Každý z nás máme svého protichodce a protože je to náš osobní protichodec, měli bychom si ho všímat a dát mu najevo, že jej vidíme.
Že nevíte, kdo je protichodec?
Tak se schválně zítra ráno zamyslete a až půjdete ven, rozhlédněte se kolem sebe.
Potkáte spoustu lidí, které neznáte, ale o kterých víte. Potkáváte je totiž den co den.
Každé ráno chodím stejnou cestou do práce.
Mám to do ni pár minut pěšky a už tou samou trasou chodím pár let.
Znám ji skoro nazpaměť.
Vím, kde se v zimě tvoří ledovka a vím, kde je při dešti hluboká louže, kterou musím přeskočit.
A znám už také svoje protichodce.
Tak, jak já chodím každý den svojí cestou ve stejný čas, chodí i oni tou svojí a potkáváme se někde mezi.
Většinou je to na stejném místě, na stejné ulici.
Jako prvních jsem si všimnul mladého zamilovaného párečku.
On, obyčejný kluk s hezkým batohem na zádech, a ona pihula, držíce se za ruku spěchají do školy.
Vždy, když jsme se míjeli, sklonili k sobě hlavy a začali si špitat.
Jednou, když už jsme se míjeli vědomky, jsem na ně mrknul a od té doby se pokaždé s úsměvem pozdravili.
Poslední měsíc jej potkávám už samotného, pihula s ním nechodí.
Klučina se na mě nepodívá, nepozdraví, neusměje ... kouká si pod nohy a mračí se.
Představuji si, copak se s ní stalo ... asi už její srdce bije pro někoho jiného.
Další protichodec je dívka, která nosí v zimě děsnou čepici a pokaždé, když se míjíme, se usměje a stydlivě sklopí oči.
Neusmívala se vždycky, chodila zadumaná se sluchátky na uších, nedívaje se nalevo napravo.
Když se ale lidé potkávají pravidelně, začnou být navzájem součástí svých životů a je hloupé se i nadále ignorovat.
Tak se na sebe pokaždé usmějeme a jdeme dál po svých životech ... večer ze potkáme zase, když jdeme z práce.
Potkávám i pravidelně jednu kočku.
Je ošklivá a rozdrbaná, oko přimhouřené s velkým šrámem.
Mňouká před dveřmi u nízkého oprýskaného domečku a občas vymňouká pajdavou babku s miskou.
Pokaždé ji (tu kočku) z vesela pozdravím, ale ona jen se zívnutím otočí hlavu bokem a naprosto mě ignoruje.
Ale i tak ji mám rád, je součásti mého rána, stejně tak jako třeba květinářky, které každé ráno vytahují ven z malého krámku tuny květin.
Už jsou z nich známé, ne jen protichodci.
Pozdravíme se, okomentujeme počasí.
Občas si u nich koupím kytku.
Tvoří můj život.
Z neosobního velkého města dělají příjemné místo k žití, tihle protichodci.
Není to pak cizí ulice, ale je to moje ulice.
Ulice s mým klukem se zlomeným srdcem, ulice s mým stydlivým úsměvem zpoza děsné čepice, ulice, která patří drsné kočce.
Dejte najevo svému protichodci, že o něm víte.
Ikdyž se to třeba nikdy nedozvíte, určitě ho svým úsměvem vytrhnete z denodenního stereotypu.
Prostě mějte rádi svého protichodce ;-)
7 komentářů:
Hezky napsané..sice nechodím do práce, ale snažím se všímat si svých protichodců. Prima zamyšlení, díky.
tak já to mám taky tak, teda, že si všímám protichodců, z nichž někteří jsou už ti na pozdrav, a taky potkávám kočku u oprýskanýho domečku, až jsem si řekla, jestli nechodíme stejnou ulicí?:)
No a nejsi náhodou ta, co stydlivě a s úsměvem klopí oči, když ji potkám ;-)
ježiš, já si teď vůbec nejsem jistá:))
Tak konečně znám ten správný termín pro lidi, které pravidelně potkávám! Z jednoho mého protichodce už je známý, takže naprosto rozumím Tvému pohledu na tato setkání. Děkuju za milou úvahu. A jsem moc zvědavá, jestli se potkáváte s Olčou :-).
Něco podobného zavádím na zastávce autobusu. Lidi zatím neznámé, ale téměř denně potkávané, zdravím. Jen jim nevím vymyslet hezké jméno. Ne všichni jsou zároveň i spolucestující.Mirka
Okomentovat