úterý 9. července 2013

Spolu na cestě

Víte ... nemáme s Lucchou moc často příležitost být spolu sami, bez toho roztomilého dohledu našeho mláděte a jeho nekonečných otázek, tužeb a žádostí.
Možná tak párkrát do roka.
To, když starý vlk jde kolem a vezme vlče za dobrodružstvím. Je to moc hodný vlk, zdatný a silný ... ale žije daleko.

Jinak jsme malá semknutá smečka, vydávající se na společné výpravy do širokého velkého světa a spokojeně se zase vracející do svého doupěte.
Občas se jeden ze smečky vydá na osamocenou cestu do dáli, ale brzo je zase zpět a choulí se v rodinném teplém chumlu.
Odloučeni od svého "malého" býváme málo, výjmečně ... a pak je nám stejně teskno.
Vlastně se jakoby musíme znovu učit, být spolu znovu sami dva, jen já a Ona.
Ikdyž nikdy vlastně nejsme doopravdy sami ... však to určitě znáte.
Pořád jsme ve svých myšlenkách všichni pospolu.

(ilustrační foto: Karel Bouše .:. "Rodina" ... sousoší umístěné v lese na Nepomucku)

Uplynulé prodloužené dny volna jsme trávili mimo domov a měli u sebe i spolehlivý dohled dědy.
Pokud se Hugo na něco ptal, ptal se jeho.
Pokud měl nějakou touhu, obracel se na něj.
Pokud měl nějakou žádost, žádal jeho.
Ke spokojenosti mu stačilo vědomí, že jsme opodál ... protože když má dědu, má vše, co momentálně potřebuje.

Co ale asi tak udělají normální rodiče, když zjistí, že nejsou v tu chvíli až tak potřeba?
Vytratí se ruku v ruce na rande?
Společná večeře u svíček nad jídlem, které Ona nemusela vařit?
Kino?
Procházka v parku?

My dva jsme společně nazuli bežecké boty a vyrazili bok po boku na společný běh.
Ega nás nikam nehnala, cílem bylo být spolu a pokořit vzdálenost, ne čas.
Vychutnat si tu blízkost a souznění.
Ikdyž naše duše normálně běhají rozdílným tempem a s jiným vnitřním světem ... dnes se spojily v jednotný rytmus a klidný dech.
S úsměvy a s nicneřešícími slovy jsme se vydali údolím mezi skály Moravského krasu a uživali si přítomnost toho druhého.
Oba dva rádi běháme sami, hledáme si v běhu vlastní meditaci, vlastní uvolnění, vlastní odpočinek ... ale dnes to bylo jiné. Byla to ta úplně nejpřirozenější věc.
Dělit se spolu o ten svůj soukromý prostor, kde normálně čerpáme duševní silu a klid.
Vlastně se nedělo vůbec nic.
Míjeli jsme turisty, míjeli jsme jeskyně, stromy ... doprovázeni ptáky a sluncem, pronásledování vlastními stíny, které se držely za ruce.
Občas jsme do sebe jemně strčili lokty, podívali si do očí.
Slití potem, zarudlí a unavení, přesto pro sebe ti nejkrásnější.
Běželi jsme daleko a dlouho a pak zase nazpět, rychleji a rychleji.

A já si najednou vybavil náš někdejší rozhovor, který ona (skromnost sama) zakončila slovy :
"... protože jsme FANTASTICKÁ!"
Projel mnou takový hezký záblesk štěstí ... to zjištění, že já to přeci vím.
Že ona JE opravdu fantastická a že stojí po mém boku.

Díky Lucie ... za to, že se mnou běžíš životem ...



4 komentáře:

Iri Novak řekl(a)...

Krásné ... obzvlášť když vím, jak těžké je učit se znovu být JEN spolu.)

Dana Kolesnikovová řekl(a)...

Taky už skoro nemáme možnost být spolu sami. Tak přeju, ať si ten společný běh čas od času zopakujete (dědečci a babičky jsou skvělý vynález).

Chérie řekl(a)...

wow. mám len 19 rokov ale dúfam, že raz budem mať také pekné manželstvo aky ty a Lucia.

Maaristaan řekl(a)...

Děkuji holky ...

IRI: Svým způsobem je to jako na začátku. Takové to oťukávání a snažení se vyhnout běžným a denodenním tématům. Snaha znovu zaujmout ...

DANA: Věřím že si to zopakujeme, byl to pro nás takový svěží vítr

CHÉRIE: Někdo někdy někde řekl, že člověk má svůj Osud v rukou ... je to tak ;-)