Otec a syn v zákopech, aneb vypěstuj si svoje dítě!

Protože začaly prázdniny a otevřela se brána do opravdového léta, neváhal jsem a tuto skutečnost oslavil návštěvou knihovny.
Vždyť jak lépe oslavit to magické období, kdy dva měsíce nebudu muset budit malého prudiče do školy, než náručí plnou těžkých knih?!
Zbožňuji tu chvíli, kdy příjdu z knihovny domů, beru jednu knihu po druhé do rukou a rozhoduji se, která bude tou první tento měsíc.
Do jakého alternativního vesmíru se vydám?

Vyhrál Jérome Colin a jeho Bitevní pole - prý humorná kniha o rodině, kniha o duševním boji mezi otcem a pubertálním synem.
Prý humorná ... možná příjde humorná bezdětným lidem, možná příjde humorná lidem starým, kteří již mají tuhle válku za sebou.
Člověku, krčícím se v zákopu před zavřenými dveřmi dětského pokoje, už tak vtipná nepříjde.
Ani trochu. S ledovým pocitem mrazení v zádech obracím stránku po stránce a sleduji příběh tak důvěrně známý, že mě může uklidnit pouze fakt, že v tom nejsem sám, že v tom jedeme všichni.
Těžký život s pubertou a to jsme teprve na začátku.
Už teď hledám pomoc v jógové praxi, v rozhovorech s Jardou Duškem na Youtube a dlouhých procházkách se psem.Co budu dělat za pár měsíců, až všechny ty rady "neberte si to osobně" příjdou vniveč a já budu zralý na denodenní návštěvu hospody nebo psychiatra?
Všechny ty v knize popisované otcovské góly do vlastní branky, ty trapné řeči otců, snažící se vychovat z malého kloučka silného muže, to všechno mám i já v sobě.
A začínám být trochu v panice.

Kéžby výchova dětí byla tak jednoduchá, jako je pěstování kytek! Zasadit semínko do hlíny, zalévat, občas pohnojit a tradá ... radovat se z dospělé kytky.

Vlastně moment!
Zasadit, zalévat, pohnojit, radovat se. Zasadit, zalévat, pohnojit, radovat se ...
Doprčic ... a není to nakonec ve skutečnosti opravdu takhle jednoduché?
Co takhle přestat děti vychovávat, ale prostě je jen pěstovat?
Zasadit semínko a jen co se vyklube, začít jej vydatně krmit a krmit. Často jeho dušičku prohnojit láskou a s vážně míněnými slovy "Mám Tě moc rád!" jej zas a znovu zalévat.
No a pak příjde období, kdy se zahradník musí rozhodnout jak dál.
Buď začne kytku stresovat a opatrně začne zaštipávat její konečky, aby si její dospělou podobu vytvaroval dle své představy, a nebo odevzdá svojí důvěru Přírodě a nechá rostlinku růst tak, jak ona potřebuje.
Přemýšlím, jak je to u nás. A dochází mi, že se stresuji zbytečně.
Fázi růstu rostlinky/syna jsme zvládli na jedničku.
Je mu jedenáct a velký je jak na patnáct. Zdravý, štíhlý a pružný stonek se pne ke slunci a už dlouho je dostatečně silný na to, aby zvládl nečekané poryvy větrů a nepřízeň počasí.
Láskou jsme vyživovali jeho kořeny tak poctivě, že jsme do fáze mladé dospělosti dorostli o pár let dříve, než je to +/- normální.
Lékaři tomu říkají předčasná puberta, zahradník dobré podmínky k růstu :-)
My jsme teď ve fázi, kdy se zahradník musí rozhodnout.
Odstřihávat ty nehezky rostoucí lupínky a tvarovat je do úhledného tvaru dle vůle zahradníka, nebo je nechat divoce růst a jen občas posbírat opadané lístky, kterých se sama rostlina zbaví?
Prošel jsem se po bytě a zastavil se na balkoně.
Prohlížel jsem všechny svoje kytky a přemýšlel o nich.
Všechny do jedné nechávám růst dle jejich potřeb. Zalévám je, hnojím je. Povídám si s němi. Ale netvaruji. Pokaždé, když jsem se snažil vychovávat rostlinu, nedopadlo to dobře.
Naprosté většině se daří výborně, byť vypadají jako příslušníci domorodého kmene v džungli.
Ano, pár kytek jsem usoužil. Byli slabé a můj způsob pěstování nezvládly, takový je život.
Zašel jsem do synova pokoje a důkladně jsem si jej prohlédl. Syna ... ne pokoj.
Zdravá a silná rostlina se z něj stala. Výrazná osobnost, deroucí se za svojí představou života.
Zalévali jsme jej poctivě a hnojiva (v podobě lásky) dostal také nadměrné dávky.
Vypěstovali jsme si silného člověka.
A já trouba teď kolem něj tancuji s nůžkami a snažím se divoce pnoucí rostlinu udržet ve vymezeném květináči.
Odkládám nůžky a odteď budu jen ulamovat oschlé lupínky, kterých se bude sám chtít zbavit.
I nadále budu hnojit a zalévat láskou.
Ať si roste jak potřebuje.
Nebudu s mojí milovanou rostlinkou bojovat, nebudu mu zastřihávat jeho sny.
Nepotřebuje zastřihávat, nepotřebuje tvarovat. Je dostatečně silný na to, aby rostl do výšky. Stonek má pevný a pružný.
A ten bordel v pokoji, všechny ty plastové láhve od pití, pohozené špinavé oblečení a ponožky všude okolo, to není bordel! To je jen mulčovací kůra, kterou potřebuje ke svému růstu!
Tak a je to. Zahradníkům zdar! Ať vám vaše dítka pěkně kvetou ;-)

Knihomolské rostliny

Často si dávám vanu. Koupel ve vaně.
Napustím si opravdu horkou vodu, skoro po přetékací otvor, zrcadla v mžiku zamlžená.
Otevřu knihu a propadnu se do světa písmen a vět.
Dělám to tak od nepaměti. Již celou věčnost.
Co knih jsem ve vaně přečetl, kolik nekonečných hodin proležel v mírně beztížném stavu chladnoucí vody.
Žít v bytě jen se sprchou, umřel bych. Nebo se zbláznil.
Horká vana, s knihou v ruce, to je více než celá armáda psychologů.
Jenže poslední léta se do duše vkrádá podivný neklid.
Strašák pod postelí. Chcete-li ... pod vanou.
Tím strašákem je ekologie.
Sucho. Málo vody. Plýtvání.
Prostý fakt, že se koupeme v pitné vodě, které je stále méně ... stále častěji moje sobeckost bojuje s provinilým pocitem.

Ilustrace: Margaret Orr

Našel jsem si tedy drobnou omluvu, to aby vanová terapie i nadále udržovala mojí mysl na hranici příčetnosti.
Ta omluva se jmenuje Konev. Abych byl přesný, tak konve čtyři.
Když si chodím zaplavat do vany, nepoužívám žádné přísady. Žádné mýdlo, žádný šampón. Ani sůl, ani pěnu. Nic. Jen vodu. Není to očista těla, je to očista duše.
Ano, je to plýtvání, ale nikdo nejsme dokonalý. Zato ale třídím odpad a na ulici sbírám odpadky ;-)
Přesto mi přišlo až bolestivé vanu jen tak vypustit do útrob temných kanálů.
Proto jsem do vychladlé vany začal potápět ty čtyři konve a zalévat použitou vodou svojí balkónovou zahrádku. Aby ta voda nepřišla nazmar.

Hodiny a hodiny se rozpouštím v horké vodě a ta přebírá mojí energii.
Energii tělesnou, ale co je ještě důležitější a čemu opravdu věřím, energii duševní.
To propojení s říší fantazie, jejiž bránou jsou všechny ty čtené knihy ve vaně, prostě musí vytvořit obrovskou porci energie.
A já... podobný sáčku s čajem, louhující do konvice své tajemství a moc silného nápoje, do vody propouštím myšlenky knih.
Jsem prostředníkem vnášející sílu knih do síly vody.
Zní to praštěně, že? :-)

A teď si představte, že tím zalévám květiny. Byliny. Všechen ten knižní svět, všechna ta vylouhovaná energie ve vodě, prosakuje úrodnou hlínou květináčů a pomocí kořenů putuje do živých těl všech mých milovaných rostlin.
Knihomolské rostliny!
Bazalka plná milostných románů. Rajče snící o chodících Trifidech.
Rybíz, skrývající v každém svém plodu jednu myšlenku vyčtenou z knih.
Zelené listy obsahující slova, květy tvořící plynulé věty.
Myšlenky jsou opravdu zvláštní záležitostí.
Umí tvořit celé vesmíry.
V tom mém Vesmíru právě buduji rostoucí knihovnu. Zelenou knihovnu.
Prosperující a deroucí se za světlem.
Nakonec přiletí včela či křehký motýl a usednou do rozevřeného květu stejně tak, jako by usedly na stránku otevřené knihy.
Drobná písmena ulpí na jejich těle v podobě lehkého pylu a nechají si odnést v širý kraj ...

Není zvěř jako zvěř

Každý, kdo má rád přírodu a má Facebook či Instagram, si během tohoto týdne určitě všiml kampaně Krkonošského národního parku Není zvěř jako zvěř, upozorňující na stále častější výskyt invazivního druhu čeledi odpadkoušovitých.
Kampaň ukazující prstem do keřů, do lesů, luk i potůčků.
Ukazující na bordel, který do přírody nanosíme my, lidi.
Kampaň je to bezesporu hezká a nápaditá, ale zdá se mi, že tento invazivní druh odpadkoušů se vymknul kontrole a naleznete jej už úplně všude, ne jen v Krkonoších.
Nedalo mi to a náležitě vybavený jsem se vypravil do našeho Pokakaného lesa uprostřed sídliště na průzkum.
Vzal jsem s sebou svojí milovanou stopařku a trhačku eLišku, protože přijít do styku s novým odporným invazivním druhem nepřipravený by mi mohlo být osudným.
A vskutku.
Stačí se jen dívat kolem sebe a hned je najdete. Ani se nasnaží se schovat, jak jsou si jistí tím, že v přírodě nemají přirozeného nepřítele.
První stádo jsem našel pod nedalekým stromem, odpočívali ve stínu, vůbec se mě nebáli.

Když jsem je začal postupně odchytávat, trochu zneklidněli a nespokojeně se začali vrtět, ale brzy zjistili, že jsem připravený a mám pytle dva. To je uklidnilo.
Odpadkouši se totiž dělí ještě na dva druhy a to na odpadkouš recyklátor a odpadkouš bordelus a ti neradí spí ve stejném hnízdě, byť se v přírodě vyskytují pospolu.
Odchyt to byl vskutku úspěšný, protože jsem chytil již rozpoznané druhy jako jsou petlahvoň odhozenec, vlhčenec ubrouskový či sáčkovec šustilka. Podařilo se mi však do pytle nalákat i plechovce pivního a vajglovce krabkoidního. Vystopoval jsem i spacákoida vodbezďáka, ale toho jsem nezdolal, byl plný mravenců a nevešel by se mi do pytle. 
Nechám si ho tedy na příště ;-)
Mám radost. Jak z nové kampaně, tak z mého dnešního odpadkojidního lovu.
Stačí málo k nedělnímu hezkému dni. Je to opravdu nenáročné, odpadkoušovití jsou tak vykulení, že je někdo sbírá, že se nezmohou ani na úlek, natož na útok či útěk.
A co vy? Také se vydáte na lov?

Doporučená výbava: rukavice (odpadkoušovití by mohli kousat a být nemocní) a minimálně dva pytle (ať se pak v připravených barevných klecích, které již léta najdete na na každém rohu, neporvou). Lovu zdar!

 

Bude letos rajče s mozzarellou?

Když jsem si přivezl domů tenhle velký samozavlažovací truhlík, bylo mi hned jasné, co v něm bude. Během posledních let mých marných pokusů s pěstováním jídla na balkóně, jsem se totiž každý rok snažil neúspěšně vypěstovat rajčata a papriky. Nikdá jsem se však z různých důvodů plodů mé zahradnické práce nedočkal. Snad loni by se to dalo nazvat úspěchem, když jsem sezobl pět pidi rajčátek.
To bylo vše.
Rajčata a papriky se mi prostě nedaří. Buď je něco sežere, nebo mi umřou přes víkend, kdy nejsme doma.
Párkrát do zimy prostě nestihly vyrůst ze semínek a dozrát.
Už jsem si zvykl, pěstovat na balkoně lupení pro breberky.
Ale letos! Letos to bude jiná!
Byť to zase nezačalo slavně.
Kamarádka mi darovala sazeničky divokého rajčete (a taky bazalku posvátnou), ale byl jsem tak nadšený brzkým jarem, že mi jednoho studeného rána pomrzly ... omlouvám se Edit, příště už se to nestane ;-) Ale stejně moc děkuji! Jen ta bazalka to ještě nevzdala a bojuje se mnou o svůj posvátný život.
Odrostlejší sazeničky jsem si tedy donesl z městkého trhu až v době pokročilejšího jara. Po zmrzlých. To by bylo, aby letos na rajče s mozzarellou nebylo!

Aby mi bylo jasné, že Kozel zahradníkem může být i postavičkou ze seriálu Pat a Mat, při sázení do mé nové pěstební samozavlažovací lásky a naděje mého zahradního úspěchu, jsem zapomněl na samolepku s návodem na zadní straně. Jasně, že mě zarazil zvláštní otvor, kam se určitě něco má zasunout, ale kruciš jako co?! Nic přiloženého mi nezbývá (až na kolečka, která používat nebudu, protože kontejner bude stát na židli, aby byl blíže k slunci), tak je tam asi pro srandu.
Zasypu hlínou, zasadím rostlinky a otočím samolepkou k sobě.
Aha! Na návodu je nakreslená tyčka - opora pro rostlinku! No jasně, to napadne přece (skoro) každého. Chytré!
No teď už se přes hlínu trefovat do dírky na dně nebudu :-)
Musím si poradit jinak.

A tak jsem z našeho obývacího pokoje udělal dílnu a začal hledat vhodný materiál ve sklepě.
Já věděl, že se ty dřevěné tyčky z dětské ohrádky někdy budou hodit! Pouhých jedenáct let trvalo, než našly svůj druhý život ;-)

Tuhle přiříznout, tuhle přišroubovat, dřevěné piliny pomalu usedaly do hebkého koberce a jídelní stůl získal pár řezných ran od ostré pilky. Vedle skvrn od Lucinčiných barev jim to sluší a stůl se s hrdostí chlubí návštěvám, kterak má kreativní majitele. Když mi na to nebudou sedat tlustí holubi, kteří mi často na balkóně dělají společnost, tak by to chvilku mohlo vydržet!
Takže! Prosím, držte mi palce! Letos je to naposledy, co zkouším rajče a papriku. Když se ani letos nezadaří, příští rok všude zasadím brambory. Protože brambora v kýblu mi roste jako divá ;-)

P.S. Ikdyž jsem hned na začátku nevěděl, k čemu slouží otvor na podpůrnou tyčku, tak vím něco, co by vám mohlo rostliny (takhle z kraje) zachránit.
Vodu do samozavlažovacího otvoru nalejte až po dvou, třech týdnech! Do té doby zalévejte normálně z vrchu. To proto, aby rostlina zapustila kořeny a tu vodu od spodu mohla vůbec nasát.
Znám někoho, kdo vsadil na samozavlažování bez vyrostlých kořenů a hádejte co?
Ale nebojte, i druhý pokus se počítá :-)