čtvrtek 26. ledna 2012

Malé klučičí tajemství

Chcete prozradit tajemství?
Poodhalit skutečnost, proč kluci mají v pokoji nepořádek, poházené oblečení po zemi, proč nechávají na stole nedojezené jídlo?
Protože věří, že tu nejsme sami.
Že za tímto světem je ještě jiný svět, svět tajemných bytostí, důchů, strašidel.
Neděláme to proto, že jsme bordeláři, děláme to proto, že jsme chytří.
Jsou to naše pasti, naše ochrana, naše úplatky bohům.
Jen díky rozházanému legu po zemi může malý kluk s klidnou dušičkou usnout, protože plíživý děs na něj v noční tmě nepozorně šlápne a bolestivý sykot probudí lehké spaní.
A když strašidlo probudí svoji spící oběť, musí zmizet, přestat strašit.
Oblečení se do skříně nedává proto, aby se mezi pověšenými ramínkami nemohli ukrývat vrahové a uchyláci.
Nic neuklidní více, než pohled do prázdné skříně, kde není prostě nic.
A nedojedená večeře na stole v obyváku?
To přeci není nevychovanost a neúcta k té výtečné kuchařce, která ten skvostný pokrm stvořila.
To je přeci jen další past na strašidelnou bytost.
Už vám to dochází?
No jasně ... vždyť kdo by takové lahůdce odolal?
Ani ten nejstrašlivější tvor z noční můry neprojde kolem bez ochutnání.
A víte co?
Najezená zrůda vás nesežere!
Milé ženy, matky a jiné "křehké" stvoření.
Nebuďte na nás kluky zlé.
My nejsme bordeláři ... my jsme jenom strašpytlové ;-)

středa 25. ledna 2012

Usínání

Mám rád ten okamžik při uspávání, kdy se mu oči pomalu přivírají, jeho zběsilé vyprávění se dostává do pomalého tempa až ustane docela a raubířský výraz zmizí z tváře a nahradí jej nevinný andílek.
"Pusu na hezké sny, táto ..."

úterý 24. ledna 2012

Otec ze sklepa

Od té chvíle, kdy přišel Hugíno s košíkem z hub a svým křikem dal najevo, že je zde, se dost často zamýšlím nad důležitostí otce v životě dítěte.
Je jeho přítomnost důležitá, nenahraditelná?
Když jeho vliv chybí, příjde nový člověk o něco důležitého, co už nikdy v životě nemůže nalést, dohnat?
Popravdě, jsem trochu na rozpacích ...
Jako otec čtyřletého raubíře si samozřejmě myslím, že jsem pro něj nepostradatelný a jsem ten důležitý protipól výchovy a vlivu jeho mámy.
Kdyby mě nebylo, by to byl jen muž z poloviny?
Jenže jako kluk, který vyrostl bez svého otce, musím úpřímně říci, že mi táta nikdy nechyběl.
Nikdy jsem jako dítě neseděl v koutku a nevzdychal smutkem, že mi chybí ta "pevná ruka" otce.
Prostě nebyl a tečka.
OK, možná na mně výchova svobodné matky a život se sestrou v pokoji zanechal "jisté" následky, ale já jsem se sebou spokojený :-)
Vlastně ne. V jedné věci musím říct, že ten mužský vliv v mém životě chyběl.
Je to technika, ruční práce a ty tanečky okolo českého kultu kutilství.
Než jsem si pořídil s Lucií vlastní bydlení, byl jsem v tomto oboru absolutně nepoužitelný (ikdyž jsem vyučený ve strojírenství).
Prostě to šlo vždy mimo mě a kdyby někdo chtěl podat francouzák, ohradil bych se, že cizím lidem jazyk do pusy nedávám ...
Můj přístup se změnil koupí bytu a to o 180°.
Začalo mě to bavit, začal jsem se učit a po vzoru "opovrhovaných" tatíků ze sklepů si i já udělal v panelákovém sklepě pididílnu a ženu začal obdarovávat poličkami a dalšími "užitečnými" věcmi (prostě se mám konečně kde zašít).
Ironií osudu jsem se stal i prodavačem nářadí a tím to vše završil... získal jsem zvláštní fetiš ohledně nářadí a musel jsem vyházet Lucii boty z botníku, abych si jej měl kde vystavovat.
Ale jako sorry, ale kvůli třem párům křusek zabírat celou skříň, to je mrhání místem ;-)
O to větší mám radost, že mé dítě je syn a kladiva a další pomůcky ho fascinují.
S hrdostí jej můžu brát sebou do dílny a nějakou tu hodinku s ním kutit.
Teda já kutím a on mi míchá šroubky s podložkami, přehazuje velikosti, vysypává krabičky a do mého oblíbeného plakátu zatlouká ohnuté hřebíky.
Je to hezký pocit, dávat mu to, co mi nikdo v dospívání nedával a kvůli čemu jsem byl celý život vyděděncem ve světě chlapů.
Třeba si vzpomene ve své dospělosti, jak o víkendu jako malý stloukal prkýnka se svým tátou a zavolá mi, aby si se mnou chlapsky pokecal o tom, jak vlastními silami položil plovoucí podlahu v domečku, který navzdory všem sám postavil a vybudoval ...

sobota 14. ledna 2012

Brzké ráno

Nedávno jsem tu psal o tom, co se stane, když člověk vstane o pár hodin dříve, zda změní svět, nebo změní alespoň sebe.
Víte co se stane?
Naruší si spaní.
Od té doby, co jsem vyzkoušel jít si na snídani v trávě, se mi nějak nedaří vstát v běžnou dobu.
Většinou se probudím v pět místo v sedm.
Je hezké, že má člověk čas sám pro sebe, méně hezké je, že už od devíti hodin zíve, pod očima má pytlovité kruhy a večer usíná dříve než syn, kterého uspává.
Stejně je ale hezké v neděli v šest vylést z postele, zabořit se do křesla, přikrýt se kočkou, vedle sebe položit hrnek s horkou kávou a číst si.
V bytě je ticho, jen občas sepne lednice a na chodbě zaštěká pes, který jde venčit souseda.

pátek 13. ledna 2012

Ohníčkový obr

Krásná večerní chvilka otce a syna.
Takové to potěšené zastavení srdce, kdy se otec pyšně raduje ze zvědavostí svého syna.
Koukáme do tmy z okna, sledujeme jak venku chumelí:
"A kde se bere tati sníh?"
"A kde se bere, když prší?"
"A kde se bere slunko?"
Lovím znalosti v hlavě, vymýšlím něco o ohni a velké kouli.
"To je tati takový ohníčkový obr! A támhle to světýlko, to je strašidlo? A ve vesmíru jsou strašidla?"
Ještě si vystačíme s fantazií, ale už brzy si budu muset pořídit nějakou encyklopedii.

středa 11. ledna 2012

Runner Man


Ikdyž tomu roční období napovídá, prostě to není moje novoroční předsevzetí.
Já novoroční předsevzetí neuznávám a tak si jej nedávám. Tečka :-)
Já jen aby mezi námi bylo jasno.
To, že jsem začal běhat začátkem ledna, má jednoduché vysvětlení.
Byly Vánoce.
A co asi tak dát pod stromek tatíkovi, který si labužnicky plácá po bříšku a má v hlavě teorii, že manželství způsobuje pivní mozůlek?
Vždyť pivo piji od svých ... ééé ... puberťáckých let a byl jsem celou dobu hubený jako lunt.
Jen co jsem se před třicítkou oženil, jako mávnutím kouzelného proutku, kde se vzal, tu se vzal, byl tam.
Jsem hrdina a jako takový jsem měl už drahně dní až měsíců hrdinské řeči o tom, že až to bude potřeba, začnu sportovat a vše uvedu na tu správnou míru (váhu).
Zničeho nic ale mé falešné matce (tchýni) a mojí milované ženě došla trpělivost a pod stromek do vánočního papíru zabalili běžecké funkční triko a běžecké kalhoty.
Už není cesta zpět, musel jsem se zachovat jako chlap a sportovní oblečení na sebe obléknout.
Obzvláště proto, že moje žena je drsňačka, ve fitku je jako doma, na kole dělá desítky kilometrů (s Hugem vzadu na sedačce) a na těle má více svalů než já.
A světe div se, to oblečení mi sluší ... a co víc, běh se mi zalíbil.



A nebyl bych to já, abych se s tím nechlubil.
Tak jsem si založil motivační blog, který bude strašně nudný a nezáživný.
Nenajdete na něm nějaká moudra, nenajdete tam asi ani nějakou zvláštní zábavu.
Bude to suchý blog o mém běhu a věcech okolo.
Moje motivace a záznam toho, že pořád běžím.
Vlastně to radši ani nečtěte ;-)

http://maaristaan-runner.blogspot.com/

"Můj cíl není být nejlepší, můj cíl není být nejrychlejší.
Nechci se s nikým měřit, nechci někoho překonávat.
Chci běhat jen pro ten pocit z běhu, pro to tempo.
Pro tu svobodu v myšlenkách a lehkost v duši."

pondělí 9. ledna 2012

Divadelní bytosti

Dnes jen pár fotek z víkendu.
Divadelní bytosti vylezly ze zaprášených beden, učesaly si vlasy, nažehlily pláště a vystavily se nám na obdiv.
Pěkné to bylo.




pondělí 2. ledna 2012

Marta v roce vetřelce

Konečně jsem si na ni našel čas, dostal jsem ji k vánocům, hrozně jsem tím L. prudil až mi ji dala.
Hugo se šel koupat a já ho hlídal u vany.
Otevřel jsem ji a četl. Co to čteš, ptal se H. To je ten Vetřelec? Znal obálku, protože jsem ji L. všude vystavoval a tak si ji pamatoval.
Jo, řekl jsem mu. Tak mi ji přečti. Tak jsem ji četl.
H. neudrží moc pozornost, když mu čtu, většinou mi zacpe pusu a řekne ať nemluvim.
Teď nic neříkal a já četl. Není to pro skoročtyřletýho kluka, ale snad nevadí. Četl jsem i ta slova, která jsou ošklivá a nic na to neříkal.
Po třech stránkách jsem přestal číst nahlas a četl jsem v duchu. Nepřestávej, řekl H. a tak jsem nepřestával.
Jen jsem byl udivenej, tohle jsem nečekal.
Kniha mě pohltila a ikdyž mi nejde moc dobře číst dlouho nahlas, tak jsem četl.
Slova v knize mě bavila, možná proto, že jsem si také psával deník a ten styl je mi sympatický.
Myslím na té hloupé recenze, která Petra neschovává a uveřejňuje je na fejzbůku, má můj respekt, mě by takové recenze štvali.
Recenzenti jsou už moc dospělí, seschlí a bez fantazie, někde ji ztratili a teď, ikdyž jim křičí do obličeje, tak ji neslyší, protože jsou to intouši, kteří nenávidí mladou krev.
Zase jsem přestal číst nahlas a přešel do tiché intimity ale hned co je? Čti dál, je to dobrý.
Dmul jsem se pýchou, tak můj malej je na pořádné knihy, pohádky ho nebaví, chce knihu pro větší lidi a tak jsem četl.
Čte se to samo, stránky se samy obrací a kresbičky oslovují představivost. Dokonalé souznění.
Vynechal mi hlas a H. už měl ve vaně studenou vodu, rty trochu namodralé.
Pochlubil jsem se L. jak jsem mu četl a jak se mu to líbí, že konečně poslouchal.
O čem ti Hugo táta četl? O vetřelci, řekl H. Vždyť tam žádnej vetřelec nebyl, namítnul jsem.
Tys ho neposlouchal, žejo, smála se L.
Neposlouchal, chtěl být ve vaně dlouho a věděl, že toho takhle dosáhne.
Zaměstnat tátu a zahrát na jeho strunu.
Skočil jsem mu na to, ale odpouštím mu, je moc chytrý a ví jak na nás.
Jen jsem chtěl Petře napsat vzkaz, že má nejmladšího čtenáře, ale nemá, on to jen hrál.
Nevadí, mě Marta baví, možná proto, že ji rozumím, možná proto, že mám na její styl náladu.
Petro díky ;-)

P.S. Pokud vám příjde chuť mého vyprávění trochu jiná než obvykle, může za to právě Marta.
Protože narozdíl od těch naštvaných recenzentů, mně ta mluva sedí a na chvilku se mi uhnízdila v hlavě.