středa 27. listopadu 2013

Cesta k minimalismu?

K tomu, abyste si prohlédli svůj vlastní život, je někdy dobré prohlédnout si intimně život cizí.
Ideální chvíle, kterak si prohlédnout cizí život, je pomáhat při stěhování.
...
Ale vezmu to trochu popořadě a trochu z jiné strany.
Už nějakou dobu se já a moje malá rodina snažíme jít cestou životní skromnosti.
Nechce se mi říci přímo cestou minimalismu, ale naše rodinná loď tímto směrem nabrala kurz.
Možná, že se stočíme po cestě jiným směrem, ale cíl je v mapách zanesen.
Nemoralizujeme, nepoučujeme, nepřesvědčujeme ... sebe, ani svět okolo.
Všechno přichází pozvolna a samovolně ... přirozeně a samo od sebe.
Vlastně k tomu s Lucií směřujeme od začátku našeho setkání ...
Párkrát jsem si povzdechl, že mi vegetariánství příjde jako hezká záležitost, až jednoho dne Lucie přestala kupovat maso a začala vařit naprosto famózní vegetariánská jídla (jen jednou za čas Hugovi připraví něco masitého, protože je to čuňička mlasná a jen tak něco nám nezbaští).
Párkrát si Lucie povzdechne, že zabordelizovávám byt, až sem tam nějakou poličku s věcmi uvolním a znovu ji nezaplním.
Přestali jsme nakupovat věci, které člověk nepotřebuje.
Přestali jsme nakupovat jídlo, které není jídlo.
Přestali jsme svůj pitný režim řešit kupovanou balenou vodou a zjistili, že voda z vodovodu je stejně dobrá.
Jak samotná, tak ochucená přisypaným čajem.
Zahráli jsme si na schovku s naší televizí. Nechali jsme ji schovat a už jsme ji nehledali.
Na její místo jsme postavili květináč s rostlinou, čtecí lampičku a přistrčili pohodlné křeslo.
Od té doby (co na nás nepomrkává její blikotavé světlo) si víc povídáme, víc čteme, jsme více spolu.
Neštvou nás politici a netrápí zlé zprávy ... přestali pro nás existovat.
Auto jsme neprodali, ale dost často jej hledáme na parkovišti, protože si nevzpomínáme, kde jsme ho před měsícem zaparkovali.
Potřebujeme ho jen vyjímečně ... na dlouhou cestu za dědečkem.
Nebo na pomoc s debordelizací.
A nebo na pomoc se stěhováním ...

(ilustrace: Ahmet Coka)
Pomáhal jsem se stěhováním.
Dvě děti, jeden a půl dospělého.
Tři pokoje.
Hromada hromad věcí.
Všeho moc.
Věci denní nepotřeby v desítkách provedení.
Nepočítaně krabic oblečení, které nikdo nenosí, ale které by se mohlo hodit. Třeba na lítačku.
Desítky potrhaných bot, které nikdo nenosí, ale co kdyby nám někdo ty nové ukradl?
Tuny hraček, se kterými si nikdo nehraje, protože děti jim už odrostly.
Rozbitý nábytek, který dosloužil a zabírá jen místo. Co na tom, že jej už nikdo nepoužívá a ukrývá jen nepotřebné věci?
Mraky elektroniky v různé fázi funkčnosti.
Brzy jsem si uvědomil, že vlastně stěhuji jen odpadky.
Ano, padesát víček od margarínu (a třicet kelímku od téhož) není nádobí na možné uschovávání potravin, ale prachobyčejný odpadek.
Stejně tak pět kanystříků od slazené šťávy není konvička na zalévání kytky, ale odpad hodný do kontejneru.
A ty odpadky jsem stěhoval do "nového" velkého domu, který byl odpadky zavalen už od předešlého majitele.
Od sklepa až po půdu.
Další a další desítky obalů od jogurtů, kdysi (před sto lety) sloužící jako možný květináček na sazeničky.
Tři kazetová rádia, které nikdo neposlouchá. Kazety se snad už ani nevyrábí a rozhlas se v rodině neposlouchá.
Věci, věci, věci.
Abych si ten den zpestřil, začal jsem si v duchu představovat svoje stěhování.
Bral jsem do rukou svoje věci a začal je ukládat do stěhovacích krabic.
Rovnal je na hromadu.
Pak je všechny snosil po schodech dolů a naskládal do auta.
Ujel jsem s nimi pár kilometrů a začal je zase vynášet do imaginárního nového domu.
Naskládal je na hromadu.
A nakonec je pár týdnů zase vybaloval a ukládal na svá místa.
Byl jsem z toho hrozně unavený.
A zoufalý.
A podrážděný.
a a a a a ... uf, já se vlastně nestěhuji.

Přišel jsem domů a vyházel jsem půl skříně.
Tu dírku na pupku trika opravdu všichni vidí a ty odrbané kalhoty by opravdu nenosil ani bezdomovec.
Na těchto botách podrážku opravdu už nikdo nevymění a tam ty boty ani nevím, že je ještě mám.
Já vím, že jste knížky, ale sorry, vás bych neotevřel ani kdyby jste byly posledními knížkami na světě.
Krb nemám a na nedostatek dřeva na podpal tím pádem taky nemůžu spoléhat.
Tu rozbitou svítilnu s vyteklými bateriemi také nebudu opravovat. Obzvlášť, když vedle ní stojí dvě nové.
Věci, věci, věci ...
Přemýšlím, kde jsem nechal auto tentokrát a nakolikrát se budu muset otočit do sběrného dvora.

Do prázdné police ve skříni mi vlezla kočka, stočila se do klubíčka a usnula.
A já ji konečně naštvaně nemusel vyhazovat a nadávat ji, že mi zachlupatí oblečení, které nenosím.

8 komentářů:

Věra Punkveruska řekl(a)...

Gratuluji, také debordelizuji a snažím se nesyslit. Trochu se děsím Vánoc, kdy zas přibudou hračky, které dcerku za pár ní omrzí a budou překážet.Zatím tedy slavím částečný úspěch, kdy jsem se zbavila časopisů, mám tu bednu s knížkami, které pošlu do světa a další krabici s oblečením ze kterého dcerka vyrostla a poputuje ke kamarádce pro malou. Držím palce a mějte se :-)
V.

Martina Škutková řekl(a)...

Moc pěkně popsané a opět mi vyloudil úsměv na tváři. S manželem to máme podobně :-). Nejméně 2x ročně je velké třídění a vyřazování a pokaždé se něco najde :-). A jak se potom dýchá :-). Shromažďuji jenom knihy ;-).

Bára řekl(a)...

Krásný článek! A hlavně inspirativní :-) Už týden se chystám minimálně na debordelizaci skříně...věcí, do kterých třeba ještě někdy zhubnu, které by se mohli hodit na lítačku a podobně, mám spoustu. Až děti usnou, konečně se do toho pustím :-)

Ale je fakt, že hlavní hromaditel je u nás muž, především co se týče spousty kabelů a elektornických polorozbitých pičičundiček :-)

Ale snad se tomu minimalismu, alespoň vzdáleně jednou přiblížíme :-)

Lucie řekl(a)...

Velice pravdivě napsané! Vnímám to tak, že ty všechny strašně důležité věci když jdu kolem nich po mě vystrkují svoje imaginární pařátky a pokaždé ze mě kus urvou! Nemohu s nimi žít. Neumím to! Když se to vezme do důsledků, ty všechny tak strašně potřebné věci neslouží nám, ale my jim!

Iri Novak řekl(a)...

Úžasný text, Ty máš prostě dar - na skvělé myšlenky i jejich vyjádření. A já jsem taky pro minimalismus, ale ten barevný.) Iri

Myyna řekl(a)...

To je bezvadně napsaný. A taky dost pravdivý. Jsem na své v pořadí již patnácté adrese. Každá věc navíc znamená pomyslnou novou krabici při stěhování, myslim na to pořád, i když se teď asi nějakou dobu stěhovat nebudu. Člověk totiž nikdy neví... :)

Dana Kolesnikovová řekl(a)...

To mi připomíná, že jsem chtěla zase vyházet nějaké věci. Ten popis stěhované domácnosti mi připomněl lecos u našich nebo rodičů mého manžela. Asi jiná generace, je to jejich život, ale já z nich někdy šílím. (Teď mě napadá, jestli oni zas šílí u nás z toho, že nic nemáme.)

Renata Caryfuková řekl(a)...

Shodneme se. Jen místo tv u nás zabírá místo na skříní papírové divadýlko - to bývají představení! Nejlepší impuls pro zamyšlení se bývá stěhování, v mém případě to bylo vlastní /máš trochu štěstí, že bylo cizí .)/, uvědomila jsem si, že věta "je škoda to vyhodit" je v dnešní době naprosto scestná. Našemu minimalismu taky napomáhají skříně a další úložné prostory, které jsou dost omezené pro syslení. Měj se .)