pondělí 18. února 2013

Ken Denmead - Táta Geek

Tato recenze vznikla pro server Sarden.cz 
Děkuji tímto Petrovi Šimčíkovi za šanci, kterou mi dal a nakladatelství Jan Melvil Publishing s.r.o. za poskytnutí výtisku.

Kniha "Táta Geek" je určená pro zvláštní sortu tátů.
Je určená pro ty táty, kteří jsou odsouzeni být věčně malými chlapci, se spikleneckým úsměvem a jiskrou neposedností v oku, s obrovským množstvím zálib a divných koníčků.
Určitě je znáte, možná je máte doma, nebo je má doma nějaká vaše kamarádka.
Možná je to ten svobodný soused od naproti ... ten soused, který každý den venčí věčně hlučného, vychrtlého psa, jenž má na obojku umístěnou nějakou blikající krabičku. Netušíte, že je to gps, která mapuje psí trasu v nedalekém parku a zaznamenává každý patník či sloup pouličního osvětlení, kde se čtyřnohý přítel člověka pozastaví a zvedne nožku.
Geekové jsou hračičky, technologičtí fetišisté, majitelé Dračího doupěte, ochránci starých počítačových součástek, sběratelé Lego kostiček, prostě ti divní patronové ze základní školy, od kterých jste opisovali domácí úkoly a kteří otevírají dveře mezerníkem.
Táta Geek je geek, který se řízením šťastného osudu zamiloval do toho správného, osvíceného (mírně trhlého) dvojčete opačného pohlaví a spolu s ním si vyrobili malého následovníka rodinného trůnu před počítačovým monitorem.
To je totiž ta nejdůležitější podmínka, kterak se stát Tátou Geekem.
Musíte mít potomka.


Ken Denmead je supergeek a šéfredaktor populárního blogu GeekDad spadající pod legendární (pro geeky zcela určitě) server Wired.com, stavební inženýr a v neposlední řadě i táta dvou synů, který se rozhodnul, že se se svými nápady podělí i s námi ostatními.
Pokud vás trápí, kterak zaměstnat neposlušná dítka, něco je naučit a ještě se u toho náramně pobavit, možná je opravdu dobrý nápad začít u této knihy.
Obzvlášť, pokud jste také hračičkové, domácí kutilové, nebo nikdy neodrostlí kluci v dospěláckém těle.
Je to kniha přetékající vychytralými nápady a divnými projekty, které vás buď nasměrují, nebo (chcete-li) přímo krok po kroku provedou ke zdárnému cíli - k dítku s úsměvem od ucha k uchu, nadšenému pro vědu a malé technické zázraky.
Čekají vás zde absolutně technicky a finančně nenáročné projektíky (jako třeba, kterak si nafotit vlastní komix, či udělat vlastní knihu Superhrdinů), mírně pokročilé a mírně ujeté pouštění draků v noci s využitím LED žároviček, až po projekty, kdy jsem do stránek knihy civěl dlouhé minuty a snažil se pochopit, o čem že je vlastně řeč.
Těch nápadů a rad je tam spusta. Co spousta, je jich plá kniha!
Některé jsou jednoduše geniální, některé jsou složitě primitivní, spousta jich je absolutně mimózní a pár jich je na hraně, kdy rozumný táta přemýšlí, jestli ta námaha a finanční investice nezpůsobí domácí katastrofu v podobě naštvané manželky, jejiž následkem bude stávka v kuchyni.
Přeci jen rozdíl mezi Amerikou a Českem je trochu znát a u některých potřebných součástek budete chvilku přemýšlet, kde je vlastně u vás na vesnici seženete (ikdyž český překladatel se opravdu snažil a je svojí radou nápomocný).

Nejsem pravý geek, jsem jen geekovský obdivovatel, který nemá absolutně ponětí o některých fyzikálních zákonitostech a z velkého množství různých součástek dokážu udělat leda tak velkou nefunkční hromádku imitující něco, jako je stroj času, a tak jsem na knihu koukal možná trochu z jiného úhlu, než jak na ni kouká ten pravý táta geek.
Pravému geekovsky ujetému tátovi při četbě zákonitě musí svít oči nadšením a poťouchlou radostí nad plány a sny, které se každou další větou objevují v jeho technicky postiženém mozku, nám ostatním tátům může přijít četba chvílemi trochu nudná.
Chybí mi lehkost a vtip vyprávění, chybí mi plynulé tempo slov a chybí mi odpočinek, který v knihách hledám.
Ale chápu, že to není kniha určená k relaxaci, k přečtení na jeden zátah ... ba naopak, má vás nakopnou k akci, donutit vás po každé kapitole vyskočit a zapáleně utíkat do dětského pokoje, popadnou dítka za ruce a hurá s nimi do dílny tvořit šílené projekty.
Je to kniha, kde není účelem bavit se četbou, ale bavit se činností, které jsou na stránkách popsány.
A to, pokud padne na tu správnou odrůdu otce, určitě plní naprosto dokonale.




No a pokud už všechny nápady z knihy máte vyzkoušené a srdce touží po dalších a dalších úkolech, které se svými dětmi chcete překonávat, podívejte se na web českých geek tátů, kde možná najdete to, co hledáte ;-)



Ken Denmead .:. Táta Geek
Ilustrace: Bradley L. Hill a Radek Petřík
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing s.r.o. www.melvil.cz
2012, 246 stran
Doporučená cena: 289,- Kč
Vyšlo také v elektronické podobě
Více zde: http://www.melvil.cz/kniha-tata-geek

pátek 15. února 2013

Zvědavá jarní tyčka

Každé ráno po probuzení, roztáhnu závěsy na oknech a s nadějí v srdci vyhlédnu ven.
Vyhlížím první příznaky Jara a pak mám pokažený celý den, když žádného nedohlédnu.
Nesnáším zimu ... a jsou mi ukradené Ladovské výhledy do krajin a různé zimní radovánky, při kterých Vám akorát tak mrzne nos, modrají rty a upadávají prsty.
Zima není pro mě ...

Dnes ráno jsem roztáhl závěsy na oknech a s nadějí v srdci vyhlédnu ven ... chumelenice mi smáznula naději z tváře.
Smutně klopím oči, propadám se do deprese ... sklopené oči spočinou na tyčce v květináči, která ještě na podzim byla malým stromem.
Ale ne dnes ráno.
Dnes ráno tyčka také vyhlížela jaro a narozdíl ode mně jej zahlédla.


Vystrčila svoje drápky a probouzí se ze zimního spánku ... deprese opadla a ten hnusný sníh pro mě přestává existovat.
V duši se rozlilo slunce, v hlavě rozkvetly louky ... je to tu! Zima brzy prohraje boj o svojí nadvládu!

A na konec té radostné zprávy, se s vámi chci ještě s něčím podělit ...
Jak tak na mě leze to Jaro, tělo má divné choutky a řeči ... řeklo si o pravidelný přísun různého zrní a semínek.
Koupil jsem si Baby Mungo. Určitě jej znáte, takové ty klíčky, co se baští, když chcete žít zdravě.
Vůbec mi nechutnaly.
Tak jsem je strčil do květináče a po pár dnech se mi začaly klubat.
Protože jsem zvědavý, zadal jsem do Googlu vyhledávače obrázků dotaz, jakže to Mungo vlastně vypadá.
K mému překvapení jsem se dozvěděl, že mi vyroste rozkošné zvířátko :-)



Tak se s Hugouškem moc těšíme ... pro jistotu jsem ale květináč mírně protrhal, přeci jen nechci mít celou farmu.

pátek 1. února 2013

Myšlenky lidí ...

Na příchodu nového roku se mi líbí ta jeho čistota.
Je to, jakoby člověk otevřel sešit s prázdnými stránkami a rozechvělou rukou začal psát první záznam svého deníku.
Všechno voní nadějí, optimismem ... hlava je otevřená novým myšlenkám a zážitkům.
Jsou ve vás čerstvé plány, touhy a sny. Přesvědčení, že tento rok bude jiný, hezčí a více naplněný.
Slibujete si výdrž, odhodlání vře v žilách čistou energií a víra se stává jistotou.
Ano, tento rok bude výjmečný!

Dost často mi takovéto myšlenky letí hlavou, když běhám.
Běžím si to krajem, hlava v oblacích, mysl kuje plány.
Přes zrod nových snů neviděl jsem na cestu a zlomil si na ledu ruku.
Svět ustal v chodu.
Plány se zastavily a začaly přešlapovat na místě.
Sny a touhy se zpomalily a čekají, až se dá tělo znovu do pohybu.

Na stránku mého nového deníku se vylila tuž a překryla již napsaná slova.
Zdravou rukou strkám pod sádru dlouhé klacíky, zběsile drbu svědivá místa a do skvrny od tuže na papíře vyškrabuji slova nová.
Popravdě, hrozně mě ten sádrový krunýř na zápěstí omezuje a o to více štve.
Když se ale na něj podívám, uklidním se.
Syn Hugo mi ten prokletý krunýř pokreslil svým postavičkovým světem, samá rozzářená tvář a veselá osobnost.
Dívám se pak na něj s úsměvem a s optimismem.
Využívám tohoto zpomalení začátku mého nového roku, dívám se otevřenýma očima, lelkuju po bytě, čtu si, obdivuji každý nový obraz, s kterým se Hugo přijde pochlubit, dmu se pýchou a poslouchám.
Poslouchám svojí ženu.
Poslouchám její myšlenky, poslouchám svoje myšlenky a občas poslouchám i myšlenky virtuálních lidí na síti.
Co mi povídá moje žena si nechám pro sebe, patří to jen mě. Rád bych se ale podělil s myšlenkami dvou virtuálních žen, které na mě poslední dobou (sám nevím proč) zapůsobily:

Tou první je Susan Cain.
Napsala knihu TICHO (vydalo nakladatelství Melvil) o síle introvertů a její vystoupení na TEDu už pár týdnů zanechává v mé hlavě příjemný otisk (její myšlenky vám seberou asi 19 minut vašeho času).
Možná mi to pomohlo pochopit, že nejsem asociální magor utíkající do přírody, jen aby se schoval před hlukem ;-)

Susan Cain: Síla introvertů
"Být introvertem v kultuře, která je společenská, může být složité a někdy až ostudné. Susan Cainová však ve své procítěné přednášce upozorňuje, že introverti jsou nositeli výjimečných talentů a schopností, které mohou nabídnout světu, a měli by tedy být podporováni a vítáni."

 

 záznam vystoupení (české titulky) zde: Síla introvertů
" ... říkám jen, že na samotě záleží a že pro některé lidi je vzduchem, který dýchají ... "

Druhá žena je Elizabeth Gilbert, která mluví o kreativitě, o toku inspirace.
Její vyprávění o chytání poezie je něco, co mi příjde hodně povědomé.

Elizabeth Gilbert o kreativitě
"Elizabeth Gilbert rozjímá o nemožných věcech, které očekáváme od umělců a géniů -- a předkládá radikální názor, že namísto výjimečných lidí, kteří "jsou" geniální, "máme" my všichni génia. Je to vtipná, osobní a překvapivě dojemná řeč."


záznam vystoupení (české titulky) zde: Elizabeth Gilbert o kreativitě

Jsou dvě hodiny ráno, za oknem zpívá nějaký nervozní pták (fakt, nekecám) a já si tak říkám, že zlomená ruka není občas zas až tak špatná věc.
Někdy by se ten náš svět měl trochu pozastavit, aby nás dohnaly myšlenky ... ať už ty naše, nebo cizí.
Dobrou noc.

pátek 11. ledna 2013

Jak jsem ho asi konečně našel ...

Některá marketingová pořekadla jsou stará, jako lidstvo samo.
Třeba pořekadlo o tom, že dobrý produkt nepotřebuje reklamu, protože se prodá sám ... jenže!
Jak se o něm tedy dozví veřejnost, pokud opravdu nepotřebuje reklamu?
Samozřejmě ... lidé si o něm povídají, sami si o jeho existenci řeknou.
Mně o něm řekla Iri (http://mujdummujsquat.blogspot.cz) a já tak nějak cítím, že bych to chtěl poslat dál.

Časopisů na našem novinovém trhu je děsná spousta a (ruku na srdce) většina jich nestojí za ty drobné (ani za ty papírové), které po nás trafikantky chtějí.
Byl jsem pravidelným čtenářem už hodně časopisů, některé jsem měl předplacené, některé jsem pravidelně kupoval, některé jsem prolistoval namátkou cestou odněkud někam.
Málokterému jsem ale zůstal věrný.
Ten byl moc politický, ten byl moc chlapský, ten naopak ufňukaně ženský či prostě jen voněl jinak, než jak voní můj svět.
Spousta z nich pak vykrádala sebe sama se stejnými tématy, slovy a reklamou ... proč platit dvakrát za stejné myšlenky?


Tohoto časopisu jsem si všimnul v trafice ještě dříve, než se o něm zmínila Iri.
Možná proto, že na titulní stránce byla fotka Rowlingové (kterou mám opravdu rád) ... ale ten debilní název BEL-MONDO mě odradil natolik, že jsem svojí nataženou ruku zase instinktivně stáhnul zpět.
Jasně, že se mi vybavil herec Belmondo a toho já (pro změnu) opravdu nemám rád.
Hold, některá spojení na některé lidi působí dost negativně a ovlivňují jejich další kroky.
Nakonec si ke mně cestu stejně našel, pořídil jsem si jeho digitální variantu na Floowie a byl příjemně překvapený, ba údivně nadšený.
Pohledná grafika, převzaté texty z novin, které všichni znají (z filmů, knih, zpráv), ale málokdo je držel v ruce, natož četl (třeba The New York Times, Der Spiegel), vlastní texty, chytré rozhovory.
Jen ta struktura papíru mezi prsty a vůně tiskařské barvy mi chyběla.

Odhodlal jsem se tedy, s nechutí jsem potichu vyslovil to jméno do okénka trafiky, nové číslo si odnesl domů k hrnku kafe a usedl do čtecího křesílka.
Ještě pořád tam sedím ...

Namátkou můj výběr textů, které mě zaujaly: 
Tlačenice v zóně smrti - článek o nejvyšší hoře světa, která se proměnila v lunapark, v pohřebiště ega a životů lidí (kteří tam vůbec neměli co dělat), v horský McDonald s donáškou až na vrchol.
Neuvěřitelný popis lidské NEpokory a hlouposti.


Čichám mozkem - rozhovor s voňavkářem Jean-Claude Ellenaem o tom, že parfém se neskládá jako hudba..
Zaujal mě možná proto, že moje žena si dodnes pamatuje můj parfém z první schůzky a vůně ji v hlavě otevírají vzpomínky.

Jak obléci svou drahou polovičku - esej, který pro mě není zas až tak o oblékání, jako spíš o umění darovat tu správnou věc. Závěrečné věty článku: "Takže je-li na obzoru nějaké to obdarování, je největším uměním dát partnerovi najevo, co by se vám mohlo líbit. Pokud možno, už i s čárovým kódem", mě přinutily k úsměvu, když si vybavím složku mé ženy v PC s názvem "Co chci" s fotkami a adresou, kde to "náhodou" najdu ... už chybí jen velkost a cena :-)

Tomáš Sedláček - Na turné s rockovou hvězdou české ekonomie - koho doopravdy baví ekonomie?
Nuda že? A co když je ekonom charismatický chlap v barevných kalhotách, s Moleskinem v baťohu, s chytrým telefonem plným knih a jinými myšlenkami?
Vlastně se v portrétu tohodle chlapa nedozvíte o čem vlastně jeho knihy jsou, neprozradí vám v textu jeho moudra a životní kréda. Vzbudí u vás ale zvědavost ... a dost možná se vám stane, že si název knihy Ekonomie dobra a zla zapíšete do notýsku ... pro jistotu.


Ostrov stoletých - ikdyž název a fotky k článku mě moc nezaujaly (číst si o stoletých dědečkách?), nakonec jsem stejně zjistil, že to není zas až tak o tom, o čem se v názvu píše.
Je to o stylu a smyslu života, o klidu a souznění. O myšlenkových pochodech ...

... ano, to je ono.
Tenhle časopis je pro mě o myšlenkových pochodech.
Co článek, to nová myšlenka (nebo stará ... oprášená s novým nádechem) v mé hlavě.
Nové spojitosti a souvislosti, nové příběhy, nové pohledy.
To už se dlouho nějakému časopisu nepovedlo ... většina z nich mě upoutá stejně, jako třeba televize.
Slova v nich proplují hlavou a druhou stranou zase odplavou.
Tady se mi zastaví uprostřed a vyvolávají obrazy ... osvěžující pocit, fakt že jo.

 

neděle 6. ledna 2013

Cesta znamení ...

Taky se vám stává, že procházíte nějakým životním obdobím a okolní prostředí se tomu přizpůsobuje a nastrkuje vám do bezprostřední blízkosti různá znamení, která se tohoto období týkají?
Skoro to vypadá, jakoby vás Osud (nebo kdokoliv jiný, dle vaší víry či přesvědčení) připravoval na to, co příjde, co vás čeká.
Třeba taková znamení, že oblíbená postava vašeho seriálu najednou začne prožívat nachlup stejnou situaci, v knize každou chvilku narazíte na myšlenku, které se vám před chvíli objevila v hlavě a cílená google reklama až mrazivě trefně a vhodně nabízí prostředky či služby, která vám mají toto období pomoci překonat.
Až z toho člověka mrazí.
Nakonec si koupíte náhodou časopis, který jste si nikdy dříve nekoupili a v něm je článek s chytrou paní, která vás trochu uklidní, protože vám sdělí, že všechno tohle okolo vás je vlastně normální a přirozené.
A jako bonus je v tom časopise přiložený diář ... to proto, že tento rok ho opravdu budete potřebovat, těch termínů a událostí bude asi více než dost.

... a jako vždy, když mi teče do duševních bot, stačí se podívat na syna a vzít si z něj příklad.
Třeba teď, v tuhle chvíli.
Točí se tu uprostřed pokoje dokolečka a pak tu "opilecky" vrávorá, ztrácí balanc a stěžuje si, že je mu špatně ... a víte co?
Jen co se mu hlavička trochu uklidní, jde do toho s radostí znovu.
Chci být jako on a jít do toho s radostí znovu ... prý život začíná ve třiceti.

sobota 29. prosince 2012

neděle 23. prosince 2012

Kouzlo Kuchyně

Moje milá nemá ráda bramborový salát a já si každé Vánoce jdu za svojí mámou s kastrůlkem pro oblíbenou přílohu k rybě.
Stala se z toho taková naše tradice.
Jenže moje sebevědomí, po experimentech s pečením cukroví, stouplo do nebeských výšin a řeklo si, že je načase dospět ... vyrobím si svůj vlastní bramborový salát!
Laťka je sice nastavena vysoko, ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
Luccha a Hugo vyrazili na společenskou návštěvu a nechali mě samotného napospas neznámému duchu Kuchyně.
Poprosil jsem ji, aby na mě byla hodná ... a Kuchyně ožila.
Do přehrávače zajelo CD The Legendary Pink Dots, do sklenky se nalilo bílé víno a na sporáku zaplál divoký oheň.
Potřebné ingredience se vzorně seřadily v řad, v tajemné knize si přečetly, co se po nich chce a daly se do tance.
Stál jsem opřen o futra, v ruce sklenku vína a sledoval ta kouzla.
I kočka Čestmíra se přišla podívat, co se to u nás doma děje.


Byla zábava sledovat, jak se z jednotlivých sólistů stává skupina a z Kuchyně kámoška.
Tak takhle to ta Luccha dělá, má na své straně Kuchyni!

Čas přestal existovat, vánek z pozaotevřeného okna si hrál s vůní a kapky deště (co to je za divnost o Vánocích déšť?) bubnovaly v rytmu muziky.
Možná tohle je to opěvované Kouzlo Vánoc ... a abych nezapomněl ... mami promiň, ale už si pro salát chodit nebudu ;-)