Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku

Znáte podzim?
To je takové to roční období, kdy se leckomu spustí z nosu rýma a řada statečných a silných mužů onemocní smrtelnou chorobou.
Jejich obětavé Ženy vezmou tíhu světa na svá bedra a zesláblá těla svých silnějších protějšků zaženou do vyhřáté postele se slovy, ať umírají potichu a nekňourají.
Žena naší domácnosti to dnes vzala šmahem a do postele zahnala jak mě, tak preventivně i našeho nejmladšího.
Chlapsky držíme pospolu a zalehli jsme oba s knihou.
Jeho měla spoustu obrázků a moje červenou obálku ... možná trochu růžovou (záleží na dopadu světla).
Když už jednou člověk umírá, nikoho určitě nepřekvapí, že nemá náladu na existenciální témata ruských autorů.

Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku

Některá lidská setkání vznikají naprostou náhodou a u některých lidských setkání může dojít i k nesetkání.
Některá setkání můžou totiž být jen virtuální.
Stačí přidat jedno písmenko do emailové adresy a naprosto obyčejný věcný email se dostane někam, kam neměl namířeno.
Jedna věta upozorňující na omyl vyvolá ozvěnu dvou zpátečných vět na omluvu a najednou se před námi rozvíjí dlouhý příběh plný slov o nejintimnějších pocitech, která neprozrazují nic o životních událostech, jen o citech dvou lidí, sedících každý sám před svým monitorem.
Internetové připojení spojí dvě cizí postavy a začne vyprávět jejich příběh.

Jasně, dalo by se nad tím mávnou rukou a mírně si poklepat na čelo s výrazem: "Maaristááne, co to boha jeho čteš!", ale někdy i to sebepohrdlavější mávnutí rukou nezastíní fakt, že na tom příběhu prostě něco je.
Možná jsem se do tohoto narůžovělého příběhu tak začetl i proto, že před pár lety začal můj krásný život s mojí milovanou jednou jedinou větou v emailové schránce, která mi sdělovala: "Právě jsem se zamilovala."

Není to příběh objevných myšlenek a filozofických diskuzí o něčem, jsou to jenom obyčejná slova dvou lidí, kteří k sobě začínají mít stále blíž, slova o ničem, slova o lásce, slova o běžném životě a rodině.
Je to prostě kniha na příjemný večer v upocené peřině s posmrkaným kapesníkem (od rýmy, aby bylo jasno!), bok po boku se synem, který usnul nad obrázkem kostlivce ufouna v jeho komiksové knížce.
Nestydím se přiznat, že mnou přečtená na jeden zátah.
OK, uznávám, není to zrovna téma kniky, po kterém sáhne každý chlap, ale jak se říká, i muži mají své dny.
Obzvláště, když umírají na smrtelnou chorobu.

Dětství nového Kurta Cobaina

Náš nejmladší dnes u oběda dostal sprďana a byl nemilosrdně odsunut do svého pokoje.
Teď se odsud line hlasitá hra na dětskou kytaru a teskný depresivní zpěv nového mladého Kurta Cobaina ... refrénem zní věta: "Ach jo, co já si počnu" 

... mám ho asi na svědomí :-)

 

Dotek reálného světa

Do našeho izolovaného fantazijního světa se začal nabourávat okolní svět reálna a najednou vystrkují drápky běžné události všedního dne.
Náš ostrov klidu, míru a lásky občas ofoukne vítr cizí vůle ... a já musím koukat na to, zda se ten náš mladý a malý proutek života neohne ... nesmím zasahovat, ochraňovat.
Byli jsme na společné procházce, na návštěvě u bytostí z pohádek.
Nachodili jsme spoustu kroků, s námi další prckové a ten náš si jejich společnost užíval.
Ale jak to tak chodí, i mezi těmi nevinnými dušemi může dojít ke konfliktu a nespravedlivým rozuzlením.
Větší a starší hoch neunesl porážku od menšího, slabšího a pošlapání svého ega vyřešil útokem.
Ten náš zůstal na konci toho všeho na zemi na zádech, ve tváři nic nechápající výraz a úlek.
Jeden z prvních doteků reálna, o kterém neví, kam by jej zařadit a proč vlastně nastal.

Srdce milujícího táty mi velelo zakročit a malého spratka zadupat do země (obzvlášť, když jsem pak viděl jeho spokojený výraz), ale zavčas jsem se zadržel.
Některé situace si musí malý človíček sám zažít a vzít si z nich ponaučení.
Zjistit, že okolní svět není jen to teplé bezpečí rodičovské náruče.
Co naplat, že rodičům to trhá srdíčko a chtěli by jej vzít zpět pod svá ochranná křídla.

Okolní svět je tu a chce nám toho našeho milovaného vzít ... už jej chytil za prstík a my s tím nic nenaděláme.
Nezbývá nám nic jiného, než se snažit vybavit ho na tu pouť životem co nejlépe ...

Začínám si ale uvědomovat, že to občas bude vnitřně bolet a že ta bezmoc jakkoliv zasáhnout bude opravdu nesnesitelná.

(ilustrace z komixu "Zettai Karen Children")

Jak na tátu?

Tak nám ten velký zlý svět sebral našeho malého kloučka.
Ne, nestalo se mu nic ... jen začal chodit do školky.

Jeho máma, moje nejdražší, se na ten den těšila asi více než na měsíc Prosinec a to už je co říci.
Protože v Prosinci, to má moje milá svátek a narozeniny a taky je tam ten Mikuláš a Vánoce ... Silvestra nepočítám, toho zas až tak neslavíme, to většinou spíme, takže na ten se tolik netěší ... ikdyž spí ráda :-)

Těšila se na ty klidné dny, kdy konečně bude moci uklidit byt a nikdo nebude chodit dva metry za ní a zase to všechno vytahovat.
Těšila se na volná dopoledne, kdy si vyjede na kole, nebo si půjde zaběhat, nebo jen tak cournout se do města na kafíčko a pro čerstvou mrkev.
Ne, není to krkavčí matka, jen už  si konečně potřebovala odpočinout od té dlouhé dovolené ... rodičovské dovolené.
Já to zas až tak neprožíval.
Já si každý den utekl do práce a měl klid a když jsem z práce zase přišel, přidal jsem se k synovi a potichu se s ním šoural ty dva metry za hlavou naší rodiny a vytahoval ty pečlivě uklizené věci.
Školka nad námi jen tak vysela, bylo to daleko a jako správní chlapi jsme to neřešili.
Nemysleli jsme na to a čekali až to příjde.

A pak to přišlo.
Školku jsme vybírali svědomitě a pečlivě a jako všichni rodiče se modlili za to, aby jsme byli přijati.
Určitě víte, o čem mluvím, protože dostat se v dnešní době do školky, to je opravdu těžší, než dostat se na dobrou vysokou školu.
Měli jsme štěstí, dostali jsme se tam a nemuseli jsme ani podstrkovat obálku a ani alarmovat známé na vysokých místech.

Hugouškovi se tam od začátku líbilo, ale nadšení den po dni opadávalo.
To proto, že jeho malá dušička si začala uvědomovat, co znamená každodenní povinnost, že život není jen ta zábava s mámou a s tátou a že na světě jsou i lidé, kteří z něj nejsou unešení.
Najednou se musí sám oblékat a obouvat a co hůř, najednou to oblečení, které normálně házel na zem, musí zvednout, složit a odnést do skříně!

A někdy v tu dobu jsem to začal prožívat i já.
Ruku v ruce na cestě ze školky a zvídavé otázky na jeho dnešní den.
Ptal jsem se na kamarády, zda si s ním někdo hrál.
"Se mnou si nikdo nehraje, zlý kluci si hrajou spolu a já si hraju sám."
Ta lítost v duši byla bolestná ... můj nejdražší syn si nemůže najit kamaráda a je tam odstrčený v koutku, celý den sám, ztracený mezi dalšími dětmi.
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Srdce uchopila ledová ruka a ten cit, ta Láska, ho chtěla celýho umačkat v náručí a už ho nikdy nikam nepustit.
Představivost mi ukázala černobílý filmeček o nešťastném klukovi, který schoulený v koutku na madračce potichu skrápí slzy do ušmudlané plyšové hračky a snaží se nevypustit ani hlásku vzlyku, to proto, aby ho paní Učitelka na stráži nezaslechla a nevyplísnila mu do malých ufňukaných darebů.
"Jsem tak smutný táto ... koupíš mi bombony?"

"Koupím Ti všechno na světě, jen ať už se Ti nikdy nestýská!", honí se mi v hlavě a hledám drobné po kapsách.

"Můj kamarád byl u mě a říkal, že to bude dobrý. Hladil mě po vlasech a prý ať se mi nestýská."
"Tvůj kamarád?"
"No jasně, Lukášek, je to můj největší kamarád, posloucháme spolu pohádku od paní Učitelky"

Začínám se mít na pozoru.

Přicházíme domů, přivítání s mámou:
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Dostal pusu, láskyplné obejmutí a ledovou sprchu.
"Ne, čokošku dostaneš až po jídle, na mě tohle neplatí jako na tátu!", odhalila zkušeně jeho hru na city a přátelsky na něj mrknula.
"To není fér, ty jsi tak sobecká!", z nešťastného andílka se stává známý protivný čertík, který naštvaně odchází do pokojíku.
Po chvíli se z něj ozve smutný hlásek:
"Tatíí ... já jsem tak smutný!"

Kam se mi ztratil ten nevinný klouček?!
A kam jsem schoval tu čokošku?