Ne, nestalo se mu nic ... jen začal chodit do školky.
Jeho máma, moje nejdražší, se na ten den těšila asi více než na měsíc Prosinec a to už je co říci.
Protože v Prosinci, to má moje milá svátek a narozeniny a taky je tam ten Mikuláš a Vánoce ... Silvestra nepočítám, toho zas až tak neslavíme, to většinou spíme, takže na ten se tolik netěší ... ikdyž spí ráda :-)
Těšila se na ty klidné dny, kdy konečně bude moci uklidit byt a nikdo nebude chodit dva metry za ní a zase to všechno vytahovat.
Těšila se na volná dopoledne, kdy si vyjede na kole, nebo si půjde zaběhat, nebo jen tak cournout se do města na kafíčko a pro čerstvou mrkev.
Ne, není to krkavčí matka, jen už si konečně potřebovala odpočinout od té dlouhé dovolené ... rodičovské dovolené.
Já to zas až tak neprožíval.
Já si každý den utekl do práce a měl klid a když jsem z práce zase přišel, přidal jsem se k synovi a potichu se s ním šoural ty dva metry za hlavou naší rodiny a vytahoval ty pečlivě uklizené věci.
Školka nad námi jen tak vysela, bylo to daleko a jako správní chlapi jsme to neřešili.
Nemysleli jsme na to a čekali až to příjde.
A pak to přišlo.
Školku jsme vybírali svědomitě a pečlivě a jako všichni rodiče se modlili za to, aby jsme byli přijati.
Určitě víte, o čem mluvím, protože dostat se v dnešní době do školky, to je opravdu těžší, než dostat se na dobrou vysokou školu.
Měli jsme štěstí, dostali jsme se tam a nemuseli jsme ani podstrkovat obálku a ani alarmovat známé na vysokých místech.
Hugouškovi se tam od začátku líbilo, ale nadšení den po dni opadávalo.
To proto, že jeho malá dušička si začala uvědomovat, co znamená každodenní povinnost, že život není jen ta zábava s mámou a s tátou a že na světě jsou i lidé, kteří z něj nejsou unešení.
Najednou se musí sám oblékat a obouvat a co hůř, najednou to oblečení, které normálně házel na zem, musí zvednout, složit a odnést do skříně!
A někdy v tu dobu jsem to začal prožívat i já.
Ruku v ruce na cestě ze školky a zvídavé otázky na jeho dnešní den.
Ptal jsem se na kamarády, zda si s ním někdo hrál.
"Se mnou si nikdo nehraje, zlý kluci si hrajou spolu a já si hraju sám."
Ta lítost v duši byla bolestná ... můj nejdražší syn si nemůže najit kamaráda a je tam odstrčený v koutku, celý den sám, ztracený mezi dalšími dětmi.
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Srdce uchopila ledová ruka a ten cit, ta Láska, ho chtěla celýho umačkat v náručí a už ho nikdy nikam nepustit.
Představivost mi ukázala černobílý filmeček o nešťastném klukovi, který schoulený v koutku na madračce potichu skrápí slzy do ušmudlané plyšové hračky a snaží se nevypustit ani hlásku vzlyku, to proto, aby ho paní Učitelka na stráži nezaslechla a nevyplísnila mu do malých ufňukaných darebů.
"Jsem tak smutný táto ... koupíš mi bombony?"
"Koupím Ti všechno na světě, jen ať už se Ti nikdy nestýská!", honí se mi v hlavě a hledám drobné po kapsách.
"Můj kamarád byl u mě a říkal, že to bude dobrý. Hladil mě po vlasech a prý ať se mi nestýská."
"Tvůj kamarád?"
"No jasně, Lukášek, je to můj největší kamarád, posloucháme spolu pohádku od paní Učitelky"
Začínám se mít na pozoru.
Přicházíme domů, přivítání s mámou:
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Dostal pusu, láskyplné obejmutí a ledovou sprchu.
"Ne, čokošku dostaneš až po jídle, na mě tohle neplatí jako na tátu!", odhalila zkušeně jeho hru na city a přátelsky na něj mrknula.
"To není fér, ty jsi tak sobecká!", z nešťastného andílka se stává známý protivný čertík, který naštvaně odchází do pokojíku.
Po chvíli se z něj ozve smutný hlásek:
"Tatíí ... já jsem tak smutný!"
Kam se mi ztratil ten nevinný klouček?!
A kam jsem schoval tu čokošku?
Žádné komentáře:
Okomentovat