Tetovaný ...

Tetování mám rád odjakživa a své první, a na dlouhou dobu poslední, jsem si pořídil na přelomu dospělosti. Je to černý tribal, léty již vybledlý a s trochou lítostí musím přiznat, že nemá žádný hlubší význam.
Možná symbolizuje dětskou revoltu, možná je mi trochu připomínkou rozhárané osobnosti mládí ... hlubší význam z něj však udělala až moje žena, když si jej před naší svatbou přivlastnila, upravila a zvěčnila na svém těle. Tohle je pro mě mnohem pevnější pouto, než nějaký sváteční prsten z kovu.
Jó holka, svatební prsten můžeš zahodit, kdyby Tě Láska náhodou opustila, ale tetování ... toho se jen tak lehce nezbavíš. Ikdyž jej překryješ jiným, stále tam budu :-)

Každopádně na další tetování od té doby myslím po celý svůj život. Vždy mi bylo jasné, že chci být malou omalovánkou, ale také jsem věděl, že chci mít na kůži vlastní symboliku. Deník. Kroniku.
Už ne náhodně vybraný obrázek z katalogu, ale něco, co mi bude tiše připomínat příběhy se mnou spjaté, když se na něj podívám.

Léta plynula, symboly se měnily podobně, jako se měnil můj pohled na svět, moje záliby a koníčky.
Jsem člověk, který se pro ledasco lehce nadchne, ale často to také po nějaké době opustí.
Jaké téma tedy zvolit jako to "opravdu moje"?
Pomalu se ze mně stal čtyřicátník a přišel pocit, že bych měl začít zažívat první záchvěvy krize středního věku.
Pořídit si rychlé auto mi přišlo trochu úsměvné, když si uvědomím, že pořádně neumím ovládat ani to naše pomalé. A hledat si mladou milenku se mi příčilo ještě víc. Na co mladou milenku, když mám mladou ženu, která předčí všechny ostatní a kterou i po tolika letech stále miluji? Tudy cesta opravdu nevede.

Nakonec přišla nutkavá touha konečně začít pracovat na svém deníku na kůži ... a sama přišla i ta symbolika.
Vždyť co mě provází po celý můj život? Vlastně již od kolébky?
Jasně, jsou to KNIHY. Můj alternativní svět, nekonečný Vesmír plný příběhů.
Knihy mě ovlivňují od nepaměti, jsou mými přáteli na život a na smrt. Obracím se k nim vždy, když mám radost, když mám smutek, i když mám jen pocit obyčejného dne.
Vychovávají mě, ovlivňují. Dělají ze mně člověka, kterým teď jsem.
Jak jednoduché! Až se divím, že mě to napadlo dřív.
Všechna kolečka do sebe zapadla, vše najednou dává smysl.
Dokonce není ani třeba dlouho přemýšlet, který zápis deníku, by měl být tím prvním.

První knižní Vesmír, který mě ovlivnil, byl Vesmír, který stvořil Jaroslav Foglar.
Bez diskuze. Beze studu.
Nemaje otce, byl to on, kdo mě prostřednictvím knih učil, jak mám být klukem, mladým mužem.
To on mě učil o čestnosti, o pokoře, o laskavosti, o podpoře. O přátelství.
Naučil mě dívat se najivně na svět a hledat v něm jen to dobro.

Když se řekne Jaroslav Foglar, většina lidí si vybaví Rychlé šípy. Pravděpodobně jsou nejznámější ikonou jeho díla. A Rychlé šípy mají svojí vlajku (byť v různých barevných provedení, na každé ilustraci trochu jinou). Krásnou vlajku!

Udělal jsem to přesně tak, jak se má.
Vytiskl si ji, přilepil na ledničku a pár měsíců kolem ní chodil ... a cítil, že přesně tohle je ono.
Že chci na ruce nosit čtenářský deník svého života.
Připomínat si věci, na které nechci zapomenout, byť dost často zapomínám. Připomínat si je každý den.
Připomínat si, jak být čestným mladým mužem, připomínat si pokoru, laskavost a ochotu pomáhat.

Sedl jsem si hodinu na křeslo, natáhl ruku a neskutečně si to užíval.
Meditace na tetovacím křesle. Představoval jsem si všechny ty svoje vnitřní důvody a jehla s barvou je natrvalo pečetila do kůže. Úmluva mezi mnou a Vesmírem. Nesmím zapomenout! Musím se znovu rozpomenout!
Pokaždé, když se teď na své zápěstí podívám, cítím tu úmluvu.
Funguje to naprosto skvěle.

Teď si chvilku budu užívat ten nový pocit ... ale již brzy přibude symbol druhý, neméně osobní.
Už je to umluvený ... těším se :-)

Kytky od popelnic

Před pár lety jsem dotáhl domů první.
Stála opřená o popelnici. Ošklivě opelichaná smutná tyčka se dvěma lupeny.
Jen krok od květinového pekla ...
Teď stojí přede mnou. Je z ní dvoumetrová krasavice ... rozvětvená, se zdravými velkými listy.
Bydlí s námi, žije v koutě obývacího pokoje a my ji máme moc rádi.

Už léta se ujímám květinových bezdomovců, čekající na svojí zkázu.

Dnes mě psíková venčila u nás po sídlišti a na popelnici visela průhledná igelitka.
V ní odtrhané vršky muškátů, které nějaká dobrá duše neměla to srdce vyhodit.
Cítil jsem tu tichou touhu městského zahradníka, který tyto zbytky s nadějí pověsil, místo toho, aby je rovnou hodil mezi odpadky:
"Snad se jich někdo ujme. Třeba je zasadí. Třeba jim někdo dá druhou šanci a vyrostou z nich nové krásné kousky!" ... opravdu jsem tu ozvěnu nevyřčeného snu slyšel!
Nemám ale muškáty moc v oblibě, mám je za takové ty nudné bábičkovské smradlavé kytky ... a tak jsem je pomalu minul.

Jenže ono to zoufalé volání zelených lístků bylo tak podmanivé, že jsem se pro ně nakonec musel vrátit.

K obědu jsem si přečetl pár moudrých rad a večer strčil ruce do hlíny.
Poslouchal muziku, potichu si s těmi kousky rostlin povídal a ubytovával je v květináčích.
A myslel při tom jen a jen na ně.
Na hlínu, na Slunce, na jaro, na léto.
Představoval si náš balkon plný květů.
Viděl jsem včelky a motýly, kteří přiletí na návštěvu, ochutnat, co květy nabízí.
Pomalu mi přestávají smrdět a už mi nepřipadají tak moc bábičkovské.

V hlavě mám klid a mír ... hotová květinová meditace.

Říkám to pořád. Ke štěstí stačí opravdu málo ... a dost často pomůže, zašpinit si ruce.

O světě, který si každý tvoříme ve své hlavě

Cestou z práce na mě vystartoval opilý mladík.
Ve sluchátkách ke mně zrovna promlouval Don Miguel Ruiz a vykládal mi něco o Lásce, vztazích a přátelství a diky tomu jsem neslyšel ty opilecké kecy, které ke mně mladík vedl.
Praštil mě do ramene a utekl.
Ve sluchátkách zaznělo něco o světě, který si každý tvoříme ve své hlavě a můj prvotní šok přešel do mírného pobavení. Párkrát jsem se ještě ohlédl přes rameno, abych nedostal tatranku za ucho a vytvářel jsem si dál v hlavě svůj vlastní svět.
Potěšilo mě, že jsem za ním neposlal nadávky a potěšilo mě, že jsem zkrotil své ego a neoplácel uraženými řečmi o odplatě. Spíše, než mé sebeovládání, za to asi může úlek a mé pomalé reakce, ale co už, na výsledku to nic nemění ...

Raději jsem vyzvedl doma psíkovou a šel s ní na procházku na náš oblíbený kopec.
Zapadalo Slunce a kolem něj se motal paraglidingsta (prostě týpek s křídlem), připomínající mi můru motající se kolem žárovky. Pak to trochu zasyčelo a on zmizel.

Kolem běžel nějaký voříšek bez pána a o pár chvil později pán bez voříška.
Nasměroval jsem je k sobě a odměnou mi pak byla jejich společnost.
eLiška se nechala prohánět a voříšek rád proháněl.
Jen očuchat se holka nenechala ... k princeznám se totiž nečuchá.
Pán bez voříška byl rád, že už je zase pán s voříškem a vykládal mi o zajících.

Je to tak, každý si vytváříme svůj svět ve své hlavě.
Mrkněte na tu knihu, je fakt dobrá! ;-)

Aprílový déšť

Na prodloužený velikonoční víkend jsme si naplánovali pár návštěv, pár cest.
Už na začátku ale Hugovi vyskočil první pupínek.
Druhý den nebylo o čem pochybovat.
Říkám mu "Pupínku" a bojím se ho pohladit.
Překvapilo mě, že v dnešní době se neštovice nezatírají tekutým pudrem, protože prý jen zhoršuje svědění.
Když toho našeho poďobaného chudáčka vidím, svrbí mě celé tělo a musím se škrábat na místech, kde mám drobné kráterky po neštovicích svých.
Je statečný, to já byl na jeho místě ufňukánek.
Dnes mi řekl, ať už ho tolik neokukuju ...

Velikonoce moc neprožíváme.
Všichni ležíme doma, díváme si navzájem do očí a povídáme si.
Nikam se nehoníme, užíváme volna.
Jsme infekční, koledníky dovnitř nepustíme.
Tím pádem se nemusíme trápit s jarním úklidem a chuchvalce zvířecí srsti si můžou hrát na ty pověstné chomáče létající po pouštích.

Šel jsem s psíkovou vyprovodit Slunce a žasnul nad tou krásou.
Bylo úžasné světlo, Slunce ozařovalo mraky.
A najednou světlo nebylo a z mraků se stala šedivá pokrývka oblohy.
Začal z ní crčet první aprílový déšt.
eLiška zavoněla jako mokrý pes a promočené kalhoty se lepily na zmrzlý zadek.
Přesto mi bylo do zpěvu. První jarní zmoknutí.

Doma v pyžamu, zamotal jsem osm čerstvých vrbových proutků do pokřivené pomlázky.
Aby moje žena byla krásná a zdravá.
Kočka si hraje s proutkem, který zbyl a psíková rozkousává odřezky.
Velikonoční pondělí bude podobné.
Pohladím ženu omlazujicím proutím a podrbu puntíkatého syna ve vlasech.
Občas se podíváme z okna a budeme doufat, že aprílové počasí vyčaruje duhu.
Jaro je tu ... mám z něj upřímnou radost.

Potůčkovic mlsná sobota

Byl páteční den, kdy Měsíc dorostl do svého úplňku a já se od rána držel daleko od jídla.
Tento rok se to snažím dělat každý úplněk a dnes se mi dokonce podařilo do nejezení zatáhnout i Lucii. Vlastně ani nevím, proč já to vlastně dělám, každopádně mě to baví a připravím si tím den, který je vždy trochu jiný než dny ostatní. Nemluvě o tom, že druhý den si jídlo opravdu vychutnám.

Kolem poledne mi na Messenger přišla zpráva od Lucie, prozrazující, že hladovění zvládá levou zadní:
"Duši? V Brně je foodfestival a ochutnávka uzenýho, nezajedeme?"
Úplně ji vidím, jak si s Hugem užívá jarní prázdniny, kručí ji v břiše a na netu si sem tam sjede nějaký foodblog či foodinstagram, aby alespoň zrak se najedl.

Počítám ... cesta tam, cesta zpátky, vstupné + moje strašná nechuť jít mezi davy lidí ...
"Hele Luci, to je strašně zbytečně vydaných peněz jen proto, aby jsi se najedla, víš kolik by za to mohlo být knih? Neuděláme si raději svůj vlastní foodfestival u nás v Třebíči?"
"!!!"
A bylo to.
Nejíst ten den už vydržela, ale do večera měla v hlavě plán, kam všude si v sobotu zajdeme.
Mluvila o tom celý večer a mně se sbíhaly sliny natolik, že jsem musel jít spát už o půl osmé, abych ten svůj půst neporušil a nevyraboval lednici ...

upravené logo z portálu www.freepik.com

V sobotu ráno byla Lucie vzhůru nezvykle brzy a popoháněla nás slovy: "Vstávejte, vstávejte, snídaně nás čeká!"

Tímto byl náš mini food festival Potůčkovic mlsná sobota prohlášen za zahájený.

Hugo byl ze začátku sice trochu nerudný, že mu kazíme jeho sobotní plány, ale teplé kakao a palačinka mu brzy na tváři vykouzlily úsměv. Po chvíli začínal vypočítávat, co všechno na palačince má.
"Tati, tady je nutela, med, rozlitá čokoláda, posypaná cukrem a rozřízlá jahoda." Skoro jakoby nám tím chtěl naznačit, že mu doma palačinku děláme suchou :-) Je vidět, že mu chutná ...

Seděli jsme v cukrárně a kavárně Pod Lampou a společně vzpomínali na dobu, kdy byl Hugíno ještě prckovitý prcek a kdy nám tu vždy upíjel mlíko do kafe, protože z cizího přeci chutná nejvíc. S radostí sledujeme, že vzhled cukrárny se pomalu a jistě mění z ušmudlného neosobního místa na místo, které může mít člověk opravdu rád. Teď se ještě zbavit té, pro mě krajně nevkusné, malby starého města a nebudu mít co vytknout ;-)

Dva chutné tousty a kafe na chvíli umlčely můj vyhladovělý žaludek a tak můžeme vyrazit dále, vzhůru za naším ochutnávacím dobrodružstvím.

Procházíme se prosluněným městem, sledujeme spící kachnu na chodníku, uhýbáme padajícím kusům sněhu ze střech a zavěšení do sebe si povídáme o ničem. Normální klidné ráno plné očekávání, cože si to dáme dobrého k obědu. Jsme šťastní a bezstarostní, jsme spolu a ikdyž malý bručoun si občas posteskne, že na jídle doma u telky nevidí nic špatného, i na něm je vidět, že vzal náš malý ochutnávací festival za svůj. Courneme sem a courneme tam a už stojíme před vchodem nově otevřené hamburgrárny Amici Bistro & Delivery, kam se těším já.
Očekávání mám velké ... a zklamání také :-(

Prostor skvělý, nabídka super ... za kamny minimálně pět lidí, vše napovídá tomu, že tady to fungovat bude. Ale nefunguje. Čekáme dlouho. Jsme jediní v restauraci, ale obsluha vyrábí jídlo na rozvoz. Sice nikdo nikam nic neodváží, ale vypadá to tak. Každopádně kuchtíci něco kuchtí. Servírka se občas usměje, ale nic nevysvětlí.

Čekáme, máme spóóóusty času na povídání. A na snění o té suprové vyhlášené chuti, která se k nám donášela ze všech stran. Popíjíme Fritz limču, hladíme si pupíky.
Je na co se dívat, Lucii to totiž náramně sluší a taková ta zamilovaná jiskra v jejím oku je pořád na svém místě. Hugíno brebentí ta svá klučičí moudra a je to vlastně moc hezký čas čekání. Pořád lepší, než doma vysávat obyvák ;-)

Konečně dostáváme své talíře, radost pohledět! Vypadá to náramně. Na vzhledu si zde dávají záležet.
Můj Amiciburger je vlažný. Spodní houska promočená. Volské oko naprosto studené. Tenhle burger si počkal stejně dlouho jako já ... ach jo :-( Hranolky ale luxusní, to zase jo.

U Lucie vše naprosto v pořádku, zde se zadařilo, zde očekávání splněno. Pochutnává si, vychutnává své očekávání. Pochvaluje si tak moc, až jí to opravdu uvěřím a začínám závidět. No tak jo, dám jim šanci ještě někdy jindy. Všiml jsem si, že tu mají burger, který vyhrál nějakou cenu burgrů, to by mohla být dobrá volba. Jestli teda do té doby neotevřou Na Barborce ;-)

Cestou z Amici jsme chtěli ještě zajít na luxusní čokoládu z pytlíku, ale nestihli jsme je, mezitím nám zavřeli ... čím ale završit náš malý rodinný festival chuti?
OK. Musíme se k něčemu přiznat.

Já a Lucie jsme kafoví barbaři. Na návštěvách dáváme přednost rozpustnému kafi před tím, co dělá mašina z kapslí a Lucinčina nejoblíběnější kavárna je .... tramtadadá ... automat na nádraží. A je to vlastně i moje oblíbená "kavárna". Protože hned vedle je veřejná knihovnička s knihami, které si můžete vzít domů.
No a cestou domů si Lucie vzpomněla, že v automatu u supermarketu mají novou příchuť.
Vaječný koňak, či co.
Volba byla tedy jasná, ještě zajedeme pro kočočí žrádlo a dáme si luxusní kafe z automatu.
Co vám budu povídat.
Nová příchuť byla hnusná, kelímek s logem hokejových nadšenců ošklivý tak, že ani semínka papriky v něm nebudu předpěstovávat. Ale my jsme se na sebe spokojeně podívali, usmáli se na sebe a bylo nám jasné, že tenhle den se opravdu vyvedl.
K večeři jsme si ještě objednali dva kousky z Pizza Bar San Marco a zbaštili je spokojeně u filmu Lego Batman, který byl prostě super a tiskli se k sobě na malém gauči, maje nohy na stole, kočky na klíně a psíka pod tím stolem.
Jasně, kdekdo může říci, že to byl úplně normální den s jídlem venku. Stejný, jako každý jiný.
Ale to, že jsme tomuto dni přidělili logo, název a přistupovali k němu jako k něčemu vyjimečnému, tohle vše z něj udělalo den neobyčejný. Den, který si určitě budeme chtít zopakovat.

Takže dobrou chuť a ať se obyčejné dny umí proměnit v neobyčejné ... ;-)

Dnes je mu deset let ...

Dnes je mu deset let.
Stal se z něj vytáhlý kluk s načesanou patkou, který mi vršek hlavy opírá o prsa, brzy jej budu mít po krk a časem mi dost možná přeroste přes hlavu.
Před deseti lety jsem jej poprvé rozechvěle objímal, bál jsem se jej silněji pohladit, abych mu neublížil a měl jsem panickou hrůzu z jeho destrukčního tlačítka tam na tom místě na hlavě, kde mu ještě nedorostla lebka.

Takto namalovala Huga Lucie

 Dnes jej objímám také rozechvěle, bojím se jej silněji pohladit, aby se mi otráveně nevykroutil z náručí a mám panickou hrůzu z té noční doby, kdy musím přijít do jeho pokojíku a říci mu, ať to vypne a jde spát.
Protože v tu chvíli jsem pro něj ten nejhorší táta na světě, který mu nic nedovolí a nechápe, že teď to prostě přeci vypnout nemůže ...

Je mu deset let a dost často se na mě zlobí.
Svoboda je pro něj přirozená a důležitá věc a přísnost táty dost omezující pruda.
Přesto nakonec příjde, stoupne si na špičky, dá mi pusu a procedí skrz zuby "Dobrou".
Rozdrbu mu tu jeho učesanou patku, také mu popřeju dobrou noc a říkám si, jaké to asi bude za pár let, až místo pusy a přání dobré noci za sebou bouchne dveřmi a skrz zuby jen procedí "trapáku".

Ale ne, nebudu malovat čerty na zeď.
Věřím, že to jeho dospívání v mladého muže přežijeme se ctí a za dalších deset let se takhle k večeru na mě podívá, spiklenecky mrkne a řekne mi: "Pojď na jedno, táto."

Šťastné narozeniny, ty můj kluku. Mám Tě hrozně moc rád ;-)

Báseň

Přišel jsem z práce, unavený a hladový.
Roztěkaný ... chvilku mi trvá, než opustím ten mírně chaotický pracovní mód a v hlavě se přepnu do módu vytahaných pohodlných domácích tepláků.
Psíková radostně vrtí chvostem, žena radostně poskakuje, syn něco zabručí ze svého pokoje a kočky si u prázdných misek stěžují na krutý život.

Má milá podezřele mlčí, něžně se usmívá.
Čeká.
Pak to najdu.
Na stole. Připravené.
Pár slov, rukou psané.
Hned je vidět snaha a péče.
Její běžně neupravený horlivý rukopis je protentokrát zkrocen.
Tohle nebude obyčejný nákupní seznam.

Ilustrace z knihy Slaďák (Philippa Rice)

Je to báseň.
O mně, pro mě.
Vyznání lásky.
Po 13 letech stále se srdcem na konci.
Jsem překvapený a dojatý.
Slova básně si nechám pro sebe, chci se ale podělit s tou radostí.
Někdy stačí opravdu málo, jak udělat druhého šťastným.
Dát mu najevo, že na něj myslíte.
Napsat mu báseň ...

Lucie, děkuji!