neděle 28. prosince 2014

Hledání duševního rozcestí

Někdy to na člověka prostě příjde.
Ten pocit, že zrovna teď, v tuhle chvíli, musí zastavit, nebo se z toho všeho (s prominutím) posere.
Zná to určitě každý.
Nakládáme si na duši další a další těžké břemeno, hrbíme se pod tíhou (ať už skutečných či smyšlených) křivd a výčitek, pochybujeme o správnosti vlastních rozhodnutí a skutků, ztrácíme se v očekávání druhých. Ztrácíme pravdivou představu o sobě samých.
Hledáme cestu, protože zjišťujeme, že z té dosavadní jsme už dávno sešli a dorazili k místu, kudy už projít prostě nejde. Co dál? Kam se vydat?
Nevíme.
A tak nečinně stojíme před tou propastí, díváme se na ní a čekáme zda uhne. A ona neuhýbá.
I nadále existuje a my stále stojíme a civíme.
Patová situace. Musíme uhnout, vrátit se zpět ... cokoliv. Ale nejde to.
I já jsem se ocitl v takové situaci. Sešel jsem z cesty a zabloudil. Někde jsem se ztratil.
Rozhlížím se kolem sebe, hledám stezku okolo a snažím se projít dál.
Ohlížím se zpátky a přemýšlím, kdy naposledy bylo rozcestí, kde bych se mohl vydat jiným směrem. Je tak strašně daleko.
Brent Cotton .:.The Crossroads
http://cottonfinearts.com/
Přešlapuji na místě, kroutím hlavou, křičím, vztekám se, pláču a žadoním.
Nakonec se zhluboka nadechnu a ... a se zavřenýma očima a skříženýma nohama se posadím na zem.

Ve skutečnosti jsem odjel na naší rodinnou chatu do lesů.

Uposlechl jsem tomu stále hlasitějšímu volání uvnitř sebe a vyhledal samotu. Alespoň na pár dní. Vrátil jsem se na místo svého dětství, kde jsem trávil každý víkend a každé školní prázdniny.
Chata stojí uprostřed krásné krajiny, na kraji lesa na kopci, pod nímž teče řeka (nahoře je slyšet tiché šumění splavu). Široko daleko žádný člověk. Jedinou známkou živé lidské společnosti jsou občasné zvuky vlaku v dálce za lesem, opuštěné chalupy okolo a světla vesnice asi dva kilometry daleko.
Vzal jsem si knihu, papír a tužku. Notebook kvůli muzice a kvůli psaní. Nakonec jsem stejně nenapsal ani řádku a místo muziky raději poslouchal hučení kamen a zpěv ptáků všude okolo.
Vypnul jsem ... naprosto.
Přikládal jsem do kamen, pil čaj, kafe. Koukal jsem z okna a sledoval ptáky (bylo jich tu o tolik víc než u nás na sídlišti). Chodil pro vodu ke studánce. Pro dřevo do boudy. Procházel se v noci okolo chaty a překonával strach ze tmy. Z lesních duchů. Stál uprostřed louky se zakloněnou hlavou a sledoval jasné hvězdy. Nevařil. Jedl jen málo, skoro se postil. Četl jsem knihu a kreslil na papír. Plašil srnce nad chalupou a poslouchal jejich rozhořčené štěkání. Sypal do krmítek semínka a do krmelce dával úplatky lesním tvorům. Procházel se podél řeky a objevoval známky po bobrovi. Procházel se po kraji a rozhlížel se okolo. Myslel na babičku a dědu, kteří na chatě žili až do konce svých dnů. Myslel jsem na to, že ta sýkorka, která mi stále kouká do okna, je právě babička a s pochopením kýve hlavou. To ona tu nakonec dlouhé roky žila sama, jen o víkendech jí navštěvovaly děti a vnoučata. V létě, v zimě. Stále. Začínal jsem ji chápat.

Ilustrační foto, ve skutečnosti to byla naprosto normální chata.
Moc bych chtěl říct, že jsem nakonec našel to své duševní rozcestí. Došel k němu a vydal se na jinou pomyslnou cestou. Ale nenašel.
Nevyřešil jsem v sobě vůbec nic.
Nebo alespoň nic důležitého.
Jen jsem si sedl před to místo, které dál nepokračuje. Které se tváří jako konec cesty. Zavřel jsem oči a zkřížil nohy. Zhluboka dýchal.
Zastavil se.
Odpočíval.
Neřešil.
Nesoudil.
Nenechal se soudit.
Čerpal jsem sílu přírody.
Nechal jsem ji do sebe proudit a nechal jsem ji, aby odplavila všechny ty myšlenky. Vyprázdnila hlavu.
Duši. Srdce. Abych získal znovu sílu a mohl se postavit. Postavit se a čekat, zda se cesta neuvolní. Čekat na to, co se stane, protože nakonec se vždycky něco stane a někdy nic jiného než čekat nezbývá.
Chtěl bych nakonec tohodle všeho říci něco chytrého. Nějaké závěrečné ponaučení. Žádné ale není. Snad jen, že když si při čekání sednete, zkřížíte nohy a zavřete oči, tak si trochu odpočinete ... a to je asi tak vše ...

čtvrtek 20. listopadu 2014

Po probuzení se ze sna

Ilustrace Laura Roberts Bevan (lambandfox.com)
Každé ráno, když nastane čas probudit spící, přistoupím k posteli s hlasitým broukáním ústřední melodie z Hvězdných válek. Skočím po něm a lechtáním jej donutím se probudit.

Dnes mi řekl ať sklapnu, že mi musí něco říct. A začal mi vypravovat svůj sen, takovým tím stylem, kdy nic nemá hlavu a patu.
Takovým stylem, jakým surrealistický malíř plácá barvu na plátno.

Mluvil o rozbitých kytkách, které slepil a které začaly mluvit. Mluvil o klíči, který mu za odměnu daly. Ten klíč (pokaždé, když s ním otočil), změnil Zimu na Jaro a Jaro na Léto a on stál na balkoně a hrál si s brouky, kterých byl balkon plný.
A byli tam hadi a on se hadů nebojí.
Fascinovaně jsem ho poslouchal a bylo mi líto, že jsem už dávno ztratil ten dar dětských barevných snů, kde nic není nemožné ... krásné je to žití s dětmi!


úterý 14. října 2014

Oči jsou prý oknem do duše

Říká se, že oči jsou oknem do duše. Dokonce prý existují lidé, kteří dokáží v očích druhých číst a poznat tak skryté a utajené. Pravou podstatu osobnosti.
Já to nedokážu. Moc lidem nerozumím a málokdy odhalím pravou podstatu osobnosti i u člověka, kterého již nějakou dobu znám. Možná proto, že si o ostatních lidech vytvářím iluzijní představy. Vymýšlím si jejich světy a duševní mapy. Je to snažší, než se ptát.
Leckdy i zábavnější než realita ... to přiznávám.

© copyright Matka Příroda, oko moje ...
Docela nedávno jsem si uvědomil, že dost často, při kontaktu s lidmi, klopím oči. Nedívám se zpříma do očí. Zavírám své okno do duše.
Možná přirozený stud? Nejistota? Možná snaha o nepřístupnost? Kdo ví.
Ale protože pravidelně vymýšlím, kterak narušit stereotyp svého běžného dne, řekl jsem si, že i toto zlomím. Že se budu dívat lidem drze přímo do duše. Skrze jejich oči. Jenže to nešlo. Zapomínal jsem na své odhodlání a i nadále přes své okno přetahoval žaluzie řas a koukal lidem na rty. Nebo na špičku nosu. Instinktivní reakce jsem nepřekonal.
Prostě mi nejde si říct: "Ode dneška se budu dívat lidem do očí!" a pak to skutečně dělat.
Potřebuji trénink a odhodlání. Vědomé soustředění.

Přišel jsem ale, jak na to. Večer před spaním. Jak to vzít oklikou. Podvést stud.
Uvědomil jsem si totiž, že nejsem jako moje žena, která je schopná říci o člověku (kterého viděla poprvé) "Ten měl ale hezky zelené oči" ... protože já si nikdy nevšimnu, jakou barvu očí kdo má. Nikdy.
Mám to podobné se jmény lidí, se kterými se poprvé seznamuji. Nikdy (opravdu nikdy) si nezapamatuji jejich jméno. Není to moje přezíravost. Nebo snad namyšlenost.
Jen se prostě soustředím na něco jiného. Na jejich rty, na to, co mám říci vzápětí, na své upocené ruce. A můžu si říkat tisíckrát, soustřeď se na jméno, soustřeď se na jméno, soustřeď se na jméno ... jen co to slovo výjde z jejich úst, do mých uší už nedoputuje. Někde se zatoulá.
No a přesně takhle to mám s barvou očí. Ikdyž se překonám a dívám se z očí do očí, rozhodně si nevšimnu jejich barvy. Ani náhodou!
Proto jsem se dnes po probuzení rozhodnul, že se budu snažit přijít na to, jakou barvu očí mají mé protějšky. Partneři v rozhovorech.
Jsem prodavač a takových mikro rozhovorů vedu denně docela dost. Takže dnes se budu dívat lidem do očí a vědomě budu pátrat po barvě!

Narazil jsem ale na problém ...
Poznat barvu očí v běžném rozhovoru s cizími lidmi je docela problém.
Ostatní lidé se totiž většinou také nedívají druhým do očí. I oni mají zatáhnuté okno do duše protislunečním závěsem.
Další problém byl ve vzdálenosti.
Lidské oko je docela malé a když chci poznat barvu, musím být dost blízko. A přibližte se k někomu natolik blízko, abyste barvu postřehli a nenarušili jeho komfortní zónu. Docela těžká věc.
No a pak je tu problém čistě mužský.
Víte, jak se říká o mužích, že znají jen základní barvy? Asi na tom něco bude. Protože většinu dnešních barev jsem nebyl schopen identifikovat.
Zelená barva očí prostě není zelená. Je to různá paleta barev.
Takže jsem na tom stejně jako doposud. Barvu nepoznám ani teď ... ale dívám se vám z očí do očí. A o to mi vlastně šlo.
Mám z toho i jeden pěkný poznatek.
Když už narazíte na někoho, kdo se vám do očí zpříma podívá, tak v naprosté většině případů se na vás i usměje. Vážně! Jsou to otevřenější lidé. Přímější, suverénější ... sebevědomější.
Baví mě ta dnešní novost setkání. To upoutání druhého pohledem.

Zkuste to zítra se mnou ... cíleně zjišťovat, jaké odstíny barev má kdo v duši.
Víte třeba, jaké oči má váš kolega, se kterým sdílíte osm hodin denně kancelář? Jakou barvu najdete u učitelky vašeho dítěte? A co prodavačka v obchodě, která ví, co budete mít dnes k večeři?
Zvedněme společně pohled do výšky očí a zastavme se tam ... pokud se díky tomu nedozvíme něco o druhých, zcela určitě se něco dozvíme o sobě ... a to se přece počítá.

neděle 11. května 2014

Otevři oči a začni konečně žít? Ale já už dávno žiju!

Každý, kdo žije na sociálních sítích, to video už asi viděl. Video o tom, jak máme v rukou neustále mobily a tablety, pořád koukáme do monitoru a že ten skutečný život (plný skutečných přátel a skutečných zážitků) je přitom úplně jinde. Kdo neviděl, tak prosím třeba zde.
Když jsem jej viděl poprvé, zatrnulo mi: "Jsem ten, o kterém se tam mluví? Jsem ten virtuální mrzák, který přišel o skutečný život a žije pouhou iluzi?"
Nedalo mi to, musel jsem na to poselství z videa pořád myslet a trápit se myšlenkou ... opravdu jsem tak ubohý?
Když se trápím, nebo když se cítím nejistý, udělám jednu věc. Svěřím se své ženě (která si mě před devíti lety našla na sociální síti), protože ona na takovéhle vyděračské city nehraje a dokáže mi pomoci utřídit si svoje vlastní myšlenky. Pomohla mi i teď.

Vyslala mé myšlenky tím správným směrem. Představil jsem si svůj život bez sociálních sítí, bez počítačů, bez internetu a nebyl to pěkný pohled.

Najednou už nejsem manželem, nejsem otcem, nejsem ten kreativní člověk, za kterého se považuji. Najednou jsem opět ten depresivní člověk bez přátel, stále žijící u své maminky ... a je to opravdu hnusná představa (nic proti mámě).

Vzpomněl jsem si na své dětství bez virtuálního světa. Introvertní dítě bez kamarádů, vystavené posměchu vrstevníků a vyloučené z kolektivu. Byl jsem ten divnej s knihou. Když jsem šel ven, šel jsem raději sám za město, abych nikoho nepotkal. Abych nebyl terčem.
Obdivoval jsem se kráse přírody a dal bych nevím co, za tu možnost své toulky fotit a sdílet je se stejně nemluvným klukem či holkou. Takhle jsem si své zážitky zapisoval do deníku. S nikým jsem své pocity nesdílel, nikdo mě neznal.
Měl jsem spoustu zájmů a snů, ale nemohl jsem je realizovat. Neměl jsem k nim přístup. V okolí nebyl nikdo, kdo by mi byl podobný. Ach jo ... jak veselejší a společenštější by bylo dospívání, kdyby byly sociální sítě. Kolik trápení a bezesných nocí bych si ušetřil, kdybych měl internet a mohl se ujistit v tom, že jsem naprosto normální kluk. Neměl jsem ... a podle toho to také vypadalo.

Našel jsem svůj svět až za tím blikajícím monitorem.
Objevil jsem počítačové hry a najednou tu byli i kamarádi. Hráli stejné hry a hráli je se mnou. Pak Xchat, Líbímseti. Najednou jezdím po republice a poznávám cizí lidi. Některé vidím jen jednou, některé vícekrát. Jedu na týden za holkou, kterou jsem nikdy neviděl.
Jezdím do vzdálené Prahy na koncerty, kam mě pokaždé doprovází kamarádka, kterou jsem poznal na Lidé.cz. Poznávám lidi se stejnými zájmy, se stejnými koníčky. Objevuji "svět introvertních lidí", kteří jsou mi tak blízcí.
Ve skutečném světě bysme se do řeči nikdy nedali, nikdy se nesetkali. Ve skutečném světě totiž neexistuje Klub pro nemluvné lidi, nepořádá se Disko večer pro knihomoly.
Ve skutečném světě vedle sebe jen sedíme v autobuse, díváme se z okna, do knihy, do telefonu. Nemluvíme spolu. A nemluvili bysme spolu ani kdyby knih nebylo, noviny nevycházely a telefony nebyly vynalezeny.
Není to vina moderní doby. Není to ničí vina. Nemáme zájem se bavit s člověkem, se kterým si nemáme co říci a jeho svět nám příjde k uzoufání nudný.
Dám se spíše do řeči s člověkem, který čte stejnou knihu jako já. Dám se raději do řeči s člověkem, na jehož monitoru vidím otevřený Twitter, než s člověkem, který má v klíně smotaný Blesk. A jsem si jistý, že ten na Twitteru se se mnou bude bavit raději o sociálních sítích, než vést neplodnou debatu o počasí a zkorumpovaných politicích.

Jak už jsem řekl. Díky virtuálnu jsem ženatý a zamilovaný, díky virtuálnu jsem otec. Díky virtuálnu znám desítky inspirativních lidí. Díky virtuálnu jsem to já, kdo pár lidí inspiruje. Díky virtuálnu mi do poštovní schránky chodí pohledy z celého světa. Díky virtuálnu jsem já takový, jakým se mám rád.
Ano, to video je hezké a romantické ... jen nemluví o mém světě. Chápu, že ten kluk se cítí opuštěný. Ale to není kvůli sociálním sítím. On bude opuštěný i v tom skutečném světě. Dokud nenajde ty, kteří jsou mu souzeni. Cítí se opuštěný, protože je pravděpodobně jiný, než jeho okolí a schází mu spřízněné duše ... že je potká ve skutečném světě v autobusu je docela mizivá šance.
Že je potká na Internetu na druhém konci světa je docela hodně pravděpodobné.

Já bych svoje video začal trochu jinak: 
Mám 182 virtuálních přátel a díky tomu se necítím osamělý. Povídám si s nimi každý den, sdílím s nimi svůj život a díky tomu mě znají více, než moje máma, která žije na druhém konci města. Nemusím otevírat oči ... díky sociálním sítím je mám stále otevřené dokořán!

úterý 18. března 2014

Hledání každodenního štěstí v maličkostech

Báru Šťastnou a její Šťastný blog.cz sleduji už nějaký ten čas a mám ji opravdu rád.
Možná proto, že v ní dost často poznávám sám sebe.
Mám k životu podobný přístup.
Dnes jsem narazil na její profil v gelerii "NE", která představuje zajímavé osobnosti ... lidi, kteří dokázali říci hlasité NE a šli proti proudu.

Při čtení tohoto článku jsem si uvědomil, proč ji vlastně mám rád a co máme společného.
Je to hledání každodenního štěstí v maličkostech ... Trochu mě to povídání inspirovalo a já mám, takhle po ránu, potřebu říci nahlas to své "NE", které mě dostalo do dnešních dní.

Kdysi dávno jsem byl šedá depresivní myš, koukající se na svět s úšklebkem, zpoza ukrytý ve stínu každodennosti. Chyběla mi chuť do života, ve všem jsem nacházel jen potvrzení svých černých chmur a pokud bych se měl nějak charakterizovat, byl jsem Ten, kdo není šťastný.
Jednoho dne mi ale došlo, že už nechci být Ten, kdo není šťastný a vydal jsem se hledat Toho, kdo šťastný je.
Cestu jsem samozřejmě nenašel hned, ale vykročil jsem ji hledat odhodlaně a bez ohlížení se zpátky.
Možná ten začátek byl podobný, jako měla Bára, když se viděla zamračená ve výloze.
I mně se podařilo vidět se "takového, jaký opravdu jsem" a to, co jsem viděl, se mi vůbec nelíbilo.


Druhý den ráno jsem vstal a udělal za svým dosavadním životem pomyslnou tlustou čáru.
Nebál jsem se zůstat sám a nechal svůj život za sebou. Prostě jsem jej tam vzadu nechal, včetně svých dosavadních přátel.
Cítil jsem, že musím změnit své prostředí a ikdyž mi to pravděpodobně pár lidí vyčítá, vím, že to bylo správné rozhodnutí. Někdy svému štěstí prostě musíte jít naproti. A tak jsem šel.
Ještě ten samý den jsem potkal člověka, který mi celý ten přerod usnadnil a do nového světa mě zavedl.
Ikdyž se naše cesty po pár letech znovu rozdělili a každý se vydal po té své cestě, jsem za tohodle člověka moc rád. Díky němu to bylo jednodušší a přirozenější

No a pak ... pak jsem potkal svojí Lucchu.
Ženu, která už nechtěla být ta, která není šťastná a vydala se hledat tu, která šťastná je.
Začali jsme se navzájem učit, kterak toho dosáhnout.
Každý svým způsobem a přesto spolu.
Najednou jsem zjistil, že už se netrápím myšlenkami na to, jaký nejsem, neohlížím se zpátky a nehraji role, které se od mně očekávají.
Najednou mi je úplně jedno, co si o mně druzí myslí a co o mně říkají a pocítil jsem vnitřní svobodu.
Zastavil jsem se a rozhlížel se kolem sebe.
Najednou jsem viděl to, co jsem celý život vnímal jen koutkem oka.
Drobnosti, detaily, malichernosti.
Neznámého brouka na listu keře, kámen s duhou na povrchu, ptáka, který se učí létat, odprýsknutou omýtku ve tvaru srdce. Zjistil jsem, že se dívám kolem sebe a že jsem přestal pospíchat. Za něčím se hnát.


Příchod Huga byl další zapadnuvší díl puzzle do našeho života, který nám přinesl tolik potřebný dětský pohled na svět.
Přestala existovat minulost a přestala existovat budoucnost.
Zůstal přítomný jen dnešní okamžik, na kterém se každý den snažím najít vše to hezké.
Z každodenní cesty do školky se stává dobrodružná výprava, protože si mládě chce hrát na útok trolů, nebo na Indiana Jonese. Silnice není silnice, ale řeka plná krokodýlů, a záplata přes chodník po opravě plynového potrubí není záplata, ale tekoucí láva. Běda tobě, když do ní šlápneš!

Našel jsem si své lidi v okolí, kteří dělají dny hezčí.
Květinářky, které každý den nechají rozkvést plácek před svojí prodejnou, pekař, který mi zkříží cestu vůní křupavých rohlíků a milým slovem. Maminky, které doprovází svá dítka do školy a nemračí se na ně.
Všechny ty "nehezké" a neusměvavé lidi jsem vymazal ze svého života.
Co nevidím, to neexistuje.
Odpojili jsme televizi a přestali jsme vnímat svět, který se nám snaží vnutit zpravodajské kanály.
Nezačínám den tím, že někde ve světě je válka, začínám svůj den tím, že v mém světě vychází za panelákem slunce a ptáci se svolávají k snídani.

Zjistil jsem, že každý si svůj život může vybrat. Záleží jen a jen na nás, zda ve svém životě strpíme ty temné stíny.
Vždy jde udělat tlustá čára a zmizet z dosavadního života. Vše za sebou zanechat a začít znova. Člověk musí přestat utíkat a musí se zastavit.
Rozhlédnout se kolem sebe a snažit se najít ty střípky a drobnosti.
Zvednout z holého chodníku šneka a přenést ho do krytu v trávě (v tom směru, kterým šel).
Zasadit nalezené semínko a vypěstovat strom.
Vnímat ta malá znamení a následovat je.
Vlastně to pak přichází samo od sebe. Ty drobnosti, ale i malé velikosti si mě nacházejí sami od sebe.
Nedělám pro to vůbec nic.
Jen stojím v centru toho všeho a s do široka otevřenýma očima vše vnímám.

Svět mi nic nedluží ... a co je naprosto osvobozující, já nedlužím nic světu.
Hledám každodenní štěstí v maličkostech a každý den ho tam nalézám ...

čtvrtek 27. února 2014

Chlapec s hodinkami

Dostal k narozeninám svoje první hodinky a hned je začal pyšně nosit na ruce.
Je zvláštní, jak taková maličkost změní rodičovské vnímání času.
Nejednou je chlapec starší, dospělejší.
Spí v peřinách, hlavu podloženou rukou s novým náramkem. Vypadá tak jinak. Cítím tu proměnu, která každým dnem nastává a najednou ho vidím, jak bude vypadat v patnácti.
Honí se mi hlavou myšlenky na to, jak ustojíme tu změnu, zda zůstaneme přáteli, nebo budeme jen ti otravní prudící rodiče.
Naštěstí ta představa zase zmizela a zůstal jen spící šestiletý chlapec.
Sice má hodinky na ruce, ale neumí vyluštit tu záhadu s časem.
Ví jenom, že až bude veliká ručička na šestce a malá na čtverce, otevřou se dveře školky a jeho táta si pro něj přijde a odvede jej domů ...
Stejně ale slyším ten tichounký zvuk ... tik, ťak, tik, ťak ...

ilustrace: Luciana Navarro

středa 26. února 2014

Být otcem ...

Být otcem je prostě úžasná věc.

Někdy má každý z nás den na levačku.
Ráno vstane zadkem napřed, sychravé počasí má stejnou atmosféru jako stav v nerózní duši a oblíbená činnost nenese kýžený klid.
Prostě den blbec.
A pak se unavený a utrápený otec chce svěřit svému deníčku, vypovídat se ze svých chmur, rozevře stránku a tam ... Krokodýl.


Nevyřčený vzkaz od syna: "Ahoj, já jsem tady a ikdyž tu nejsem, tak tu jsem a mám Tě rád!"
Tohle mi on dělává.
Do kapes strká hnusáky lepáky, do tašky rytíře a do knížek obrázky. Prý abych nezapomněl.
Vždy se to prokleté kouzlo nepodařeného dne přeruší a v mysli vyjde Slunce, byť na hlavu padá déšť. Takové to je, být otcem.

A ikdyž je dítko třebas mírně zlobivé, každý večer jde spát. Poslouchá pohádku na spaní, pomalu zavírá oči a odchází do říše Snů.
Stále míň a míň je zlobivé, zůstává jen ta hodnost a laskavost. Do kapes se nepozorovaně proplíží omluvné dárečky a čekají na své objevení.

Být otcem je prostě úžasná věc.

středa 19. února 2014

Sociální pavučina

Není to tak dlouho, co mi můj běžný denní stereotyp narušily dvě nečekané "události" a které zaměstnaly moje myšlenky a představy natolik, že už pár dní přemýšlím nad tématem sociálních sítí a virtuálním přátelství.
Žiji ve světě Internetu už asi 14 let. Ten se mezitím stal neodmyslitelnou součástí mého života a je pevně spojený s mojí osobností.
Vlastně je pro mě můj virtuální svět natolik reálný, že jsem si v něm našel i svojí ženu a z Dívky, která neexistovala, se stala skutečná žena z masa a kostí. Nebýt Internetu, nikdy bychom se nepoznali a nikdy bychom se nesetkali.
Nenarodil by se nám Hugo a já nikdy nebyl takovým člověkem, jakým jsem teď.
Prostě ten (dost často zavrhovaný) počítačový svět je můj život a další důležité rozšíření duše a mysli. Díky tomuto neviditelnému spojení se světem se každodenně setkávám s reálnými (a někdy třebas i smyšlenými) osobnostmi, tam na vzdáleném konci v záři svítících monitorů.
Oni ovlivňují mě ... a jak jsem s jistou radostí a nadšením zjistil, někdy ovlivňuji i já je.

Dostal jsem na Facebooku (který je vlastně takový můj druhý domov - můj soukromý pokoj) zprávu od virtuální kamarádky, která mi děkuje za to, co dělám.
Děkuje za komentáře z mého života, za každodenní fotku z "projektu 365 dní = 365 fotek", za moje psaní na blog.
Mezi řádky povídá o tom, jak je ráda za to, že jsem takový, jaký jsem.
Ani nedokážu popsat, jak moc příjemný pocit to je, když vám někdo naprosto cizí něco takového řekne/napíše.
Nikdy jsme se neviděli, nikdy jsme se nesetkali.
Narazili jsme na sebe na Internetu a byli jsme jeden pro druhého zajímaví.
Jeden z nás klikl na tu zvláštní ikonku "přidat do přátel" a virtuální světy byly propojeny.

Ta druhá událost byla žádost o mojí skutečnou adresu. Byla od jedné překladatelky dětských knih, která by ráda poslala pár svých knih našemu Hugovi.
Opět. Nikdy jsme se neviděli, neslyšeli, jen jsme se potkali na této informační dálnici.
Čte náš blog o Dětské knize a usoudila, že bychom z knih mohli mít radost.
Chápete to?! Zabalí pár knih do obálky, odnese ji na poštu a zaplatí za její odeslání.
To vše jenom proto, aby udělala radost cizímu klukovi a jeho tátovi. Krásný!
Je to tak, Internet opravdu dokáže lidi sbližovat a spojovat.


Vlastně už ani nevím, kdy se z mého "soukromého" facebookového profilu stal profil "veřejný".
Postupem času jsem zjistil, že Facebook používám jinak než jako sbírku bývalých spolužáků a dávných přátel. Začal jsem jej využívat jako záchytnou síť inspirujících a zajímavých lidí.
Lidí, kteří mi mají co říci, od kterých se můžu něco naučit, nebo kteří mi prostě jen zpříjemní den svojí existencí.
Umožňují mi vidět svět jinýma očima. Těma jejich, vzdálenýma.
Některé jsem si přidal do přátel já, někteří si přidali oni mě.
Někteří ostýchaví jen využili tlačítko "sledovat" (od toho tam koneckonců také je).
Stali se součástí mého života a já jsem za to moc rád.
Každé ráno (díky nim) mám na své virtuální zdi nové osudy, nové názory a nové pohledy do světů, které neznám a které jsou mi inspirací.
Ty nezajímavé a obtěžující jsem zablokoval s vírou, že svůj svět si tvoříme sami.
Odřízl jsem škarohlídy a zvěstovatele špatné nálady ... zůstali ti, co můžou můj život rozvíjet.
Děkuji vám všem za tu možnost nahlížet do vašich životů.
Je vás dost a i když se ve skutečnosti nikdy neuvidíme, jste mojí přátelé.
Virtuální přátelé ;-)

Moc děkuji těm, kteří nachází odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a umí říct drobné pěkné věci druhým neznámým lidem. Ať už na Internetu, nebo v reálu třebas na autobusové zastávce. Díky vám je Svět pěkným místem k žití ...

sobota 8. února 2014

Dej mi dárek

Nevím, jestli jsem se o tom už někdy zmiňoval, ale jsem dárkový kopyto.
Neumím dávat dárky.
Takové, aby udělaly radost, aby odrážely duševní podstatu obdarovaného, abych se prostě trefil do cizího vkusu.
Nemluvě o tom, že mám hodně velký problém si zapamatovat, kdy je nějaké výročí, svátek, narozeniny.
Lucie to (za ta léta společného života) pochopila a různým systémem připomínek, poznámek a náznaků mě na určitá data upozorňuje dlouho dopředu.
Také to pochopila moje rodina a buď mi zavolá sestra ("Hele, víš to, že má máma zítra narozeniny?") nebo máma ("Synku můj, nezapomeň zítra na svojí sestru!").
Facebook upozorňuje, kdy má narozeniny někdo z mých přátel (nechápu ale, proč mi nedá vědět dva dny předem, abych alespoň mohl poslat pohled), takže termíny mám +/- už celkem zmáknuté.

Zůstával ten problém s vhodným dárkem.
Ikdyž poslouchám Lucinčiny nápadné vzdechy během roku: "Jééé ... to je pěkné, to by se mi hodilo!", zapomenu na ně v tom okamžiku, kdy uvidím něco, co se líbí mně.
Opravdu to nedělám schválně, fakt že ne! Prostě to tak je ... mám paměť poháněnou vybitými baterkami.
I tohle Lucie vyřešila po svém a do počítače uložila složku s názvem "CO CHCI" a do té umisťuje obrázky všeho, co ji kde zaujme a co by, když na to příjde, ráda uviděla i v reálu.
Co si z toho vyberu, je už jen a jen na mně.
Trochu to kazí fakt, že Lucie je Princezna Chaosu a ty fotky jsou uloženy bez názvů a bez odkazu, kde je seženu. Takže je dost často nenajdu a tím pádem nepořídím.
A pokud jde o oblečení, chybí mi tam zdůrazněná velikost.
Ano, uznávám, že bych velikosti své ženy měl znát, ale ona je to běhna uběhaná, která při běhu svoje velikosti neustále mění a do toho já prostě nejdu.
Takže občas sice dostane to, co by ráda, ale má to sem tam nějaký háček.

Tenhle problém by ale s konečnou platností mohly vyřešit stránky DEJ MI DÁREK.
Napsali mi Eva s Matějem (provozovatelé téhle stránky) s tím, že slyšeli zvěsti (díky Iri) o mém "výtečném vkusu" (berte prosím z rezervou). No a jestli bych neměl zájem vytvořit pro ostatní uživatele svojí kolekci nápadů, kterou bych mohl tápající hledače vhodných dárků popostrčit a ukázat jim případný správný směr.
Prostě potřebovali nějakého chlapa a opravdové chlapské tipy.
Nevím, zda dostali co chtěli, protože jsem sice muž, ale moje žena je větší chlap než já :-)
Moc bych nesázel na to, že můj výběr je typickým přáním průměrného muže, tak na to prosím při hledání inspirace myslete a až budete svému protějšku objednávat kabelku dle mého doporučení, raději se ujistěte, zda ve skutečnosti netouží po flašce Jima Beama a krabici doutníků ... ať nemáte doma tichou domácnost.

Prosím, zde jsou moje tipy na dárky, které by pánovi (jako jsem já) mohly udělat radost:


Podobný profil si můžete vytvořit i vy, stačí se jen zaregistrovat, nahrát fotky svých vysněných dárku, přidat odkaz na e-shop (Prosím, pokud půjde o oblečení, opravdu do poznámky uveďte i velikost! My chlapi jsme v tomto asi opravdu nemožní) a pozvat svojí rodinu a přátelé.
Ti si po přihlášení můžou prohlížet vaší kolekci a když najdou něco, co by vám chtěli věnovat, dárek si zarezervují a následně pořídí. Vy nic nevidíte, ale ostatním přátelům se ten konkrétní dárek objeví jako dárek, který je již v přípravném balícím procesů a tak se podívají po jiném.
Jednoduché, dokonalé.
Teď jen donutit mámu, aby se naučila s počítačem ;-)

pátek 10. ledna 2014

Padající hvězda

Když jsem byl náctiletý, často jsem koukal na noční nebe a doufal v padající hvězdu.
Vždy jsem si přál jednu a tu samou věc ... možná z pověrčivosti, určitě ne ze skromnosti.
Vlastně jsem si jen přál jiný život ... jiný, než jaký jsem žil.
I dnes často koukám na noční nebe a doufám v padající hvězdu.
Jsem moc rád, že dnes jí chci jen říci: "Děkuji!"

čtvrtek 9. ledna 2014

Mobilní ticho

Někde jsem pozapomněl svůj telefon. Chudák tam osamoceně leží, občas se probudí a Hugovým hlasem štěkne do tmy: "Někdo Ti píše". Možná i zavolá: "Táto, zvoní Ti telefon, táto, zvoní Ti telefon", to když si moje máma vzpomene, že dlouho neslyšela svého nezdárného syna.
Prostě tam chudák někde leží, nikdo ho do ruky nevezme a nepohladí.
A víte co? Mám chuť ho tam nechat ležet ... ikdyž jsem si veškeré telefoní zvuky nechal namluvit Hugem ... stejně mě ta malá krabička (věčně na něco upozorňující) trochu rozčiluje.
No a když tady teď poslouchám ranní popěvky kosáků, nerušen elektronickou vymožeností moderní doby, rozhodl jsem se pro víkendy bez mobilu.
Třeba místo volání máma přijede na kafe a já nebudu přerušovat čtení knížek tím, že každou chvilku budu kontrolovat novou zprávu na zářícím displeji prudící krabičky.
Tichému víkendu zdar!