úterý 24. ledna 2012

Otec ze sklepa

Od té chvíle, kdy přišel Hugíno s košíkem z hub a svým křikem dal najevo, že je zde, se dost často zamýšlím nad důležitostí otce v životě dítěte.
Je jeho přítomnost důležitá, nenahraditelná?
Když jeho vliv chybí, příjde nový člověk o něco důležitého, co už nikdy v životě nemůže nalést, dohnat?
Popravdě, jsem trochu na rozpacích ...
Jako otec čtyřletého raubíře si samozřejmě myslím, že jsem pro něj nepostradatelný a jsem ten důležitý protipól výchovy a vlivu jeho mámy.
Kdyby mě nebylo, by to byl jen muž z poloviny?
Jenže jako kluk, který vyrostl bez svého otce, musím úpřímně říci, že mi táta nikdy nechyběl.
Nikdy jsem jako dítě neseděl v koutku a nevzdychal smutkem, že mi chybí ta "pevná ruka" otce.
Prostě nebyl a tečka.
OK, možná na mně výchova svobodné matky a život se sestrou v pokoji zanechal "jisté" následky, ale já jsem se sebou spokojený :-)
Vlastně ne. V jedné věci musím říct, že ten mužský vliv v mém životě chyběl.
Je to technika, ruční práce a ty tanečky okolo českého kultu kutilství.
Než jsem si pořídil s Lucií vlastní bydlení, byl jsem v tomto oboru absolutně nepoužitelný (ikdyž jsem vyučený ve strojírenství).
Prostě to šlo vždy mimo mě a kdyby někdo chtěl podat francouzák, ohradil bych se, že cizím lidem jazyk do pusy nedávám ...
Můj přístup se změnil koupí bytu a to o 180°.
Začalo mě to bavit, začal jsem se učit a po vzoru "opovrhovaných" tatíků ze sklepů si i já udělal v panelákovém sklepě pididílnu a ženu začal obdarovávat poličkami a dalšími "užitečnými" věcmi (prostě se mám konečně kde zašít).
Ironií osudu jsem se stal i prodavačem nářadí a tím to vše završil... získal jsem zvláštní fetiš ohledně nářadí a musel jsem vyházet Lucii boty z botníku, abych si jej měl kde vystavovat.
Ale jako sorry, ale kvůli třem párům křusek zabírat celou skříň, to je mrhání místem ;-)
O to větší mám radost, že mé dítě je syn a kladiva a další pomůcky ho fascinují.
S hrdostí jej můžu brát sebou do dílny a nějakou tu hodinku s ním kutit.
Teda já kutím a on mi míchá šroubky s podložkami, přehazuje velikosti, vysypává krabičky a do mého oblíbeného plakátu zatlouká ohnuté hřebíky.
Je to hezký pocit, dávat mu to, co mi nikdo v dospívání nedával a kvůli čemu jsem byl celý život vyděděncem ve světě chlapů.
Třeba si vzpomene ve své dospělosti, jak o víkendu jako malý stloukal prkýnka se svým tátou a zavolá mi, aby si se mnou chlapsky pokecal o tom, jak vlastními silami položil plovoucí podlahu v domečku, který navzdory všem sám postavil a vybudoval ...

1 komentář:

Ilona D. řekl(a)...

Vtipná úvaha otce :-)
Co se v mládí naučíš ,... ;-)