Záchranná loď

O víkendu jsem si vzpomněl na své dětství.
Každou sobotu a neděli jsem jej trávil na chatě u kočičákové babičky.
S bratránkem jsme lítali po lese, hledali vhodnou kůru a dělali flotilu lodiček, kterou pak pouštěli po řece.
Už dlouho nosím na našich procházkách nožík v kapse, ale člověk ve městě jen tak nenarazí na vhodnou kůru.
Jooo, kdyby tak chtěl psí hovínko, to najde na každém druhém kroku, ale pravou nefalšovanou kůru stromů, to není jen tak.
Proto se mi zablesklo v očích, když jsem v našem městském "lese" narazil na zbytky pokáceného stromu a u pařezu hromadu stavebního materiálu.
Chvíle práce a hurá k rybníku, kam chodíme krmit kačeny.

Nevím, kdo z nás měl větší radost, jestli já, nebo Hugo, každopádně loďka plavala a plachty fungovaly.
Vítr se do nich opřel a loďička se vydala na dalekou plavbu vstříc kachním útokům a závistivým pohledům ostatních dětí.
To jsem ale netušil, že odplutí lodičky spustí u Huga proud slz.
Chtěl si ji vzít domů.
Hrát si s ní ve vaně.
Radost se proměnila v žal a trápení.
To přeci s mámou nemůžeme nechat jen tak:
"Ale Hugoušku, neplakej. Vždyť to je záchranná lodička! Podívej, stojí na ni námořník a zachraňuje mravence a včeličky, kteří neumějí plavat a spadnuli do vody.
Vidíš, už zachránil broučka, který uvíznul na listu a plavou pro berušku, která se támhle topí."
Mrak smutku odvál vítr a na tváři se objevil úsměv.
"A zachrání je před žralokem?"
"No jasně že jo!"