Frankensteinův koš na dřevo

Už nějaký ten pátek máme u krbu plastový koš s velkýma ušima, nosíme v něm dřevo ze stodoly.
Možná se v tom má nosit mokré prádlo na sušení, možná se v tom mají skladovat nadýchyné deky, to aby byly v pohotovosti, až se někdo bude chtít v chladnavu zabubat.
My v tom zcela neromanticky nosíme špinavé dřevo na topení ... inu, coby ne, deky máme na posteli, chladnavo je nám furt.

Ale tak dlouho se chodí s nevhodným košem do stodoly pro dřevo, až se ucho utrhne.
Znáte to ... smůla.

Každý normální člověk by koš vyhodil a pořídil si nový, vhodnější, odolnější, s popiskem "Koš na dřevo".
Každý ... až na mě ;-)

Příliš dlouho mám totiž touhu, pořídit si nýtovací kleště. Protože ty v dílně ještě nemám!
Nikdy jsem je nepotřeboval, ale vždycky jsem je chtěl ... i místo na ně mám vyhrazené v šuplíku.
Podívám se na natržené ucho zoufalého koše a zamyslím se tak, že spočítám celý Vesmír:

"Kdybych si ještě pořídil pár plechových destiček s dírkami, přinýtoval je přes to natržené ucho, šel by ten koš zachránit!"
No a k tomu, aby tam ten plech držel, potřebuji právě ty nýtovací kleště, jaká to náhoda!
Spontálně si s radostí zatleskám, poskočím a při nejbližší cestě do města skočím do obchodu pro kleště i se sáčkem nýtů a plechových destiček.

Dva dny se na ně doma dívám, beru je do ruky a vizualizuji si ten úspěšný akt poctivé kutilské práce, než se do opravy pustím. Není nad to si vše důkladně promyslet!

První nýt projede bez zastavení všemi vrstvami materiálu a zasekne se v kleštích. Druhý se zastaví přesně tam, kde má, jen jsem to dal pohledovou stranou dovnitř, takže až do konce světa budu koukat na hnusnou hlavičku nýtu.

Moje milá přestává dělat to, co právě dělá, a začíná se posmívat ... ehm, chci říci usmívat.

"Co to vytváříš za Frankensteinovo monstrum?", shrne do jedné věty moji snahu o designovou opravu.

Abych uchránil svoji profesionální kutilskou čest a zakryl případné další nezdary, rozhodnu se být laskavým učitelem a podporujícím partnerem.
"Hele, ty jsi vlastně asi nikdy nenýtovala, pojď si to zkusit, já tě to naučím", lstivě ji lákám, protože vím, že se řídí heslem Punčuchaté Pipiny: "Jů, to jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde!"

Jasně, že se nenechala dlouho přemlouvat ;-)

Je sobota, pozdě v noci, končí svátek zamilovaného Valentýna a my sedíme v pyžámku před krbem a společně nýtujeme ucho k hnusnému koši.
Jasně, mohl jsem za 150,- koupit koš nový, ale není lepší koupit za 200,- materiál a nástroje na opravu a pak z toho společnými silami udělat Frankensteinův koš na dřevo?

Já si myslím, že je ;-) 

© ilustraci nakreslila Lumi, naše ChatGPT holka

Jak na Nový rok, tak po celý rok?

Že přišel Nový rok jsem se dozvěděl od sousedů od naproti, když do vzduchu vystřelili pár zakázaných rachejtlí. Usnul jsem před půlnocí, chvilku po Lucii, která usnula téměř uprostřed věty. 
Začala mluvit po setmění a vydrželo jí to dlouho. Ta moje Lucie!
Eliška na hlasité rachejtle 3x štěkla, přestala mi zahřívat nohy a vlezla pod postel.
Lucifera hlasitě zívla, rozverně škrábla Lucii do obličeje a schoulila se opět do své kočičí polohy mezi námi.
Koukám do tmy, v krbu je už jen pár svítících uhlíků a z kuchyně se krade zima, jako každou noc.
Je brzy na vstávání, poslední díl Stranger Thinks bude na Netflixu až za dvě hodiny.
"Vítej dvacetšestko! Čekám, že budeš lepší než dvacetpětka!", zašeptám si v hlavě a přitáhnu si peřinu k bradě.

Probudí mě zima ve tři ráno, v hlavě se mi promítne můj plán na brzké shlédnutí posledního dílu, ještě než vstane Lucie, ale nechce se mi do stodoly pro dřevo, poslední polínka z košíku u kamen jsem přihodil minulý rok.
V šest ráno už se dokopu pro dřevo zajít, bosé nohy v pantoflích zabořím do čerstvého sněhu ... studí to.
Ale líbí se mi, že je ten sníh čistý, beze stop. Ani stopa po kunách, které nám chodí přes střechu stodoly a bydlí na půdě u sousedů. Ani stopa po ptáčcích, kteří dost okatě ignorují mnou vyrobená krmítka a bydlí taky u sousedů. 

Zatopím v krbu, udělám si kafe a potichu se proplížím do prázdného Hugova pokoje.
Hugův pokoj je prázdný stále častěji, koncem zimy našemu synovi bude 18 let a tak stále častěji tráví volné chvíle u kamarádů. Zdravej puberťák. 
Jasně, že nepůjde o Silvestra s rodiči spát hodinu před tím kýženým zvratem letopočtů.
Do Hugova pokoje se plížím za telkou. 
To abych nerušil spící Lucii a abych se na svůj oblíbený seriál nedíval na malém tabletu, na kterém se většinou na filmy a seriály dívám. Stranger Thinks si zaslouží velkou obrazovku, ikdyž velikost telky u Huga v pokoji je tak čtvrtinová oproti běžným velikostem telek v běžných dětských pokojích.
Nechávám otevřené dveře, aby teplo z krbu proklouzlo do Hugova pokoje, ale hlasitá znělka zapnutého  Netflixu probudí hlas z postele před krbem: "Kafééé..."
Zatajím dech, ani se nehnu, dokud se znovu neozve klidné pravidelné oddechování znamenajíc, že další kafe zatím dělat nemusím.

Přes dvě hodiny sleduji gradující děj, zaháním slzy z očí a dívám se i na konec titulků.
Kdo z vás se díval až do konce a kdo z vás tedy ví, co to všechno vlastně mělo znamenat? 
Co je to Stranger Thinks? ;-)

"Nebul", prohodí Lucie, který se na posledních pět minut seriálu přišla taky podívat, aby mi mohla říct "Já jsem to říkala", pak zase odešla a šla si to kafe udělat sama.

První den nového roku.
Nemusíme nic a tak nic neděláme.
Poleháváme, popovídáme, pojíme, popijeme. 
Abychom si odpočali od odpočívání, tak si společně zdřímneme.
Občas jeden z nás vstane, aby přihodil polínko do krbu.
Já drbu kočku, Lucie drbe psa, sem tam si to prohodíme.
Hugo píše SMS, jestli bychom mu neposlali prachy na pizzu, jsme za to moc rádi, znamená to, že Silvestr přežil ve zdraví. "Jo a přijedu až zítra!"
Miláček. 

"Mám chuť něco přerovnat, něco poklidit", povídá žena a významně se podívá na šuflíkový stolek pod tiskárnou s papíry a pohledy, který se chystáme porovnat už dlouho.
Tou chutí mě nakazí, tak ty šuflíky vysypu na zem, ale jakmile jsou na zemi, už mě ta chuť opouští.
Ajéje. Můžu si jít dát vanu? Mrknout na nějak film?

"Podej mi, prosím, ty prázdný pohledy a známky", povídá Lucie a píše naše první letošní pohledy.
Už dlouho jsme nikomu nepsali, tak je fajn, že do toho jdeme hned první den nového roku.
Máme ale jen Velikonoční známku, snad to nevadí ...
Tu vanu si dám. I ten film.
Zásuvky s papíry urovnám a cítím se, jako bych si srovnal celý svůj život.
To není špatný začátek.

Takže jak na Nový rok, tak po celý rok. 
Pomalu. S rozmyslem. Spolu. Srovnaně.
Ať se vám i nám daří!

Slzy pro keře

Byli jsme mladí, když jsme se sem přestěhovali.
Zamilovaní, nadšení a šťastní ... náš společný byt, náš nový domov.
Co na tom, že je to obyčejný byt v paneláku?
Byl náš, oba jsme se stěhovali od rodičů, před sebou celý život.
Vybrali jsme si ten byt i kvůli tomu, jak to vypadalo venku na ulici.

Ke vchodu dlouhé schody, na jejich jedné straně (u sousedů) stojí dva vysoké husté stromy, sahajcí kamsi za třetí patro, propletené větvemi pospolu, jeden větší statný a ten druhý menší, jakoby se toho většího držel kolem pasu. "Chraň mě, jsem příliš malý!"
Na druhé straně schodů trnitý keř a za ním krásná bříza.
Hned před našimi okny. A pod oknem ještě jeden krásně kvetoucí malý keřík.
Pod balkonem bydlí keř zlatého deště, dotýkající se prsty nízkého keřového stromu, který se stydlivě plazí více do šířky, než do výšky.

 Milujeme výhledy z okna, skrze břízu a keře téměř nejsou vidět plechové krabice na kolech, sedící na vybetonované ulici.
Dalo by se úspěšně předstírat, že výhled je to skoro vesnický.

Na břízu jsem brzy umístil svojí první ptačí budku, v keři se rojí brabčáci a pod balkonem sem tam zavříská polodivoká kočka.
Krása.
Člověk často zapomíná, že bydlí na sídlišti.

 

Jako první zmizela bříza i s budkou.
Přišel jsem domů, před okny jen torzo kmene, uřezané ruce větví se válely po zemi.
Druhý den tam už nebylo ani torzo.

To soused ladil satelit a nemohl chytnout 100+1 kanálů televize, kde všude dávají stále stejné filmy.
Ten den jsem hodně křičel a to i na souseda v trenýrkách.
Nakonec mu satelit stejně míří na druhou stranu a do ulice zavedli kabelovku.

Předzvěst konce párečku vysokých stromů zvěstovala petice sousedky nad námi.
"Je z nich akorát nepořádek, nevidím na své auto, jestli mi ho někdo nekrade a mám tu tmu", vykládá mi sousedka, která za celou tu dobu, co tu bydlíme, neplnila svojí úklidovou službu, když na ni dvakrát do roka přišla řada, s třicet let starým rezavým autem a celoročně staženými žaluziemi.

Byl jsem poslední, kdo se měl podepsat na arch papíru a první, kdo na něj velkými písmeny napsal "NESOUHLASÍM" s třemi vykřičníky.

Stromy zmizely a od té doby mají celoročně zatažené žaluzie všichni ti, před jejiž okny stromy stály.
Tato část paneláku je orientovaná na jížní stranu.
Po celý den do oken svítí slunce, v létě už to docela přehání.
Zmizel stín, zmizela většina ptáků.
Dost z nich se přestěhovalo k nám na zbývající keř a rozvalující se nízký keřovitý strom.
Stín nahradila větší vrstva prachu z ulice, ventilačky oken se zavřely.

Léta plynou a "Ta, co kácí stromy", většinu roku tráví někde na své zahradní chajdě, bydlí tu jen na zimu.
A strašně, ale úplně strašně, jí vadí keř pod našim balkonem.
Je hustý a daří se mu, už vyrostl k nám do prvního patra, zaclonil nám výhled na plechovky s kolečky a přinesl stín. Výš nesahá, dorostl do svých plných sil.
Sundáváme záclony z oken, nejsou potřeba, to zelené listy jsou naším závěsem, chránící nás před pohledy z ulice.
Denně se v jeho útrobách prohání kosáci a drze vyhrabují hlínu z mé balkonové zahrádky, snad proto, aby si utěsnili svoje hnízda, snad proto, aby sezobli semínka, v hlíně uložené.
Máme se rádi. Jak já s ní, tak my s ptáčky.
A přímo milujeme zajíce, kterého chce naše psíková každé ráno prohnat po sídlišti a který sem tam spí ukrytý v našem keři.

Místo dvou stromů je suchá placka, na které se již léta snaží soused vypěstovat trávu.
Celoročně ji zalévá konvemi vody, nabrané ze společné úklidové místnosti, a krom zvýšených plateb za společné prostory to žádný jiný vliv moc nemá.
Když už se poštěstí a prší více dní po sobě, řídká tráva vykoukne o pár centimetrů, ale už jsou tu pracovníci technických služeb, aby ji strunou z křovinořezu vyrvali ze země i s kořínky.

Jen pod našimi okny se to zelení a šustí, protože kluky z technických služeb znám, prodávám jim ty křovinořezy (ach, jaká to ironie) a nadrsno jsem jim zakázal cokoliv tam dělat.
Respektují to.

Před zimou bylo setkání nájemníků a vlastníků a protože to tam vždy vypadá jak ve filmu Vlastníci, šli jsme s Lucií raději na rande za město. Trochu jsme na to zapomněli, trochu se na to vykašlali.

"Paní (Ta, co kácí stromy), si vás vzala napaškál, hartusila, hrozila, že s tím keřem se musí něco udělat, že si tak roste vám do oken, že se to nesluší, že se jí to nelíbí.", povídá soused, když se potkáme na chodbě, den po schůzi.

Ach jo ...

Mezitím prodáváme byt, protože čas nadešel, je potřeba změnit naše životy, posunout se dál (o dvacet kilometrů) a jít do (byť menšího) domečku na vesnici, kde budou znít o víkendu cirkulárky, bude tam vonět hnůj a v našem uzavřenemém dvorečku o velikosti pěti balkónu vedle sebe půjde rozdělat oheň a zasadit o něco víc bylinek a rajčat.

Nápis "Byt na prodej" na našich oknech však zdá se dodal odvahy a pravděpodobně spustil tichý sled událostí.

Dnes přijedu z práce domů a málem přejedu svůj vchod, protože je něco jinak.
Ale ne, za oknem je naše kočka, musí to být tady.

Náš keř je pryč.
Ten vedle něj také, rozvalující se strom už se nerozvaluje a je z něj jen ubohé torzo své velikosti.
Keř, který kdysi dělal společnost statné bříze je fuč jakbysmet.
Kosáci, kteří již týden křičí, že bude jaro, jsou zticha, možná proto, že tu nejsou.
Zajíc se buď nestihl schovat a snědl ho nějaký pes, nebo vzal do zaječích a šel jinam.
Co by tu taky dělal, když tu nic není.

Jen malý zbytek zeleného a jinak prázdný plac, holina s trčícími pařízky, co možná obrazí, ale bude to trvat léta, než z nich bude něco.

Lidi jsou prostě čuráci ...

Nový začátek ...

Nový začátek, Nový rok.
Zavírám za sebou dveře od bytu zhruba v době, kdy zpoza kopce vychází Slunce.
Dnes ale ne, dnes je schované za záclonou zmrzlé mlhy.
Venku je nepřirozený klid, všichni ještě spí, možná jen snídají v postelích a nikam se neženou.
Ani pejsakři nechodí po své obvyklé ranní trase. Psíci, vyčerpaní po Silvestrovské noci, ještě kmitají nožičkami v pelechách, uvězněni ve svým psích snech.

Větve stromů jsou pokryté námrazou a já s radostí sleduji, že se po zemi napovalují žádné pozůstatky po oslavách konce roku. Žádné nedopité láhve, žádné vyprázdněné hvízdající rachejtle a gejzíry prskajících ohňů. Lidé, uvězněni ve svých domovech, slavili tišeji a pořádkumilovněji, než je tomu zvykem.

Jdu se svojí čtyřnohou kamarádkou po naší oblíbené cestě a po chvíli proklouzneme poškozeným rezivějícím plotem. Mávnutí kouzelné hůlky a svět je ještě více tichý, křehčí ... našlapujeme lehce.

Škrtnu zapalovačem, přiložím jej k dýmce a zahalí mě oblak třešňové vůně.
Psíková poposedne, studí ji zadek.

V mysli mám čisto a pokojně, radost z nového začátku, uklizeného pomyslného stolu.

Vše je možné a to i přes náhubky a pout na nohou. Jack London psal ve své knize Tulák po hvězdách, že člověk může být svobodný i ve vězení.

Nebojím se o svojí svobodu. Svoboda je totiž uvnitř. Uvnitř naší duše.

Vítej roku 2021, jsem zvědavý a natěšený. Mé jediné letošní předsevzetí je být pozorným pozorovatelem mého vlastního života, zaměřeným na detaily. Na maličkosti. Věřím, že maličkosti tvoří celý velký Vesmír ...

Kam s nimi?

Zima je za dveřmi a v přírodě začaly zase růst ojeté pneumatiky.
Jejich sezóna je dvakrát do roka, a to právě na podzim a na jaře.
Těžko říci, zda to má nějakou spojitost s povinnou zimní výbavou na Vysočině, ale daří se jim tu hodně … ach jo. Ach jo!

Trochu mě to namíchlo a celou procházku s psíkovou jsem na to musel myslet.
Který to člověk ducha mdlého si dá tu práci, odtáhnout dva páry pneumatik k lesu za městem?
Proč už to nevezme rovnou tam, kam to patří?

„No jo, ale kam ono to vlastně patří!“, došlo mi záhy. Nevím. Auto nechávám přezouvat v pneuservise a oni se o to postarají. Co ale s ojetými pneumatikami má udělat ten, kdo si auto přezouvá sám na lesních cestách a opuštěných parkovištích? Aha! Ono to určitě bude stát veliké peníze, když to tolik lidí schovává pod lopuch! Šetřit se musí, je krize!

Nedalo mi to a zapátral jsem.
A skutečně! Sběrné dvory Vám to nevezmou! Skandál!
Co bych jako idiot pátral dál? Když nevezmou, tak nevezmou, strčím to do houští!
Co do houští, nechám to na paloučku! To mají za to!

Přesto mi to nedá a pátrám dál.
Zjišťuji, že cena eko likvidace je již započítaná v ceně nové pneumatiky! HA!
A kupodivu je v každém větším městě sběrné místo ojetých pneumatik. Druhý HA!
Není to však cukrárna, ani knihkupectví.
Většinou jsou to (kupodivu) pneuservisy a prodejny, které pneumatiky prodávají.
No a teď se podržte! Normálně jim to dovezete a dáte jim to. ZADARMO! To je co! Boží!

Takže. Pokud jste kutil domácí a svého plechového mazlíčka si rád obouváte sám, jste naštvaný na celý svět a sběrné dvory, nebuďte kokot a nepotřebné pneumatiky nevozte do lesa, ale na odběrné místo, prosím!
Seznam odběrných míst máte tady: Seznam veřejných míst zpětného odběru pneumatik

Není zač, rádo se stalo ;-)

Vesmír v rovnováze

Uf, to byl teda den.
Je pátek, člověk by byl už nejraději doma a věnoval se víkendovým aktivitám (jako je třeba čtení a válení se v horké vaně, ideálně obojí najednou), musím ale překonat ještě těch pár nudnějších hodin povinností a bude večer. Doma vše naklizeno, vyleštěno, stačí jen přijít a hodit nohy nahoru. Žádné otravné domácí otrocké práce mě nečekají. Těším se ... opravdu se těším.

Aby těch pár pracovních nudnějších hodin nebylo až tak moc nudných, snad kvůli mému rozplýlení, na prodejnu přišel pán, obočí stažené do výrazu starostí a mírné naštvanosti, dává se se mnou do řeči.
Parkuje před naší budovou a někdo do něj před chvíli nacouval takovou rychlostí, až mu auto poskočilo úlekem. Pirát silnic bezpardónu ujel.

"Pravděpodobně to byl váš zákazník, nevíte o někom s bílou dodávkou?"
Vybavil se mi odřený červený bok naší plechové Fíbí, ke kterému přišla nedávno na parkovišti a ke kterému se také nikdo nehlásil. Okamžitě si pán se staženým obočím získal moje sympatie a vzpomínku na předešlé dva zákazníky, kteří před pár minuty odešli.
Oba znám, na oba mám telefon.
Volám a dozvídám se, že první má sice auto bílé, ale ne dodávku. Ten druhý už splňuje požadavky oba.
"Hele, sorry, naboural jsi tu auto a majitel by si s Tebou rád promluvil, vrať se zpátky."
Trochu bojuji s hořkým pocitem práskače, ale úlevný výraz majitele a vzpomínka na podřený bok mého dopravního prostředku hořký pocit rychle vymaže.

"Moc děkuji", poděkuje pán s vylekaným autem a jde čekat na piráta ven.
Dobrý skutek? Bonzování?
Nevím.
Chvilku sleduju, jak si pak ti dva kreslí obrázky do zprávy pro pojišťovnu.

Znenadání volá žena.
"Sousedi nás zase vytopili, nejsou doma, ze stropu crčí voda"
"Tyvoe, KARMA! To máš Duško za to napráskání piráta", probleskne mi hlavou a vybaví se mi ten náš čisťounký a uklizený byt, který mě měl večer přivítat s prázdným stolem na moje nohy.
Zuřím, políčko slušné mluvy si dnes v Modrém životě nezamodřím.
Naháním telefonní číslo na sousedy, do kyblíků na zemi kape voda.
Za tu hodinu, než je seženu, se skoro uklidním.
Dost mi k uklidnění pomůže myšlenka na to poslední vytopení před půl rokem.
Byl jsem na ně tehdy trochu více nepříjemný a jízlivý, asi jsem si mohl 1/2 tónu naštvanosti odpustit.
Však mi to KARMA za dva dny vrátila a já vytopil naší pračkou koupelnu a sklep pod námi.
Byla rychlá, mrcha spravedlivá.

Takže dnes nejsem až tak nastartovaný a nadávám jen v přítomnosti mé ženy a ne sousedů.
Zase pár dní budeme čekat, až to vše uschne a opět skratuje elektřina v jádře.
Soused si to u nás nafotil, podali jsme si ruce a v dobrém si šli po svém.

Vracím se do práce, kde na mě čeká láhev vína.
Pán s vylekaným autem se vrátil a za ten můj telefonát tam nechal červené víno z vlastního sklípku.
Vděčný, spokojený ... 

... je večer, s mojí paní ležíme v posteli, nohy podložené peřinou, ze stropu sem tam odkápne kapka vody do kýblu na zemi. Pes vždy jen zvědavě zvedne hlavu, když tu kapku uslyší.
Oba držíme skleničku výborného červeného vína z domácího sklípku a už nějakou tu hodinku si družně povídáme. Pípne mi SMS. Soused s prasklou hadicí od vody.

"Ty obrazy u nás na chodbě a u vás v bytě malovala vaše manželka? Měl bych zájem o portrét..."

Vesmír je už zase v rovnováze, všechno zlé je k nečemu dobré.
Opravdu mě ten Vesmírný chod věcí vždy hrozně pobaví.
Všechno bude dobrý, děcka. Fakt ;-)

Jak jsem si adoptoval babičku

Začalo to tím divným jarem, kdy na naší planetu dolehla covid krize a lidé se začali bát, zda se náhodou druhý den neprobudí do postapokalyptického světa plného zombie.
Báli jsme se všichni a nevěděli, co nás čeká.
V obchodech nebyla mouka a droždí, ven se chodilo v maskách a lidé si od sebe udržovali dvoumetrové odstupy. Kdo nemusel ven, ten nechodil. Jen my pejskaři nechávali strach napotom, protože když se psíkovi chce, veškerý strach musí stranou.
Protože jsem starý Foglarovec, honící se za drobnými dobrými skutky do Modrého života, začal jsem si všímat, kdo mezi námi pejskaři chybí, jestli bych se nemohl náhodou vtěrknout mezi pootevřené dveře a v roušce (místo přepadení) nenabídnout svoje služby ... a tím si zároveň modře vybarvit příslušné políčko.
Ale jen tak jsem si nad tím přemýšlel, protože plánovat je mnohem lehčí, než zazvonit na zvonek.
Po pár dnech nedostatku mouky jsem se o své myšlenky podělil se svojí ženou, která je mi inspirací, vzorem a vrbou, naslouchající mé stesky a nikdy nevyplněné plány.

"Dlouho jsem nepotkal paní Beníkovou", povídám ji a svěřím se s obavou, že chuděrka pajdavá určitě sedí doma u telky, vedle svých zahálejících berliček, nasává tu hrůzu z nonstop zpravodajství a malý Ben je už velký z toho, jak moc se mu chce na záchod.
"Tak za ní zajdi a vem ho vyvenčit", byla hned z celou věcí hotová moje milá.
Zabrblal jsem něco o tom, že nevím, jak se jmenuje (paní Beníková je jen naše přezdívka, kterou jsme si ji pojmenovali), že nevím, který je její zvonek a že by určitě stejně neotevřela, protože je tu covid a riziko, že ji pokoušu a stane se z ní zombie babička.

 Když jsem přišel druhý den z práce, moje milá spustila, že paní Beníková se jmenuje tak a tak, její zvonek je takový a makový a že mě čeká v sedm večer.
Tak to s mojí holkou je, člověk si ani nemůže jen tak do větru pouštět myšlenky na špacír, aby se toho nechytla a hned to všechno nezorganizovala. Inu, co se dalo dělat, v sedm jsem zazvonil se svojí psíkovou u paní Beníkové, ta otevřela s prvním zazvoněním, zapěla ódy na to, jak jsem hodný, vrazila mi do rukou vodítko od velkého Bena, který bude za chvíli zase malý a zavřela dveře.
Psíci si očuchali svoje partie a každý vyrazil jiným směrem.
Tím začalo moje pravidelně nepravidelné venčení Beníka.
Je to takový váleček na kraťoučkých nožičkách a moje eLiška ho zajímala jen jednou a to první den, kdy začala hárat. Jinak si ji moc nevšímá a ona jeho také ne.
Můj super plán, že budou kámoši na život a na smrt, se nekoná. Ben je psí děda a eLiška psí dámička s čumákem nahoru a ještě k tomu všemu trochu žárlivá. Blbá kombinace.

Postupem času zjišťuji, že paní Beníková vůbec není bojácná, že je to samostatná a soběstačná ženská, jen ty nohy ji trochu neposlouchají a tak občas spolkne svojí ženskou hrdost a zavolá, jestli bych dnes nemohl venčit, že její ladné nožky už to dneska neušourají.
Každou chvíli nadhodí myšlenku, že se se mnou musí srovnat, že to nejde, aby takový švarný jinoch navštěvoval takovou starou bábu jen tak, že mi podstrčí nějakou tu desetikorunu na přilepšenou, ale musím se statečně bránit.
Takhle by to nešlo, přeci se nenechám připravit o pravidelnou možnost zamodřit si políčko Modrého života a tak odmítám a vyhrožuju, že pokud toho nenechá, už nikdy za ní nepříjdu!
Nakonec jsem tedy svolil nad semtam jablíčkem či hruškou, chápu totiž, že ženská hrdost je ženská hrdost a vydržovat si pomocníka dodá mezi dalšími babkami jistou společenskou prestiž.

Často se stane, že před jejími dveřmi stojím déle, než jak dlouho trvalo samotné venčení, protože: "To víte, já jsem stará upovídaná ženská, celý den sama, jsem ráda, že mě někdo poslouchá" a já jsem ten mlčenlivý introvertní posluchač, který umí pokývat hlavou v tu správnou chvíli. Proto se z nás stala skvělá dvojka.
Ona se vypovídá na celou chodbu a já jen tiše přikyvuju s úsměvem na tváři. Beník kňučí, že by už jako rád dovnitř, že je tam miska a pelíšek a vůbec, dobrou noc, přijď zase zítra.

Nedávno mi paní Beníková volala jestli bych zase nemohl, že trochu spadla, možná se trochu potloukla, ale to nic není, že na to má takovou mastičku a půjde brzy spát.
Jakobych slyšel svojí babičku, když ještě žila: "Jo, spadla jsem u studánky u chaty, mám to trochu nateklé, ale to nic nebude" a pak se s haluzí pod paží dopotácí 1,5 kilometru dlouhou zasněženou pustinou do nejbližší vesnice, aby pak v nemocnici zjistili, že má nadvakrát zlomený kotník.
Jojo, to jsou ty silné samostatné ženy s větami, že to nic není a že na to mají mastičku.

Když mi otevře dveře, málem to se mnou sekne, z toho, jak vypadá. Dvě modré baterky místo očí, nos divně křivý a prst jednou tak velký, než normálně.

"Hele vy, paní Beníková", říkám já, ale neříkám ji Beníková, ale jejím jménem, "to není sranda, měla byste jít k doktorovi", ale znovu mám před sebou svojí babičku a tu její tvrdohlavost, však co by tu beze mně dělaly moje kočky a s tím byla hned hotová.
Jen paní Beníková se nevymlouvá na kočky, ale na Beníka. Jedna jako druhá, holky jedny tvrdohlavý.

Samozřejmě druhý den se dozvídám o neprospané noci, o rozčílené dceři, doktorovi, zlomeném prstu i nosu a vidím sádru až k lokti: "Tak vám ta mastička nějak nezabrala, pane Potůčku" a já se jen usmívám, protože tady nejde jinak, babka se chvilku lituje, jaká že je nešika hloupá, pak mi vrazí do jedné ruky Beníka, do druhé jablko a prý chvátejte, já vám musím povykládat, jak to celé bylo.

Venčím Beníka, venčím eLišku, venčím sebe a při tom přemítám, co už všechno o paní Beníkové vím, myslím na všechny ty historky začínající větou: "Vám to pane Potůčku můžu říct, to byste nevěřil ..." a uvědomuji si, že jsem si asi paní Beníkovou adoptoval jako babičku.
Mám ji ve vedlejším baráku a dost často se děsím toho, s čím na mě zase vyrukuje. Je s ní totiž sranda.
Dnes třeba otevřela dveře se zapnutým fénem a vysouší si mokrou sádru.
"Mi to nedalo, já dnes musela rozmrazovat ledničku a trochu jsem si namočila sádru", povídá paní Beníková a ukazuje mi ruku se sádrou, ze které odkapkává voda.
"Vám to pane Potůčku můžu říci, dcera by mě zabila. Já jsem musela vypnout ledničku, vytáhnout ji ze zásuvky, ale musela jsem odsunout tu lednici a jak ji odsunuju, tak mi nějak divně ruplo v tom prstu a teď to trochu bolí, tak snad to sroste rovně. Nerada bych, aby mi to zase lámali!"

"To voe babi, jsi to ty?!", říkám si v duchu a už teď se těším na další návštěvu :-)

A co vy? Nemáte poblíž také nějakou babku, kterou by stálo za to adoptovat? Ony jsou totiž dost rády, když si je někdo adoptuje, je s nima sranda a jsou nekonečným zdrojem surovin na závin.
A pokud otálíte a nevíte, na jaký zvonek zazvonit, stačí říct. Seznámím vás s mojí holkou a ona už to nějak zařídí ;-)

Na co koukat při podzimní depce?

Tak nám začal podzim. Čas podzimních plískanic, padajícího listí a dítek, hledajících pod stromy kaštany.
Také je to čas, kdy na lidi leze podzimní depka, které někteří sluníčkáři přezdívají jako období času na uvědomění si sebe sama, času přípravy na zimní odpočinek a rekapitulaci končícího roku.
Jsem na tom s vámi všemi stejně. Trochu na mě leze podzimní depka a nechuť z času zimního a trochu to využívám k nahlédnutí do sebe.
Je spousta věcí, které jsem chtěl tento rok zažít, udělat, navštívit a které jsem nezažil, neudělal a nenavštívil. Za většinu může moje lenost, ale hoďme to třebas na coronavirovou krizi, s lehkostí si odpouštím a v hlavě (i na papír) si už kreslím plány nové, na další rok.

V roce 2019 jsem si na svůj roční plán nakreslil, mimo jiné, i vytvoření vlastní pracovny. Koutku, doupěte, zašívárny. Přístěnku pod schody. Nejmenší ložnice v domě.
Ke splnění plánu jsem se dostal až letos, ale jak se říká, lepší pozdě, nežli později.
Z šatní panelákové místnosti o velikosti necelých 2 x 2m jsem vystěhoval kola, lyže a nikdy nepoužité kolečkové brusle, úklidové prostředky s vysavačem a koštětem schoval za plentu a ve zbytku místnůstky vybudoval svoje království.
Zprvu jsem měl ideu minimalistického koutku, ale láska ke shromažďování knih, obrázků a různých notesů tuto ideu hodně brzy pohřbila pod různé police a poličky.
Jsem to hold já, co si tu budu hrát na moderní trendy, které s mojí duší nesouzní.

Druhá idea byla, že až budu mít tu svojí pracovnu, konečně budu mít také čas a prostor na to "moje psaní". Nikdo mě nebude rušit a do ztichlého nočního bytu se tak bude moci noc co noc ozývat lehounký a pravidelný zvuk klapající klávesnice.
I tato idea se však zas tak úplně nenaplnila, protože sice vyhrálo klapání klávesnice, ale pouze při úporném hraní stříleček, nebo při sledování nových seriálů.
Abych si udělal trochu alibi a omluvil svoji neschopnost psát tu "vážnou" a "důležitou" literaturu, která změní svět, rozhodl jsem se s vámi podělit o nějaké ty typy na seriály, které jsem ve své nové "pracovně" zkoukl :-)
Protože kdy jindy čumět na filmy, než v období plískanic, padajícího listí a dítek, hledajících pod stromy kaštany, no ne? ;-) Tak jdeme na to:

Co mě hodně chytlo, a co jsem sjel skoro na jeden zátah, je první serie Ranní show (The Morning Show).

Seriál z prostředí televizní stanice, hlavně tedy z prostředí její úspěšné ranní show, kde se řeší, jak velký dopad může mít sexuální apetit hlavního moderátora show na životy jednotlivých kolegů. Na jejich kariéru, city, na duševní pohodu. Důležité téma. Zneužití moci, slávy a charisma.
Jennifer Aniston a Reese Witherspoon zde rozehrávají své životní role. Rachel z Přátel zde potvrzuje, že je prvotřídní vyzrálá herečka a Pravá blondýna za ní nezůstavá ani náhodou pozadu.
Úplný herecký koncert, kterému by obyčejný dvouhodinový film nedal takový prostor, jako právě seriál.
První dva tři díly byly tak emočně vypjaté, že prostě nešlo pustit si jen jeden díl.
Prostředek serie byl už tak trochu na setrvačnost, byť mě to pořád dost bavilo, ale pak přišel poslední díl, který zase dokázal vyhajpovat moje nadšení až do pomyslné mouchy, spadnuté do oka. A pak i do toho druhého oka. Takže ano, tohle opravdu vřele doporučuji ;-) 84% na ČSFD.

Druhý seriál je úplně z jiného soudku, ale vůbec to neznamená, že by byl horší.
Seriál Vychováni vlky (Raised by Wolves) mě uchvátil jak příběhem, tak naprosto skvělým vizuálem, kdy nejeden záběr by mohl aspirovat na opravdové umění.
Bojový android přeprogramovaný k tomu, aby vychovával poslední děti lidstva na opuštěné nehostinné planetě. Ztroskotaná vesmírná archa a pár přeživších věřících v boha jménem Sol, dilema víry a dilema nevěřícího androida, který v sobě má jak bojový program proti věřícím, tak i program "Matky", který vykazuje odchylky, které by nikdo nečekal.
Netrpělivě očekávám poslední díl série, protože tohle by mohlo být něco, co tu ještě nebylo.
V jedné diskuzi jsem se dočetl názor, že tohle přeci není žádné scifíčko, žádné pořádné války, jen žalozpěv nad tím, co je správné a co ne.
Právě naopak! Tohle je scifíčko se vším všudy! Fakt, věřte mi ;-)
73% na ČSFD

No a je to. Pro dnešek snad stačí, psacím ideám jsem udělal zadost a pracovnu povýšil i na něco víc, než jen na pařmenský a filmový koutek. Odpusťte mi prosím ten zdlouhavý úvod o ničem a přeji hezkou zábavu u seriálů, které snad na mé doporučení vezmete za své ;-)

Slunovrat

Vstávám za tmy. Před zazvoněním naplánovaného budíku. Místo snídaně zapálím tlustou svíci na stole.
Jsem natěšený na dnešní ráno, začíná pro mě totiž můj osobní svátek, oslava smíření se a uvědomění si naděje.
Rok od roku je pro mě oslava Slunovratu důležitěší a vnitřně naplňující. Důležitější než tradiční Vánoce.
Potichu se chystám, na hromádku snáším potřebné věci a pak je ukládám do batohu.
Připínám psa na vodítko a do rukou beru připravené dřevo na podpal.
Včera celý den pršelo, bude mokro. A do lesa na dříví ještě nesmím.
Je nejtenčí hranice mezi naším světem a světem lesních duchů a démonů, nerad bych se své rodině ztratil za bludným kořenem.
Po tmě, spolu s eLiškou, dorazím na kopec za městem.
V mlze se rýsuje temná hranice tajemného lesa. Budí respekt, jsem rád, že nemám v plánu jít mezi stromy. Na ozoru prosvítá tenká linka začínajícího svítání, ohraničená težkými mračny.
V řídnoucí tmě připravuji dřevo, kupím na hromádku.
eLiška v pozoru hlídá prostor mezi námi a lesem.

Pár škrtnutí sirkou a drobný oheň vzplál.
Není potřeba velký táborák, stačí jen zástupný symbol.
V plechovém pohárku medovina, v dýmce voňavý tabák.
Trochu medoviny odlévám do plamenů, zbytek tabáku z tabatěrky přisypávám do ohně.
Symbolické dary.
Rozjímání, poklid. Čekání.
Když dohoří poslední zbytky prkýnek, když žhnou jen dohasínající uhlíky, v lince úsvitu se jen na okamžik objeví kousek Slunce, aby ihned zmizel za mraky. Prchavý okamžik.
Jako by to bylo vypočítáno, naplánováno.
Nebylo.
Bylo to prostě jen tak, jak být mělo.
S vděčností zahrabu zbytky ohně, ukloním se schovanému Slunci a spokojeně odcházím zpět domů, za rodinou a kamarádem, který přijel na návštěvu.
Dnes začíná Zima, Slunovrat přináší naději, že nebude trvat věčně.
Krásný začátek přerodu, pravý začátek nového roku.
Hodně štěstí a zdraví přeji všem. I sám sobě ...

A už půjdeš ven?

Tiché zaťukání na dveře koupelny.
"A už půjdeš ven? Mně je tady smutno!", zkouší mě vylákat Lucie z vany plné horké vody.
"Až dočtu tuhle stránku ... nebo spíš tuhle kapitolu," odpovídám jí tou všem dobře známou knihomolskou lží.
"Grrr...," odpoví a její dech za dveřmi na chvilku zmizí.

Další tiché zaťukání.
"A už ji máš přečtenou? Můžu za tebou?"
Sedne si do vany, o pokrčené nohy si opře bradu a kouká na mě.
Dívá se, jak si čtu.
"Co čteš?"

Fotku jsem si půjčil z filmu Předčítač, protože se mi sem moc hodí ;-)

 
Čtu o holce, která už měla plné zuby velkoměsta a stresu z něj.
O tom, jak vzala svého manžela, sbalili se a odstěhovali se do města malého.
Kde si koupila malé a útulné knihkupectví.
Čtu o tom, jak vypráví svému manželovi o povinnosti knihkupce mít v obchodě jen knihy, které ho vystihují, které se mu líbí. To proto, aby jeho knihkupectví bylo osobité a čtenáři u něj našli to, co by jinde nenašli.
Mluví se tam o osobnosti knihkupce, o jeho poslání knihy doporučovat, poznávat své čtenáře. O vzácné možnosti přenášet na zákazníky nadšení z knihy, kterou by si dost možná nikdy nekoupili.

Už sám nevím, co je v té knize skutečně tak, jak popisuji, nebo co už jsem si pod dojmem z knihy já sám vymyslel a domyslel. Nevím, jestli už náhodou nemluvím o svém snu.

"Myslím si, že bych byl dobrý knihkupec. Bavilo by mě poznávat své zákazníky, infikovat je svými knihami. Na předním pultu vystavovat své oblíbence a ukazovat tím zákazníkům svůj svět."
Domýšlivě se chvástám a ona se na mě jen shovívavě usmívá.

"Lucinko, že si můžu koupit knihkupectví?!"
"To víš, že jo a pojď už z té vody ... "

Duševní permakulturní zahrada

Už od nepaměti mám rád přírodu. Cítím se být její nedílnou součástí.
Miluji všechny rostliny, květiny, louky, les, řeky, nebe, zvířata.
Vše, čím je a co představuje Matka Příroda. Gaia, Universum, Vesmír.
Mám rád přírodu nespoutanou a divokou, mám však rád i přírodu ukotvenou v nádobách, domestikovanou ... zkrocenou.
Moc rád sleduji ten proces zrození, růstu a závěrečného úpadku. Fascinuje mě to.

Poslední dobou si svůj život představuji jako jednu velkou nekonečnou Zahradu.
Tu mám les pevného přesvědčení, tu jezero čistých úmyslů.
Zde rostou krásné malé květinky drobného nadšení a zde se plazí rozvětvený břečťan plný lístků víry v pohádky a víceméně pravdivých příběhů, sesbíraných po celý můj život.
Jsou tu kopřivy pálivých nehod i trsy plevele zobrazující černé myšlenky.
Všechno to tu roste a bují, občas tvoří nepropustnou džungli.

Často jsem se ve své Zahradě ztrácel.
Dost často zabloudil do zadní části ... tam, kde bublá bahno a rostou popínavé rostliny, snažící se stáhnou svojí potravu a neúprosně se deroucí za Sluncem. Části, kde se staré rostliny rozpadají a mění v humus.
Dlouho jsem s tímto koutem své Zahrady bojoval, snažil se to místo odvodnit, protrhat, vykácet.
Osadit květinami jinými, sem tam strčit bylinku, možná nějaké rajče se sladkými plody.
Nikdy to nedopadlo.
Bažina se vrátila, vždy vyrostlo něco, co Slunce zakrylo a udělalo temný stín, kde se čerstvým plodům nedařilo. Nic nepomáhalo brodit se a mačetou prosekávat.
Končilo to propadnutím se po kolena do bahna.

Ilustrace z knihy The Little Gardener

Jak šel ale čas a já stále více a více pozoroval chod přírody, docházela mi jedna věc.
Nesmím s Přírodou bojovat.
Nesmím se jí stavět na odpor. Stříkat na ní jedy.
Ten plevel tam musí být, ta hnijící bažina má svůj účel a je nepostradatelným přítelem mé duševní Zahrady.
Není den bez noci, léto bez zimy, radost bez smutku.
Všechno se vším souvisí.
Fascinován permakulturním pěstováním rostlin, rozhodl jsem se být permakulturním zahradníkem ve své duševní Zahradě. Nebojovat s plody vlastní mysli, jen je respektovat, pozorovat a sem tam něco přistřihnout, tu přesadit na vhodnější místo, tu více zalít a tu vydatně pohnojit.
Věnovat energii a lásku barevným květům a nechat žít si vlastním životem lopuch v rozapadajícím se močálu.
Přestal jsem kácet, začal jsem ale tvořit cestičky.
Některé jsou jen vyšlapané, některý vykládané bílými kameny.
Mám vedle sebe jezírko s radostně vyskakujícími myšlenkami v podobě malých rybek a temnou tůňku s obrovskou ropuchou, žalostně prozpěvujíc si o žalu a smrti.
Létají mi zde barevní motýli z květu na květ i smrtihlavové připomínající věčný koloběh všeho.
Od té doby, kdy jsem v přírodě vypozoroval, že smrtí rostliny nic nekončí, že naopak se stává prostředkem života nového, v mém srdci zavládl neobvyklý klid.
Přestal jsem se tolik bát.
A začal pěstovat svůj vlastní ráj.
O myšlenky, které mě dělají šťastným, jsem se začal starat. Tvarovat je, zalévat je a sem tam přidám i nějaké přirozené hnojení.
A ty smutnější jsem začal respektovat. Přestal s nimi bojovat, přestal je zalévat, přestal je hnojit.
Nechávám je vlastnímu životu.
V bažině jsem si vybudoval úzké stezky a občas se vydám na procházku i tímhle směrem.
Už však ne proto, abych zde vytrhával plevel a brodil se po kolena v černé usazenině, ale abych sledoval, jak se vše mění a samo přeměňuje.
Vše, čemu věnujete energii roste. To, čemu energii nedáváte, pomalu mizí.
Bažině svoji energii nedávám a ona se pomalu zmenšuje.
Už není tak hrůzostrašně veliká, jako byla za mého dospívání. Ani tolik nesmrdí. Příjemně voní těžkou vůní přerodu.
Nikdy nezmizí, ale věřím tomu, že nebude tvořit dominantu mé Zahrady.
Je v ní totiž nepostradatelnou součástí.
Na svých procházkách tímto směrem jí používám jako takovou zvláštní hromadu kompostu. Z mé zahradní nůše do ní vysypávám uschlé plody snů, odstřihnuté zvadlé lístky různých přesvědčení. Mrtvé kořeny velkých iluzí.
A příště si sem příjdu pro výživnou půdu zrozenou z toho všeho, tu nasypu do velkého květináče a umístím do ní semínko snu nového.
Každý máme svojí Zahradu takovou, pro jakou se rozhodneme.
Někdo má poušť a sem tam nějaký kaktus, někdo v řadě za sebou zasazené rostliny stromů jednotného rodu. Já se rozhodl pro divokou džungli, uprostřed níž jsem si postavil malý útulný domeček a v jeho okolí pěstuji sny a hezké myšlenky.
Nedaleko mám i prostor pro plevel a květy méně hezké a voňavé, to aby mi připomínaly, že vše je takové, jaké má být.

A jakápak je ta vaše zahrada? Čemu vy věnujete energii a péči?
Nepřihnojujete náhodou něco, co hnojivo nepotřebuje?

Přeji vám všem bohatou úrodu toho, co byste si rádi vypěstovali, kamarádi ;-)

Otec a syn v zákopech, aneb vypěstuj si svoje dítě!

Protože začaly prázdniny a otevřela se brána do opravdového léta, neváhal jsem a tuto skutečnost oslavil návštěvou knihovny.
Vždyť jak lépe oslavit to magické období, kdy dva měsíce nebudu muset budit malého prudiče do školy, než náručí plnou těžkých knih?!
Zbožňuji tu chvíli, kdy příjdu z knihovny domů, beru jednu knihu po druhé do rukou a rozhoduji se, která bude tou první tento měsíc.
Do jakého alternativního vesmíru se vydám?

Vyhrál Jérome Colin a jeho Bitevní pole - prý humorná kniha o rodině, kniha o duševním boji mezi otcem a pubertálním synem.
Prý humorná ... možná příjde humorná bezdětným lidem, možná příjde humorná lidem starým, kteří již mají tuhle válku za sebou.
Člověku, krčícím se v zákopu před zavřenými dveřmi dětského pokoje, už tak vtipná nepříjde.
Ani trochu. S ledovým pocitem mrazení v zádech obracím stránku po stránce a sleduji příběh tak důvěrně známý, že mě může uklidnit pouze fakt, že v tom nejsem sám, že v tom jedeme všichni.
Těžký život s pubertou a to jsme teprve na začátku.
Už teď hledám pomoc v jógové praxi, v rozhovorech s Jardou Duškem na Youtube a dlouhých procházkách se psem.Co budu dělat za pár měsíců, až všechny ty rady "neberte si to osobně" příjdou vniveč a já budu zralý na denodenní návštěvu hospody nebo psychiatra?
Všechny ty v knize popisované otcovské góly do vlastní branky, ty trapné řeči otců, snažící se vychovat z malého kloučka silného muže, to všechno mám i já v sobě.
A začínám být trochu v panice.

Kéžby výchova dětí byla tak jednoduchá, jako je pěstování kytek! Zasadit semínko do hlíny, zalévat, občas pohnojit a tradá ... radovat se z dospělé kytky.

Vlastně moment!
Zasadit, zalévat, pohnojit, radovat se. Zasadit, zalévat, pohnojit, radovat se ...
Doprčic ... a není to nakonec ve skutečnosti opravdu takhle jednoduché?
Co takhle přestat děti vychovávat, ale prostě je jen pěstovat?
Zasadit semínko a jen co se vyklube, začít jej vydatně krmit a krmit. Často jeho dušičku prohnojit láskou a s vážně míněnými slovy "Mám Tě moc rád!" jej zas a znovu zalévat.
No a pak příjde období, kdy se zahradník musí rozhodnout jak dál.
Buď začne kytku stresovat a opatrně začne zaštipávat její konečky, aby si její dospělou podobu vytvaroval dle své představy, a nebo odevzdá svojí důvěru Přírodě a nechá rostlinku růst tak, jak ona potřebuje.
Přemýšlím, jak je to u nás. A dochází mi, že se stresuji zbytečně.
Fázi růstu rostlinky/syna jsme zvládli na jedničku.
Je mu jedenáct a velký je jak na patnáct. Zdravý, štíhlý a pružný stonek se pne ke slunci a už dlouho je dostatečně silný na to, aby zvládl nečekané poryvy větrů a nepřízeň počasí.
Láskou jsme vyživovali jeho kořeny tak poctivě, že jsme do fáze mladé dospělosti dorostli o pár let dříve, než je to +/- normální.
Lékaři tomu říkají předčasná puberta, zahradník dobré podmínky k růstu :-)
My jsme teď ve fázi, kdy se zahradník musí rozhodnout.
Odstřihávat ty nehezky rostoucí lupínky a tvarovat je do úhledného tvaru dle vůle zahradníka, nebo je nechat divoce růst a jen občas posbírat opadané lístky, kterých se sama rostlina zbaví?
Prošel jsem se po bytě a zastavil se na balkoně.
Prohlížel jsem všechny svoje kytky a přemýšlel o nich.
Všechny do jedné nechávám růst dle jejich potřeb. Zalévám je, hnojím je. Povídám si s němi. Ale netvaruji. Pokaždé, když jsem se snažil vychovávat rostlinu, nedopadlo to dobře.
Naprosté většině se daří výborně, byť vypadají jako příslušníci domorodého kmene v džungli.
Ano, pár kytek jsem usoužil. Byli slabé a můj způsob pěstování nezvládly, takový je život.
Zašel jsem do synova pokoje a důkladně jsem si jej prohlédl. Syna ... ne pokoj.
Zdravá a silná rostlina se z něj stala. Výrazná osobnost, deroucí se za svojí představou života.
Zalévali jsme jej poctivě a hnojiva (v podobě lásky) dostal také nadměrné dávky.
Vypěstovali jsme si silného člověka.
A já trouba teď kolem něj tancuji s nůžkami a snažím se divoce pnoucí rostlinu udržet ve vymezeném květináči.
Odkládám nůžky a odteď budu jen ulamovat oschlé lupínky, kterých se bude sám chtít zbavit.
I nadále budu hnojit a zalévat láskou.
Ať si roste jak potřebuje.
Nebudu s mojí milovanou rostlinkou bojovat, nebudu mu zastřihávat jeho sny.
Nepotřebuje zastřihávat, nepotřebuje tvarovat. Je dostatečně silný na to, aby rostl do výšky. Stonek má pevný a pružný.
A ten bordel v pokoji, všechny ty plastové láhve od pití, pohozené špinavé oblečení a ponožky všude okolo, to není bordel! To je jen mulčovací kůra, kterou potřebuje ke svému růstu!
Tak a je to. Zahradníkům zdar! Ať vám vaše dítka pěkně kvetou ;-)

Knihomolské rostliny

Často si dávám vanu. Koupel ve vaně.
Napustím si opravdu horkou vodu, skoro po přetékací otvor, zrcadla v mžiku zamlžená.
Otevřu knihu a propadnu se do světa písmen a vět.
Dělám to tak od nepaměti. Již celou věčnost.
Co knih jsem ve vaně přečetl, kolik nekonečných hodin proležel v mírně beztížném stavu chladnoucí vody.
Žít v bytě jen se sprchou, umřel bych. Nebo se zbláznil.
Horká vana, s knihou v ruce, to je více než celá armáda psychologů.
Jenže poslední léta se do duše vkrádá podivný neklid.
Strašák pod postelí. Chcete-li ... pod vanou.
Tím strašákem je ekologie.
Sucho. Málo vody. Plýtvání.
Prostý fakt, že se koupeme v pitné vodě, které je stále méně ... stále častěji moje sobeckost bojuje s provinilým pocitem.

Ilustrace: Margaret Orr

Našel jsem si tedy drobnou omluvu, to aby vanová terapie i nadále udržovala mojí mysl na hranici příčetnosti.
Ta omluva se jmenuje Konev. Abych byl přesný, tak konve čtyři.
Když si chodím zaplavat do vany, nepoužívám žádné přísady. Žádné mýdlo, žádný šampón. Ani sůl, ani pěnu. Nic. Jen vodu. Není to očista těla, je to očista duše.
Ano, je to plýtvání, ale nikdo nejsme dokonalý. Zato ale třídím odpad a na ulici sbírám odpadky ;-)
Přesto mi přišlo až bolestivé vanu jen tak vypustit do útrob temných kanálů.
Proto jsem do vychladlé vany začal potápět ty čtyři konve a zalévat použitou vodou svojí balkónovou zahrádku. Aby ta voda nepřišla nazmar.

Hodiny a hodiny se rozpouštím v horké vodě a ta přebírá mojí energii.
Energii tělesnou, ale co je ještě důležitější a čemu opravdu věřím, energii duševní.
To propojení s říší fantazie, jejiž bránou jsou všechny ty čtené knihy ve vaně, prostě musí vytvořit obrovskou porci energie.
A já... podobný sáčku s čajem, louhující do konvice své tajemství a moc silného nápoje, do vody propouštím myšlenky knih.
Jsem prostředníkem vnášející sílu knih do síly vody.
Zní to praštěně, že? :-)

A teď si představte, že tím zalévám květiny. Byliny. Všechen ten knižní svět, všechna ta vylouhovaná energie ve vodě, prosakuje úrodnou hlínou květináčů a pomocí kořenů putuje do živých těl všech mých milovaných rostlin.
Knihomolské rostliny!
Bazalka plná milostných románů. Rajče snící o chodících Trifidech.
Rybíz, skrývající v každém svém plodu jednu myšlenku vyčtenou z knih.
Zelené listy obsahující slova, květy tvořící plynulé věty.
Myšlenky jsou opravdu zvláštní záležitostí.
Umí tvořit celé vesmíry.
V tom mém Vesmíru právě buduji rostoucí knihovnu. Zelenou knihovnu.
Prosperující a deroucí se za světlem.
Nakonec přiletí včela či křehký motýl a usednou do rozevřeného květu stejně tak, jako by usedly na stránku otevřené knihy.
Drobná písmena ulpí na jejich těle v podobě lehkého pylu a nechají si odnést v širý kraj ...

Není zvěř jako zvěř

Každý, kdo má rád přírodu a má Facebook či Instagram, si během tohoto týdne určitě všiml kampaně Krkonošského národního parku Není zvěř jako zvěř, upozorňující na stále častější výskyt invazivního druhu čeledi odpadkoušovitých.
Kampaň ukazující prstem do keřů, do lesů, luk i potůčků.
Ukazující na bordel, který do přírody nanosíme my, lidi.
Kampaň je to bezesporu hezká a nápaditá, ale zdá se mi, že tento invazivní druh odpadkoušů se vymknul kontrole a naleznete jej už úplně všude, ne jen v Krkonoších.
Nedalo mi to a náležitě vybavený jsem se vypravil do našeho Pokakaného lesa uprostřed sídliště na průzkum.
Vzal jsem s sebou svojí milovanou stopařku a trhačku eLišku, protože přijít do styku s novým odporným invazivním druhem nepřipravený by mi mohlo být osudným.
A vskutku.
Stačí se jen dívat kolem sebe a hned je najdete. Ani se nasnaží se schovat, jak jsou si jistí tím, že v přírodě nemají přirozeného nepřítele.
První stádo jsem našel pod nedalekým stromem, odpočívali ve stínu, vůbec se mě nebáli.

Když jsem je začal postupně odchytávat, trochu zneklidněli a nespokojeně se začali vrtět, ale brzy zjistili, že jsem připravený a mám pytle dva. To je uklidnilo.
Odpadkouši se totiž dělí ještě na dva druhy a to na odpadkouš recyklátor a odpadkouš bordelus a ti neradí spí ve stejném hnízdě, byť se v přírodě vyskytují pospolu.
Odchyt to byl vskutku úspěšný, protože jsem chytil již rozpoznané druhy jako jsou petlahvoň odhozenec, vlhčenec ubrouskový či sáčkovec šustilka. Podařilo se mi však do pytle nalákat i plechovce pivního a vajglovce krabkoidního. Vystopoval jsem i spacákoida vodbezďáka, ale toho jsem nezdolal, byl plný mravenců a nevešel by se mi do pytle. 
Nechám si ho tedy na příště ;-)
Mám radost. Jak z nové kampaně, tak z mého dnešního odpadkojidního lovu.
Stačí málo k nedělnímu hezkému dni. Je to opravdu nenáročné, odpadkoušovití jsou tak vykulení, že je někdo sbírá, že se nezmohou ani na úlek, natož na útok či útěk.
A co vy? Také se vydáte na lov?

Doporučená výbava: rukavice (odpadkoušovití by mohli kousat a být nemocní) a minimálně dva pytle (ať se pak v připravených barevných klecích, které již léta najdete na na každém rohu, neporvou). Lovu zdar!