Snídaně na šutru

Celý včerejší den mi vrtala hlavou moje úvaha (viz zápisek níže) o tom, co se stane, když člověk vstane o pár hodin dříve.
Zda tím přeruší své nudné stereotypy dne.
Nedalo mi to a nastavil jsem si budík na čtvrtou hodinu ranní.
Po chvilce přemýšlení (čtyři hodiny, to je ještě noc ... pět hodin, to už je ráno), jsem posunul budík o hodinu později a šel spát.
I ve spaní jsem byl zvědavý a natěšený, že jsem se nertpělivý probudil samovolně pár minut před zvoněním budíku. Tak to má být.
Vzal jsem si sebou kafe v termohrnku, do brašny hodil povidlový koláček a jen tak pro jistotu i svíčku (neuvěřitelné, ale v pět hodin ráno je venku tma jako v noci ...) a potichu za sebou zaklapl dveře.
Připadal jsem si trochu nepatřičně, mírně trhle, ale pobaveně.

Vyrazil jsem za město.
U silnice stáli chlapi v montérkách a čekali na auto, které je odveze kamsi na stavbu.
Místní pekárna svítila do tmy a linula se z ní úžasná vůně čerstvých rohlíků.
Ptáci už se svolávali, ale za městem byl klid. Z lučních ptáků se stali ptáci města, přeci jen je ve městě v zimě asi více jídla.
Stál jsem na vrcholu kopce, na studeném šutru rozprostřel skromnou snídani a užíval si zvuky okolí.
V dálce za obzorem se už objevovalo mírné světlo, to se slunce začalo v posteli převalovat a z lesa se ozývali lesní bytosti.
Prvotního plánu o výletu do lesa jsem se raději vzdal, ještě na to byla moc velká tma ;-)
Obešel jsem okruh kolem města a kromě dvou honících se zajíců jsem nepotkal živou duši.
Cestou zpět do města jsem míjel hřbitov.
Měl otevřené dveře a na hrobech se komíhaly plameny svíček.
Bral jsem to jako pozvání a vešel.
Vánoční svátky přivedly na hřbitov hodně živých lidí, kteří po sobě nechali hořet svíce.
Hodně z nich vydrželo celou noc.
Vzpomínal jsem na kočičí babičku (určitě jsem vám o ni už říkal), ikdyž ta má své místo odpočinku v lese u chaloupky.
Nechal jsem tam tu svíci, kterou jsem vzal jen tak pro jistotu a šel domů.

Můj příchod probudil Huga.
Chtěl vědět kde jsem byl a tak jsem mu to vyprávěl.
Nepřišlo mu to vůbec divné, jen se zeptal, zda těm zajícům nebyla zima.
Zbývalo mi pár desítek minut, než nastal čas jít do práce.
Využili jsme ten čas na stavbu hradu z kostek.
A společnými silami udělali kávu pro spící mámu.
Svět jsem asi nezměnil.
Asi jsem nezměnil ani sebe.
Ale cítil jsem celé ráno v sobě toho obyčejného kluka.
Bolí mě nohy a den je nějaký delší.
Prostě to stálo za to ...