFT ... a ještě ten samý večer jsem ho začal hrát s ním i já :-)
Nebudu se nějak dopodrobna rozepisovat o čem všem ta hra vlastně je, ale musím říct, že mlácení Zombie krumpáčem není to nejdůležitější.
Je to o budování kostičkovaného světa.
Je to o hledání, objevování. O přemýšlení a o kombinování. Je to o zábavě ... a ta grafika nakonec není vůbec špatná a jiná snad být ani nemůže. Právě ona je na té hře to nejlepší :-) Ale mé nadšení ze hry není důvod, proč o ní právě teď píšu.
Hugova touha hrát
MINECRAFT má totiž i jiný, naprosto nečekaný, dopad.
Musím vzpomenout, že je Hugo prvňáček (prosím, nechte si od cesty připomínky o vhodnosti či nevhodnosti počítačových her na duši malého dítěte) a učí se číst.
Dnes ráno jsme se chystali do školy a on držel v jedné ruce aktovku a v druhé ruce ty dvě příručky ke hře. Prosil, zda si je může vzít do školy, že něco musí s kamarády probrat.
Představa, že mi donese domů poznámku v žákovský, kterak si čte v hodině pod lavicí knihy, mě tak nadchla, že jsem prostě nemohl odmítnout a dovolil mu to.
No a večer před spaním, leží v posteli, otevřenou knihu (na které je napsáno, že je pro kluky od devíti let) a nahlas si sám pro sebe hláskuje a snaží se jí doopravdy číst. Ne si jen prohlížet obrázky.
Opravdu číst!
Snaží se pochopit a zjistit, co vše má v té hře dělat. Jak má namíchat lektvary, jak má ochočit zvířata, kde najít diamanty, jak pěstovat mrkev. Má opravdový zájem se to vše dozvědět a naučit.
A ikdyž před chvíli musel půl hodiny ve slabikáři louskat duchaplné věty typu "
Táta se holí. Holí si vousy. Já se neholím, já mám pusu holou", teď se soustředěně (ze své vlastní vůle) snaží z příručky vyčíst, jakým způsobem může podojit mochomůrkovou krávu, aby získal to, co získat má.
Jasně, občas v noci musí vylést z virtuálního domečku (který si celý navrhl a postavil sám) a praštit Endermana očarovaným mečem (který vyměnil s vesničany za hrst uhlí) mezi oči, ale pokud mu tahle hra ukazuje, že v knihách najde odpovědi na svoje otázky, nemám proti tomu vůbec, ale opravdu
vůbec NIC.
Protože tohle se jeho třídní učitelce prozatím nepodařilo.
Vzbudit v něm touhu po vzdělání!