středa 4. dubna 2018

Kytky od popelnic

Před pár lety jsem dotáhl domů první.
Stála opřená o popelnici. Ošklivě opelichaná smutná tyčka se dvěma lupeny.
Jen krok od květinového pekla ...
Teď stojí přede mnou. Je z ní dvoumetrová krasavice ... rozvětvená, se zdravými velkými listy.
Bydlí s námi, žije v koutě obývacího pokoje a my ji máme moc rádi.

Už léta se ujímám květinových bezdomovců, čekající na svojí zkázu.

Dnes mě psíková venčila u nás po sídlišti a na popelnici visela průhledná igelitka.
V ní odtrhané vršky muškátů, které nějaká dobrá duše neměla to srdce vyhodit.
Cítil jsem tu tichou touhu městského zahradníka, který tyto zbytky s nadějí pověsil, místo toho, aby je rovnou hodil mezi odpadky:
"Snad se jich někdo ujme. Třeba je zasadí. Třeba jim někdo dá druhou šanci a vyrostou z nich nové krásné kousky!" ... opravdu jsem tu ozvěnu nevyřčeného snu slyšel!
Nemám ale muškáty moc v oblibě, mám je za takové ty nudné bábičkovské smradlavé kytky ... a tak jsem je pomalu minul.

Jenže ono to zoufalé volání zelených lístků bylo tak podmanivé, že jsem se pro ně nakonec musel vrátit.



K obědu jsem si přečetl pár moudrých rad a večer strčil ruce do hlíny.
Poslouchal muziku, potichu si s těmi kousky rostlin povídal a ubytovával je v květináčích.
A myslel při tom jen a jen na ně.
Na hlínu, na Slunce, na jaro, na léto.
Představoval si náš balkon plný květů.
Viděl jsem včelky a motýly, kteří přiletí na návštěvu, ochutnat, co květy nabízí.
Pomalu mi přestávají smrdět a už mi nepřipadají tak moc bábičkovské.
V hlavě mám klid a mír ... hotová květinová meditace.

Říkám to pořád. Ke štěstí stačí opravdu málo ... a dost často pomůže, zašpinit si ruce.

2 komentáře:

Michaela Barthová řekl(a)...

Tak ať rostou :-)

Anonymní řekl(a)...

Jou to samé koncové výhonky, krásně pokvetou. Mirka