To máš blbý ...

Ikdyž mě to moje malý zlato dokáže někdy pěkně vytočit, dost často naopak funguje spolehlivě jako nejlepší lék na splín.
Po náročném pracovním dni se vysíleně sunu domů a v půli cesty vidím, jak mi jdou s Lucchou naproti.
Zamávám na něj a huráááá, rozběhne se ke mně, ruce od sebe s úsměvem od ucha k uchu.
"Chyběl jsi mi táto!"
Jen ho tisknu k sobě a hladím po zádech, do oka mi padne mucha a foukne vítr.
Půl špatného dne zmizí v jeho beztarostnosti.
"Jakýpak jsi se měl den Hugoušku?"
"Dobrý, mámě se zdálo o ufonovi a co ty?"
"Ale jo, jen jsem smutný"
"To máš blbý ... a budeme si doma číst?
Pak zaleze za zastávku do křoví a když vyleze, někoho neviditelného drží za ruku.
"Tatí to je duch a půjde s námi, bylo mu tam zima."
Zbytek špatného dne je pryč a celou cestu domů utikám před příšerou, která mi žere stín.