úterý 14. října 2014

Oči jsou prý oknem do duše

Říká se, že oči jsou oknem do duše. Dokonce prý existují lidé, kteří dokáží v očích druhých číst a poznat tak skryté a utajené. Pravou podstatu osobnosti.
Já to nedokážu. Moc lidem nerozumím a málokdy odhalím pravou podstatu osobnosti i u člověka, kterého již nějakou dobu znám. Možná proto, že si o ostatních lidech vytvářím iluzijní představy. Vymýšlím si jejich světy a duševní mapy. Je to snažší, než se ptát.
Leckdy i zábavnější než realita ... to přiznávám.

© copyright Matka Příroda, oko moje ...
Docela nedávno jsem si uvědomil, že dost často, při kontaktu s lidmi, klopím oči. Nedívám se zpříma do očí. Zavírám své okno do duše.
Možná přirozený stud? Nejistota? Možná snaha o nepřístupnost? Kdo ví.
Ale protože pravidelně vymýšlím, kterak narušit stereotyp svého běžného dne, řekl jsem si, že i toto zlomím. Že se budu dívat lidem drze přímo do duše. Skrze jejich oči. Jenže to nešlo. Zapomínal jsem na své odhodlání a i nadále přes své okno přetahoval žaluzie řas a koukal lidem na rty. Nebo na špičku nosu. Instinktivní reakce jsem nepřekonal.
Prostě mi nejde si říct: "Ode dneška se budu dívat lidem do očí!" a pak to skutečně dělat.
Potřebuji trénink a odhodlání. Vědomé soustředění.

Přišel jsem ale, jak na to. Večer před spaním. Jak to vzít oklikou. Podvést stud.
Uvědomil jsem si totiž, že nejsem jako moje žena, která je schopná říci o člověku (kterého viděla poprvé) "Ten měl ale hezky zelené oči" ... protože já si nikdy nevšimnu, jakou barvu očí kdo má. Nikdy.
Mám to podobné se jmény lidí, se kterými se poprvé seznamuji. Nikdy (opravdu nikdy) si nezapamatuji jejich jméno. Není to moje přezíravost. Nebo snad namyšlenost.
Jen se prostě soustředím na něco jiného. Na jejich rty, na to, co mám říci vzápětí, na své upocené ruce. A můžu si říkat tisíckrát, soustřeď se na jméno, soustřeď se na jméno, soustřeď se na jméno ... jen co to slovo výjde z jejich úst, do mých uší už nedoputuje. Někde se zatoulá.
No a přesně takhle to mám s barvou očí. Ikdyž se překonám a dívám se z očí do očí, rozhodně si nevšimnu jejich barvy. Ani náhodou!
Proto jsem se dnes po probuzení rozhodnul, že se budu snažit přijít na to, jakou barvu očí mají mé protějšky. Partneři v rozhovorech.
Jsem prodavač a takových mikro rozhovorů vedu denně docela dost. Takže dnes se budu dívat lidem do očí a vědomě budu pátrat po barvě!

Narazil jsem ale na problém ...
Poznat barvu očí v běžném rozhovoru s cizími lidmi je docela problém.
Ostatní lidé se totiž většinou také nedívají druhým do očí. I oni mají zatáhnuté okno do duše protislunečním závěsem.
Další problém byl ve vzdálenosti.
Lidské oko je docela malé a když chci poznat barvu, musím být dost blízko. A přibližte se k někomu natolik blízko, abyste barvu postřehli a nenarušili jeho komfortní zónu. Docela těžká věc.
No a pak je tu problém čistě mužský.
Víte, jak se říká o mužích, že znají jen základní barvy? Asi na tom něco bude. Protože většinu dnešních barev jsem nebyl schopen identifikovat.
Zelená barva očí prostě není zelená. Je to různá paleta barev.
Takže jsem na tom stejně jako doposud. Barvu nepoznám ani teď ... ale dívám se vám z očí do očí. A o to mi vlastně šlo.
Mám z toho i jeden pěkný poznatek.
Když už narazíte na někoho, kdo se vám do očí zpříma podívá, tak v naprosté většině případů se na vás i usměje. Vážně! Jsou to otevřenější lidé. Přímější, suverénější ... sebevědomější.
Baví mě ta dnešní novost setkání. To upoutání druhého pohledem.

Zkuste to zítra se mnou ... cíleně zjišťovat, jaké odstíny barev má kdo v duši.
Víte třeba, jaké oči má váš kolega, se kterým sdílíte osm hodin denně kancelář? Jakou barvu najdete u učitelky vašeho dítěte? A co prodavačka v obchodě, která ví, co budete mít dnes k večeři?
Zvedněme společně pohled do výšky očí a zastavme se tam ... pokud se díky tomu nedozvíme něco o druhých, zcela určitě se něco dozvíme o sobě ... a to se přece počítá.

4 komentáře:

zuzu řekl(a)...

"Když už narazíte na někoho, kdo se vám do očí zpříma podívá, tak v naprosté většině případů se na vás i usměje. Vážně! Jsou to otevřenější lidé. Přímější, suverénější ... sebevědomější."
... je to tak! Zuzka Součková

Tomáš řekl(a)...

A platí to i naopak. Mám-li potřebu "odměnit" někoho svým úsměvem, nemohu jinak, než se mu nejprve zahledět do očí...

S těmi jmény to mám stejně!

Díky, T.

Ivet řekl(a)...

Dívám se lidem do očí, když mluví, když se zdravíme. Je zajímavé sledovat, koho to rozhodí, kdo se snaží uhnout pohledem. Pro mě je to projev neupřímnosti se vyhýbat pohledem, sledovat lidi, jen když se nedívají, protože tyhle lidi, co znám, obvykle začnou hned pomlouvat, co mají na sobě, co si dali k obědu... přitom při jejich váze... nemám dobré zkušenosti s lidmi, kteří se nedívají do očí.

V MHD si obvykle čtu, občas zvednu pohled od čtečky, navážu s někým oční kontakt, usměju se, on/ona se usměje taky a hned je hezčí ráno... :) Snažím se hledat na lidech to pěkné, i když nemám odvahu lidem něco pochválit, ale jednou to dotáhnu od pohledů k pochvale cizímu člověku... mám pocit, že už jsem někdy dost blízko... :)

Edith Molnárová řekl(a)...

Dnes mi Simonko /4.r./ pri nedeľnom varení niečo rozprával. Zháčil sa a zakričal: "Mami,počúvaj!" Simonko ja ťa počúvam!" Ale počúvaj ma očami!" Položila som varechu a začali sme sa rozprávať očami.
Všimla som si, že všetky malé deti cca.do 6 rokov /až na pár výnimiek/ Vám pri rozhovore hľadia priamo do očí. Potom sa táto schopnosť úprimnosti a odvahy stratí.Možno je to strata dôvery v seba samých,ktorú v deťoch nechtiac podkopávame. Neviem...Rozhodne som inšpirovaná /ako vždy/ Tvojimi úvahami a skúsim v sebe znovuobjaviť túto stratenú schopnosť.