neděle 4. března 2018

Potůčkovic mlsná sobota

Byl páteční den, kdy Měsíc dorostl do svého úplňku a já se od rána držel daleko od jídla.
Tento rok se to snažím dělat každý úplněk a dnes se mi dokonce podařilo do nejezení zatáhnout i Lucii. Vlastně ani nevím, proč já to vlastně dělám, každopádně mě to baví a připravím si tím den, který je vždy trochu jiný než dny ostatní. Nemluvě o tom, že druhý den si jídlo opravdu vychutnám.

Kolem poledne mi na Messenger přišla zpráva od Lucie, prozrazující, že hladovění zvládá levou zadní:
"Duši? V Brně je foodfestival a ochutnávka uzenýho, nezajedeme?"
Úplně ji vidím, jak si s Hugem užívá jarní prázdniny, kručí ji v břiše a na netu si sem tam sjede nějaký foodblog či foodinstagram, aby alespoň zrak se najedl.

Počítám ... cesta tam, cesta zpátky, vstupné + moje strašná nechuť jít mezi davy lidí ...
"Hele Luci, to je strašně zbytečně vydaných peněz jen proto, aby jsi se najedla, víš kolik by za to mohlo být knih? Neuděláme si raději svůj vlastní foodfestival u nás v Třebíči?"
"!!!"
A bylo to.
Nejíst ten den už vydržela, ale do večera měla v hlavě plán, kam všude si v sobotu zajdeme.
Mluvila o tom celý večer a mně se sbíhaly sliny natolik, že jsem musel jít spát už o půl osmé, abych ten svůj půst neporušil a nevyraboval lednici ...

upravené logo z portálu www.freepik.com
V sobotu ráno byla Lucie vzhůru nezvykle brzy a popoháněla nás slovy: "Vstávejte, vstávejte, snídaně nás čeká!"

Tímto byl náš mini food festival Potůčkovic mlsná sobota prohlášen za zahájený.

Hugo byl ze začátku sice trochu nerudný, že mu kazíme jeho sobotní plány, ale teplé kakao a palačinka mu brzy na tváři vykouzlily úsměv. Po chvíli začínal vypočítávat, co všechno na palačince má.
"Tati, tady je nutela, med, rozlitá čokoláda, posypaná cukrem a rozřízlá jahoda." Skoro jakoby nám tím chtěl naznačit, že mu doma palačinku děláme suchou :-) Je vidět, že mu chutná ...

Seděli jsme v cukrárně a kavárně Pod Lampou a společně vzpomínali na dobu, kdy byl Hugíno ještě prckovitý prcek a kdy nám tu vždy upíjel mlíko do kafe, protože z cizího přeci chutná nejvíc. S radostí sledujeme, že vzhled cukrárny se pomalu a jistě mění z ušmudlného neosobního místa na místo, které může mít člověk opravdu rád. Teď se ještě zbavit té, pro mě krajně nevkusné, malby starého města a nebudu mít co vytknout ;-)

Dva chutné tousty a kafe na chvíli umlčely můj vyhladovělý žaludek a tak můžeme vyrazit dále, vzhůru za naším ochutnávacím dobrodružstvím.

Procházíme se prosluněným městem, sledujeme spící kachnu na chodníku, uhýbáme padajícím kusům sněhu ze střech a zavěšení do sebe si povídáme o ničem. Normální klidné ráno plné očekávání, cože si to dáme dobrého k obědu. Jsme šťastní a bezstarostní, jsme spolu a ikdyž malý bručoun si občas posteskne, že na jídle doma u telky nevidí nic špatného, i na něm je vidět, že vzal náš malý ochutnávací festival za svůj. Courneme sem a courneme tam a už stojíme před vchodem nově otevřené hamburgrárny Amici Bistro & Delivery, kam se těším já.
Očekávání mám velké ... a zklamání také :-(

Prostor skvělý, nabídka super ... za kamny minimálně pět lidí, vše napovídá tomu, že tady to fungovat bude. Ale nefunguje. Čekáme dlouho. Jsme jediní v restauraci, ale obsluha vyrábí jídlo na rozvoz. Sice nikdo nikam nic neodváží, ale vypadá to tak. Každopádně kuchtíci něco kuchtí. Servírka se občas usměje, ale nic nevysvětlí.

Čekáme, máme spóóóusty času na povídání. A na snění o té suprové vyhlášené chuti, která se k nám donášela ze všech stran. Popíjíme Fritz limču, hladíme si pupíky.
Je na co se dívat, Lucii to totiž náramně sluší a taková ta zamilovaná jiskra v jejím oku je pořád na svém místě. Hugíno brebentí ta svá klučičí moudra a je to vlastně moc hezký čas čekání. Pořád lepší, než doma vysávat obyvák ;-)

Konečně dostáváme své talíře, radost pohledět! Vypadá to náramně. Na vzhledu si zde dávají záležet.
Můj Amiciburger je vlažný. Spodní houska promočená. Volské oko naprosto studené. Tenhle burger si počkal stejně dlouho jako já ... ach jo :-( Hranolky ale luxusní, to zase jo.

U Lucie vše naprosto v pořádku, zde se zadařilo, zde očekávání splněno. Pochutnává si, vychutnává své očekávání. Pochvaluje si tak moc, až jí to opravdu uvěřím a začínám závidět. No tak jo, dám jim šanci ještě někdy jindy. Všiml jsem si, že tu mají burger, který vyhrál nějakou cenu burgrů, to by mohla být dobrá volba. Jestli teda do té doby neotevřou Na Barborce ;-)

Cestou z Amici jsme chtěli ještě zajít na luxusní čokoládu z pytlíku, ale nestihli jsme je, mezitím nám zavřeli ... čím ale završit náš malý rodinný festival chuti?
OK. Musíme se k něčemu přiznat.

Já a Lucie jsme kafoví barbaři. Na návštěvách dáváme přednost rozpustnému kafi před tím, co dělá mašina z kapslí a Lucinčina nejoblíběnější kavárna je .... tramtadadá ... automat na nádraží. A je to vlastně i moje oblíbená "kavárna". Protože hned vedle je veřejná knihovnička s knihami, které si můžete vzít domů.
No a cestou domů si Lucie vzpomněla, že v automatu u supermarketu mají novou příchuť.
Vaječný koňak, či co.
Volba byla tedy jasná, ještě zajedeme pro kočočí žrádlo a dáme si luxusní kafe z automatu.
Co vám budu povídat.
Nová příchuť byla hnusná, kelímek s logem hokejových nadšenců ošklivý tak, že ani semínka papriky v něm nebudu předpěstovávat. Ale my jsme se na sebe spokojeně podívali, usmáli se na sebe a bylo nám jasné, že tenhle den se opravdu vyvedl.
K večeři jsme si ještě objednali dva kousky z Pizza Bar San Marco a zbaštili je spokojeně u filmu Lego Batman, který byl prostě super a tiskli se k sobě na malém gauči, maje nohy na stole, kočky na klíně a psíka pod tím stolem.
Jasně, kdekdo může říci, že to byl úplně normální den s jídlem venku. Stejný, jako každý jiný.
Ale to, že jsme tomuto dni přidělili logo, název a přistupovali k němu jako k něčemu vyjimečnému, tohle vše z něj udělalo den neobyčejný. Den, který si určitě budeme chtít zopakovat.

Takže dobrou chuť a ať se obyčejné dny umí proměnit v neobyčejné ... ;-)