neděle 11. května 2014

Otevři oči a začni konečně žít? Ale já už dávno žiju!

Každý, kdo žije na sociálních sítích, to video už asi viděl. Video o tom, jak máme v rukou neustále mobily a tablety, pořád koukáme do monitoru a že ten skutečný život (plný skutečných přátel a skutečných zážitků) je přitom úplně jinde. Kdo neviděl, tak prosím třeba zde.
Když jsem jej viděl poprvé, zatrnulo mi: "Jsem ten, o kterém se tam mluví? Jsem ten virtuální mrzák, který přišel o skutečný život a žije pouhou iluzi?"
Nedalo mi to, musel jsem na to poselství z videa pořád myslet a trápit se myšlenkou ... opravdu jsem tak ubohý?
Když se trápím, nebo když se cítím nejistý, udělám jednu věc. Svěřím se své ženě (která si mě před devíti lety našla na sociální síti), protože ona na takovéhle vyděračské city nehraje a dokáže mi pomoci utřídit si svoje vlastní myšlenky. Pomohla mi i teď.

Vyslala mé myšlenky tím správným směrem. Představil jsem si svůj život bez sociálních sítí, bez počítačů, bez internetu a nebyl to pěkný pohled.

Najednou už nejsem manželem, nejsem otcem, nejsem ten kreativní člověk, za kterého se považuji. Najednou jsem opět ten depresivní člověk bez přátel, stále žijící u své maminky ... a je to opravdu hnusná představa (nic proti mámě).

Vzpomněl jsem si na své dětství bez virtuálního světa. Introvertní dítě bez kamarádů, vystavené posměchu vrstevníků a vyloučené z kolektivu. Byl jsem ten divnej s knihou. Když jsem šel ven, šel jsem raději sám za město, abych nikoho nepotkal. Abych nebyl terčem.
Obdivoval jsem se kráse přírody a dal bych nevím co, za tu možnost své toulky fotit a sdílet je se stejně nemluvným klukem či holkou. Takhle jsem si své zážitky zapisoval do deníku. S nikým jsem své pocity nesdílel, nikdo mě neznal.
Měl jsem spoustu zájmů a snů, ale nemohl jsem je realizovat. Neměl jsem k nim přístup. V okolí nebyl nikdo, kdo by mi byl podobný. Ach jo ... jak veselejší a společenštější by bylo dospívání, kdyby byly sociální sítě. Kolik trápení a bezesných nocí bych si ušetřil, kdybych měl internet a mohl se ujistit v tom, že jsem naprosto normální kluk. Neměl jsem ... a podle toho to také vypadalo.

Našel jsem svůj svět až za tím blikajícím monitorem.
Objevil jsem počítačové hry a najednou tu byli i kamarádi. Hráli stejné hry a hráli je se mnou. Pak Xchat, Líbímseti. Najednou jezdím po republice a poznávám cizí lidi. Některé vidím jen jednou, některé vícekrát. Jedu na týden za holkou, kterou jsem nikdy neviděl.
Jezdím do vzdálené Prahy na koncerty, kam mě pokaždé doprovází kamarádka, kterou jsem poznal na Lidé.cz. Poznávám lidi se stejnými zájmy, se stejnými koníčky. Objevuji "svět introvertních lidí", kteří jsou mi tak blízcí.
Ve skutečném světě bysme se do řeči nikdy nedali, nikdy se nesetkali. Ve skutečném světě totiž neexistuje Klub pro nemluvné lidi, nepořádá se Disko večer pro knihomoly.
Ve skutečném světě vedle sebe jen sedíme v autobuse, díváme se z okna, do knihy, do telefonu. Nemluvíme spolu. A nemluvili bysme spolu ani kdyby knih nebylo, noviny nevycházely a telefony nebyly vynalezeny.
Není to vina moderní doby. Není to ničí vina. Nemáme zájem se bavit s člověkem, se kterým si nemáme co říci a jeho svět nám příjde k uzoufání nudný.
Dám se spíše do řeči s člověkem, který čte stejnou knihu jako já. Dám se raději do řeči s člověkem, na jehož monitoru vidím otevřený Twitter, než s člověkem, který má v klíně smotaný Blesk. A jsem si jistý, že ten na Twitteru se se mnou bude bavit raději o sociálních sítích, než vést neplodnou debatu o počasí a zkorumpovaných politicích.

Jak už jsem řekl. Díky virtuálnu jsem ženatý a zamilovaný, díky virtuálnu jsem otec. Díky virtuálnu znám desítky inspirativních lidí. Díky virtuálnu jsem to já, kdo pár lidí inspiruje. Díky virtuálnu mi do poštovní schránky chodí pohledy z celého světa. Díky virtuálnu jsem já takový, jakým se mám rád.
Ano, to video je hezké a romantické ... jen nemluví o mém světě. Chápu, že ten kluk se cítí opuštěný. Ale to není kvůli sociálním sítím. On bude opuštěný i v tom skutečném světě. Dokud nenajde ty, kteří jsou mu souzeni. Cítí se opuštěný, protože je pravděpodobně jiný, než jeho okolí a schází mu spřízněné duše ... že je potká ve skutečném světě v autobusu je docela mizivá šance.
Že je potká na Internetu na druhém konci světa je docela hodně pravděpodobné.

Já bych svoje video začal trochu jinak: 
Mám 182 virtuálních přátel a díky tomu se necítím osamělý. Povídám si s nimi každý den, sdílím s nimi svůj život a díky tomu mě znají více, než moje máma, která žije na druhém konci města. Nemusím otevírat oči ... díky sociálním sítím je mám stále otevřené dokořán!

6 komentářů:

Eva Stalder řekl(a)...

Výborne napísané. Ďakujem za všetkých introvertov.

Markét R. řekl(a)...

Jakožto introvert mám podobné pocity, z našeho úhlu pohledu působí internet jako záchrana pro všechny tiché duše. Díky němu jsem poznala spoustu lidí, se kterými si mám co říct a můžu sdílet své nadšení z tvůrčího psaní a knih. ;-)
Na druhou stranu jsou ale sociální sítě žrout času, ale to už je můj problém (se kterým se momentálně peru). ;-)

pixie řekl(a)...

Můj muž studuje totéž co já, jen o rok níž. Zběžně jsme se znali, přesto bychom se bez internetu nejspíš nedali dohromady, protože bych ho nikdy nepozvala do kina, kdyby nebyl jediný člověk online a kamarád mi to na poslední chvíli neodvolal.
Nikdy bych nepoznala spoustu skvělých a inspirujících lidí, kdyby nebylo internetu. O mém světě se zde zřejmě taky nemluví, i když nemám problém se začít bavit i s neznámými lidmi. Jen to zkrátka ráda kombinuji, ráda míchám skutečný svět s tím virtuálním, vzniká tím ten správný chaos, který potřebuji k životu.

Iris řekl(a)...

Skvěle napsáno...díky za to. Za ten jiný pohled na věc.
:)

Iri Novak řekl(a)...

Máš moudrou ženu ... a určitě je tenhle úhel pohledu zajímavý .. do té doby, dokud své virtuální přátele člověk pozná i ve skutečnosti. Jinak to opravdu může být rochu smutná iluze. Jako způsob, jak je najít jen online svět fajn, ale jako způsob jak s nimi převážně komunikovat už tolik ne.

Ethnea řekl(a)...

Vyborne napsane. Clovek vsem tem "inspirativnim videim" dava za pravdu (i kdyz je sam jeden z tech zminovanych), dokud si neprecte podobnou odpoved.
Travim svuj cas u monitoru, protoze jsem velmi introvertni clovek se socialni fobii. Bavi me hledat zajimave informace a jako houba se snazit vsaknout vsechno nove, co najdu. A i na internetu mam nakonec nekolik kamaradu, kteri, ac me nikdy nevideli, by byli ochotni mi kdykoli pomoci.

Predstavila jsem si, jak bych asi dopadla, kdybych ustrihla kabel k virtualnimu svetu. Nejspis bych skoncila na gauci a tupe zirala do bedny. Asi bych si do bloku cmarala stale stejne obrazky, protoze bych nemela inspiraci, a poslouchala hudbu z milionkrat ohranych kazet...

Takze i kdyz hodne lidi na cely virtualne svet nadava a spila te "nemoci" moderni doby, ja jsem rada, ze se mohu, ac zavrena doma, stale rozvijet.

Diky za pekny clanek.