pondělí 2. dubna 2018

O světě, který si každý tvoříme ve své hlavě

Cestou z práce na mě vystartoval opilý mladík.
Ve sluchátkách ke mně zrovna promlouval Don Miguel Ruiz a vykládal mi něco o Lásce, vztazích a přátelství a diky tomu jsem neslyšel ty opilecké kecy, které ke mně mladík vedl.
Praštil mě do ramene a utekl.
Ve sluchátkách zaznělo něco o světě, který si každý tvoříme ve své hlavě a můj prvotní šok přešel do mírného pobavení. Párkrát jsem se ještě ohlédl přes rameno, abych nedostal tatranku za ucho a vytvářel jsem si dál v hlavě svůj vlastní svět.
Potěšilo mě, že jsem za ním neposlal nadávky a potěšilo mě, že jsem zkrotil své ego a neoplácel uraženými řečmi o odplatě. Spíše, než mé sebeovládání, za to asi může úlek a mé pomalé reakce, ale co už, na výsledku to nic nemění ...

Raději jsem vyzvedl doma psíkovou a šel s ní na procházku na náš oblíbený kopec.
Zapadalo Slunce a kolem něj se motal paraglidingsta (prostě týpek s křídlem), připomínající mi můru motající se kolem žárovky. Pak to trochu zasyčelo a on zmizel.

Kolem běžel nějaký voříšek bez pána a o pár chvil později pán bez voříška.
Nasměroval jsem je k sobě a odměnou mi pak byla jejich společnost.
eLiška se nechala prohánět a voříšek rád proháněl.
Jen očuchat se holka nenechala ... k princeznám se totiž nečuchá.
Pán bez voříška byl rád, že už je zase pán s voříškem a vykládal mi o zajících.

Je to tak, každý si vytváříme svůj svět ve své hlavě.
Mrkněte na tu knihu, je fakt dobrá! ;-)