neděle 6. listopadu 2011

Pohádkový pochod

Ikdyž mě čtrnáct dní zpět strašily vize temného lesa a divné předzvěsti, jsem statečný táta a ani jsem nehnul brvou, když nám Luccha oznámila, že půjdeme na
Pohádkový (noční!) pochod podzimním lesem.
Když jsem však uviděl na startu stánek, kde prodávali kouzelné amulety, ani chvilku jsem neváhal a pod záminkou: "Hugo budem mít radost", jsem rodině opatřil ochranku.
Před odchodem do lesa ještě přišel světaznalý děda a to už jsem se skoro uklidnil.


Koupě talismanu byl opravdu dobrý nápad, protože byl potřeba!
První temné setkání bylo s čerty a jen jsem je v dálce (ve svitu baterky) uviděl, před očima mi proběhl krátký thriller mého života s vybranými úseky "Kterak si zasloužit peklo".
Jen jsem nasucho polkl, ale to už Hugíno vytáhnul talisman a s ustrašeným hláskem "Čerte, nech mě být, já mám proti Tobě ochranku" s ním kolem sebe mával a pekelníky zahnal.
Tak jsme se jim ještě podívali do jeskyně.
Něco hnusnýho vařili v kotlíku a protože klec u ohně byla prázdná, asi i víme, co to vařili.


No a pak už to byl fakt horor.
Po lese se ozývaly divné zvuky, nad hlavou létali netopíři, občas se ve křoví objevilo strašidlo, aby hned (jak se na něj podíváte) zmizelo.
Já jsem těch strašidel viděl nejvíc, ale připouštím, že za to možná může moje ustrašená fantazie, protože já se v lese v noci fakt bojím!
Co si tak pamatuji, potkali jsme čarodějnici (ale ta byla v pohodě, děda má VIP kontakty a čarodějnice je jeho kamarádka - Hugo od ní dostal ukousnuté dětské prstíky a perník), lebek, hejkala, visícího parašutisty, rytíře, nějakého souseda, ducha, Fantomase a určitě jsem na spousty dalších zapomněl, ale může se mi někdo divit?
Když jsem ve stresu, moc si toho nepamatuji.


Po dlouhých hodinách tmy a strachu, se mezi stromy konečně začaly objevovat světla města a zběsile bušící srdce se začalo uklidňovat.
Pod nohy jsem ucítil beton a do mé městské duše se vlil klid a mír.
Přežil jsem, tajemné vize z minulého týdne se nenaplnily a já se v pořádku vrátil.
Došli jsme do cíle, vyfasovali diplom s čajem a útrpně s Hugem čekali, až se máma probojuje s buřtíky k ohni, který okupovalo asi dvěstě vystrašených a hladových lidí.
Bylo to krásné, ale doufám, že teď bude od strašidel chvílku pokoj.
Alespoň do dalšího ročníku ;-)

1 komentář:

Amelie řekl(a)...

Bojim bojim.