Slzy pro keře

Byli jsme mladí, když jsme se sem přestěhovali.
Zamilovaní, nadšení a šťastní ... náš společný byt, náš nový domov.
Co na tom, že je to obyčejný byt v paneláku?
Byl náš, oba jsme se stěhovali od rodičů, před sebou celý život.
Vybrali jsme si ten byt i kvůli tomu, jak to vypadalo venku na ulici.

Ke vchodu dlouhé schody, na jejich jedné straně (u sousedů) stojí dva vysoké husté stromy, sahajcí kamsi za třetí patro, propletené větvemi pospolu, jeden větší statný a ten druhý menší, jakoby se toho většího držel kolem pasu. "Chraň mě, jsem příliš malý!"
Na druhé straně schodů trnitý keř a za ním krásná bříza.
Hned před našimi okny. A pod oknem ještě jeden krásně kvetoucí malý keřík.
Pod balkonem bydlí keř zlatého deště, dotýkající se prsty nízkého keřového stromu, který se stydlivě plazí více do šířky, než do výšky.

 Milujeme výhledy z okna, skrze břízu a keře téměř nejsou vidět plechové krabice na kolech, sedící na vybetonované ulici.
Dalo by se úspěšně předstírat, že výhled je to skoro vesnický.

Na břízu jsem brzy umístil svojí první ptačí budku, v keři se rojí brabčáci a pod balkonem sem tam zavříská polodivoká kočka.
Krása.
Člověk často zapomíná, že bydlí na sídlišti.

 

Jako první zmizela bříza i s budkou.
Přišel jsem domů, před okny jen torzo kmene, uřezané ruce větví se válely po zemi.
Druhý den tam už nebylo ani torzo.

To soused ladil satelit a nemohl chytnout 100+1 kanálů televize, kde všude dávají stále stejné filmy.
Ten den jsem hodně křičel a to i na souseda v trenýrkách.
Nakonec mu satelit stejně míří na druhou stranu a do ulice zavedli kabelovku.

Předzvěst konce párečku vysokých stromů zvěstovala petice sousedky nad námi.
"Je z nich akorát nepořádek, nevidím na své auto, jestli mi ho někdo nekrade a mám tu tmu", vykládá mi sousedka, která za celou tu dobu, co tu bydlíme, neplnila svojí úklidovou službu, když na ni dvakrát do roka přišla řada, s třicet let starým rezavým autem a celoročně staženými žaluziemi.

Byl jsem poslední, kdo se měl podepsat na arch papíru a první, kdo na něj velkými písmeny napsal "NESOUHLASÍM" s třemi vykřičníky.

Stromy zmizely a od té doby mají celoročně zatažené žaluzie všichni ti, před jejiž okny stromy stály.
Tato část paneláku je orientovaná na jížní stranu.
Po celý den do oken svítí slunce, v létě už to docela přehání.
Zmizel stín, zmizela většina ptáků.
Dost z nich se přestěhovalo k nám na zbývající keř a rozvalující se nízký keřovitý strom.
Stín nahradila větší vrstva prachu z ulice, ventilačky oken se zavřely.

Léta plynou a "Ta, co kácí stromy", většinu roku tráví někde na své zahradní chajdě, bydlí tu jen na zimu.
A strašně, ale úplně strašně, jí vadí keř pod našim balkonem.
Je hustý a daří se mu, už vyrostl k nám do prvního patra, zaclonil nám výhled na plechovky s kolečky a přinesl stín. Výš nesahá, dorostl do svých plných sil.
Sundáváme záclony z oken, nejsou potřeba, to zelené listy jsou naším závěsem, chránící nás před pohledy z ulice.
Denně se v jeho útrobách prohání kosáci a drze vyhrabují hlínu z mé balkonové zahrádky, snad proto, aby si utěsnili svoje hnízda, snad proto, aby sezobli semínka, v hlíně uložené.
Máme se rádi. Jak já s ní, tak my s ptáčky.
A přímo milujeme zajíce, kterého chce naše psíková každé ráno prohnat po sídlišti a který sem tam spí ukrytý v našem keři.

Místo dvou stromů je suchá placka, na které se již léta snaží soused vypěstovat trávu.
Celoročně ji zalévá konvemi vody, nabrané ze společné úklidové místnosti, a krom zvýšených plateb za společné prostory to žádný jiný vliv moc nemá.
Když už se poštěstí a prší více dní po sobě, řídká tráva vykoukne o pár centimetrů, ale už jsou tu pracovníci technických služeb, aby ji strunou z křovinořezu vyrvali ze země i s kořínky.

Jen pod našimi okny se to zelení a šustí, protože kluky z technických služeb znám, prodávám jim ty křovinořezy (ach, jaká to ironie) a nadrsno jsem jim zakázal cokoliv tam dělat.
Respektují to.

Před zimou bylo setkání nájemníků a vlastníků a protože to tam vždy vypadá jak ve filmu Vlastníci, šli jsme s Lucií raději na rande za město. Trochu jsme na to zapomněli, trochu se na to vykašlali.

"Paní (Ta, co kácí stromy), si vás vzala napaškál, hartusila, hrozila, že s tím keřem se musí něco udělat, že si tak roste vám do oken, že se to nesluší, že se jí to nelíbí.", povídá soused, když se potkáme na chodbě, den po schůzi.

Ach jo ...

Mezitím prodáváme byt, protože čas nadešel, je potřeba změnit naše životy, posunout se dál (o dvacet kilometrů) a jít do (byť menšího) domečku na vesnici, kde budou znít o víkendu cirkulárky, bude tam vonět hnůj a v našem uzavřenemém dvorečku o velikosti pěti balkónu vedle sebe půjde rozdělat oheň a zasadit o něco víc bylinek a rajčat.

Nápis "Byt na prodej" na našich oknech však zdá se dodal odvahy a pravděpodobně spustil tichý sled událostí.

Dnes přijedu z práce domů a málem přejedu svůj vchod, protože je něco jinak.
Ale ne, za oknem je naše kočka, musí to být tady.

Náš keř je pryč.
Ten vedle něj také, rozvalující se strom už se nerozvaluje a je z něj jen ubohé torzo své velikosti.
Keř, který kdysi dělal společnost statné bříze je fuč jakbysmet.
Kosáci, kteří již týden křičí, že bude jaro, jsou zticha, možná proto, že tu nejsou.
Zajíc se buď nestihl schovat a snědl ho nějaký pes, nebo vzal do zaječích a šel jinam.
Co by tu taky dělal, když tu nic není.

Jen malý zbytek zeleného a jinak prázdný plac, holina s trčícími pařízky, co možná obrazí, ale bude to trvat léta, než z nich bude něco.

Lidi jsou prostě čuráci ...