středa 3. ledna 2018

Báseň

Přišel jsem z práce, unavený a hladový.
Roztěkaný ... chvilku mi trvá, než opustím ten mírně chaotický pracovní mód a v hlavě se přepnu do módu vytahaných pohodlných domácích tepláků.
Psíková radostně vrtí chvostem, žena radostně poskakuje, syn něco zabručí ze svého pokoje a kočky si u prázdných misek stěžují na krutý život.

Má milá podezřele mlčí, něžně se usmívá.
Čeká.
Pak to najdu.
Na stole. Připravené.
Pár slov, rukou psané.
Hned je vidět snaha a péče.
Její běžně neupravený horlivý rukopis je protentokrát zkrocen.
Tohle nebude obyčejný nákupní seznam.

Ilustrace z knihy Slaďák (Philippa Rice)
Je to báseň.
O mně, pro mě.
Vyznání lásky.
Po 13 letech stále se srdcem na konci.
Jsem překvapený a dojatý.
Slova básně si nechám pro sebe, chci se ale podělit s tou radostí.
Někdy stačí opravdu málo, jak udělat druhého šťastným.
Dát mu najevo, že na něj myslíte.
Napsat mu báseň ...

Lucie, děkuji! 


2 komentáře:

Amelie Montmartr řekl(a)...

.. no, to je vážně moc hezký, jen tak dál :) nedávno mi někdo řekl, jak trapné je, vyznávat své city ve verších.. myslela jsem si o tom své..

Jana Burianová řekl(a)...

:)))