pondělí 31. října 2011

To máš blbý ...

Ikdyž mě to moje malý zlato dokáže někdy pěkně vytočit, dost často naopak funguje spolehlivě jako nejlepší lék na splín.
Po náročném pracovním dni se vysíleně sunu domů a v půli cesty vidím, jak mi jdou s Lucchou naproti.
Zamávám na něj a huráááá, rozběhne se ke mně, ruce od sebe s úsměvem od ucha k uchu.
"Chyběl jsi mi táto!"
Jen ho tisknu k sobě a hladím po zádech, do oka mi padne mucha a foukne vítr.
Půl špatného dne zmizí v jeho beztarostnosti.
"Jakýpak jsi se měl den Hugoušku?"
"Dobrý, mámě se zdálo o ufonovi a co ty?"
"Ale jo, jen jsem smutný"
"To máš blbý ... a budeme si doma číst?
Pak zaleze za zastávku do křoví a když vyleze, někoho neviditelného drží za ruku.
"Tatí to je duch a půjde s námi, bylo mu tam zima."
Zbytek špatného dne je pryč a celou cestu domů utikám před příšerou, která mi žere stín.

sobota 29. října 2011

Kluk v peřinách

Přišel za mnou, že chce jít spát.
Do velké postele a že bude spát sám.
Jak nečekané! Kde je to jeho: "Ale pod postelí je strašidlo, já se bojím"?
Řekl jsem mu, že je fajn kluk. Ukázal si na spánek, že tam má modřinku, a že tam chce pusu.
Dobrou noc.
Zanedlouho jsem se šel za ním podívat.
Koukal se v leže na rybičky a když mě zaregistroval, zavřel oči a dělal, že spí.
Ani koutek rtů mu nezacukal.
Kdepak bloudily jeho myšlenky?
O čem může přemýšlet skoro čtyřletý kluk?
Myslí na to, jak jsme se dopoledne prali a on vyhrál?
Nebo na to, jak jsem se zlobil, když nechtěl jíst?
Může mít čtyřletý kluk trápení, o které se nechce podělit s tátou?
A jak probůh přežiju jeho pubertu? :-)

Maminky a tatínkové z pískoviště

Dětská pískoviště jsou divný svět.
Takový svět ve světě, svět sám pro sebe.
Má svoje specifika, svoje zákonitosti, svoje tajemství a svoje soap opery.
To nejvtipnější na dětském pískovišti jsou pískové maminky. Taková drbárna, až se ježí chlupy za krkem!
Základním pravidlem je, pomlouvat tu, která tam zrovna není.
Se vším všudy. Od toho, jak často chodí s dítkem ven, přes oblečení její, manžela i potomka, až po to, co minule viděly, že měla v supermarketu v košíku.
A hlavně o tom, že to její dítě je takový "líný" neumí ještě tohle a tamto, kdežto ty jejich jsou nejlepší, nejhezčí a nejchytřejší.
A když pak pomlouvaná druhý den příjde, tak se pomlouvá zase jiná a tak stále dokola a dokolečka.
Většinou se to osladí ještě tím, že se řekne: "A nevěřila bys, co o Tobě včera řekla ...!"


Co mě ale překvapilo je, že může být i hůř.
Objevil jsem přehlížený fenomén a to pískové tatínky.
Jsou nenápadní, zamlklí, drží se toho svého dítka.
A poslouchají! Jsou jako houby, všechno vcucnou, zapamatují si, pospojí dohromady.
Později, když se sejdou dva (zvláštní, když je jich víc, tak to neplatí) tak si to všechno vyslepičí.
Fakt nekecám! Přidají k tomu vše, co jim ta jejich doma prozradila, vloží do toho své postřehy a závěry a neváhají se s nimi podělit.
Povědí si, která dnes byla proprána, prozradí si, která tomu svému zahejbá (zvláštní, jak se tím ty matky mezi sebou chlubí).
Tatínkové prostě všechno vědí. Jsou takový "odposlechový" trojský vir.

Takže maminky, když už tu vaší pískovou kamarádku pomlouváte, rozhlédněte se raději, jestli náhodou dnes nešel s dítkem místo mámy jeho tatínek :-)

Dětská kniha

Po dlouhých třech letech jsem vzal virtuální prachovku a oprášil prach na mém starém blogu o dětské knize.
Snad se vám bude líbit:


pátek 28. října 2011

Nesnáším tvoje hloupé řeči táto

Někdy se neubráním takvým těm rodičovským výlevům, které jsem tak moc neměl rád, když jsem byl malým klukem já.
"Nesnáším tvoje hloupé řeči táto", řekl mi dnes ten můj milovaný ...
Kdyby chudák věděl, že je bude muset poslouchat až do své dospělosti ... :-)

Touhy malých kluků

Rád vzpomínám na svá předchozí zaměstnání, obzvláš't když jejich pozůstatky najdu doma a náramně se mi hodí :-)
Nějakou dobu jsem dělal v reklamní agentuře, kde jsem vyráběl reklamu.
Našel jsem si tam manželku a spoustu zbytků plastových desek, které doteď bydlely v krabici v šatně.
Také jsem pár měsíců pracoval v továrně, která vyrábí nábytek.
Naučil jsem se tam milovat vůni dřeva a občas se mi domů nějakým zvláštním způsobem zatoulala kostka krásného dřeva.
Hugo byl ještě v tu dobu na houbách, ale už se mi uvnitř duše začal rodit táta.
A jako správný rodící se táta, jsem dával kostku ke kostce, cokdybych měl někdy syna, který by zatoužil po pravém rytířském hradě?
No a hádejte co?
Syna mám a zatoužil po pravém rytířském hradě.


Bohužel první verze neprošla zatěžkávací zkouškou malého raubíře a rytíři brzy vyplenili plastové hradby a z hradu byla regulérní zřícenina :-)
Zříceniny se ale ujali LegoPanáčci, hrad obydleli, zpevnili a žijí v něm dodnes ...


středa 26. října 2011

Cormac McCarthy - Cesta

Vyškemral jsem si ji k narozeninám, přečetl ji nedávno a pořád na ni musím myslet.
Ta knížka je zlá! Co zlá? Ta knížka je samo zlo!
Rozhodně není určená pro tátu, který má malýho syna! A to ani náhodou ...


Představte si, že přežijete nějakou hnusnou apokalypsu, po který zůstane zkáza na Zemi.
Všechno mrtvý, všude jen prach, rozpadlá města, žádné slunce, jen hrstka přeživších lidí, kteří umírají.
Hlady, prolezlý nemocí, zabití, sežráni.
Představte si, že jste muž, máte ženu a malé dítě. A oba hrozně milujete.
A ta žena jednoho dne řekne: Hele, už máš v revolveru jen dva náboje a my jsme tři. Aź už to jinak nepůjde, Tvojí poviností je zabít syna, nesmíš ho tu nechat samotného..." a odejde stranou a podřeže si žíly.
A tak jste jen táta a syn, je vám zima, nemáte co jíst, zvířata jsou dávno mrtvý, zůstat stát na místě znamená, že vás najde někdo jiný, někdo, kdo bojuje o svůj život a když se vám octne za zády, tak vám do nich vrazí nůž a udělá si z vašeho vyhublýho těla večeři.
Jste táta, milujete svého syna a víte, že ho nečeká nic pěkného.
Že ho čeká jen muka hlady, občas zahnaný nějakým zapomenutým odpadkem, zima, strach přecházející v hrůzu a pomalá smrt.
A tak jen jdete.
Jdete na Jih, kde doufáte, že je alespoň trochu teplo.
Schováváte se před ostatními.
Musíte sledovat, jak váš milovaný syn každý den vidí mrtvá těla.
Musíte sledovat, jak ho to mění, jak ho to ničí.
Musíte každý den držet jeho tělo a snažit se ho v hnusné deštivé zimě zahřát, protože se třepe jak ratlík.
Musíte každý den poslouchat: "Tatínku, že ty mi neumřeš? Že mě tu nenecháš samotného? Tatínku, já se bojím!"
Musíte každý den hekat a sledovat, že vykašláváte každý den více a více krve.
Každý den musíte myslet na to, že třeba zítra už nevstanete, umřete a nestihnete vzít syna sebou.
Že on tu zůstane.
Sám.
Malý syn.
Sám.
Samotný, v noční můře.
Vedle vaší mrtvoly.
Sám.

Už alespoň cítíte trošku tu beznaděj?
Leze vám z toho mráz po zádech?
Tak to fakt, ale fakt nečtěte!

úterý 25. října 2011

Ufouni mají rádi žabičky ...

Nadopovat malého kluka na noc zeleným čajem není asi nejlepší nápad, ale stojí to za to (pokud se vám nechce spát a máte na to nervy).
"Hugoušku, zavři pusu, oči a spinkej!"
"Hmmm ... ale já Ti chci něco říct."
"Tak povídej"
"Eeeeee ...", hloubavý pohled do stropu a významné poklepávání prstem do brady.
"Už to mám! ... chtěl bys mít křídla a letět do vesmíru?"
"Jo, to by se mi líbilo"
"A mít pistolku se světlem?"
"Na co?"
"Třeba potkáš ufona"
"To bych se bál"
"Neboj se tati, on je hodnej ... a prťavej. Má velký oči a poslouchal by ti bříško"
"A proč?"
"Protože tam máš žabičku a ufonovi se žabičky líbí" ... lehne si mi na břicho a pochechtává se kručící žabičce v bříšku.
"Ufoun ju sní, je dobrá"
Ticho.
"Hugi?"
Mlask, chrrr, zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz
Miluji ho!

pondělí 24. října 2011

McBird's

S nastávajícími mrazíky daly podnikavé Sýkorky hlavy dohromady a otevřely si na našem okením parapetu první ptačí McBird's.
Jsme poctěni :-)



Je to další příspěvek k ptačí sociální obslužností na našem sídlišti a tato restaurace bude určitě vhod nájemníkům Břízového hotelu :-)



sobota 22. října 2011

Pasáček Slunce

Dnes jsme se synem Hugem venčili sluníčko :-*


Partyzánské zahradničení

Ne každé sídliště musí být hnusně betonové.
Je jedno, zda naší sousedé slyšeli o partyzánském zahradničení, každopádně nám ten svět dělají krásnější :-)







pátek 21. října 2011

Trentemøller – The Last Resort

"A tatí, proč máš sluchátka?
A tatí, mně je to moc líto, pojď si se mnou kreslit.

A tatí, půjdeš za mnou?
A tatí, víš co? Já Ti chci něco říct ..."


Slibuji si, že až bude venku počasí jako je na obalu téhle desky, zachovám se sobecky a sebestředně, rodinku nechám v přetopeném bytě a se sluchátky na uších se vydám sám na procházku do lesa, abych si to celé v klidu poslechnul :-)

čtvrtek 20. října 2011

Časopis Reflex a MUŽSTVÍ

Časopis Reflex svým novým seriálem MUŽSTVÍ pokládá zajimavou otázku na téma: "Proč jsou muži ohroženi a nevědí si rady v ženském světě".
Už jen úvodní odstavec, člověka/muže zarazí a nutí k přemýšlení:

"Jak vlastně vycházíš se svým tátou? ptal jsem se v poslední době mužů kolem sebe. První reakce byla u všech stejná. Divili se, proč tak divně vyzvídám. A pak to z nich začalo padat: Nikdy jsme se neviděli. Sblížili jsme se, až když mi bylo třicet. Moc spolu nemluvíme nebo Opustil nás a nikdy mu to nezapomenu. Zarazilo mě, že ani jeden z nich neřekl, že vycházejí výborně, všechny problémy zvládli a dodnes spolu jako kumpáni řeší zásadní životní okamžiky."
(Pánové, za to, v jakém jsme stavu, si můžeme sami - reflex.cz)


Otec zmizel z mého života dřív, než jsem se naučil pořádně mluvit a objevil se teprve nedávno se slovy: "Čau, jsem tvůj otec, nepůjčil bys mi pilu?"
Možná proto zahrál Reflex na moji citlivou strunu, protože už skoro čtyři roky svého rodičovského života si každý den pokládám otázku, "Jak můžu být ještě lepší táta svému synovi".
Což je, dle mého, zásadní otázka každého dobrého táty.
Reflex - každý čtvrtek v trafice ;-)
(Proč jsou muži ohroženi a nevědí si rady v ženském světě - Reflex.cz)

úterý 18. října 2011

Netopýr

Poslali jsme se synem Hugem mámu na procházku a na její doporučení (ať prý něco děláme) se chopili přípravy na svátek Památky zesnulých.
Ikdyž je Hugíno skoro čtyřletej prcek, zhostil se toho s chutí a umem a naprosou většinu práce zvládnul sám (se jako pyšný táta musím pochlubit, no ne?).
Měli byste vidět tu jeho radost nad hotovou prací ... lítal s ním po bytě a strašil naší kočku Čestmíru.


Použili jsme:
ruličku od toaletního papíru
černou vodovku
černý papír
2 knoflíky a dvě korálky (přilepili tavnou pistolí)
a místo zubů posloužil odrosltý květ Měsíčku, který si sušíme na semena.

pondělí 17. října 2011

Květinářky

Květinářky, které mám po cestě do práce, mě s úsměvem zdravily a vynášely před prodejnu chvojky stromů na ozdobu či na přikrytí květin před zimou.
Už je to tady.
Co nevidět se budou sídlištní ptáci, hlasitým klováním na budku, dožadovat pravidelného přísunu dobrot.

Život je krásný

Život je krásný.
Cestou do práce jsem míjel popeláře.
Chudáci už mají zmrzlé nosy a na rukách zimní rukavice.
Nabídl mi ať si přiskočím na stupínek, že mě kousek sveze :-)