Kočičí tajné dveře

Už jako malý kluk jsem miloval kočky. Ty chlupatý, čtyřnohý. S ocasem.
Měl jsem kolem sebe kočky co si pamatuju a jedna, jménem Čestmíra, s námi žije.

  

K lásce ke kočkám mě přivedla moje babička, protože to byla pravá kočičí bába.
A to myslím opravdu v dobrém, žádná kočičí paní vytahující chlupatá tělíčka z kapes a házející je po kolemjdoucích, jako kočičí bába v Simpsnových :-)
Moje babička žila s dědečkem v lese, v malé chaloupce, a starala se o divoké kočky.
Začalo to jednou jedinou (která přišla s chromou nohou) a po letech to končilo tlupou táhnoucí se z celého lesa.
První kočka, na kterou si pamatuji, byla polodivoká šelma, ke které nebylo radno se přibližovat.
To mohla jen babička, nikomu jinému zlostné syčení a prskání nedodalo odvahy přijít blíž než na pár kroků.
Ta kočka měla kámoše. Srnce.
Každé ráno je bylo vidět na louce. Srnec se pásl v ranní rose a naše kočka byla u něj a něco mu vykládala.
Kámošili spolu celé léto a přátelství skočilo tím, že kočku zastřelil myslivec.
Už tehdá mi bylo jasné, že kočky nejsou jen tak obyčejné.
Kočky jsou tajemná stvoření, se spoustou zvláštních schopností, a musí se to s nimi umět.
Víte jak.
Kočka není jako poslušný ochočený psík, který skáče, jak vy pískáte.
Kdepak.
Kočka je svobodná hrdá bytost a jen tak někomu nedovolí si ji přivlastnit.
Věřím v kouzelné vlastnosti koček, v jejich schopnost nacházet brány do jiných dimenzí a možnost jimi procházet.
Jsou to průvodkyně jinými světy a já doufám, že mi někdy cestu ukáže.
Zatím jednu bránu otevřela Hugovi.
Nedávno přišel za Lucchou s tím, že jí musí něco ukázat.
Odvedl ji do svého pokoje a prý, že tam má vchod.
Že se tam otevírají tajné dveře, ale ať se nebojí, že do nich nechodí, že je pořád na této straně a jen se kouká.
Hugo má v pokojíku tapetu s puntíky (jestli vás to zajímá, tak tuhle) a prý, když zmáčkne pár puntíků, tak se dveře ve zdi otevřou.
Jsem si jistý, že za tohle může Čestmíra, jen si nejsem jistý, co tím sleduje.
Hugo a Čestmíra se nikdy neměli moc rádi.
Kdysi si něco provedli a od té doby jsou jak rozhádaní sourozenci, jdoucí si po krku.
Tak ji trochu podezírám, že se jej snaží zbavit a doufá, že těmi dveřmi projde a zůstane tam.
Naštěstí je to naše zvláštní dítě natolik chytré, že už dávno prokoukl kočičí zákeřnou a zlomyslnou povahu a jen tak ji do pasti nevleze.
Alespoň doufám.
Byl bych strachy bez sebe, kdybych tam měl vlést za ním ...