středa 7. srpna 2013

Zápisníková úchylka

Mám úchylku na zápisníky.
Zajímá mě spousta věcí a ke každém oboru zájmu si musím založit zápisník.
Na poznámky, na myšlenky, na výstřižky, na inspiraci, na články, na kresby a tak.
Takže mám zápisníky, které slouží jako deník.
Mám zápisník na balkonové zahradničení.
Mám zápisníky na běhání.
Mám zápisník na knihy, které si chci přečíst.
Mám zápisník na kutilské inspirace do bytu.
Mám zápisník na kutilské inspirace do domečku (až si ho někdy v budoucnu pořídíme).
Mám zápisník na nářadí.
Mám zápisník na slova.
Mám zápisník na koketování s vařením (uvařil jsem jen jedno jediné jídlo, ale mám zápisník na vaření).
Mám zápisník na to, co chci a málem že mám i zápisník na to, co nechci.

Mám děravou hlavu. Co si nenapíšu, to zapomenu. Dříve nebo později.


No ... prostě mám rád zápisníky.
Vlastně mám rád to zakládání si zápisníku.
Pořídím si neosobní zápisník s bílými stránkami a postupem času z něj vytvářím zápisník osobní se stránkami popsanými, polepenými, použitými.
Dnes jsem si upravil zápisník na myšlenky, který používám hlavně na pískovišti, kde dělám dozor synovi. Můj syn mě inspiruje k zamyšlení se nad sebou samým a psaní mi umožňuje rozřídit si myšlenky.
Jakou ale dát tvář zápisníku, který má hodně co společného se vztahem k vlastnímu dítěti?
Samozřejmě ... použiju něco, co je jeho. Co bývalo jeho, když byl užvatlaný prcek a čemu už odrostl.


Když se nad tím člověk zamyslí, šicí stroj je vlastně jen taková vymakaná vrtačka.
S vrtačkou trochu umím, to by bylo, aby mi to s tím strojem taky nešlo.
Lucie mi dala rychlokurs: na tohle šlapeš, tady si hlídej ať ti neujede nit a hlavně si nepřiši prst.

Prst jsem si nepřišil, udělal jsem si obal na zápisník.
Jestli si myslíte, že ten obrázek mohl být víc vycentrovaný, tak jste rejpalové a já jsem to tak beztak chtěl ;-)


pondělí 5. srpna 2013

Chlapec v písku

Letní prázdniny dokáží být pro pětiletého sídlištního kluka občas pěkná otrava.
Školka je uzavřená a on odsouzen osudem a rodičmi být jedináčkem ...
Je smutný pohled na tu osamocenou dětskou postavičku (sedící na suchém písku) v ruce plastikovou lopatičku, kterou hloubí díru jako past pro kolemjdoucí mravence.
Co chvíli vzhlédne s nadějí, že na chodníku za keřem zahlédne kráčejícího parťáka s kyblíčkem v ruce.
A to zklamání v očích, když zahlédne dospělou postavu s nákupem v tašce, to jeho zklamání mi trhá srdce.

ilustrace: Krzysztof Iwin

Už dávná Lucie, postrach ulice, přišla na to, že o prázdninách jsou všechny děti na prázdninách a teď se s tím pomalu smiřuje i on.
V písku nachází poklad a nemá s kým se o něj podělit a útok včelky samotářky není zahnán společnými silami pískových bratří ...
Táta sice umí vyhloubit nejhlubší díru na světě a postavit největší pískový hrad, ale pořád je to jen táta, kterého po chvíli přestává bavit dělat zvuky tůrujícího motoru a po tisící nabourat model skutečného auta.

Stává se z něj ostrůvek samoty a sní o svém vnitřním světě.
O světě, kde osedlá lučního koníka a se zašpičatělým klacíkem vyzívá na souboj brouka Roháče, kterého si vyhlédl v obrázkové knížce.

Provinilý pocit mi svírá srdce a lituji, že nedokáži svému synovi dopřát dostatek přátel přesně v tu chvíli, kdy je potřebuje.
Tak nerad slýchám jeho smutné: "Ach jo" ...

A pak, za dospělou postavou s nákupem v tašce, se pomalu po chodníčku loudá osamocený chlapec se stejným povzdechem na rtech.
Nikdy se neviděli, nikdy spolu nemluvili, ale stejný osud z nich udělal na pár minut ty nejlepší kamarády na světě.
Vlhko v očích je vysušeno a ikdyž se zanedlouho zase loučí a stále se po sobě otáčejí a křičí na sebe:"Ahoj!", ten smutný pohled už se znovu neobjeví.
"Tati, to je můj nový kamarád, byl super, že jo?!" žvatlá mi ještě hodinu po návratu domů ...

Tak moc bych to chtěl umět jako on.

čtvrtek 1. srpna 2013

Poslední varování

Je to pár dní, co se na mém pracovišti objevil první.
Zvědavě se ochomýtal okolo, nenápadně se schovával za překážky a dělal neviditelného.
Tam nakoukl, tuhle se podíval.
Průzkumník.


Druhý den už mi po stole vedla regulérní mravenčí dálnice.
Z kumbálu podél zdi, spárou mezi linoleem přes volný prostor k židličce.
Od židličky k pultu.
Po noze pultu (hezky za sebou) vzhůru k desce stolu a tam (úplně na drzo) kolem klávesnice až k dóze s pomerančovými bombóny pro zákazníky.
Občas se jeden bombón pohnul pod náporem party milimetrových mravenčích tělíček, když si jej, jako sladký náklad, hodili na silná ramena.
Jak si to šinuli (i s bonbónem) kolem klávesnice zpět, jen jsem jej nadzvedl, setřásl rozhořčené mravence a bonbón vrátil zpět do dózy.
Vypadali naštvaně.
Další den se mi koupali ve zbytku čaje a když zjistili, že jsem zpět v práci, odcházeli z mé odkládací poličky i s hrnkem nad hlavou.
Protože jsem mírumilovný člověk, který ani mouše neublíží, jen jsem je odcvrnkal z hrníčku a zahnal je svým drsným" "Huš, volové".

 ilustrace: Karolina Jędryczka
Následující den to přehnali.
Cesta od židličky k pultu se jím zdála dlouhá, tak si našli zkratku.
Tunelem nohavice mých kalhot, přes trenýrky, mezi chloupky břicha, kolem hrudi a rukávem trika znovu ven na světlo.
Po opálené levé ruce na klávesnici a "Tradá!" za bombóny.
Zapomněl jsem na fakt, že jsem vegetarián s přesvědčením, že zvířata se nazabíjejí a polštářkem palce jsem jednoho mravenečka rozmačkal.
Vzal jsem jej mezi prsty a každému přítomnému mravenci ukázal jejich mrtvého druha.
"To je poslední varování!"
Zmizeli a ten den se už neukázali.

S pocitem hrdiny, který vyhrál, jsem ráno přišel spokojeně do práce.
Uprostřed uklizeného pracovního stolu ležela barevná věc.
Oranžový gumový medvídek.
Bez hlavy.
Na ohlodaném krku stopy po mravenčích zubech.
Vedle něj byl vyhlodaný vzkaz do desky stolu.
"To je poslední varování!"

Zítra už do práce nejdu ...