Jak jsem si adoptoval babičku

Začalo to tím divným jarem, kdy na naší planetu dolehla covid krize a lidé se začali bát, zda se náhodou druhý den neprobudí do postapokalyptického světa plného zombie.
Báli jsme se všichni a nevěděli, co nás čeká.
V obchodech nebyla mouka a droždí, ven se chodilo v maskách a lidé si od sebe udržovali dvoumetrové odstupy. Kdo nemusel ven, ten nechodil. Jen my pejskaři nechávali strach napotom, protože když se psíkovi chce, veškerý strach musí stranou.
Protože jsem starý Foglarovec, honící se za drobnými dobrými skutky do Modrého života, začal jsem si všímat, kdo mezi námi pejskaři chybí, jestli bych se nemohl náhodou vtěrknout mezi pootevřené dveře a v roušce (místo přepadení) nenabídnout svoje služby ... a tím si zároveň modře vybarvit příslušné políčko.
Ale jen tak jsem si nad tím přemýšlel, protože plánovat je mnohem lehčí, než zazvonit na zvonek.
Po pár dnech nedostatku mouky jsem se o své myšlenky podělil se svojí ženou, která je mi inspirací, vzorem a vrbou, naslouchající mé stesky a nikdy nevyplněné plány.

"Dlouho jsem nepotkal paní Beníkovou", povídám ji a svěřím se s obavou, že chuděrka pajdavá určitě sedí doma u telky, vedle svých zahálejících berliček, nasává tu hrůzu z nonstop zpravodajství a malý Ben je už velký z toho, jak moc se mu chce na záchod.
"Tak za ní zajdi a vem ho vyvenčit", byla hned z celou věcí hotová moje milá.
Zabrblal jsem něco o tom, že nevím, jak se jmenuje (paní Beníková je jen naše přezdívka, kterou jsme si ji pojmenovali), že nevím, který je její zvonek a že by určitě stejně neotevřela, protože je tu covid a riziko, že ji pokoušu a stane se z ní zombie babička.

 Když jsem přišel druhý den z práce, moje milá spustila, že paní Beníková se jmenuje tak a tak, její zvonek je takový a makový a že mě čeká v sedm večer.
Tak to s mojí holkou je, člověk si ani nemůže jen tak do větru pouštět myšlenky na špacír, aby se toho nechytla a hned to všechno nezorganizovala. Inu, co se dalo dělat, v sedm jsem zazvonil se svojí psíkovou u paní Beníkové, ta otevřela s prvním zazvoněním, zapěla ódy na to, jak jsem hodný, vrazila mi do rukou vodítko od velkého Bena, který bude za chvíli zase malý a zavřela dveře.
Psíci si očuchali svoje partie a každý vyrazil jiným směrem.
Tím začalo moje pravidelně nepravidelné venčení Beníka.
Je to takový váleček na kraťoučkých nožičkách a moje eLiška ho zajímala jen jednou a to první den, kdy začala hárat. Jinak si ji moc nevšímá a ona jeho také ne.
Můj super plán, že budou kámoši na život a na smrt, se nekoná. Ben je psí děda a eLiška psí dámička s čumákem nahoru a ještě k tomu všemu trochu žárlivá. Blbá kombinace.

Postupem času zjišťuji, že paní Beníková vůbec není bojácná, že je to samostatná a soběstačná ženská, jen ty nohy ji trochu neposlouchají a tak občas spolkne svojí ženskou hrdost a zavolá, jestli bych dnes nemohl venčit, že její ladné nožky už to dneska neušourají.
Každou chvíli nadhodí myšlenku, že se se mnou musí srovnat, že to nejde, aby takový švarný jinoch navštěvoval takovou starou bábu jen tak, že mi podstrčí nějakou tu desetikorunu na přilepšenou, ale musím se statečně bránit.
Takhle by to nešlo, přeci se nenechám připravit o pravidelnou možnost zamodřit si políčko Modrého života a tak odmítám a vyhrožuju, že pokud toho nenechá, už nikdy za ní nepříjdu!
Nakonec jsem tedy svolil nad semtam jablíčkem či hruškou, chápu totiž, že ženská hrdost je ženská hrdost a vydržovat si pomocníka dodá mezi dalšími babkami jistou společenskou prestiž.

Často se stane, že před jejími dveřmi stojím déle, než jak dlouho trvalo samotné venčení, protože: "To víte, já jsem stará upovídaná ženská, celý den sama, jsem ráda, že mě někdo poslouchá" a já jsem ten mlčenlivý introvertní posluchač, který umí pokývat hlavou v tu správnou chvíli. Proto se z nás stala skvělá dvojka.
Ona se vypovídá na celou chodbu a já jen tiše přikyvuju s úsměvem na tváři. Beník kňučí, že by už jako rád dovnitř, že je tam miska a pelíšek a vůbec, dobrou noc, přijď zase zítra.

Nedávno mi paní Beníková volala jestli bych zase nemohl, že trochu spadla, možná se trochu potloukla, ale to nic není, že na to má takovou mastičku a půjde brzy spát.
Jakobych slyšel svojí babičku, když ještě žila: "Jo, spadla jsem u studánky u chaty, mám to trochu nateklé, ale to nic nebude" a pak se s haluzí pod paží dopotácí 1,5 kilometru dlouhou zasněženou pustinou do nejbližší vesnice, aby pak v nemocnici zjistili, že má nadvakrát zlomený kotník.
Jojo, to jsou ty silné samostatné ženy s větami, že to nic není a že na to mají mastičku.

Když mi otevře dveře, málem to se mnou sekne, z toho, jak vypadá. Dvě modré baterky místo očí, nos divně křivý a prst jednou tak velký, než normálně.

"Hele vy, paní Beníková", říkám já, ale neříkám ji Beníková, ale jejím jménem, "to není sranda, měla byste jít k doktorovi", ale znovu mám před sebou svojí babičku a tu její tvrdohlavost, však co by tu beze mně dělaly moje kočky a s tím byla hned hotová.
Jen paní Beníková se nevymlouvá na kočky, ale na Beníka. Jedna jako druhá, holky jedny tvrdohlavý.

Samozřejmě druhý den se dozvídám o neprospané noci, o rozčílené dceři, doktorovi, zlomeném prstu i nosu a vidím sádru až k lokti: "Tak vám ta mastička nějak nezabrala, pane Potůčku" a já se jen usmívám, protože tady nejde jinak, babka se chvilku lituje, jaká že je nešika hloupá, pak mi vrazí do jedné ruky Beníka, do druhé jablko a prý chvátejte, já vám musím povykládat, jak to celé bylo.

Venčím Beníka, venčím eLišku, venčím sebe a při tom přemítám, co už všechno o paní Beníkové vím, myslím na všechny ty historky začínající větou: "Vám to pane Potůčku můžu říct, to byste nevěřil ..." a uvědomuji si, že jsem si asi paní Beníkovou adoptoval jako babičku.
Mám ji ve vedlejším baráku a dost často se děsím toho, s čím na mě zase vyrukuje. Je s ní totiž sranda.
Dnes třeba otevřela dveře se zapnutým fénem a vysouší si mokrou sádru.
"Mi to nedalo, já dnes musela rozmrazovat ledničku a trochu jsem si namočila sádru", povídá paní Beníková a ukazuje mi ruku se sádrou, ze které odkapkává voda.
"Vám to pane Potůčku můžu říci, dcera by mě zabila. Já jsem musela vypnout ledničku, vytáhnout ji ze zásuvky, ale musela jsem odsunout tu lednici a jak ji odsunuju, tak mi nějak divně ruplo v tom prstu a teď to trochu bolí, tak snad to sroste rovně. Nerada bych, aby mi to zase lámali!"

"To voe babi, jsi to ty?!", říkám si v duchu a už teď se těším na další návštěvu :-)

A co vy? Nemáte poblíž také nějakou babku, kterou by stálo za to adoptovat? Ony jsou totiž dost rády, když si je někdo adoptuje, je s nima sranda a jsou nekonečným zdrojem surovin na závin.
A pokud otálíte a nevíte, na jaký zvonek zazvonit, stačí říct. Seznámím vás s mojí holkou a ona už to nějak zařídí ;-)