úterý 18. března 2014

Hledání každodenního štěstí v maličkostech

Báru Šťastnou a její Šťastný blog.cz sleduji už nějaký ten čas a mám ji opravdu rád.
Možná proto, že v ní dost často poznávám sám sebe.
Mám k životu podobný přístup.
Dnes jsem narazil na její profil v gelerii "NE", která představuje zajímavé osobnosti ... lidi, kteří dokázali říci hlasité NE a šli proti proudu.

Při čtení tohoto článku jsem si uvědomil, proč ji vlastně mám rád a co máme společného.
Je to hledání každodenního štěstí v maličkostech ... Trochu mě to povídání inspirovalo a já mám, takhle po ránu, potřebu říci nahlas to své "NE", které mě dostalo do dnešních dní.

Kdysi dávno jsem byl šedá depresivní myš, koukající se na svět s úšklebkem, zpoza ukrytý ve stínu každodennosti. Chyběla mi chuť do života, ve všem jsem nacházel jen potvrzení svých černých chmur a pokud bych se měl nějak charakterizovat, byl jsem Ten, kdo není šťastný.
Jednoho dne mi ale došlo, že už nechci být Ten, kdo není šťastný a vydal jsem se hledat Toho, kdo šťastný je.
Cestu jsem samozřejmě nenašel hned, ale vykročil jsem ji hledat odhodlaně a bez ohlížení se zpátky.
Možná ten začátek byl podobný, jako měla Bára, když se viděla zamračená ve výloze.
I mně se podařilo vidět se "takového, jaký opravdu jsem" a to, co jsem viděl, se mi vůbec nelíbilo.


Druhý den ráno jsem vstal a udělal za svým dosavadním životem pomyslnou tlustou čáru.
Nebál jsem se zůstat sám a nechal svůj život za sebou. Prostě jsem jej tam vzadu nechal, včetně svých dosavadních přátel.
Cítil jsem, že musím změnit své prostředí a ikdyž mi to pravděpodobně pár lidí vyčítá, vím, že to bylo správné rozhodnutí. Někdy svému štěstí prostě musíte jít naproti. A tak jsem šel.
Ještě ten samý den jsem potkal člověka, který mi celý ten přerod usnadnil a do nového světa mě zavedl.
Ikdyž se naše cesty po pár letech znovu rozdělili a každý se vydal po té své cestě, jsem za tohodle člověka moc rád. Díky němu to bylo jednodušší a přirozenější

No a pak ... pak jsem potkal svojí Lucchu.
Ženu, která už nechtěla být ta, která není šťastná a vydala se hledat tu, která šťastná je.
Začali jsme se navzájem učit, kterak toho dosáhnout.
Každý svým způsobem a přesto spolu.
Najednou jsem zjistil, že už se netrápím myšlenkami na to, jaký nejsem, neohlížím se zpátky a nehraji role, které se od mně očekávají.
Najednou mi je úplně jedno, co si o mně druzí myslí a co o mně říkají a pocítil jsem vnitřní svobodu.
Zastavil jsem se a rozhlížel se kolem sebe.
Najednou jsem viděl to, co jsem celý život vnímal jen koutkem oka.
Drobnosti, detaily, malichernosti.
Neznámého brouka na listu keře, kámen s duhou na povrchu, ptáka, který se učí létat, odprýsknutou omýtku ve tvaru srdce. Zjistil jsem, že se dívám kolem sebe a že jsem přestal pospíchat. Za něčím se hnát.


Příchod Huga byl další zapadnuvší díl puzzle do našeho života, který nám přinesl tolik potřebný dětský pohled na svět.
Přestala existovat minulost a přestala existovat budoucnost.
Zůstal přítomný jen dnešní okamžik, na kterém se každý den snažím najít vše to hezké.
Z každodenní cesty do školky se stává dobrodružná výprava, protože si mládě chce hrát na útok trolů, nebo na Indiana Jonese. Silnice není silnice, ale řeka plná krokodýlů, a záplata přes chodník po opravě plynového potrubí není záplata, ale tekoucí láva. Běda tobě, když do ní šlápneš!

Našel jsem si své lidi v okolí, kteří dělají dny hezčí.
Květinářky, které každý den nechají rozkvést plácek před svojí prodejnou, pekař, který mi zkříží cestu vůní křupavých rohlíků a milým slovem. Maminky, které doprovází svá dítka do školy a nemračí se na ně.
Všechny ty "nehezké" a neusměvavé lidi jsem vymazal ze svého života.
Co nevidím, to neexistuje.
Odpojili jsme televizi a přestali jsme vnímat svět, který se nám snaží vnutit zpravodajské kanály.
Nezačínám den tím, že někde ve světě je válka, začínám svůj den tím, že v mém světě vychází za panelákem slunce a ptáci se svolávají k snídani.

Zjistil jsem, že každý si svůj život může vybrat. Záleží jen a jen na nás, zda ve svém životě strpíme ty temné stíny.
Vždy jde udělat tlustá čára a zmizet z dosavadního života. Vše za sebou zanechat a začít znova. Člověk musí přestat utíkat a musí se zastavit.
Rozhlédnout se kolem sebe a snažit se najít ty střípky a drobnosti.
Zvednout z holého chodníku šneka a přenést ho do krytu v trávě (v tom směru, kterým šel).
Zasadit nalezené semínko a vypěstovat strom.
Vnímat ta malá znamení a následovat je.
Vlastně to pak přichází samo od sebe. Ty drobnosti, ale i malé velikosti si mě nacházejí sami od sebe.
Nedělám pro to vůbec nic.
Jen stojím v centru toho všeho a s do široka otevřenýma očima vše vnímám.

Svět mi nic nedluží ... a co je naprosto osvobozující, já nedlužím nic světu.
Hledám každodenní štěstí v maličkostech a každý den ho tam nalézám ...

5 komentářů:

Radka řekl(a)...

Zalil mě nepředstavitelný pocit naplněnosti :) děkuji za něj. Podobně se snažím žít, tady a teď, svůj život. Jsem šťastná, že nacházím kolem lidé na stejné vlně :-D

Viktória Vargová řekl(a)...

Skvelý článok!
Punk´s not death a dieťa v sebe je najlepšie zachovať celý život, nezabúdať na neho. A učiť sa neustále od svojich vlastných detí. to je najlepšia škola :-)
najvacsim luxusom je mat cas. a slobodu.

Martina Škutková řekl(a)...

Nádherně popsáno a lépe bych svůj vnitřní pocit nepopsala. Také jsem jednou udělala tlustou čáru za jednou nešťastnou etapou mého života a ráda bych se ještě oprostila od stereotypů a věcí které mě nenaplňují. Jak to ale dokázat když je tolik věcí proti?

Anonymní řekl(a)...

Moc za tyhle věty děkuji... Hodně mi pomohly

Dušan Potůček řekl(a)...

Je mi ctí ;-)