Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsme téměř dokonalý pár.
Máme se rádi, respektujeme se, ctíme se.
Většinu zálib a koníčků máme společných nebo podobných, líbí se nám stejné věci a když se nám něco společně náhodou nelíbí, umíme se shodnout na kompromisu a zvolit to, co se líbí jí.
Mé časté nedokonalosti umí ona zastínit svými dokonalostmi a její nedokonalosti zase naopak umím ... ale ona vlastně žádné nedokonalosti nemá ;-)
Jen povahově jsme naprosto odlišní.
Já jsem introvert jako z učebnice a ona můj extrovertní protějšek.
Teď to u nás v domáctnosti trochu více řešíme a to kvůli knize TICHO: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit.
Ona ji nesnáší (a přesto mi ji dala k narozeninám) a já ji zbožňuji (i přesto, že jsem jí ještě nepřečetl).
Já s nadsázkou extrovertům vyčítám jejich rychlé a zběžné nadšení pro cokoliv a následné zbytečné riskování a ona zas introvertům vyčítá jejich zákeřnou tichou přítomnost v koutě, kde kradou nápady ukecaným extrovertům.
A mezi námi je náš nestranný syn Hugo.
Ležím si v posteli, čtu onu chytrou knihu a občas prohodím k ženě nějakou tu moudrost z ní. Nazpět se mi dostane obsáhlý rozbor všeho, co je na té myšlence špatně.
Hugo z toho raději zalezl pod postel.
Doslova.
"Hugo? Co děláš pod tou postelí?"
"Nic, já si tu v klidu přemýšlím ..."
Ach, je jako jeho táta, taky jsem byl nejraději vždy někde zalezlý a přemýšlel si.
"Ty jsi jako ten tvůj věčně mlčící táta ... já chci ještě upovídanou holčičku! Polez ven."
"Jen ho tam nech, ať má taky trochu prostoru sám pro sebe, my introverti se cítíme dobře, když jsme schovaní."
Nechala ho ...
Nakonec to té věčně něco řešící extrovertce stejně nedalo a mrkla pod postel, aby záhadě přišla na kloub ("To přeci není normální, aby si takhle malé dítě samo přemýšlelo pod postelí!").
Našla tam spokojeného Hugína se ztlumeným tabletem, pařící hru, kterou se jinak musí dovolit :-)
Co z toho všeho nakonec plyne?
Je jedno, zda jste extrovert nebo introvert, stejně vás přečůrá ten, kdo je více mazaný a umí využít situace ;-)
Ilustrace převzatá z blogu Travistysbeard
9 komentářů:
strašně se mi líbí, jak píšeš!!!Paráda, marode!
A z pozice mladého dospěláka, co si ještě pamatuje jak se schovával pod postel, musím říct, že pod ní je to prostě nejlepší - nejvíc klid a nejlepší atmosféra a tlumené hlasy rodičů... prostě pohoda. Tak moc mě trápilo, když jsem tam přestala pasovat, jako by člověk růstem přišel o kamaráda
To je skvěle napsané! :-)
Váš Hugo je machr! :-) U nás doma se postupně taky dospívá do věku "vyčůranosti" :-)
Hm to je přesně jak u nás. Já věčně něco řešící extrovent a můj stále mlčící muž introvent a taky se máme radi :-).
Krásně napsané! Děti musí být mazané a nad věcí, jinak by tu smršť našich dobrých rad nemohly ve zdraví přežít. Gratuluju k mazanému Hugovi:-)
Hehe, Hugo je prostě nej :D
Něco mi to připomíná. Teda až na to dítě pod postelí, na to je naše malá ještě moc malá :-)
Taky jsem děsný extrovert, i když schovávat jsem se taky měla tendence. Utéct přede všemi. Bohužel to nikdy nešlo. Rozhodně ne na dlouho.
Okomentovat