Co bude až ...

Některé filmy, ikdyž jsou docela nudné, dokáží v lidských myslích otevřít dveře k pocitům a myšlenkám, o které se chce člověk s druhým podělit.
Dnes jsme se na jeden takový spolu dívali.
Hrdinka, unavená životem a manželstvím, hledá sebe samu ... o nic víc v tom filmu nešlo.
Hledá samu sebe ... vlastně to hledáme všichni. Celý život.
Děj plynul a moje milá mluvila. Mluví ráda a já ji rád poslouchám.
O cestách, kterak najít sami sebe, mluvíme často. Mluvíme bez přetvářek, protože v sobě máme důvěru a pochopení.
Pouštíme se i do hloubek vod, kam běžné páry možná neplavou. A když je tam náhodou spodní proud zanese, strhne se bouře.
Ne tak u nás. Když je opravdu zle, možná se nebe trochu víc zatáhne, ale vítr si s mraky poradí a nebe brzy pročistí.
Nebojíme se té hloubky. Jak jsem již řekl. Máme v sobě důvěru.
Nevlastníme se. Jsme svobodné vůle jdoucí stejnou cestou, ruku v ruce.
Umíme být k sobě upřímní.

Rádi spolu hrajeme hru na: CO BUDE AŽ ...
"Až bude ten náš malý poklad dospělý a nebude nás potřebovat, chtěla bych vyzkoušet, jaké to je bydlet sama. Já nevím, třeba na rok.
Vzít si dovolenou, změnit život, odjet, poznat něco jiného, najít jiné přátelé.
Mít svůj malý byt a zařídit si ho přesně podle sebe. Nemuset nakupovat to, co nejím, ale musím nakupovat pro Tebe. Poznávat samu sebe, takovou, jakou budu za dvacet let."

(ilustrace: Eric Drooker)

"Hezký! A kam by jsi jela?"
Řekla mi to a já se usmíval. Ano, jela by tam, kam bych tipnul, že by chtěla jet :-)
Líbí se mi ta myšlenka.
Ta svoboda v ní.
Ta bezprostřednost a nezáludnost. Ta ochota a samozřejmá víra v návrat.

Ani jeden z nás jsme nikdy nebydleli sami.
Vždy jsme žili v kompromisu společného soužití s někým jiným. Neměli tu pravou lidskou svobodu, bez ohlížení se na druhého.
Člověk na to myslí, ne že ne ... představuje si, co by bylo, kdyby.
Pořídil by si tohle křeslo? Tenhle stůl? Tuto barvu?
Není to zlé či podlé ... je to přirozené. Člověk hledá sám sebe. Jaký vlastně je ve skutečnosti? Jaký by byl, kdyby byl jinde a jinak?
Líbí se mi ta myšlenka.

"Co by jsi dělal ty?"
"Běhal bych se psem po horách a bydlel v dřevěné chatce.
Umýval se v ledovém potoku a díval se z kopce do dáli. Napsal bych o Tobě knihu a večer zíral na hvězdy.

Hezky jsme se na sebe usmívali a oba si představovali, jak bysme se po tom roce znovu sešli u nás doma a povídali si o tom, co jsme zažili.

"Víš co si myslím?", zeptala se. "Že bysme se stejně potkali dříve než za rok. Přitáhlo by nás to k sobě a sešli se na půli cesty."
Samozřejmě, že bysme se sešli.
Některé věci jsou jasné hned od začátku.
Některé cesty se rozdělují jen pro to, aby se mohli zase znovu setkat o kus dál. Bohatší o dobrodružství.
Líbí se mi na nás, že můžeme spolu snít o dobrodružství. Ať už o dobrodružství společeném, nebo o tom, které by chtěl prožít každý sám.
S důvěrou ... bez podezírání a ublížení si.
A když se cesty znovu nespojí?
Člověk nevlastní druhého člověka ... kdo opravdu miluje, chce aby ten druhý byl šťastný.
A pokud se tedy ty cesty znovu nespojí ... tak to tak prostě mělo být.
Ale ony se spojí ... vždycky se spojí.
Některé věci jsou jasné hned od začátku ...

Být snem ve snu ...

"A kdy něco napíšeš také o mně?", prohodila a svůdně se na mě podívala přes rameno.
Do očí se ji sesunul pramen dlouhých vlasů, které ji dělají tak neskutečně krásnou.

"O některých snech se píše obtížně ... člověk se bojí, aby jej tiché klapání klávesnice v setmělém pokoji neprobudilo ..."

 Uvědomuji si, jak dlouho již žiji za tou krásnou mlžnou oponou, omotán pavučinou její dokonalostí. Vstřebávám její sílu a energii, nechávám se inspirovat.
Snažím se být odrazem její duše, být zpětnou reakcí emocí a myšlenek. Být správným kosmickým dvojčetem.
Některé věci nelze naplánovat. Vlastně ani vysnít.
Některé věci se prostě stanou.
Cítíte se bezpečně, ikdyž víte, že nemáte sebemenší kontrolu nad tím vším.

Některé věci jsou jasné hned od počátku ... a když byla vyslovena ona jedna jediná věta, vše najednou dává smysl. Poslední díl skládačky zapadne na své místo a štěstí získá svoji tvář a osud smysl.

Někdy se směje tomu, kterak k nám chodí myšlenky.

Je jak vlivné médium, kterým prochází energie slov ... je nezastavitelná, nepřerušitelná.

Stále mluví a mluví, jedna myšlenka střídá druhou a nevadí jí dřímající posluchač. Občasné "hmm" a "aha" ji doplňuje víru a sílu. Klade semínka pocitů do tichého podvědomí a ztrácí se v moři vět a souvětí, aby se vynořila opodál s jinou ideou v srdci.

Všechna ta zvláštní slova ve mně nachází azyl a ikdyž je vědomě nevnímám, vytváří ve mně nové krajiny.

Je mi múzou ... tou bájnou a nezkrotnou.

To pro ni vznikají mé vnitřní světy ... to díky ní buduji své vzdušné zámky.

To ona dává mému životu onu podstatu, tu radost z každého dne.

A když příjde mrak a její ženskost bouří hněvem, i ta zloba podobna krutým bohyním v sobě skrývá krásu, ponaučení a další (neméně zajimavou) kapitolu v tlusté knize života.

Bouře pročistí vzduch a vše má pak pobouřkovou jasnou barvu a svěží dech.

Dobrovolně se nechávám spoutávat její ochotou a beru si příklad z toho, kterak být lepším mužem.

Kterak být lepším otcem.

Uvědomuji si, že už deset let žiji za tou krásnou mlžnou oponou, omotán pavučinou její dokonalostí.
Pokud ta opona je jen sen, nechci tu oponu nikdy poodhalit.
Protože je to sen o životě, o rodině ... sen, o kterém jsem chtěl vždy snít.
O některých snech se píše obtížně ... to proto, že skáčou prostorem a mění realitu.

Jsi mým snem ... a já bych chtěl být Tvým snem ve snu ...

Někdo má narozeniny!

Návrh ilustrace:   Hugo
Provedení : Maaristaan

Šťastné narozeniny ty naše nejlepší holko na světě :-*

Cesta k minimalismu?

K tomu, abyste si prohlédli svůj vlastní život, je někdy dobré prohlédnout si intimně život cizí.
Ideální chvíle, kterak si prohlédnout cizí život, je pomáhat při stěhování.
...
Ale vezmu to trochu popořadě a trochu z jiné strany.
Už nějakou dobu se já a moje malá rodina snažíme jít cestou životní skromnosti.
Nechce se mi říci přímo cestou minimalismu, ale naše rodinná loď tímto směrem nabrala kurz.
Možná, že se stočíme po cestě jiným směrem, ale cíl je v mapách zanesen.
Nemoralizujeme, nepoučujeme, nepřesvědčujeme ... sebe, ani svět okolo.
Všechno přichází pozvolna a samovolně ... přirozeně a samo od sebe.
Vlastně k tomu s Lucií směřujeme od začátku našeho setkání ...
Párkrát jsem si povzdechl, že mi vegetariánství příjde jako hezká záležitost, až jednoho dne Lucie přestala kupovat maso a začala vařit naprosto famózní vegetariánská jídla (jen jednou za čas Hugovi připraví něco masitého, protože je to čuňička mlasná a jen tak něco nám nezbaští).
Párkrát si Lucie povzdechne, že zabordelizovávám byt, až sem tam nějakou poličku s věcmi uvolním a znovu ji nezaplním.
Přestali jsme nakupovat věci, které člověk nepotřebuje.
Přestali jsme nakupovat jídlo, které není jídlo.
Přestali jsme svůj pitný režim řešit kupovanou balenou vodou a zjistili, že voda z vodovodu je stejně dobrá.
Jak samotná, tak ochucená přisypaným čajem.
Zahráli jsme si na schovku s naší televizí. Nechali jsme ji schovat a už jsme ji nehledali.
Na její místo jsme postavili květináč s rostlinou, čtecí lampičku a přistrčili pohodlné křeslo.
Od té doby (co na nás nepomrkává její blikotavé světlo) si víc povídáme, víc čteme, jsme více spolu.
Neštvou nás politici a netrápí zlé zprávy ... přestali pro nás existovat.
Auto jsme neprodali, ale dost často jej hledáme na parkovišti, protože si nevzpomínáme, kde jsme ho před měsícem zaparkovali.
Potřebujeme ho jen vyjímečně ... na dlouhou cestu za dědečkem.
Nebo na pomoc s debordelizací.
A nebo na pomoc se stěhováním ...

(ilustrace: Ahmet Coka)

Pomáhal jsem se stěhováním.
Dvě děti, jeden a půl dospělého.
Tři pokoje.
Hromada hromad věcí.
Všeho moc.
Věci denní nepotřeby v desítkách provedení.
Nepočítaně krabic oblečení, které nikdo nenosí, ale které by se mohlo hodit. Třeba na lítačku.
Desítky potrhaných bot, které nikdo nenosí, ale co kdyby nám někdo ty nové ukradl?
Tuny hraček, se kterými si nikdo nehraje, protože děti jim už odrostly.
Rozbitý nábytek, který dosloužil a zabírá jen místo. Co na tom, že jej už nikdo nepoužívá a ukrývá jen nepotřebné věci?
Mraky elektroniky v různé fázi funkčnosti.
Brzy jsem si uvědomil, že vlastně stěhuji jen odpadky.
Ano, padesát víček od margarínu (a třicet kelímku od téhož) není nádobí na možné uschovávání potravin, ale prachobyčejný odpadek.
Stejně tak pět kanystříků od slazené šťávy není konvička na zalévání kytky, ale odpad hodný do kontejneru.
A ty odpadky jsem stěhoval do "nového" velkého domu, který byl odpadky zavalen už od předešlého majitele.
Od sklepa až po půdu.
Další a další desítky obalů od jogurtů, kdysi (před sto lety) sloužící jako možný květináček na sazeničky.
Tři kazetová rádia, které nikdo neposlouchá. Kazety se snad už ani nevyrábí a rozhlas se v rodině neposlouchá.
Věci, věci, věci.
Abych si ten den zpestřil, začal jsem si v duchu představovat svoje stěhování.
Bral jsem do rukou svoje věci a začal je ukládat do stěhovacích krabic.
Rovnal je na hromadu.
Pak je všechny snosil po schodech dolů a naskládal do auta.
Ujel jsem s nimi pár kilometrů a začal je zase vynášet do imaginárního nového domu.
Naskládal je na hromadu.
A nakonec je pár týdnů zase vybaloval a ukládal na svá místa.
Byl jsem z toho hrozně unavený.
A zoufalý.
A podrážděný.
a a a a a ... uf, já se vlastně nestěhuji.

Přišel jsem domů a vyházel jsem půl skříně.
Tu dírku na pupku trika opravdu všichni vidí a ty odrbané kalhoty by opravdu nenosil ani bezdomovec.
Na těchto botách podrážku opravdu už nikdo nevymění a tam ty boty ani nevím, že je ještě mám.
Já vím, že jste knížky, ale sorry, vás bych neotevřel ani kdyby jste byly posledními knížkami na světě.
Krb nemám a na nedostatek dřeva na podpal tím pádem taky nemůžu spoléhat.
Tu rozbitou svítilnu s vyteklými bateriemi také nebudu opravovat. Obzvlášť, když vedle ní stojí dvě nové.
Věci, věci, věci ...
Přemýšlím, kde jsem nechal auto tentokrát a nakolikrát se budu muset otočit do sběrného dvora.

Do prázdné police ve skříni mi vlezla kočka, stočila se do klubíčka a usnula.
A já ji konečně naštvaně nemusel vyhazovat a nadávat ji, že mi zachlupatí oblečení, které nenosím.

Jiný svět a ECHOLILIA Timothy Archibalda

Poslední dobou trochu bojujeme s představou našeho okolí o tom, co a jak má Hugo kreslit.
Lidé mají přeci prstů pět a komín na střeše musí stát rovně ... cizí lidé se snaží nevinnou duši naprogramovat dle svého vzorce vnímání a dětskou fantazii vymýtit dospělou realitou.
Chlapče dospěj ... hrad nevypadá tak, jak nám ho kreslíš, hrad musí přeci vypadat takto!
Hlava je malá, tělo velké ... rodičové dělejte s tím něco, vždyť vám ho nevezmou do školy, on nemaluje jako ostatní!
Vlastně jsme byli hrdí, že nemaluje jako všichni ostatní ...
Nakonec jsme ale podlehli a upozornili jej, že prstů má být pět a komín stát rovně ... v očích se zjevila slza, dětská duše se schovala za mlhu smutku ze zklamání rodičů a pastelka se skutálela osamocená do kouta.
Bylo nám to moc líto.

... jakoby tomu snad Osud sám chtěl, narazil jsem na fotografa Timothy Archibalda a jeho osobní projekt Echolilia.  Jsou to fotografie jeho autistického syna, které ho zachycují v jeho světě.
Silně na mě zapusobily a důvěrně se mě dotkly.
Nejde přeci o to vnímat svět očima jiných lidí, ale o to vnímat svět očima svýma.
Být vyjímeční ... žít ve svém světě a ne v představě světa těch druhých.
Průměrní lidé přeci nejsou vyjímeční ... žijí obyčejné životy.
Rád bych, aby život mého syna byl neobyčejný ...a pokud v jeho světě je komín našikmo, rád se budu divat na ten šikmý kouř, který z něj vychází ...

fotografie: Timothy Archibald

Na pohovce

Procházeli jsme se po knihovně a lovili knihy.
Ulovil tu největší knihu, jakou si jen dokážete představit. Dotáhnul ji s vypětím všech sil s vypláznutým jazykem na bradě.
Ponořili jsme se spolu do pohodlné pohovky, rozevřeli stánky toho velkého pokladu a schovali jsme se za nimi před okolním světem.
Čouhaly nám zpoza knihy jen nohy.
Moje dosáhly až na zem a jeho kmitaly ve vzduchu ... byl by z toho hezký obrázek, napadlo mě.

S vybranými knihami pod paží jsme vyrazili do kavárny.
On měl na sobě to své slušivé sáčko ozdobené dvěma plackami s roboty, pořád něco brebentil a chtěl dortík.
Byli jsme jediní kluci v kavárně plné žen a cítili se vyjímeční.
Krmili se navzájem, ochutnávali džusíky a při odchodu roztržitě zapomněli na stole zabalený dortík, který jsme koupili té naší holce pro radost.
Vyběhla za námi servírka a s milým úsměvem nás upozornila na naší nesoustředěnost.
Zrovna jsem mu předváděl chůzi robota ze Star Wars. Toho, který chodí, jakoby si cvrknul do kalhot.
Vypadali jsme jak chovanci z ústavu pro choromyslné.
Smáli jsme se ještě za rohem.
Doma nás naše milá přivítala, v ruce čerstvě upečenou buchtu.
Rozpačitě koukala na tu pomuchlanou sladkost v jeho rukou ... ohleduplně snědla tu naší a svojí nechala na později.

Menu

Dnes jsem přišel z práce domů a byl jsem usazen k prázdnému stolu.
Přišel za mnou syn, přes ohnutou ruku přehozenou složenou utěrku, kolem pasu zástěru, ve tváři nadšený "vážný" výraz:
"Budete si přát jídelní lístek pane?"
Přál jsem si ho ...

Naservíroval mi večeři, kterou pod ostřížím zrakem své mámy naprosto sám připravil.
I troubu zapnul sám.
Dobré to bylo ... stálo mě to osumnáct korun českých ... pravých.
Za pravé jídlo prý imaginární peníze neberou ;-)