Nevím jak váš, ale můj život se skládá z malých drobných radostí, které dělají život krásný.
První ranní drobná radost je probuzení do nového dne bez budíku.
Možná malichernost, ale tušíte, jak velký rozdíl je, když se probudíte sami od sebe, než když vás do nového dne vytrhne nepřirozený zvuk budíku?
Jak by pak neměl být člověk vystersovaný, když ho probudí násilí?
Mám to štěstí, že nemusím vstávat spolu s ptáky. Mám ptáky rád, ale stačí mi je poslouchat až po sedmé hodině.
Jedna z dalších radostí byla každodenní fotka cestou do práce.
Mám svůj oblíbený výhled na město a každý den jsem si ho vyfotil ze stejného úhlu na stejném místě.
Prostě stejná fotka každý den.
Fotil jsem jej měsíc a těšil se na to, jak budu mít zaznamenaný celý rok, den po dni, jak se to místo mění v ročních období.
Tu námraza, tu sníh ... tu mlha, tu slunce, však to znáte.
Pak mi to moje místo focení uzavřeli a trochu mi to pokazili. Ale nové schody jsou přednější, nevadí ... pokračovat si dávám jako předsevzetí do nového roku, lépe se mi to bude datovat.
Jedna z dalšich radostí je moje druhé, bonusové zaměstnání.
Každou neděli se ze mně stává uklízečka v kalhotách a chodím k nám na firmu dát podlaze lesk.
Ano, jsou za to peníze, ale našel jsem si v té práci mnohem víc.
Našel jsem si v ní čas pro sebe!
Zabere mi to pár hodin a těch pár hodin jsem jen sám se sebou, vlastní hlavou a myšlenkami.
Nejsem manžel, nejsem táta ... jsem jen automatický uklidový stroj s naprosto volnou kapacitou pro snění.
Těch pár hodin můžu být čímkoliv, odpoután od fyzického těla, protože (co si budeme povídat) nad tancem s mopem nemusíte moc přemýšlet.
Častým společníkem je mi čtená kniha v uších.
Miluji čtenou knihu a miluji knížní návraty do mladších let.
Už nikdy se asi nedostanu ke čtení již dávno přečtených knih z dospívání, ale v neděli je můžu znovu oživit pomocí současné techniky.
Jack London a jeho romány mi připomenou moji někdejší touhu po Aljašce (teď mně v zimě nikdo nedostane ani na hory, natož někam, kde je víc (nebo míň?) než -10°C), Foglar zase oživí všechny ty výpravy za město a zakázané průzkumy jeskyní a chatrčí v lese.
Dlouhou dobu mě odváděly do krajiny snění všechny díly Harryho Pottera a když to vše dobře dopadlo, chtěl jsem začít poslouchat znovu.
Pravda, postavu Harryho mírně nesnáším a chvílemi bych mu dal rád pěstí, ale ten svět okolo něj je prostě úžasný.
Luccha se mi kvůli tomu směje, ale my Potterovci víme své ;-)
Tuto neděli jsem uklízel spolu s Hobitem a příští víkend se mnou půjde Pán Prstenů.
Mám prostě rád ty nalezené hodiny pro sebe, kdy můžu poslouchat jen příběhy a nemusím nikomu dělat kakao, nebo po sobě z donucení uklízet poházené svršky v ložnici ...
A když pak příjdu domů, jako bonus dostanu večer klid na odpočinek, protože jsem hájený, jsem přeci ten, kdo musel tři hodiny uklízet a je unavený ...
A jak jste na tom vy? Jaké drobné radosti si děláte?
5 komentářů:
Drobných radostí mám mnoho: už to ranní probuzení kočkou, která si přijde pro pohlazení pár minut před budíkem, mě příjemně naladí. Výhled z okna při větrání se mi taky ještě neokoukal - protější stráň s pasoucími se ovcemi, roztoušenými chalupami a lesem za nimi je otimistickým nakopnutím do nového dne. Večerní koukání do hořícího krbu, kočky pospávající okolo a manžel předčítající z novin. Tolik věcí, na které se člověk může denně těšit. :-)
Díky za ponouknutí k úvaze nad tím, co mě těší. Člověk na to snadno zapomíná.
Super clanek. Iveta
Jack London: Tulák po hvězdách, ááách!!
ČAS pro sebe? Co to je?? nějak se nedaří. Ale pěkný článek.
Disonance: To zní jako ráj na Zemi, poslouchej ;-)
Iveta: Děkuji!
Olča: Ouč, tuhle mám pořád v restech :-( ... ale já se k ní dostanu!
Alemie: Někdy stačí jen málo ....
Okomentovat