neděle 22. prosince 2019

Slunovrat

Vstávám za tmy. Před zazvoněním naplánovaného budíku. Místo snídaně zapálím tlustou svíci na stole.
Jsem natěšený na dnešní ráno, začíná pro mě totiž můj osobní svátek, oslava smíření se a uvědomění si naděje.
Rok od roku je pro mě oslava Slunovratu důležitěší a vnitřně naplňující. Důležitější než tradiční Vánoce.
Potichu se chystám, na hromádku snáším potřebné věci a pak je ukládám do batohu.
Připínám psa na vodítko a do rukou beru připravené dřevo na podpal.
Včera celý den pršelo, bude mokro. A do lesa na dříví ještě nesmím.
Je nejtenčí hranice mezi naším světem a světem lesních duchů a démonů, nerad bych se své rodině ztratil za bludným kořenem.
Po tmě, spolu s eLiškou, dorazím na kopec za městem.
V mlze se rýsuje temná hranice tajemného lesa. Budí respekt, jsem rád, že nemám v plánu jít mezi stromy. Na ozoru prosvítá tenká linka začínajícího svítání, ohraničená težkými mračny.
V řídnoucí tmě připravuji dřevo, kupím na hromádku.
eLiška v pozoru hlídá prostor mezi námi a lesem.

Pár škrtnutí sirkou a drobný oheň vzplál.
Není potřeba velký táborák, stačí jen zástupný symbol.
V plechovém pohárku medovina, v dýmce voňavý tabák.
Trochu medoviny odlévám do plamenů, zbytek tabáku z tabatěrky přisypávám do ohně.
Symbolické dary.
Rozjímání, poklid. Čekání.
Když dohoří poslední zbytky prkýnek, když žhnou jen dohasínající uhlíky, v lince úsvitu se jen na okamžik objeví kousek Slunce, aby ihned zmizel za mraky. Prchavý okamžik.
Jako by to bylo vypočítáno, naplánováno.
Nebylo.
Bylo to prostě jen tak, jak být mělo.
S vděčností zahrabu zbytky ohně, ukloním se schovanému Slunci a spokojeně odcházím zpět domů, za rodinou a kamarádem, který přijel na návštěvu.
Dnes začíná Zima, Slunovrat přináší naději, že nebude trvat věčně.
Krásný začátek přerodu, pravý začátek nového roku.
Hodně štěstí a zdraví přeji všem. I sám sobě ...